Kosatec - akvarel, květen 2017

Dnes v 15:52 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Koncem května jsem se opět po dlouhé době rozhodla vrátit k mému oblíbenému akvarelu. Pro tentokrát jsem si vybrala kosatec a pokusila se ho ztvárnit - poprvé.

Fotka
 

Povl povlů

Včera v 18:49 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
V tom opojení smyslů z drog,
současně vládne potřeba "brát",
stačí ti k propadu jeden krok,
zjisti, co jsi teď ochoten znát.

Nebereš v potaz radost ze smíchu,
černotou nazýváš stráně a lesy,
to ti jen nabízí představa vpichu,
avšak víš, že je tam svoboda - kdesi...

Jakoby tvý oči prolili savem,
bez sil se kolíbáš ulicí, lávkou,
v domnění, že je to určitě právem,
přemýšlíš nad svojí denní dávkou.

Obličej jak maska mizerný zrůdy,
jsi trochu ztrhanej, jen holá kost,
co někdo vytáhl z posmrtný půdy,
máš toho blbnutí akorát dost.

Slepě si skotačíš v nesoudný míře,
z útlaku před druhým už vrháš nože,
v třpytivým kokainu, škaredý díře,
bezmoc tě donutí zavolat: ,,Bože!"


/psáno 18.5.17/

Fotka



2# KOLABORACE /duben 2017/

Sobota v 17:07 | Leri Goodness |  Skeče
Další skica z cyklu zvaného ,,KOLABORACE" je zde. Indigový chlapec, forma ďábla, nebo snad svatého? Může to být vším, v čem tě tvé myšlenky utvrzují...

Fotka
 


Stepi úkrytů

16. června 2017 v 17:25 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že jsi na místě, kde tě nikdo zaručeně nenajde? Vzatej přírodou, přerostlýma kořenama bohémských stromů a umírněností z frustrace, že přece je zrovna v tuhle chvíli někde existuje osoba, co na tebe myslí. Když se tak sám sebe ptáš a ujišťuješ, už dopředu odhaduješ, jaká odpověď se asi dostaví.
A tak pozoruješ houf vrabců vystřelujících z křoví, co od tebe letí pryč...


Vypotřebovávám důstojnost k setrvání na téhle planetě. Občas ji beru ze zkumavky na dárcovský spermie, který svou ledabylou rychlostí utíkaj naprosto stejně, jako já od lidí. Cíle a starty si vždycky určuje mý podvědomí a
po každým kilometru se podél trasy objevujou fluorescentní čísla, abych věděla, až kam jsem se dostala.


Teprve po 800m plivu krev, když mý srdce předběhne touhu po roztáhnutí křídel.


Kůže na holeni se zamilovala do organický hmoty, násilím sedřený trsy trávy objímaj obě nohy,
jako nějakou svátost a barví ji na vodníka.
Pro dnešek to stačí.
Pokud je útěk zvládnutej za slušnej čas, často mě odměňuje androgynní nymfa,
která mívá všechny předpoklady pro to, aby ve mě vyvolala sympatie k jejímu tělu -
- k rouře střev a žalostně neupřímným postojům.
Udejchaná se kácím k zemi před tuhle nevyhraněnou formu patriarchátu,
co mi na rozechvělej krk nasazuje ryze zlatou medaili.
Krev obcuje s tepnami v jedný komoře, jak jaderná elektrárna čerstvě po výbuchu.


Fotka


Jímá mě její dárek v podobě existenční deprivace, umocněná zbabělostí a zlověstnejch předtuch, že už líp nebude. Ubliž mi tak, abych tomu doopravdy uvěřila!
Utop mě ve směsici alkoholu a nedopalků cigaret, co miluju a já ti přísahám,
že tě nikdy nepřestanu děkovat za to, jak byla má smrt vyjímečná.
Místo výhružek, jenž jí podstrkávám, mě jen trochu profackuje se slovy:
,,Ty vydržíš víc, než to, co jsem ti schopná udělat".

Doteď se jí snažím porozumět.


Dostávám od ní pravidelně celý hromady pastelovejch šatů s brožemi slabě modrých růží,
protože mě prej vidí blíž nebi.
Vlastně je docela milá, jsou dny, kdy donese i flašku Chardonnay,
kterou společně pijem na mý terase a zbytek,
co je na nás moc, vylejváme do popelníku.
Nemluvě o tom, jak je dobrá v balení jointů a v prznění francouzský poezie.


Trochu to vypadá, jako bychom byly spřízněný duše, ale to je jen marný zdání.
Její slova jsou průtokovým ohřívačem, co ve mě chvíli vřou, a pak se postupně umrtvujou.


I když mě vždycky odměňovala jen za to špatný, na druhou stranu mě udržovala v absolutní zádumčivosti, až se nakonec z existnenčí deprivace stala existenční mantra.



Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že možná existoval někdo v jiným pohlaví,
kdo byl naprosto stejnej jako ty?........



Portrét paní P. - duben 2017

11. června 2017 v 11:03 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem opět zavítala do domova důchodců, abych zvěčnila dalšího zajímavého člověka. Tentokrát na mě čekala paní P., která přímo ukázkově dokázala sedět hodinu a čtvrt, za což jsem jí nesmírně vděčná, protože bez ní by portrét nikdy nevznikl.

Fotka

Bleskrentgen

9. června 2017 v 17:53 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Záclony těžknou, pár lidí kouří,
venku je temnota, silně tam bouří,
je cítit napětí, co mysl blokuje,
někdo ven vybíhá, všechny to šokuje.

Po chvíli skácí se, dopadá na zem,
výprava skončila zlomeným vazem,
lidi se vyklání, dívají na tělo,
kterýmu umřít se docela zachtělo.

Se smutkem odnáší kus masa pryč,
kopají jámu, nesou si rýč,
hází ho do díry, aby se zbavili,
hromady krve, kterou se zbarvili.


Není nad přírodní pigmenty!

Fotka


Pavlače pomněnek

4. června 2017 v 16:01 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám, protože neumím žít jinak. Rozmlouvám s okolím, odkud se vrací zpátky jen moje ozvěny a převracím klacíkem nafouknutý kapry u břehů, aby mi připomněly fáze smrti. Vždycky mi je tak dokonale objasní, že se mý slova vytrácej ve vzduchu.


Spjatej kořeny, šlachovitými rostlinami podél těla a bezednou atmosférou čarovný esence klidu…
Bolí tě u srdce, doufáš v návrat infarktu, aby ses nemusel vracet do tý posraný začouzený "fabriky na výrobu lidí" - světa
Chce se od tebe produkce, plodnost, plýtvání tunou spermatu na někoho, s kým vlastně mít dítě ani nechceš. A když už na to dojde, obracíš se při vrcholu ke zdi.

Rovnám si záda u stromu a uši nasávaj hluk pářících se komárů. Je to stokrát přirozenější, než naslouchat večerním zprávám, než se modlit za atentáty v Londýně, bouřit se proti systému, nebo si nechat radit, jak má vypadat slušnej život ještě slušnějšího člověka.

Fotka


Voda bere inspiraci od nebe a dost okatě mu vykrádá barvu. Pomněnkový pavlače vládnou chmurným víkendům a především rozhorčenýmu počasí, co nikdy nedrží slovo. Mezi mraky se objevujou černý fleky strak, který nitrožilně užívaj nějakou čistší formu entusiasmu a já jí chci taky. Mají pak větší a hlubší oči, jakoby se dotkly chrámů nirvány, ale přes jejich podlost jim to nevěřim a radši zastávám názor, že jsou zbouchnutý, když takhle vyváděj.


Válím se někde v modrý záplavě bouřkovejch odstínů, slibující dodatečnou míru prošlýho patosu. Začínám vzdorovat všem sluníčkářům a nahrazuju jejich záře špičatým půlměsícem.


,,Kdo může bejt pozitivní, když čerpá z utrpení?"

Otvírám se novým možnostem venku poblíž lesa, blízko rozkládajících se zvířat a touze po umění žít.


,,UMĚT ŽÍT JE TISÍCKRÁT UMĚLEČTĚJŠÍ, NEŽ JAKÉKOLIV UMĚNÍ".

Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám v domnění, že mě žít naučí.



Portrét táty - duben 2017

2. června 2017 v 17:08 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem se pokusila již o několikátý portrét mého táty a konečně alespoň na jeden z nich jsem našla trochu odvahy, abych ho zveřejnila. A to ještě připomínám, že je jediný model, co dokáže sedět dvě hodiny v kuse bez jediné přestávky!

/tužka 8B, duben 2017/

Fotka

Nehtovej lak v dešti

1. června 2017 v 19:03 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jako by nestačilo to, co k sobě cítíme.
Pocit je málo, potřeba je víc.
Ty moje hráčko, rozcuchám tě podle svýho.
Zmizí tě pak všechna krása a nažehlenost.
Předraženej Chanell s úctou k vlastní osobě.
Člověk se musí umět shodit.
Dřív nebo později započne éru zkaženosti.
Rozjedený jídlo uprostřed uměleckýho bordelu.
Rozhoď všechny cigára na zem a hledej mezi nima ty, co jsem si nezapálila.
Už jich moc nebude.

Fotka

Jako tebe a kusu, co mi uniká.
Ty a tvá oddanost porozumět mistrům.
Porozumět bohům, co se houpali nad nebem.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostala natolik hluboko, aby ses mohla dotknout mraků?
A stálo to vůbec za to?
Počítám oblaka, ty frigidní cukrový vaty, co jsem měla jako malá na polštáři.
Myslela jsem, že mám pod sebou ráj.
Na sešitý látce z umělý bavlny.
Teď je všechno intenzivnější.
Psychika.
Stres.
Masturbace.

Docela to do sebe zapadá,
ta moje nálada závadná.

Umění a životní potřeba experimentovat.
Prší a já si lakuju nehty, i když ledabyle.
Jsem studená.
Ale pořád na tobě dokážu ležet.
A zakrejvat oči, co pomalu vysychaj.


1# KOLABORACE /duben 2017/

29. května 2017 v 14:45 | Leri Goodness |  Skeče
Koncem dubna jsem započala novou éru - konkrétně cyklus rychlých prací zvaných "KOLABORACE" - skic, ke kterým jsem dozrála právě letošní jaro. Jedná se o rychlý záznam, nekontrolovatelné čmárání bez cíle, jenž by mělo něco představovat. To, co vznikne, vznikne. Nobody cares.

Fotka

Kolaborace v zájmu druhých

27. května 2017 v 18:03 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Mezi škvírou bejvá zpravidla alespoň trochu světla, podobající se vysílený svíčce bez pořádnýho plamene.
Co ty?
Taky už vyhasínáš, příteli?

Odsunutí nábytku v její zapadlý ložnici, jí nikdy nepřišlo natolik potřebný, jako právě dnes, kdy dubnovej sníh znásilnil jaro. Z nepřehlednýho pokojovýho bordelu, se brzy stalo bludiště pro její vývojáře kolaborantů, co sídlí v šedý mozkový kůře. Mívá je tam, když jí stydnou oči, stávaj se nenávistnýma, plný zvláštní zjihlosti, která je opodstatněná bezvýchodiskem.


Docela jí to věřim....že se chodí utěšovat ke starším chlapům s džínovýma vestama, co jí uctívaj jen ve chvíli, když je "použitelná". To se pak jeví jako její otcové, jsou daleko něžnější než ke svým manželkám, či dokonce psům, který pár z nich často odkopnou až na konec chodby.
S ní to nikdy neudělali.
Možná taky proto, že se čas od času nechali zlákat schopnostmi zbraní,
stejně jako ona a ani na vteřinu nepochybovali o tom, že by s nimi neuměla zacházet.

Fotka

Zpřeházená místnost trpěla samomluvou ke svý zdi, ale byly na ní alespoň čtyři, což se dalo přežít.
Počítám, že to trvalo tak deset let, co se na omítce začaly objevovat černý fleky, podobný jaterním skvrnám.
A právě do nich se vtiskla rozčepýřená postava, nikdo, ani já sama nevěděla, že se jedná o mojí osobu.
Chytila mě svině!
Chodila se na mě dívat jak do kostela na svatý a při každým pohledu sepnula svý kostnatý ruce, abych jí poradila, co má dělat se svým životem.
Bylo nemožný se s ní domluvit, stačilo, když jsem jen otevřela pusu a tuny omítky spadávaly na podlahu.


Připadalo mi komický, jak je vždycky pečlivě uklízela vousatým smetákem, ve kterým se jí pletly zamotaný pavouci. Někdy jsem jen tak foukla před sebe, aby měla co na práci...

Fotka

To, že mě věznila, mělo svý opodstatnění.
Obě jsme byly kolaborantky a obě jsme chtěly žít odděleně.
Celkem rychle se v ní kupila hustá neochota změnit dosavadní špatný zvyky a ve mě se zas hromadila neochota jí pomoct.

Odedneška jsem její černý svědomí, skvrna v jejích vzpomínkách, plesnivá kolaborace v zájmu(?) druhých.
Zkus rozplést provazy viny, ty melancholická děvko, pořád tu je ještě něco, co za tebe budu snášet do konce tvých dní - opíjení do němoty.
A až umřeš, vezmu si tvý játra.


O pár měsíců později, se místnost vyklidila a byla absolutně prázdná.
Ze škvír mezi skříněmi se stalo celoplošný světlo a dřevěný parkety truchlily po svý neforemný posteli.


Ta holka se vypařila a ani se se mnou nerozloučila. Jediný, co po ní v pokoji zbylo, byly tmavě zelený sluneční brejle, který si vybrala výhradně v situaci, kdy se nechávala vojíždět těma nejodpornějšíma a její zrak to jednoduše neunesl.
Ne, nebyla jsem u toho. A nebyla jsem ani u jejích vulgárních výbuchů vzteku, ty mi pak převyprávěla, když si mě přivolala, jak starýho známýho.


Nejkomičtější na tom všem je, že si myslí, že jsem uvnitř zdi zůstala.
Vlastně jo, zůstala...ale jen v její hlavě.



Portrét babi - březen 2017

21. května 2017 v 17:42 | Leri Goodness |  Portréty
V březnu letošního roku jsem se také pokusila o portrét mé babičky a jelikož nerada sedí modelem a těžko jí člověk přemlouvá, byl tento moment víceméně vzácností :D.

/tužka 8B, březen 2017/

Fotka

Tlumení

14. května 2017 v 16:24 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Pozoruju z oken světlo, světlo svýho podvědomí,
mraky přebíjí tu záři, s tím, že ji včas zlomí.
Hodím se tak do pohody, jsem vín věrnej kamarád,
pro každýho mám svou náruč, hubu plnou "dobrejch rad".

Jsem extrovert v téhle chvíli, plíce svírá hustej dehet,
neznám cestu, směry k cíli, kouř proniká pod můj nehet.
Tvář se barví slitou vinou, mění svůj kus v krátkým čase,
cíga čekaj pod peřinou, váha mizí, snad i v pase.

V opojení bloudím slovy, motám nohy na text písně,
v hlavě hučí, jsou tam sovy, mozek rozežíraj plísně.
Někde se to vyrovnáná, každej má svý dobrý stránky,
občas spadnu, to se stává, od nožů mě studí spánky.

Z toho strachu z odmítání, ulehávám v šedý díře,
je už večer, tma se pojí, vypadám jak zdechlý zvíře.
Noc odvíjí pantomimu, nastupuje nevědomí,
hraju dobře - na rovinu, v hlavě už teď nic moc není.

Fotka

31). Tok času

8. května 2017 v 16:50 | Leri Goodness |  Vlastní citáty
,,Všichni mě měli rádi, dokud mě nepoznali".

~ L.G. ~

Orchidej - akvarel (březen 2017)

5. května 2017 v 18:23 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Finální verze studie orchideje je zde, zabrala mi přibližně 3h. s přestávkami. V blízké době plánuji namalovat další květiny, jen co se více rozmohne příroda. :)

Fotka

Současné umění pod vlivem koncepce aneb proč mu lidé nerozumějí?

2. května 2017 v 11:45 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Mnoho z nás, co se přinejmenším alespoň trochu zajímají o umění, narazili na mnoho galerií, jejichž obsahem byly několikametrové plátna natřené jednou barvou, postříkané spontánními barevnými fleky, či jen ve svém středu doplněné obrovským kolem/tečkou.
Takhle bych mohla pokračovat donekonečna.
Je to trend moderní doby?
A proč tolik lidí nad současným uměním kroutí hlavou?
Než abych kritizovala aktuální počiny umělců, ráda bych vám vysvětlila důvod toho, proč právě dnes takové umění převažuje.

Koncept - to je oč tu běží

V první řadě by bylo vhodné zmínit, co je vlastně koncepce a proč je tolik nepochopená.
Jedná se o nějakou myšlenku, záměr, pocit, který nám umělec - či právě jeho obraz, představuje.
Mnohokrát jsem od různých lidí slyšela, že podle názvu není poznat, že "o tomhle to je", nebo "vždyť bych to mohl namalovat taky!"...


Je takřka nemožné "vniknout" do hlav konkrétních umělců a pochopit jejich díla tak, jak je chápají oni sami.
Jiná situace by byla, pokud bychom je osobně znali.
V 90% případech nepochopí koncept ta kategorie lidí, kteří nejsou uměním nijak poznamenáni - tím se však samozřejmě nikoho nechci dotknout, je to jen čisté stanovení faktu.
Jakmile jsou umění na hony vzdáleni a nikdy k němu neinklinovali, zřejmě nikdy nepochopí/neobjeví kouzlo konceptu.


Fotka

Není to takové, jako dřív


Každá doba byla v minulosti něčím ovlivněna, tak jako je teď ta naše.
V rozkvětu baroka se s oblibou malovaly dynamické kompozice, s často přehnanými proporcemi andělů, dále madon, mnohdy držící podivně vykonstruovaného Ježíška, jehož tělo se tomu děckému příliš nepodobalo (často působil jako zmenšená verze dospělého, čemuž někdy přispívala velká hlava).

Když přeskočím několik století, v období impresionismu se zas do obrazů nevkládaly žádné myšlenky, šlo o rychlý záznam krajiny, nějakého výjevu, který se, ještě hlavou nezpracovaný, doslova "hodil" na plátno. Lze to lehce přirovnat k formě meditace, ale ne ji s tím ztotožňovat.
A to je jen ukázka dvou směrů...



Velice často slýchávám, že už se nerodí takoví mistři jako tehdy a že dnes jsou umělci dokonce imitací těch opravdových.
Dovolte mi nesouhlasit s tímto tvrzením.

Stejně jako tehdy, tak i dnes jsou malovány obrazy stejně (i když dnes máme více možností) a žádný z nich neznamená víc nebo míň. Každý má jiný způsob vyjadřování a ne každému se ono vyjádření může líbit.
To už je však věc názoru.



V určitém období v historii se často brala inspirace z různých božstev, dnes se bere např. ze světa kolem,
z myšlenek, vnitřní rozervanosti, z celosvětové problematiky, z radosti,
či dokonce i z nalezení vlastního já - a v tom tkví síla konceptu.

Fotka

A co si o tom myslíš?

Nikdo, ani sám autor po nikom nevyžaduje, abychom jeho obrazy pochopili přesně.
To, co si z nich odneseme je čistě individuální.
Obraz skládající se z tmavých barevných tónů v jednom může vyvolat krásu,
či sílu osobnosti,
v tom druhém třeba úzkostné pocity.


Je v pořádku, když ve vás obraz vyvolá nenávist nebo dokonce odpor.
Pak je to dobrý obraz, i když ho bytostně nesnášíte -
- to, že ho nesnášíte, je pořád nějaká reakce, pořád to ve vás něco dokázalo vyvolat...
Nejhorší na tom všem je, když ve vás nevyvolá absolutně nic.

Kam dál