Echinacea - studie (srpen 2017)

Pátek v 16:28 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V polovině srpna jsem se opět jen na chvíli vrátila k mému oblíbenému akvarelu a vybrala si výraznou letní květinu - a to Echinaceu. Už jen pro zapamatování jejího jméno jsem se ji rozhodla ztvárnit. :)

 

Sedící spící /červenec 2017/

15. září 2017 v 18:41 | Leri Goodness |  Portréty
Na začátku prázdnin jsem si ještě připomněla ono šrafování, které jsem se učila prakticky celý rok, až jsem se dostala (zatím) do této fáze. Nyní si můžete prohlédnout mého dědu, který během tvoření náhle usnul.

/pentilka, 0,7mm, skicák, červenec 2017/

Fotka


Motto dnešní doby

8. září 2017 v 15:08 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Jak žádoucí je žít tenhle svět,
co se během žene s časem vpřed,
je snad motto rychlost dnešní doby,
barvit si vlasy a ctít značkové róby?

Kolik let strávíme pomalými kroky,
když se ihned změní na svižnější skoky?
Jak dlouho si budem kreslit svoje obočí,
než se nám "fasáda" věkem zcela rozskočí?

Co takhle chodit půl života na podpatku,
a pak se zbavit toho typického zmatku,
nespadnout! nespadnout!, chodit pořád rovně,
avšak než se nadějeme, klín spočine v hovně.

Proklínáme léto, když se začnem potit,
zdá se, že už nestíháme svou nenávist hrotit,
pračka mele z posledního, častěji se pere,
i to slunce na obloze na nás prostě sere.


Fotka
 


Azbestový plíce, budou zas chtít více

27. srpna 2017 v 17:27 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jak se tak ty potrhaný vatový zvířata na nebi vytrácej, mou mysl zaměstnává i to, kde skončí. Dusot těžkosti probuzených démonů, se tříští s rytmickým během mladých srnek, jejichž cíl je zcela neurčitej. Kde jsou ty časy, kdy jsem se uměla hejbat a každej takovej čin znamenal radost?...

Analyzuju hustotu satanskýho osídlení v mozkový kůře, ale ze všeho nejdřív tolik jmenované slovo "nálada". Co je vlastně zač? Snad jen změť toho, že jsme schopni cítit. Jsem veselá? Ne. Nasraná? Taky ne. Asi mi nezbejvá nic jinýho, než se snažit o další možnou asociaci, která by odpovídala mému aktuálnímu rozpoložení. Je zatraceně znatelný, jak dlouho mý klouby nezažily byť drobnou zátěž. Nemluvě o plících, který nechutně ztěžkly kvůli randění s PSkama, těma africkýma černýma kráskama, LMkama a rudýma dominama Marlborkama. Z decentní večeře a několika růží, fungující jako pomyslná pozornost, se to zvrtlo v sexuální hrátky stovky zvířátek, co nikdy nemaj dost.


Azbest koluje dýchacími cestami natolik těsně, jako pochybnej kámoš, co z vás nevědomky vysává energii a tiskne se na vás čím dál víc.
Je pravda, že se těch pár kamínků z plic už vytrácí, jelikož maj teď dovolenou, za to ledviny tancujou se svazky ušlechtilých hroznů.
Moravské červené je druhé jméno pro ráj.

Fotka

Poslední týden si hraju na takovou tu ženskou ověšenou všema možnýma cetkama - myslím, že se jí říká vědma. Mám totiž neodvratnej dojem, že mě někdo nic dobrýho nepřeje. Totiž, moje neštěstí tkví například v tom, že mě všechno padá z rukou, což se mi stalo před pár dny osudným.


To si takhle nesu foťák společně s mým smartphonem, co spolu po cestě klábosí, než je silou odloučím, no a co se nestalo...mobil se vzepřel mému náručí a nejspíš chtěl spáchat sebevraždu - skoro se mu to povedlo. Dopadl na dlažbu vedle kuchyně a odřel si celý záda - abych to upřesnila, prasklo celý zadní sklo na krásnou pavučinu a na nějaký pohoří, silně připomínající Mount Everest.
Vydejchávám nepropuknutej vztek, stejně tak nekončící touhu po plný flašce Savignonu a začínám se přiblble smát. Má pusa dostává tvar zářivýho banánu, co je vyzubenej od ucha k uchu, i když by to mělo být přesně naopak.



Pozvání od zakázanýho ovoce naléhá pěknejch pár týdnů a jeho neodbytný uhánění vnímám jako nesnesitelný.
Plíce zas chtěj více.
Pro tentokrát je nechám...


Chalupa - akryl, červenec 2017

20. srpna 2017 v 17:46 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Na začátku prázdnin jsem se rozhodla namalovat i nějakou tu architekturu, vzhledem k tomu, že jsem s ní dříve (a stále mám) nemalé potíže. Pro otestování jsem si vybrala naši chalupu, která je pro mě svým způsobem únikovým místem, kde se člověk schová a nikdo o něm neví, což pro mě představuje určitou formu svobody (zejména ta příroda kolem).


/akryl na A3 papíře, malováno ze snímku/

Fotka

Návrat k bytí

13. srpna 2017 v 17:24 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Vítr ukazuje bicepsy nežádoucímu horku, i když dopředu ví, že na ně nemá. Líbí se mi jeho vytrvalost. Je vedro, odporný vedro, ocitám se bůhví kde schovaná v lese poblíž obřího mravence, kterej nejspíš spolykal steroidy.
Cítila jsem k němu velkej respekt a ten málokdy vnímám u jakýkoli lidský bytosti. Jenže, moje podrážka byla větší...

Fotka

Uklidňuje mě to. Celej tenhle venkovní pobyt zahalenej osobní vzpourou proti přepáleným myšlenkám. Zbavuju se ohně prostřednictvím vnitřní síly, i když jsem zatím neudělala žádnej podstatnej krok. Bolí mě se dívat na ty činy ležící v popelu.

Na zádech mě žhnou fénixovo křídla, co se špatně reinkarnujou a vypadá to na bídnej život i duši. Cpu do sebe "nový Já". Možná není ani tak nový, jako zapomenutý, odkopnutý do podvědomí, kde je týráno specifickým způsobem. Jak dlouho se člověk může hledat a po jaký době může říct, že se opravdu našel?

Zatímco přemýšlím, obklopuje mě plno anorektických komárů, co ze mě vysávají černý démony. Ani na rukou, ani na nohou bodnutí skoro necítím, avšak kolem spánků už je to horší. Bezesporu je to kvůli celý tý fekální bandě, co se ze mě snaží dostat.


Procházím lesem a snažím se vrátit.
Vrátit do života, k lidem, do ulic, k několika svátečním jointům,
ale především sama k sobě.



32). Chuť

9. srpna 2017 v 16:03 | Leri Goodness |  Citáty
,,Mám se ráda, ale to neznamená, že nemám chuť se ničit". /13.6.17/

~ L.G. ~

Portrét spící mámy (červen 2017)

7. srpna 2017 v 9:19 | Leri Goodness |  Portréty
Těsně před koncem školy, jsem se v červnu odhodlala nakreslit ještě jeden portrét - konkrétně moji mámu, která během mého zdlouhavého šrafování brzy usnula, což však nebylo ke škodě! To, že se vám model nehýbe, je totiž ideální stav :D.

/ 24.6.-25.6.2017, pentilka 0,7mm /

Fotka

Meeting - snímky /červenec 2017/

1. srpna 2017 v 19:26 | Leri Goodness |  Z00M
Jejich seznámení proběhlo vcelku chladně, až odměřeně.
To proto, že byl každý z nich v jiném stádiu rozkladu.
Snad abych tento meeting ohodnotila 4 hvězdičkami...

Fotka



Fotka



Fotka

,,I SVATÍ POTŘEBUJÍ KLID" - vl. obraz (červenec 2017)

31. července 2017 v 17:07 | Leri Goodness |  Obrazy mých vizí
Na začátku prázdnin jsem konečně vytvořila vlastní obraz, který se nevztahoval k žádné školní povinnosti. Jedná se o vyobrazení tváře Krista, který, jakožto svatý, vyfukuje cigaretový kouř. Je to taková parafráze na to, že "i svatí potřebují trochu toho klidu".

/červenec 2017, akryl na sololitu/

Fotka

A ovlivníš něco?

29. července 2017 v 17:34 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Rozmluv narkomanu v apatický křeči,
že jen rodina pro něj hystericky brečí,
rozmluv názor ve skeptickým davu,
že jsou zvláštní lidi taky pořád v právu.

Rozmluv ožralovi v flaškou v noci cestou,
ať se v chodu po dálnici ochraňuje vestou,
rozmluv sebevrahu hledající spásu,
ať svý tělo v autě radši spoutá k pásu.

Rozmluv bláznu, co mu v hlavě bzučí,
že zdi nejsou zdrojem, jenž ho tolik mučí,
rozmluv starci, že má na sport pořád vlohy,
i když v horách zaváhal a ztratil obě nohy.

Rozmluv vdově, co nad životem rozjímá,
že jí pořád mrtvej manžel objímá,
rozmluv bezdomovci, co mu víno stéká,
že může mít budoucnost, na kterou tak čeká.

Rozmluv na lavičcce jedný smutný dívce,
že je přece krásná s boky v širší křivce,
rozmluv vlastní smrti pokud možno včas,
že chceš umřít nejpozději, až ti zšedne vlas.

Fotka


Ovíněné blahodárno

24. července 2017 v 18:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Obloha tančila s rytmem větru, jakoby převáděla jednotlivý korpulentní dámy na molu. Byla to barokní těla s nádechem cukrový vaty. Na pohled sladší než med, v reálu nadutá bublina vzduchu. Přesto všechno působily věrohodně.


,,Do mě tě vstoupil takovej klid...a víš čím to je? Tyvole, těma lahváčema, vono to vínko je trpký jako jo...ale jenom na začátku...no a pak se tě to v tý hubě úplně rozleje do ztracena a zbyde ti takovej jemně nasládlej ocásek"...

,,Tyvole, ty už to nechlastej"...


Člověk za člověkem, tvář za tváří. Chodníky pod náporem nohou dostávají kýlu a občas jim někde prasknou útroby. Nestěžují si. To my si stěžujem, když zakopnem o jejich rány.
Boje s časem jsou ve velkoměstech asi tak stejně marný, jako šance stihnout každou tramvaj. Většina těhle "snah" plave se šnorchlem v litrech Chardonnay, ve vychlazený dvanáctce, nebo se mihne v závěrech typu: ,,Já už na nějaký chvátání fakt seru".
Miliony slov se linou ze zákoutí a zavrtávají se do hlavy mnohem snadněji, než záměrně vystřelená kulka. To většinou poznáte tak, že se vám otupí smysly a kompletně přestanete vnímat okolí.


Fotka


,,Víš jak...voni tě budou přesvědčovat, nechlastej Vašku, dyť víš, jak je Radka vždycky nasraná, když dolezeš domů jak pes, ale...já ti povídám, copa vona vidí, jak se dřu? Vidí to ?? No řekni, vidí to?!"

,,Ježiš já nevim"...

,,No vidí hovno že jo!...si natáhnout nohy a čumět na tu...no na tu vordinaci v tý zahradě, nebo jak se to menuje...tyvole, to je její!...ale hnout se, něco za ten den udělat vole...ani za boha ti říkám".


Dialogy pod slunečníky v hospodách nabývají na vážnosti a intenzitě. Mluví se nepřetržitě a každá věta se stává součástí cigaretovýho kouře, jako doplněk, bez kterýho se nelze obejít.
Pomalu se stmívá, pouliční lampy zas konečně vidí a davy roztroušených opilců se potácí kolem bank a dalších veřejných institucí. Sem tam zneuctí pár budov svým nadutým měchýřem, ale brzy po těchto činech nezbyde ani památky.



Hvězdy se v zákulisí postupně připravují k představení
a chvílemi to vypadá, že je všude klid.
Avšak velkoměsta nespí.
To my jim dáváme živost, barvitost a vůni.
Zrovna odbíjí půlnoc.


,,Hele Karle, kdyby něco, dej...dej to...dej vědět..a jestli by to...to... vyšlo, vole hlavě to nech bejt,
hlavně to nech bejt, vono se to neposere a když...kdyby...by měli kecy jo, řekni jim, že na to jebeš".

,,Jasný Vašku, čau".

,,Hele čau, ještě se vozvu".



Autoportrét /červen 2017/

22. července 2017 v 16:34 | Leri Goodness |  Portréty
Zhruba v polovině června jsem se rozhodla, že si sama sebe pořádně prohlédnu v zrcátku a pokusím se nakreslit autportrét. I když se to možná nezdá, je to mnohem těžší, než když se snažíte ztvárnit příbuzné, rodinu nebo úplně cizího člověka. A takto dopadla má studie po 3 dnech...

Fotka

Druhý portrét pana B. - květen 2017

14. července 2017 v 19:57 | Leri Goodness |  Portréty
Letos v květnu jsem opět zavítala do domova důchodců a poprosila o opětovné zvěčnění pana B., který byl přímo ukázkovým modelem pro studii anatomie. Celý portrét mi trval 1h.30min. a to bez jediné přestávky, za což musím sklonit této skvělé osobě velkou poklonu. :)

(* Jeho první portrét pro připomenutí naleznete ZDE, myslím, že už je takřka nerozeznatelný od toho nového...)

Fotka

Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

Portrét bratra - květen 2017

5. července 2017 v 17:37 | Leri Goodness |  Portréty
Finální verze portrétu je tady - pracovala jsem na něm cca 2,5h., vše je vyšrafováno pentilkou (vel. 0,7mm).

Fotka

Kam dál