Druhý portrét pana B. - květen 2017

14. července 2017 v 19:57 | Leri Goodness |  Portréty
Letos v květnu jsem opět zavítala do domova důchodců a poprosila o opětovné zvěčnění pana B., který byl přímo ukázkovým modelem pro studii anatomie. Celý portrét mi trval 1h.30min. a to bez jediné přestávky, za což musím sklonit této skvělé osobě velkou poklonu. :)

(* Jeho první portrét pro připomenutí naleznete ZDE, myslím, že už je takřka nerozeznatelný od toho nového...)

Fotka
 

Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

Portrét bratra - květen 2017

5. července 2017 v 17:37 | Leri Goodness |  Portréty
Finální verze portrétu je tady - pracovala jsem na něm cca 2,5h., vše je vyšrafováno pentilkou (vel. 0,7mm).

Fotka
 


LERIIN TRAINSPOTTING aneb ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ

1. července 2017 v 17:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Začala bych možná tím, že bych se stručně představila. Žádné složitosti a zapeklitá přirovnání. Pro některé to bude možná zklamání, ale pro mnohé z vás úleva. Vím to. Tak tedy…


Jmenuju se Leri a táhne mi na dvacet. Jsem holka, co se snaží něčeho dosáhnout a někdy tomu obětuje víc, než je potřeba. Mohla bych se nazývat strojem, co se neumí zastavit a když ho k tomu někdo nutí, je místy agresivní, protože má strach z mrhání času. Ale nejen z něj.
Strach - tolik frekventované slovo v mé vlastní hlavě. Je motorem, co pohání, ale stejně tak je zdrojem veškeré mé vnitřní bolesti a omezování v životě. Často si říkám, jak skvělé musí být procházet se obyčejně po městě mezi lidmi a pravidelně dýchat. Jak skvělé musí být umět odpovídat na ulici někomu bez rozpaků, začervenání a s krásným úsměvem na tváři. Chtěla bych to umět.
Vážně.
A dala bych za to všechno.


Fotka


PREZENTACE JAKO VENTIL

Veškeré texty na mém blogu a to, jak se v nich prezentuji, nejsou žádné hrané drama. Ráda bych jen podotkla, že články, do nichž se zde můžete začíst, nezná v reálu takřka nikdo, jelikož nemám odvahu ani chuť je jen tak někomu předložit. Přesto, ač se to zdá tristní, si jednou přeju vydat knihu, která by jistě neobsahovala úplně všechno (protože jsou věci, co si nechávám pro sebe), ale jen část těch příběhů/básní, které pro mě byly z určitých důvodů nejzásadnější.
Ani díky veršům, citátům, či výplodům mého mozku, co vám tu předhazuji se zbytnělou snahou o eleganci, nezjistíte mou pravou podstatu.
Ne, že bych o to usilovala, ale znát člověka osobně, je samozřejmě úplně něco jiného. Snažím se Vám co nejvíce přiblížit a tohle je maximum. Pak už je to na vás.


Nejde mi o nic jiného, že jen o předání pocitů, frustrace, mysli, imaginace a v neposlední řadě mé vlastní duše. Po několika letech už jsem si jistá, že se tu najdou tací, co mé osobě porozumí a i když jich není a nikdy nebude moc, vždycky za ně budu nesmírně vděčná.



ÚTĚK A KAMARÁDSTVÍ S OPIÁTY

Nijak se toho podnadpisu nelekejte. Tím opravdu nechci říct, že je ze mě narkoman apod., avšak tu přiznávám, že mám k omamným látkám sklony. Nejsem typ člověka, se kterým byste šli oběhávat poslední výstřelky módy do velkých obchoďáků, chodili do diskoték, kde se to hemží samýma šampónama, nebo utráceli svůj drahocenný život sledováním televize. Se mnou byste klábosili a filozofovali nad dvojkou červeného, nebo půllitrem piva, vykouřili společně tak dvě krabičky cigaret, sem tam se dostali do náručí jointů, tvořili, tvořili a zase tvořili a v neposlední řadě poslouchali to nejlepší z rockový a punkový historie. A nakonec si přiznali, že vlastně ještě pořád odmítáme dospět.


Pořád někam utíkám, do klidu, pryč od lidí. I když nechci. Vnitřně jejich přítomnost "vyhledávám", dožaduju se po ní, ale ve skutečnosti se jí vyhýbám. Hrozně mě to mrzí. A taky mě mrzí to, že ten útěk občas končí u skéra, ač je mi po něm dobře. Nic však netrvá věčně. Ani falešnej pohodovej pocit z toho, "že je vlastně všecko fajn".


Fotka

S PRAVDOU VEN

Co se týče zimy v letošním roce, prožila jsem nejhorší měsíce mého života. Každý večer jsem nekontrolovatelně brečela na intru v té nejvyšší možné tichosti, abych ve spolubydlících naproti nevzbudila sebemenší podezření. Těžko říct, zda za to mohlo i počasí, ale určitý důraz bych k němu přikládala. Zpět však k tomu, co vám tu chci říct…
Mé, řekněme "psychické stavy", došly až do toho bodu, kdy jsem si začala postupně hledat odbornou pomoc. To, že jsem na to byla sama je fakt, ale ještě horší bylo to, že jsem si nedokázala pomoct sama. Prostě to nešlo, i když jsem si naivně vyhledávala nějaké stupidní alternativy. Během této doby mi bylo zjištěno, že mé úzkosti ve společnosti opravdu nejsou pouhou domněnkou.

Trpím sociální fobií a částečnou panickou poruchou. Léky neberu a doufám, že ani brát nebudu. Na mé první sezení u psycholožky, která mi byla doporučena, jdu zrovna dnes - 27.6.17. Mám sice obavy, ale na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že se to začne po tolika letech konečně řešit.


Bude to dlouhý proces a nemůžu čekat, že mé problémy ihned zmizí. A ať už se stane cokoli - cokoli - nehodlám to vzdát. Jakmile začnu, už se nepustím.



Řekla jsem a prozradila na sebe vše, co jsem potřebovala.
Můj trainspotting.
Zrovna čekám, kdy budu moct nasednout do vlaku, co mě poveze správným směrem.
Něco slyším houkat...


/psáno v út 27.6.17/


Portrét bratra - 1. část (květen 2017)

26. června 2017 v 15:04 | Leri Goodness |  Portréty
Na konci května jsem opět zvěčnila portrét mého bráchy, když jednu sobotu poklidně sledoval televizi. Troufám si říct, že je to jeden z nejpovedenějších za poslední dobu, který mám odvahu zveřejnit. Později uvidíte celkový výsledek. :)

Fotka

Kosatec - akvarel, květen 2017

23. června 2017 v 15:52 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Koncem května jsem se opět po dlouhé době rozhodla vrátit k mému oblíbenému akvarelu. Pro tentokrát jsem si vybrala kosatec a pokusila se ho ztvárnit - poprvé.

Fotka

Povl povlů

22. června 2017 v 18:49 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
V tom opojení smyslů z drog,
současně vládne potřeba "brát",
stačí ti k propadu jeden krok,
zjisti, co jsi teď ochoten znát.

Nebereš v potaz radost ze smíchu,
černotou nazýváš stráně a lesy,
to ti jen nabízí představa vpichu,
avšak víš, že je tam svoboda - kdesi...

Jakoby tvý oči prolili savem,
bez sil se kolíbáš ulicí, lávkou,
v domnění, že je to určitě právem,
přemýšlíš nad svojí denní dávkou.

Obličej jak maska mizerný zrůdy,
jsi trochu ztrhanej, jen holá kost,
co někdo vytáhl z posmrtný půdy,
máš toho blbnutí akorát dost.

Slepě si skotačíš v nesoudný míře,
z útlaku před druhým už vrháš nože,
v třpytivým kokainu, škaredý díře,
bezmoc tě donutí zavolat: ,,Bože!"


/psáno 18.5.17/

Fotka



2# KOLABORACE /duben 2017/

17. června 2017 v 17:07 | Leri Goodness |  Skeče
Další skica z cyklu zvaného ,,KOLABORACE" je zde. Indigový chlapec, forma ďábla, nebo snad svatého? Může to být vším, v čem tě tvé myšlenky utvrzují...

Fotka

Stepi úkrytů

16. června 2017 v 17:25 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že jsi na místě, kde tě nikdo zaručeně nenajde? Vzatej přírodou, přerostlýma kořenama bohémských stromů a umírněností z frustrace, že přece je zrovna v tuhle chvíli někde existuje osoba, co na tebe myslí. Když se tak sám sebe ptáš a ujišťuješ, už dopředu odhaduješ, jaká odpověď se asi dostaví.
A tak pozoruješ houf vrabců vystřelujících z křoví, co od tebe letí pryč...


Vypotřebovávám důstojnost k setrvání na téhle planetě. Občas ji beru ze zkumavky na dárcovský spermie, který svou ledabylou rychlostí utíkaj naprosto stejně, jako já od lidí. Cíle a starty si vždycky určuje mý podvědomí a
po každým kilometru se podél trasy objevujou fluorescentní čísla, abych věděla, až kam jsem se dostala.


Teprve po 800m plivu krev, když mý srdce předběhne touhu po roztáhnutí křídel.


Kůže na holeni se zamilovala do organický hmoty, násilím sedřený trsy trávy objímaj obě nohy,
jako nějakou svátost a barví ji na vodníka.
Pro dnešek to stačí.
Pokud je útěk zvládnutej za slušnej čas, často mě odměňuje androgynní nymfa,
která mívá všechny předpoklady pro to, aby ve mě vyvolala sympatie k jejímu tělu -
- k rouře střev a žalostně neupřímným postojům.
Udejchaná se kácím k zemi před tuhle nevyhraněnou formu patriarchátu,
co mi na rozechvělej krk nasazuje ryze zlatou medaili.
Krev obcuje s tepnami v jedný komoře, jak jaderná elektrárna čerstvě po výbuchu.


Fotka


Jímá mě její dárek v podobě existenční deprivace, umocněná zbabělostí a zlověstnejch předtuch, že už líp nebude. Ubliž mi tak, abych tomu doopravdy uvěřila!
Utop mě ve směsici alkoholu a nedopalků cigaret, co miluju a já ti přísahám,
že tě nikdy nepřestanu děkovat za to, jak byla má smrt vyjímečná.
Místo výhružek, jenž jí podstrkávám, mě jen trochu profackuje se slovy:
,,Ty vydržíš víc, než to, co jsem ti schopná udělat".

Doteď se jí snažím porozumět.


Dostávám od ní pravidelně celý hromady pastelovejch šatů s brožemi slabě modrých růží,
protože mě prej vidí blíž nebi.
Vlastně je docela milá, jsou dny, kdy donese i flašku Chardonnay,
kterou společně pijem na mý terase a zbytek,
co je na nás moc, vylejváme do popelníku.
Nemluvě o tom, jak je dobrá v balení jointů a v prznění francouzský poezie.


Trochu to vypadá, jako bychom byly spřízněný duše, ale to je jen marný zdání.
Její slova jsou průtokovým ohřívačem, co ve mě chvíli vřou, a pak se postupně umrtvujou.


I když mě vždycky odměňovala jen za to špatný, na druhou stranu mě udržovala v absolutní zádumčivosti, až se nakonec z existnenčí deprivace stala existenční mantra.



Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že možná existoval někdo v jiným pohlaví,
kdo byl naprosto stejnej jako ty?........



Portrét paní P. - duben 2017

11. června 2017 v 11:03 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem opět zavítala do domova důchodců, abych zvěčnila dalšího zajímavého člověka. Tentokrát na mě čekala paní P., která přímo ukázkově dokázala sedět hodinu a čtvrt, za což jsem jí nesmírně vděčná, protože bez ní by portrét nikdy nevznikl.

Fotka

Bleskrentgen

9. června 2017 v 17:53 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Záclony těžknou, pár lidí kouří,
venku je temnota, silně tam bouří,
je cítit napětí, co mysl blokuje,
někdo ven vybíhá, všechny to šokuje.

Po chvíli skácí se, dopadá na zem,
výprava skončila zlomeným vazem,
lidi se vyklání, dívají na tělo,
kterýmu umřít se docela zachtělo.

Se smutkem odnáší kus masa pryč,
kopají jámu, nesou si rýč,
hází ho do díry, aby se zbavili,
hromady krve, kterou se zbarvili.


Není nad přírodní pigmenty!

Fotka


Pavlače pomněnek

4. června 2017 v 16:01 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám, protože neumím žít jinak. Rozmlouvám s okolím, odkud se vrací zpátky jen moje ozvěny a převracím klacíkem nafouknutý kapry u břehů, aby mi připomněly fáze smrti. Vždycky mi je tak dokonale objasní, že se mý slova vytrácej ve vzduchu.


Spjatej kořeny, šlachovitými rostlinami podél těla a bezednou atmosférou čarovný esence klidu…
Bolí tě u srdce, doufáš v návrat infarktu, aby ses nemusel vracet do tý posraný začouzený "fabriky na výrobu lidí" - světa
Chce se od tebe produkce, plodnost, plýtvání tunou spermatu na někoho, s kým vlastně mít dítě ani nechceš. A když už na to dojde, obracíš se při vrcholu ke zdi.

Rovnám si záda u stromu a uši nasávaj hluk pářících se komárů. Je to stokrát přirozenější, než naslouchat večerním zprávám, než se modlit za atentáty v Londýně, bouřit se proti systému, nebo si nechat radit, jak má vypadat slušnej život ještě slušnějšího člověka.

Fotka


Voda bere inspiraci od nebe a dost okatě mu vykrádá barvu. Pomněnkový pavlače vládnou chmurným víkendům a především rozhorčenýmu počasí, co nikdy nedrží slovo. Mezi mraky se objevujou černý fleky strak, který nitrožilně užívaj nějakou čistší formu entusiasmu a já jí chci taky. Mají pak větší a hlubší oči, jakoby se dotkly chrámů nirvány, ale přes jejich podlost jim to nevěřim a radši zastávám názor, že jsou zbouchnutý, když takhle vyváděj.


Válím se někde v modrý záplavě bouřkovejch odstínů, slibující dodatečnou míru prošlýho patosu. Začínám vzdorovat všem sluníčkářům a nahrazuju jejich záře špičatým půlměsícem.


,,Kdo může bejt pozitivní, když čerpá z utrpení?"

Otvírám se novým možnostem venku poblíž lesa, blízko rozkládajících se zvířat a touze po umění žít.


,,UMĚT ŽÍT JE TISÍCKRÁT UMĚLEČTĚJŠÍ, NEŽ JAKÉKOLIV UMĚNÍ".

Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám v domnění, že mě žít naučí.



Portrét táty - duben 2017

2. června 2017 v 17:08 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem se pokusila již o několikátý portrét mého táty a konečně alespoň na jeden z nich jsem našla trochu odvahy, abych ho zveřejnila. A to ještě připomínám, že je jediný model, co dokáže sedět dvě hodiny v kuse bez jediné přestávky!

/tužka 8B, duben 2017/

Fotka

Nehtovej lak v dešti

1. června 2017 v 19:03 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jako by nestačilo to, co k sobě cítíme.
Pocit je málo, potřeba je víc.
Ty moje hráčko, rozcuchám tě podle svýho.
Zmizí tě pak všechna krása a nažehlenost.
Předraženej Chanell s úctou k vlastní osobě.
Člověk se musí umět shodit.
Dřív nebo později započne éru zkaženosti.
Rozjedený jídlo uprostřed uměleckýho bordelu.
Rozhoď všechny cigára na zem a hledej mezi nima ty, co jsem si nezapálila.
Už jich moc nebude.

Fotka

Jako tebe a kusu, co mi uniká.
Ty a tvá oddanost porozumět mistrům.
Porozumět bohům, co se houpali nad nebem.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostala natolik hluboko, aby ses mohla dotknout mraků?
A stálo to vůbec za to?
Počítám oblaka, ty frigidní cukrový vaty, co jsem měla jako malá na polštáři.
Myslela jsem, že mám pod sebou ráj.
Na sešitý látce z umělý bavlny.
Teď je všechno intenzivnější.
Psychika.
Stres.
Masturbace.

Docela to do sebe zapadá,
ta moje nálada závadná.

Umění a životní potřeba experimentovat.
Prší a já si lakuju nehty, i když ledabyle.
Jsem studená.
Ale pořád na tobě dokážu ležet.
A zakrejvat oči, co pomalu vysychaj.


1# KOLABORACE /duben 2017/

29. května 2017 v 14:45 | Leri Goodness |  Skeče
Koncem dubna jsem započala novou éru - konkrétně cyklus rychlých prací zvaných "KOLABORACE" - skic, ke kterým jsem dozrála právě letošní jaro. Jedná se o rychlý záznam, nekontrolovatelné čmárání bez cíle, jenž by mělo něco představovat. To, co vznikne, vznikne. Nobody cares.

Fotka

Kolaborace v zájmu druhých

27. května 2017 v 18:03 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Mezi škvírou bejvá zpravidla alespoň trochu světla, podobající se vysílený svíčce bez pořádnýho plamene.
Co ty?
Taky už vyhasínáš, příteli?

Odsunutí nábytku v její zapadlý ložnici, jí nikdy nepřišlo natolik potřebný, jako právě dnes, kdy dubnovej sníh znásilnil jaro. Z nepřehlednýho pokojovýho bordelu, se brzy stalo bludiště pro její vývojáře kolaborantů, co sídlí v šedý mozkový kůře. Mívá je tam, když jí stydnou oči, stávaj se nenávistnýma, plný zvláštní zjihlosti, která je opodstatněná bezvýchodiskem.


Docela jí to věřim....že se chodí utěšovat ke starším chlapům s džínovýma vestama, co jí uctívaj jen ve chvíli, když je "použitelná". To se pak jeví jako její otcové, jsou daleko něžnější než ke svým manželkám, či dokonce psům, který pár z nich často odkopnou až na konec chodby.
S ní to nikdy neudělali.
Možná taky proto, že se čas od času nechali zlákat schopnostmi zbraní,
stejně jako ona a ani na vteřinu nepochybovali o tom, že by s nimi neuměla zacházet.

Fotka

Zpřeházená místnost trpěla samomluvou ke svý zdi, ale byly na ní alespoň čtyři, což se dalo přežít.
Počítám, že to trvalo tak deset let, co se na omítce začaly objevovat černý fleky, podobný jaterním skvrnám.
A právě do nich se vtiskla rozčepýřená postava, nikdo, ani já sama nevěděla, že se jedná o mojí osobu.
Chytila mě svině!
Chodila se na mě dívat jak do kostela na svatý a při každým pohledu sepnula svý kostnatý ruce, abych jí poradila, co má dělat se svým životem.
Bylo nemožný se s ní domluvit, stačilo, když jsem jen otevřela pusu a tuny omítky spadávaly na podlahu.


Připadalo mi komický, jak je vždycky pečlivě uklízela vousatým smetákem, ve kterým se jí pletly zamotaný pavouci. Někdy jsem jen tak foukla před sebe, aby měla co na práci...

Fotka

To, že mě věznila, mělo svý opodstatnění.
Obě jsme byly kolaborantky a obě jsme chtěly žít odděleně.
Celkem rychle se v ní kupila hustá neochota změnit dosavadní špatný zvyky a ve mě se zas hromadila neochota jí pomoct.

Odedneška jsem její černý svědomí, skvrna v jejích vzpomínkách, plesnivá kolaborace v zájmu(?) druhých.
Zkus rozplést provazy viny, ty melancholická děvko, pořád tu je ještě něco, co za tebe budu snášet do konce tvých dní - opíjení do němoty.
A až umřeš, vezmu si tvý játra.


O pár měsíců později, se místnost vyklidila a byla absolutně prázdná.
Ze škvír mezi skříněmi se stalo celoplošný světlo a dřevěný parkety truchlily po svý neforemný posteli.


Ta holka se vypařila a ani se se mnou nerozloučila. Jediný, co po ní v pokoji zbylo, byly tmavě zelený sluneční brejle, který si vybrala výhradně v situaci, kdy se nechávala vojíždět těma nejodpornějšíma a její zrak to jednoduše neunesl.
Ne, nebyla jsem u toho. A nebyla jsem ani u jejích vulgárních výbuchů vzteku, ty mi pak převyprávěla, když si mě přivolala, jak starýho známýho.


Nejkomičtější na tom všem je, že si myslí, že jsem uvnitř zdi zůstala.
Vlastně jo, zůstala...ale jen v její hlavě.



Kam dál