Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

Neděle v 17:49 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)


 

Promilová láska

Pátek v 17:59 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Ach to víno, čirá tmavá krása,
bez něj je těžkosti víc, než se zdá,
poslouží skvostně jak duši spása,
rozum se rozumu přec rychle vzdá.

Co teprv extáze, ta vyvěrá mi v hlavě,
jsme nižší, hloupější, primitivní zvěř,
je jako kofein, co se drží v kávě,
jenž vidí ve sloupech pomyslnou věž.

Schránka těl chudne, ústa mluví suše,
stromy se svíjí do pruské modři,
kde asi poletuje naše němá duše?,
noc je hra světel, jsme jako obři.

Chybíš mě často, lásko má promilová,
čardáš se v láhvi jen chvíli skrývá,
vždy, když se setkáme, jsi pro mě nová,
jádro všech neřestí na dně vždy zbývá.

Fotka

Lesní krajina - studie /3.část/

12. listopadu 2017 v 17:15 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Třetím kouskem z mého malého cyklu lesních krajin, se stal výhled skrz poražený strom, který byl vytvořen během ukrutných veder na začátku srpna. Tenhle výjev mi bavil snad ze všech nejvíc, už jen proto, že byl něčím neobvyklý.

/akryl na našepsovaném papíře A3, Srpen 2017, 3h. práce/

Fotka
 


Podzimní tmoráno

4. listopadu 2017 v 18:06 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
A když si tak proháněla ten svůj kus masa skrz končetiny,
celou nervovou soustavou, těch pár vteřin viděla černočernou plochu.
,,Nikdy jsem neviděla plnější prázdno", zamumlala si pro sebe,
zatímco se jí svaly postupně uvolňovaly a ona padala zpátky do rozvrzaný matrace, jako by se dotkla nebe.


Podzimní tmoráno připomínalo tolik to zimní, akorát zbytek listů,
co se ještě držel rukama na stromě, tento fakt vyvracel.
Slibně se dalo přemýšlet o plánech, jenž nemají ani začátek, o možné koupi drahého oblečení,
aby si člověk nahrabal více umělého štěstí,
nebo o lítosti nad mrtvými legendami, které nám záhadně změnili život.


Bylo toho tolik, co stálo za zmínku. Stále ležela na matraci, zaseknutá někde mezi přítomnem a budoucností,
ale i přesto dokázala vstát a nadechnout se venkovního vzduchu...hlavu vystrkovala křečovitě přes parapet okna,
jakoby chtěla zabít jen část sebe, která jí tíží nejvíc.
Myšlenky.


Probíhalo zrovna odpoledne, tak nevýrazný a nepodstatný čas,
tedy alespoň pro ni a pro její slabost.
Opilý mozek nesoudí a nekritizuje rizikové faktory, jako je například cyrhóza jater,
co se v tu chvíli zdála být převratným adrenalinem.


Fotka


Nebylo jí dobře ani špatně a to byl přesně ten stav, kdy dokázala zapomenout.
Na sebe, na tělo, ve kterém žije, na společenské znemožnění,
jenž se znemožněním stalo, protože jí to tak připadalo.


I když teď nenáviděla to množství chlastu, v němž se koupala její otevřená duše,
moc dobře věděla, že zítra mu opět skočí do náruče.
Přitahovali se navzájem, přičemž jde o takovej paradox.
Ona, z masa a kostí a on z olivovýho skla.
Probíhaly plnohodnoté, avšak studené polibky,
jenž se ve schizofrenním intervalu utly po absolutním vyprázdnění.
Takovej konec je smutnější než většina romantických dojáků.


Bránit se, jí bylo vždycky přirozené, ale v ten kolotočovej moment,
by se klidně nechala rozcupovat jako hračka.
Nafukovací hračka.
S růžovými mašlemi a srandovním obojkem pro psy.


,,Dělat mrtvou", jí teď připadalo mnohem užitečnější, než tvořit.
Síla nad ní vyhrála v páce a možná proto se rozhodla vyřešit vše nehybností.
Pro dnešek.


Někdy cítíme neskonalou potřebu zastavit se a jen si uvědomit, že existuje něco jako přítomnost.
Žijeme myšlenkou na zítřek, který však vůbec nemusí nastat.
Jak zvláštní...ale přesto si v tomhle tempu jedeme dál.


Žloutenkovej podzim připomíná stáří, duhovou smrt,
která se reinkarnuje do shnilých jablek a něčí kůže.
Můžeme měsíce, roky, nebo celý život polemizovat o tom, proč tohle výstavní období,
které, jako by bylo navrženo Karlem Lagerfeldem, odnáší s sebou nejvíc lidí.






/* psáno na přelomu října a začátku listopadu, kdy se jádro myšlenek v tomto textu bohužel muselo přizpůsobit smrti mého třídního učitele - pro upřesnění plánuji zveřejnit extra článek, kdy se dozvíte, co se dělo během posledních dvou měsíců/.




Volání embryí

28. října 2017 v 16:10 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Sotva si pocítil ten závan zvenčí, panikaříš, což je pochopitelné a absolutně nevíš, zda máš učinit první krok a stoupnout do neznáma. Jsi jak vodič, proudí tebou miliony citů a názorů, které ještě neumíš vysvělit. Však je tu něco, co s tebou naprosto souvisí a ty s ním.

Sice nevíš, jakej budeš v sexu, ale vracíš se tam, chceš se tam vrátit...jenže po pár minutách už tě drží prsty v gumových rukavicích nad potřísněným umyvadlem. Skrz to jemné počáteční žvatlání ještě zvoláš párkrát: ,,Mami!"...ale máma už tě nadále v sobě nechce.
A teď tu stojíš. Možná víš nevysvětlitelné a s odporem začínáš chápat dnešní dobu, jedovatej vliv komunismu na tvý prarodiče, recyklaci obyvatelstva v počtu úspěšných sebevražd a než nad tím vším bezradně mávneš rukou, nejdřív si uděláš dobře.

Fotka


Kůže na těle je povedená imitace, která nikdy nezahřeje, když se fobie ve společnosti hlásí o svá práva. Jsi skalpovanej od hlavy až k patě, zapadl si někam do prenatálního stavu, do něhož už dávno nepatříš, když máš metr sedmdesát.


,,Jsi už velkej a dospělej, tak se podle toho toho chovej!"


Na okenní římse, která vypadá, že byla vytvořena vyloženě pro odkládání věcí, zeje minimálně deset flašek různých vín, jejichž cenovky jsou důkladně strhané. Působí to tak zatraceně esteticky, jak jsou vyskládané vedle sebe, ale co teprve ten, kdo je vypil?...


Úkrytů existuje jen pár, kde je možné uchovat svý zmražený embryo. Někdo za sebou tahá i pupeční šňůru, ale tu mu většinou ostatní přeseknou - muži kudlou a ženy ostrým podpatkem. Někteří z nich se pak cítí tak zahanbeně, že navždy zůstanou dítětem.
Nitroděložní krev se uchytává jako houf přiblblých mušek v pavučinách, co při cestování nedávaly pozor. Jejich osud je víceméně zpečetěn, teď už jen záleží na jak dlouho.


Bozi jsou dnes schizofrenní a poručili počasí neporučitelné - avšak poslechlo. Nebe vleče poslední zbytky pastelových cukrových vat, skrze něž poprchává a na zem se snáší nevyvinuté děti v podobě průhledných červených snítek, co odmítly žít v přítomnosti.
Možná, že si jedno z nich dneska vyšlápl, tak si zkontroluj podrážky...


Fotka


Zatímco se my potácíme životem tak, jak umíme a jak je nám to přirozené, ona nevyvinutá tělíčka se na nás seshora pravděpodobně dívají.
A dívají se na všechno.
Na nepovedené znásilnění, roztomilou asiatskou svatbu v legračních kostýmech, na oslavu něčích narozenin, první menstruaci vyděšených teenagerek, či na čirou radost z opilosti v hloučku přátel.


Fakt je, že nám vůbec nic nezávidí.
Ani trochu toho štěstí, když se dostaví.
To jen proto, že se oprostili od probuzení, aktivního vnímání - reality.
A díky tomu, že se neocitli v reálu, nedokážou naplno prožívat bolest.


Slyším tolik hlasů nade mnou, kde se vznáší statisíce zakrnělých embryí, co neustále volají...
Snad voláte z radosti, snad ze zábavy, moji milí.
Jen mi neříkejte, že halekáte touhou po životě.



Lesní krajina - studie /2.část/

22. října 2017 v 18:32 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
A zde je další studie z letního cyklu lesních krajin - tentokrát dub s "okem". Díky slunci jsem mohla v této malbě docílit průsvitajícího světla skrz větve.

(akryl na papíře, Srpen 2017, 2,5h. práce, A3)

Fotka

2# Ilustrace - ,,narkoman"

20. října 2017 v 20:22 | Leri Goodness |  Ilustrace
Dalším charakterem je poněkud zdrcený, hroutící se narkoman, který to zřejmě přehnal s nejednou dávkou...

/Srpen 2017, tužka 8B, skicák/

Fotka

1# Ilustrace - ,,teenagerka Flora"

13. října 2017 v 19:35 | Leri Goodness |  Ilustrace
Zhruba před dvěma měsíci jsem se začala poprvé věnovat ilustraci a zde si můžete prohlédnout můj úplně první pokus. Zaměřila jsem se na různé osobnosti (charakter) lidí, které postupně vytvářím zpaměti. Tentokrát jde o mladičkou teenagerku Floru, cca kolem 15 let, která miluje módu a ráda se líčí.

/Srpen 2017, skicák, tužka 8B/

Fotka

Příliš vlivné airbagy

7. října 2017 v 19:05 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Na konci tunelu svítá, jedu k němu šílenou rachotinou, která měla být přinejmenším jednou nohou ve šrotu...ale nechtěla se vzdát. Ještě nikdy jsem k tomu světlu nedojela, prej k tomu člověk musí mít vyleštěný přední sklo. Bez ptačích trusů, siluet tehdy přizabitých much a "sněhových" stop, kterým někdo říká ,,kapky štěstí".

Fotka

Nijak zvlášť přitažlivě nepůsobí deformace myšlenek ani obličeje, ale dá se z ní čerpat.
Chci vědět všechno...jaká poslední myšlenka byla tvá nejšílenější?
Masturbace na veřejném prostranství, navštívení Darkwebu, ani touha po poznání stejnýho pohlaví, se tu nepočítá.

Byli jsme vytvořeni, vytváříme a proto jsme výtvarníci. Vytvoř uvnitř toho druhého umění, co není vidět.
Většinou je lepší ho jen cítit, dát prostor emocím, agresi i tichému zoufalství, co teskně schýzuje po tom, že už bylo všechno vymyšleno.

Tvoř!
Nezáleží na tom, co vyteče.
Záleží jen na tom, jak se při tom budeš cítit.


Neboj, slyším tě, pořád tě slyším. Miliony rukou pracují, někdo zrovna vztekem trhá papír - figura se nepovedla, ale zejtra je taky den, tisíce tužek "šeptá" po skicáku, akryl se oplzle vtírá do zaschlého latexu a vytváří postupně dokonalou kompozici. Emailový barvy surfují po plechu a sem tam dochází k pigmentovým orgiím - je pak radost se na to dívat, vážně. A přitom si neplánovaně zapálit cigaretu.


Máčím si "fasádu" v alkoholovým airbagu, jehož přítulnost a především přítomnost více než vyžaduju. Je to týdenní spasitel neúnosného, co se stává zdánlivě ještě neúnosnějším.
A nutno podotknout, že neznám cesty ven.


Klíče ode všech odpovědí se matně ukazují ve vzduchu a když po nich chci skočit, rozplynou se v poklicovou páru.
Mají fakt neskutečnou energii.
A já už jí po tom všem začínám definitivně ztrácet.




Lesní krajina - studie /1.část/

6. října 2017 v 16:51 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V průběhu prázdnin letošního roku jsem vytvořila takový menší cyklus lesních studií a to z jednoho prostého důvodu - nejen, že mě samotná malba stromů nesmírně bavila, ale především proto, že jsem se zde cítila naprosto svobodně. Dvě/tři hodinky v lese a člověk má úplně prázdnou hlavu...

(akryl na papíře, A3, 2,5h. práce, červenec 2017)

Fotka

Reptání u osamělých strání

27. září 2017 v 15:42 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Mladá noc surově strhává svou krásu a není vidět nic víc, než černočerná plocha, za to však vhodný podklad pro plátno, na něž by se snadněji tvořilo. Pár bílých cákanců znázorňující měsíční krev a zapomenutý hvězdy, v jejichž sílu věřilo několik naivních blbců. Mezi nimi jsem někde byla i já, než mi došlo, jak se věci mají.

Fotka

Sklenka vína udělá nad vším světem matnej nadhled, takovej, co by zatím nestál za to někam zapsat a zarámovat, ale až taková desátá dá konečně najevo svou pravou osobitost, večerní šarm, oplzlou touhu po erotičnu, co někdy končívá více než směšně.


Pojďme všichni masturbovat!
Od srdce a zbrkle...
Celou dobu se držíme, nosíme před davem lidí jen ty nejlepší kostýmy s nechutným vzorem za ještě nechutnější peníze, potíráme rty chemickou bází, v níž jsou beztak statisíce semletých motýlých křídel, což platí zejména pro oční stíny.

Dámy...nejspíš nosíte zvířátka na víčkách!


Pod vší tou schránkou, malebným obličejem, zeje prostopášná špína, zhrzená duše, která nezná mezí. Jen se je bojí přiznat. A kdyby na to došlo...někdo jí/ho donutil...zachoval by se jako to největší zvíře bez špetky cudnosti. Sázím na to, že by stydlivost byla až na tom posledním místě.


,,Když by Vám někdo nabídl sebe a celý svět, co byste mu dali?"


Osamocená stráň šumí prázdnem, břehy rybníků uchovávají zetlelá těla kaprů, na která svítí oslabený měsíc, jako by měl migrénu. Nikdo mu však nedává prášky, jinak by silou vypálil veškerou vodu, co po všech těch vedrech ještě zbývá.


Láhev savignonu čeká na dopití, ale její majitel je gurmán. Vychutnává si jí do posledního doušku. Jinak by přišel o celou tu krásu vniknutí do rozpoložení, jenž mu nabízí "lepší život".


/psáno pod vlivem 16.8.2017/





Echinacea - studie (srpen 2017)

22. září 2017 v 16:28 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V polovině srpna jsem se opět jen na chvíli vrátila k mému oblíbenému akvarelu a vybrala si výraznou letní květinu - a to Echinaceu. Už jen pro zapamatování jejího jméno jsem se ji rozhodla ztvárnit. :)


Sedící spící /červenec 2017/

15. září 2017 v 18:41 | Leri Goodness |  Portréty
Na začátku prázdnin jsem si ještě připomněla ono šrafování, které jsem se učila prakticky celý rok, až jsem se dostala (zatím) do této fáze. Nyní si můžete prohlédnout mého dědu, který během tvoření náhle usnul.

/pentilka, 0,7mm, skicák, červenec 2017/

Fotka


Motto dnešní doby

8. září 2017 v 15:08 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Jak žádoucí je žít tenhle svět,
co se během žene s časem vpřed,
je snad motto rychlost dnešní doby,
barvit si vlasy a ctít značkové róby?

Kolik let strávíme pomalými kroky,
když se ihned změní na svižnější skoky?
Jak dlouho si budem kreslit svoje obočí,
než se nám "fasáda" věkem zcela rozskočí?

Co takhle chodit půl života na podpatku,
a pak se zbavit toho typického zmatku,
nespadnout! nespadnout!, chodit pořád rovně,
avšak než se nadějeme, klín spočine v hovně.

Proklínáme léto, když se začnem potit,
zdá se, že už nestíháme svou nenávist hrotit,
pračka mele z posledního, častěji se pere,
i to slunce na obloze na nás prostě sere.


Fotka

Azbestový plíce, budou zas chtít více

27. srpna 2017 v 17:27 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jak se tak ty potrhaný vatový zvířata na nebi vytrácej, mou mysl zaměstnává i to, kde skončí. Dusot těžkosti probuzených démonů, se tříští s rytmickým během mladých srnek, jejichž cíl je zcela neurčitej. Kde jsou ty časy, kdy jsem se uměla hejbat a každej takovej čin znamenal radost?...

Analyzuju hustotu satanskýho osídlení v mozkový kůře, ale ze všeho nejdřív tolik jmenované slovo "nálada". Co je vlastně zač? Snad jen změť toho, že jsme schopni cítit. Jsem veselá? Ne. Nasraná? Taky ne. Asi mi nezbejvá nic jinýho, než se snažit o další možnou asociaci, která by odpovídala mému aktuálnímu rozpoložení. Je zatraceně znatelný, jak dlouho mý klouby nezažily byť drobnou zátěž. Nemluvě o plících, který nechutně ztěžkly kvůli randění s PSkama, těma africkýma černýma kráskama, LMkama a rudýma dominama Marlborkama. Z decentní večeře a několika růží, fungující jako pomyslná pozornost, se to zvrtlo v sexuální hrátky stovky zvířátek, co nikdy nemaj dost.


Azbest koluje dýchacími cestami natolik těsně, jako pochybnej kámoš, co z vás nevědomky vysává energii a tiskne se na vás čím dál víc.
Je pravda, že se těch pár kamínků z plic už vytrácí, jelikož maj teď dovolenou, za to ledviny tancujou se svazky ušlechtilých hroznů.
Moravské červené je druhé jméno pro ráj.

Fotka

Poslední týden si hraju na takovou tu ženskou ověšenou všema možnýma cetkama - myslím, že se jí říká vědma. Mám totiž neodvratnej dojem, že mě někdo nic dobrýho nepřeje. Totiž, moje neštěstí tkví například v tom, že mě všechno padá z rukou, což se mi stalo před pár dny osudným.


To si takhle nesu foťák společně s mým smartphonem, co spolu po cestě klábosí, než je silou odloučím, no a co se nestalo...mobil se vzepřel mému náručí a nejspíš chtěl spáchat sebevraždu - skoro se mu to povedlo. Dopadl na dlažbu vedle kuchyně a odřel si celý záda - abych to upřesnila, prasklo celý zadní sklo na krásnou pavučinu a na nějaký pohoří, silně připomínající Mount Everest.
Vydejchávám nepropuknutej vztek, stejně tak nekončící touhu po plný flašce Savignonu a začínám se přiblble smát. Má pusa dostává tvar zářivýho banánu, co je vyzubenej od ucha k uchu, i když by to mělo být přesně naopak.



Pozvání od zakázanýho ovoce naléhá pěknejch pár týdnů a jeho neodbytný uhánění vnímám jako nesnesitelný.
Plíce zas chtěj více.
Pro tentokrát je nechám...


Chalupa - akryl, červenec 2017

20. srpna 2017 v 17:46 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Na začátku prázdnin jsem se rozhodla namalovat i nějakou tu architekturu, vzhledem k tomu, že jsem s ní dříve (a stále mám) nemalé potíže. Pro otestování jsem si vybrala naši chalupu, která je pro mě svým způsobem únikovým místem, kde se člověk schová a nikdo o něm neví, což pro mě představuje určitou formu svobody (zejména ta příroda kolem).


/akryl na A3 papíře, malováno ze snímku/

Fotka

Kam dál