Studie uší/nosu - listopad 2017

10. února 2018 v 18:04 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V listopadu loňského roku jsem se opět vrátila k mým oblíbeným studiím - v tomto případě uší a nosu. (vlevo můj nos, vpravo mámin, vlevo dole mámino ucho, zhruba uprostřed bráchovo ucho se sluchátkem, vpravo dole tátovo ucho).

/Listopad 2017, tužka 8B + pentilka 0,7mm/


Fotka
 

Tvůj pointilismus

9. února 2018 v 15:36 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo,
k němuž vyjímečně patřila hlava - avšak nebyla vidět.
Stíny mění skutečnost ve snovou realitu plnou poddajných duší,
co by si tebou nechali strhat oblečení, i kdyby stálo celej majlant.
Rozhodoval bys.
Konal bys.
A hladil.


Oni by ti dovolili všechno, včetně tvé věčně nadřazené role.
Jsme svým způsobem dominantní,
i když nám zrovna chybí bičík v ruce.
Lví zuby ale nikdy neztrácíme.


Pořiď si hřívu okrového tónu a vyceň ty svý tesáky,
jako by ti šlo o hru na život a na smrt.
Není těžké odejít z reality a hrát svou oblíbenou roli,
když tak rádi nosíme masky.


Ze zdí se ozývají hlasy momentálního rozpoložení,
snad z projevu hodného nějakému zvířeti,
kterému chybí kultivovanost projevu.
A to je přesně to, co chceš.
Co chceme.
Být zvěř.


Nekompromisní originál šelmy,
jenž se nepozastaví nad tím, když do krve poškrábe něčí tělo.
Divila bych se, kdyby jí nerozhodilo,
pokud by se oběť se svými šrámy z dobrého úmyslu bránila.
Měli bychom znát chuť hemoglobinu našich milovaných přesně tak,
jako jejich osobní parfém.


Fotka


Barvy ožívají, reflektory schizofrenně mění své odstíny
a my se ocitáme na cirkusovém představení, dnes však zadarmo.
Kdo by platil za potěšení způsobené druhým?
Běháme dokola poblíž kontrastního kolosea,
co má k tomu řeckému pořádně daleko.
Prožíváme údiv nad něčí výdrží stejně tak,
jako podivínské tvarování lebek cizinců,
co se mihotají kolem.


Dovolme si vše.
Pro jednou.


Na kůži zůstávají miliony teček bez jakéhokoli řádu vznikajících po dotecích.
Jsou trochu jako henna,
která na povrchu zůstává pár týdnů a samovolně se ztrácí.
Tyhle ale občas v sobě mají trny...
...což je jen a jen dobře, pak totiž pocítíte intenzivnější prožitek.



Éra pointilismu ve tvé hlavě se snaží otečkovat každý bod,
co v tobě zanechá touhu usmívat se na můj výraz připravený k činu,
kdy znesvětit pokoj tekutinou by znamenalo svět.



Obnažený ramena čekají na víc,
že je někdo vezme,
že vezme někdo proužky,
který zakrývaj zbytek...
červených znamínek budoucí rakoviny
a nechá je napospas tomu,
kdo chce odhalit víc,
než jen pigmentový skvrny.




V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo, k němuž vyjímečně patřila hlava.
A když vystoupilo ze stínu, dívaly se na mě upřeně dvě tečky...



Druhý autoportrét - akryl (říjen - listopad 2017)

2. února 2018 v 17:35 | Leri Goodness |  Autoportréty
Koncem října jsem se vrhla na další autoportrét, který jsem však dodělala až na začátku listopadu, kvůli nedostatku času.

/konec října - listopad 2017, akryl na papíře, A3/

Fotka
 


Portrét táty - prosinec 2017

27. ledna 2018 v 19:24 | Leri Goodness |  Portréty
Po několika měsících jsem se vrátila k jedné z mých nejoblíběnějších disciplín,
co se umění týče a to je pro mě kreslení/malování portrétů.
Zhruba po 6 měsících jsem se rozhodla opět nakreslit mého tátu a tady je výsledek.

/tužka 8B + pentilka, A3, prosinec 2017/

Fotka

Marie

19. ledna 2018 v 19:13 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
přítomné pohnutky začaly vrtat
někde v zákoutí hlavy
a nutily
nutily přemýšlet
a došly
došly k názorům na to
proč po výměně vložek
zůstává krvavá skvrna
skvrna v podobě svatýho charakteru
kde místo odpudivých fleků
naleznete panenku Marii
Marii oděnou v karmínu
oděnou podle přírodních zákonů


A pak si uvědomila, co si uvědomila. A jestli by mohla tohle uvědomění uplatnit na ty, kteří si vědomi nejsou.
Podělit se o myšlenku, týkající se rumělkových měsíčků,
o rez vonící po železe za účelem toho,
že vlastní krev může být výtvarným prostředkem.
Vyjádřením, které se časem jako chameleon změní z rubínu v hlinku.


Zestárne tak, jako když z lidí odejde ta pomyslná fyziognomická záře...
....a pak už bude působit jen jako špinavý kus hadru,
který někdo zapomněl umýt.


Fotka

Zeleninové zátiší - srpen 2017

14. ledna 2018 v 10:38 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Ke konci srpna loňského roku jsem se rozhodla namalovat ještě takové miniaturní zátiší, jelikož jsem se přes léto věnovala především krajinám a portrétům. Je to takový ten typický výjev toho, co vzešlo z babiččiny zahrádky.

/srpen 2017, akryl na papíře/

Fotka

Balonky na satelitu

7. ledna 2018 v 11:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Namodralý indický tepich se nad námi mírně červená, jako kdyby oslavil silvestra pouze červeným vínem. Televizní signál se ztrácí s venkovním ovzduším, které si vyžádalo pro to novorozenecké období až meditativní klid.

Z mozků se samovolně savem vyžírá všechen ten dvanáctiměsíční odpad,
jako kdyby šlo o revoluční epidemii,
díky níž někdo umře a někdo se narodí.
Je to přirozený proces.
Stále vědomé bytosti, i ty nehybné v márnicích, už mají jasno.
Vstupy jsou vždycky zadarmo, ale odchod se platí zlatem.


Podlité oči krví ze včerejšího koketování s muškátovým vínem,
se proměnilo v nové a nenáročné uvažování.
Vím, kde jsem.
To je přece základ, no ne?

Fotka


Na všech hácích, satelitech a stožárech, se tisknou zneužité barevné balónky s různě starým DNA. Děcka nemají příliš složitou paměť, a tak dobrovolně zapomněly na to, že je ztratili. Majitel se našel pouze jeden a to v podobě umouněné koule chlupů - psa, který ihned zpečetil jednomu balónku dýchací cesty.


Pastelové tóny teď lítají všude kolem, a tak mě to trochu nabádá věřit víc své intuici, že mi pod nohama zarůstá celé peklo, jenž se mermomocí snažilo aktualizovat své pozvání. Místo něj vítězí trsy předjarní trávy, na něž dopadají už jen kusy zbylých héliových poutníků. A tak se mě nenásilně snaží poukázat na to, že na tohle místo se už nikdy nevrátím.



Ranní rané úspěchy aneb nač předsevzetí?

31. prosince 2017 v 17:57 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Potemnělá noční obloha se zatím jako noční tváří, přitom je něco málo po páté hodině odpoledne. Onen symbolický konec roku už pomalu zavírá svou ošoupanou bránu, ale zatím mu chybí k tomuhle definitivnímu činu klíč. A mezitím vším posledním šílenstvím z nakupování, abychom měli celý večer co jíst, se dušujeme nad tím, co si letos dáme za předsevzetí a co za přání vyřkneme, až uvidíme padat "naši hvězdu".
Ale...má tohle opravdu nějaký smysl?


Většina z nás má to nutkání - někdo to dělá pravidelně, někdo vůbec a někdo jen občas. Zatracená zapřísáhlá předsevzetí. "Břemena", která se velice těžko plní, není-li tomu tak? I když jsou mezi námi tací, kterým plnění sobě zadaných úkolů nedělá žádný problém, přece jen tu zůstává valná většina z nás, která své zadání, nebo, chcete-li předsevzetí, zkrátka nikdy nesplní. A v tu chvíli nastává tolik vyřčená otázka: ,,Proč?"
Čím víc toho na sebe navalíme, tím hůře budeme zvládat všechny povinnosti - tak to platí v běžném životě. A myslím, že stejně to funguje i s předsevzetím na Nový rok.

Na co pořád čekáme?

Nikdy není ten správný čas, ta správná minuta, ten správný den. Každý den ale máme šanci. Každý správný krok, který můžeme udělat, je právě TEĎ. Ať už se nacházíme kdekoliv, doma, venku na procházce, v klubu, v práci, či snad mimo rodnou zemi, je to vlastně úplně jedno...ale můžeme začít. Ihned. Tak do toho! :)

Jistě to chce čas, než dospějeme k nějaké změně, ale tím, že si to nalinkujeme jako denní program, nás to spíše zabrzdí, nebo v horším případě vrátí zpátky - a pak dochází k tomu, že se vytratí byť drobná motivace. A ta je jako "pohon" k našemu cíli nejdůležitější.


Konat s plánem je tisíckrát těžší, než bez něj.
Udělejme vyjímku a třeba se jedno ráno rozhodneme naprosto spontánně = přirozeně.
Rozhodneme se změnit svůj život.
Bez předepsaných bodů a stanovených norem.

Tolik z nás chce zhubnout, být v něčem vynikající, dostávat ocenění, být uznávaný, najít si lásku, dobrou práci,
vydělávat víc, být méně cholerický, urovnat vztahy, koupit si tolik vytoužené auto, či být prostě dobrým člověkem...nikde není psáno, že to, co si přejeme, nemůžeme dostat.

Fotka


Proto na sobě pracujme.
Neplánujme.
A konejme.
Je to nejlepší a možná i nejjednodušší způsob, jak něčeho dosáhnout.
A já věřím, že ať už se ve Vaší mysli skrývá cokoliv, dokážete to!



Až dnes večer budeš koukat z okna na nebe, nečekej na svoji hvězdu, která ti svým pádem prosvítí zornice.
Buď sám sobě svou světlicí, která vystřelí neplánovaně do nebes, protože se právě teď rozhodne změnit to, co ji tak dlouho omezovalo.




Okrasná tykev - podzimní zátiší

28. prosince 2017 v 21:18 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
I když se jedná o práci z konce srpna letošního roku, je toto zátiší zcela podzimní. Jelikož se narodila tahle okrasná tykev na naší chalupě už koncem léta, nemohla jsem déle čekat, a tak jsem ji ihned namalovala společně s lampionky.

/srpen 2017, akryl na papíře, 2 dny práce/


Lesní krajina - studie /4.část/

22. prosince 2017 v 17:19 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Poslední kousek z cyklu lesních studií vytvořených akrylem, je zde!
Tentokrát se jedná pro oko nenáročný výjev, obsahující kmeny smrků...

/akryl na papíře, A4, Srpen 2017/

Fotka

Post-pohřebiště starých břemen

16. prosince 2017 v 18:57 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Eelegance byla v ten podvečer krédem, slavnostním zahájením chvíle, kdy se každý mohl projevit tak, jak mu bylo přirozené...např. slečna jménem Ena s implantovanými rohy na čele, připomínající čerta seslaného z podsvětí, se tehdy oblékla více než esteticky. Všichni ji uznávali, protože se stala členem. Členem "lepšího světa", jak svůj kmen tehdy nazývali.
Byla totiž součástí komunity, kde neexistoval pojem "bolesti".
Ublížit druhým znamenalo vyloučení, avšak nikdy ne nápravu ve smyslu smrti.


Pozorovala jsem je. Byli tak šťastní, tak vyrovnaní, ale něčím zároveň jiní. Jejich kůže se snad dotkla měsíčního svitu, u někoho zjevně i krápníků na Marsu. Měli totiž zvláštní defekt, i když pro někoho by to byl symbol vysvobození - postrádali pihy. Jako by je to dělalo čistší, lepší, cennější, přitom oni sami si toho ani nebyli vědomi. Ještě se mi nepovedlo se k nim přiblížit do vzdálenosti deseti metrů. Sledovala jsem je skrz nějaký děsně pichlavý keř, který vyloženě čekal na to, až se o něj nechtěně opřu.
A když k tomu došlo, pouhé zašustění listí je dokázalo vyplašit. Obvykle po nich zbyl stříbritý prach ve formě husté páry, co se postupně vytrácela, nebo jantarové amulety, v nichž koloval uvězněný sluneční paprsek.


Nedávno jsem našla injekční stříkačku, ale tu však využil jeden kolemjdoucí, který se s kosmicku bytostí pouze ztotožňoval. Po něm tu narozdíl od nich zbylo celé tělo.

Fotka

I přes všechny "tlející zbytky" a odpadky, tu převládal entusiasmus, ne však z prázdných schránek,
ale z možnosti začít jinak.
Nově.
Lépe je dost relativní pojem.


Přičemž tohle přírodní postpohřebiště opěvovalo jakousi ódou vzkříšení, zůstávaly zde energie v podobě lidských strastí. Někdy se díky nim bortila země, při pochodu umírala zvířata, nebo se tvořily nádory v kůře stromů. Šlo pouze o odevzdaná břemena, jenž korespondovala s unaveností "být lidskou bytostí", být člověkem...

Mělo to svůj význam, hlavně z toho důvodu, že v téhle chvíli už dotyční nemuseli řešit pozemské záležitosti. Ne všem však přestala bít pumpa. Někteří zůstali naživu a vzdali se svého otrokářství - a to tím, že se rozhodli žít tak, jak sami chtějí, nikoliv tak, jak to vyžadují ostatní.


Nastalo ticho...odhozená zarmoucení v přírodě postupně umírala ze ztráty svých majitelů a tuhle směsici odpadní skládky začala nahrazovat část východního myšlení.
Část klidu a tolik zneužívaného slova ve 21. století, které nemělo šanci se prosadit ve 2.pol.století 20.: MÍR.



Ve jménu mysli

3. prosince 2017 v 18:52 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Nikdy jsem si nemyslela, že to jde. Že lidský mozek a myšlenky v něm, lze ne jen dočasně, ale radikálně a navždy změnit. Není to o ničem jiném, než o tom, jak přemýšlíme a o čem.


Dnešní svět je podle mého názoru sám o sobě strašlivě přetížený, ne jen technikou, továrními výpary, ale především námi - lidmi. A tento dopad se prostě někde musí odrazit.
Čas sice běží stejně, jako v minulém, či předminulém století, ale nám se zdá všechno rychlejší.
Třeba jen obyčejný všední den, i když máme zrovna volno, jenž například trávíme s přáteli.
Ale...možná kdybychom neutíkali na každý semafor, nebyli zbytečně nervózní, že nestihneme nastoupit do MHD, přestali se stresovat s každou "povinností", která je na nás nakládána a nekoukali pořád na hodinky - třeba by se opravdu něco změnilo.


Svět by byl stejný, ale vy byste ho viděli úplně jinýma očima.


Na co vlastně narážím? Snad z textu nevyplývá to, aby byl každý z nás nanejvýš laxní. Jde o to si udělat odpočinek, když to naše tělo doopravdy vyžaduje - bez ohledu na to, kolik věcí ještě potřebujeme udělat (konec konců, ono se to nepose*e). Teprve se to učím. Ležet jen tak, protože jsme líní i pohnout rukou, je věc druhá.

Fotka

Samozřejmě, že uspěchaný život, je hlavní rolí uspěchaných závěrů, mnoha situací a právě tahle emocionální smršť se postupně podepisuje na naší psychice. Jak moc, to už je individuální, řekla bych.
Mnoho z nás vytěsňuje v podstatě celý den, protože například musíme být na nějakém požadovaném místě, ať už je to škola, práce, která nás nebaví, čekárna na alergologii nebo v jiné instituci, kde hodina čekání neznamená nic.


Jasně, těžko se žije někde, kde nechceme být, kde jsme omezováni okolím, třeba proto, že ve společnosti se člověk musí chovat přece jen trochu jinak, než doma.


Víte, mě se prostě nechce věřit, že to lze "(pře)žít" tímhle způsobem.
My potřebujeme ŽÍT.
Všichni a to bez vyjímky.


Ať už je to upjatý právník, který se upjatě chová z hlediska předepsaných norem, prodavačka v supermarketu, které už bolí oči z toho všeho zboží, které jí prošlo za den pod rukama, nebo pošťák, co už necítí nohy a ani radši nepočítá, kolik paneláků prošel.
Možná vám to něco připomíná, možná v tom vidíte sami sebe a vaši nechuť. Nechuť vstát, nechuť pracovat, nechuť ŽÍT. A když už vás nebaví život samotný, je to problém.
Umět si pohrát s časem, využít chvil, kdy něco potřebujeme, zabavit se, když stojíme frontu, atd atd...myslím, že tohle je řešení, alespoň jedno z mnoha.



Ono se to lehce řekne: ,,Mysli pozitivně", už je to taková klasická ošoupaná fráze. Každý z nás si musí najít vlastní způsob, jak toho dosáhnout. Neřeknu vám, jak na to, protože to sama nevím. Ale vím, že člověk musí začít u sebe - v tomhle si pomůžete jedině vy sami.

A tak to vlastně všechno začíná...

Můj první malovaný autoportrét - akryl (srpen 2017)

24. listopadu 2017 v 19:22 | Leri Goodness |  Autoportréty
Poslední týden v srpnu jsem se jednoho dne spontánně rozhodla, že si zkusím namalovat autoportét. Nikdy předtím jsem v barvách sama sebe nezachytila, takže to pro mě byla dost velká výzva. Každopádně, dnes už vidím spoustu chyb, které jsem ještě před pár měsíci neviděla, ale to je zkrátka tvůrčí proces - bez něj by to ani nebylo možné. :) Tuto práci považuji za "zlom" - okamžitě jsem totiž cítila uvnitř sebe posun, který mě dovedl zas o kousek dál.

/akryl na A3 našepsovaném papíře, 12h. práce, Srpen 2017/

Fotka

Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

19. listopadu 2017 v 17:49 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)



Promilová láska

17. listopadu 2017 v 17:59 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Ach to víno, čirá tmavá krása,
bez něj je těžkosti víc, než se zdá,
poslouží skvostně jak duši spása,
rozum se rozumu přec rychle vzdá.

Co teprv extáze, ta vyvěrá mi v hlavě,
jsme nižší, hloupější, primitivní zvěř,
je jako kofein, co se drží v kávě,
jenž vidí ve sloupech pomyslnou věž.

Schránka těl chudne, ústa mluví suše,
stromy se svíjí do pruské modři,
kde asi poletuje naše němá duše?,
noc je hra světel, jsme jako obři.

Chybíš mě často, lásko má promilová,
čardáš se v láhvi jen chvíli skrývá,
vždy, když se setkáme, jsi pro mě nová,
jádro všech neřestí na dně vždy zbývá.

Fotka

Lesní krajina - studie /3.část/

12. listopadu 2017 v 17:15 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Třetím kouskem z mého malého cyklu lesních krajin, se stal výhled skrz poražený strom, který byl vytvořen během ukrutných veder na začátku srpna. Tenhle výjev mi bavil snad ze všech nejvíc, už jen proto, že byl něčím neobvyklý.

/akryl na našepsovaném papíře A3, Srpen 2017, 3h. práce/

Fotka

Kam dál