Květen 2014

Flags

30. května 2014 v 18:13 | Leri Goodness
Německo jako takové nemám moc ráda, zřejmě je to tím, že už mě od sedmé třídy rodiče nutili učit se německý jazyk, i když s ním nemám sebemenší problém. Dnes však uznávám, že se mi jednou může hodit, protože moje bydliště není daleko od hranic. A proč vlastně mluvím o "Dojčlandu"? - tento obrázek je totiž s N. tak trochu spjatý. Snímek vznikl na kopci nad vesnicí Eschlkam, kde v řadě vlály visející prapory. Fotce byl dodán takový brzký ranní nádech.



Lego-skládačka z kostí

29. května 2014 v 14:51 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Většinou vznikaj na nevzhledným trávníku...a proč by taky měly zaujímat pěkné místečko, když jsou to nemocnice?

Většina těchto budov nezná pojem image a zaměstnanci v ní mají zřejmě dost vytrénovaný čich, protože jejich stísněné chodby vůní připomínají chemickou laboratoř s nepovedenými experimenty. Skutečně mi hlava nepobírá, proč vešekeré fakultní nemocnice nemají na fasádě přikovaný podnadpis ,,Vítejte v bludišti" - vyznat se, kde a kdy přijímají na určitá oddělení, kam se zas podělo to 5. patro a jak to, že nemůžu najít toho P. Nevimkamšel? Ani si netroufám přemýšlet o tom, že bych byla jediná, kdo by byl ve špitále dezorientovaný i s Google mapou.

Něco vyndáme, něco sešijem a budeš zas běhat
Těžko říct, jestli v mé podezíravosti hraje hlavní roli paranoia, ale já zkrátka doktorům nevěřím. Člověk leží na pár prostěradlech a polšáři, co mu podpírá hlavu a vysmáté sestřičky ho uklidňují, že to bude jako všechno oukej, protože to mají v popisu práce. Ne, nebude. Párkrát do nás říznou, vyndají odpudivý zakrvácený kusy masových žížal, které skončí v koši a po konzultaci s doktorem se dozvíme, že naše poranění nebude hned jen tak kompletní a že budeme muset za pár let podstoupit další operace. Ladies and gentlemen, welcome in today's fuckin' world! - Nikdy Vám však neřeknou, že si ponesete dosavadní následky po celý život. A little surprise, dude!

To nebude jen tak...
Není nad to to pořádně dojebat, že?(!!!) Co můžou, tak zprzní. A snad největší hrůzou je, že už i malé děcka, co se svým tělíčkem dohrabávaj sotva k pubertě, si nesou nějaký ten zdravotní handicap - děkujeme moc, doktoři. -_-

Kosti místo lega
Je to paradoxní, když si sami sebe představíme. Jsme karikatura kostí zpevněná vazivem a jakmile se něco začne bortit, sami si těžko pomůžeme. Jako lego skládačky držíme na chvíli pohromadě, ale když se do nás kopne, zbyde z nás chromý nepoužitelný odpad...pokud se tedy nezačne stavět odznova, kostička po kostičce, obdélník po obdélníku a čtvereček po čtverečku.

Hlavně si nic nezlom!
Samozřejmě ideální zásada je ta, abychom se opatrovali a nijak si neublížili. Můžeme ale zabránit tomu, co se stane během dalších následujících minut a vteřin? Můžeme předejít nárazu kamionu do čelního skla našeho vozidla, aby z nás nezbyla jenom uškvařená placka na asfaltu? Pochybuji...


LERI GOODNESS

Život mezi nebem a zemí

27. května 2014 v 20:57 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Tento street-art jsem vytvořila na konci prosince loňského roku 2013. Vznikl tak, že jsem se jednoho obyčejného zimního dne zadívala na nohu našeho psíka a v tu chvíli mě napadalo tisíce nápadů, jaký obraz bych mohla namalovat. A právě jeho končetina hrála v celém výtvoru hlavní roli.

Vysvětlení tvorby: Modré pozadí se špičatým pohořím a hvězdami symbolizuje svět na "druhém břehu" a dolní červené svět smrtelníků - v obou je napůl zaklíněná psí noha, což znamená, že se zvířeti, kterému patří tato končetina, blíží konec jeho života. Prostředek výkresu zaujímá černé zákoutí, z jehož tmy se vynořuje ruka smrtky sahající po noze. Nad ní jsou v řadách malá a velká světýlka, co zpříjemňují odchod všem ze světa živých.

/Materiál: aquarelly, černý, modrý a červený lihový fix, černá a hnědá tuš/


LERI GOODNESS

Nefňukej, když jseš odlišnej

26. května 2014 v 16:57 | Leri Goodness
Dav ovcí se hrne kupředu, tak uhni, ať tě nestrhnou.

Samolepku s nápisem "černá ovce" jsem dostala od té chvíle, kdy jsem se začala vzdalovat mým vrstevníkům. Takřka se dá říct, že si moje tvrdohlavý ego usmyslelo, že přeskočí určitou větší část puberty, jedno přihlouplý období, které se mu jednoho dne prostě přestalo líbit.
Ze začátku bylo těžké přijmout toho, kým doopravdy jsem. Byla to taková dárková poukázka - ,,Ber nebo nech být". Destruktivní pocity sebelítosti a neopodstatněné viny jeden čas převažovaly a se mnou cloumala deprese. Moji osobnost jsem brala doslova jako handicap, při pohledu na skleněnou tabuli spustily moje oči dramatickej vodopád plný nezodpovězených otázek, co se zvětšovaly jako nezahojená rána po autonehodě.

Slzy si schovej, až je budeš doopravdy potřebovat
Po několika letech přišel čas nechat proplavený slzy uschnout v šuplíku. To, že na mě okolí tupě zíralo (a zírá dodnes), mě je nyní u řiti. Začala jsem vidět v mojí odlišnosti značné pozitivum a uvědomila si, že to zas tak hrozný přece jenom nebude. Ve třinácti a čtrnácti letech moje Já vyžadovalo "kouzlo neviditelnosti", zkrátka jsem chodila nevýrazně a jednoduše oblečená. Převtělila jsem se do myši, protože takové malé potvory si sotva někdo všimne.

Extravagance a umění
Poslední roky nabral můj život absolutně jiné rozměry. Vystavila jsem dvé odlišnosti přídomek "originální" a rázem se z toho stala přednost. Co se týče módy, jsem její závislou obětí. Vyžívám se v jiných věcech a fascinují mě extravagantní lidé.

Minulý rok v říjnu mě začaly "chodit" vidiny, různé vize obrazů, které jsem poté namalovala. Odjakživa jsem něco tvořila. Už jako malej prcek jsem doma obyč-pastelkama dřela do tenkýho papíru tenkrát ještě necitilvou rukou různé postavy z pohádek a postupně se zdokonalovala. Dřív moje hlava postrádala veškerou fantazii, či sebemenší nápady - dnes chrlím jeden za druhým.

Nech ty pubertální kecy(!)
Čím dál více (s hrůzou?) zjišťuju, že si víc rozumím s dospělými, než s lidmi s mojí věkovou hranicí. Mám pro to prosté vysvětlení: ,,Nemám si s nimi co říct." Nadhodit téma, jak se říká, je někdy těžší, než si většina z nás myslí. Cítím se mezi ostatními jako dvacetiletá s nadhledem nad mnoha věcmi...jo zní to dost povrchně, ale bohužel mě nenapadla jiná slovní spojení, jak bych přijatelněji vyjádřila sama sebe.


Tak teď už víte, kdo jsem...tedy pokud jste si přečetli tento článek.
,,JESTLIŽE JSTE ČERNÉ OVCE, BUĎTE NA SEBE HRDÍ. TĚCH BÍLÝCH BUDE TOTIŽ VŽDYCKY VÍC."




LERI GOODNESS

Dvě tváře, jeden člověk

22. května 2014 v 20:35 | Leri Goodness
Zapomeňme na okamžik ten fakt, že je lidstvo jeden velký dav prosím, protože rozebírat jednotlivce je zajímavější.

Asi málokdo by na prstech spočítal, kolik lidí se kolem něj rychlostí blesku za den ochomýtne. Věčně nasraní ve spárech reality cupitáme každodenně prostředkem ulice se sežmoulaným kusem pečiva ze supermarketu a během hodin měníme tváře...nevěříte? Každý z nás si přece libovolně nastavuje obličej k zrcadlu a mění svou náladu podle toho, jak se zrovna cítí. Náš, mnohdy směšný zevnějšek ztvárňuje takovou tu běžnou kauflandskou cibuli - sloupáváme nehodící se slupky a opět je nasazujeme, když je nejvyšší čas.

Sám a ve skupině
Ano, jistě to znáte. Když je člověk sám, jeho mysl je pomalu hlasitější než popová hitparáda v rádiu, ale jakmile se dostane do jemu příjemnému hloučku lidí, nasazuje si královskou korunu - myšlenky pak takřa umrtvuje, protože vešekré slova chrlí napovrch. Je pak velice snadné "přehlédnout" pár přátel, co na něj z protější ulice mávají a snaží se o sobě dát vědět pomocí plápolající ruky.

Teď už můžeš,...jseš přece doma, ne?
Zalézt si po perném dni do svého pokoje se zdá být někdy jedním z nejzbožnějších přání. Jen tak vypnout, nemyslet a nesnažit se zůstat ve střehu. Opět se naše jádro změnilo, vyměnili jsme barokní zrcadlo za obyčejné bez krásné výzdoby, které představuje to, jací jsme uvnitř.
Tohle je naše pravá tvář.
99% lidí se v domácnostech chová tak, jak je pro něj naprosto přirozené. Podobu zrcadel si berou ve chvíli, kdy vyjdou ze svého doupěte a jdou se podívat, co se zase nového děje ve městě.




LERI GOODNESS

Náhlá rozhodnutí

21. května 2014 v 18:31 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Sedět zabalená v županu ve všedních dnech, je neobvyklé. Přemítám si v hlavě věci, které by měly být aktuálně nejdůležitější, přitom vím, že patří mezi ty jeméně vhodné.
*(podvědomí): ,,Nejsou zdaleka ani podstatné, jen ty z nich vytváříš pravý opak."

Bolest mého břicha se rozléhá na všechny strany a jeho kručení zpívá žalmy. Včetně nedokonalého rádoby dvojčete "tasemnice", co proplouvá mezi střevy, dokážu soustředit svůj mozek a přinutit se vžít mezi řádky poutavé psychologicko-terapeutické knihy obnášející narušené jedince vraždící lidi, z nichž se staly monstra. Vždycky na mě působily knížky s drsným a poutavým příběhem....nikdy jsem nečetla náctileté nasládlé románky o tom, kde kdo koho sbalil, co přesně obsahovaly růžové deníčky holek a jejich nemožná stagnující snění, nebo jaký postřehy dokázal vypsat na desítky stránek fiktivní (?) chlapec, který poprvé prožil pocit toho, jaké to je, když za nejasnýho rána najde pod peřinou jeho vzpřímené nádobíčko.
Nebaví mě to.
A co se týče nezáživných minifilmů v kině, je to totožné.
Přírodovědné a cestopisné dokumenty ně nijak neoslovily. (ha!) "Překvapivě." Mačkat se v úzkých sedadlech mezi obličeji potaženými tmou a snažit se nastavit odraz z obrovského zářícího plátna k mým hodinkám, abych konečně zjistila, jak dlouho, že tu vlastně sedím?
Posledně jsem byla se školou v kině na jedé uspávací cestě kolem světa. Naštěstí dobrodružství dvou zapálených dobrodruhů toužících po poznání vyvrcholilo po 60 minutách, což bylo jediné, za co jsem jim byla vděčná.

Přišel čas vzít rozhodování do vlastních rukou...a protože jsi se nedokázala rozhodnout, udělali jsme to za tebe. Přeji hodně štěstí.

Zmítá se ve mě pocit náhlého rozhodování. Vím, co nastane, když sobě dovolím několik odepřených věcí...vybrat si dobře nebo špatně. Počínat si s kvalitními záměry nebo se schovávat...je to stejné, jako s knihami...vzít tu, která na mě nejvíc zapůsobila. Hned.



LERI GOODNESS

Zbyly jenom střepy

20. května 2014 v 17:50 | Leri Goodness
Odlesky zrcadel se leskly v jejich protějšku. Všichni z nás byli naprosto vyčerpaní....zas*aný střepy! Odehrávalo se drama, divadelní opony se opětovně roztahovaly, aby mohly dát nápravnou šanci na chybné kroky a vyžehlit si tím tak mnoho nepříjemností. Chtěli jsme vědět, kdo jsou ty osoby za zrcadly, kým ve skutečnosti jsou a jaké jedy nám po několik let servírovaly na talíř místo pravdy, kterou nosí ve skrytu duše. Mnula jsem si moje klouby na prstech, nějak ztrácely pevnost po těch všech bojích a rvačkách se skleněnými zrcadly.
Pátrali jsme po pravdě, kterou nám nikdo neodkryl, protože nikdo takový neexistoval. Je fakt, že to někteří z nás vzdali. Nebyli slabí, jen ztratili důstojnost. Noci se staly naší nejsilnější stránkou, úplněk nám dodával ztracenou energii a zabraňoval souvislému spánku bez cukání končetinami. Ve dne sluneční záře naopak dodávala sílu zrcadlům, vůči nimž jsme nebyli imunní.
Naštěstí se v šuplících a na zemi povalovalo dostatek náplastí a nemocničních obvazů, mohly tak svou délkou dosáhnout až k rameni poraněných, nebo jen ucpat tok přeseknuté tepny, aby neuteklo moc krve. Stačí, že ty zanedbané fleky z podlahy, co tu nikdo neumyl, ničí nový mramor. Zbývalo už rozbít jen pár zrcadel...byli jsme jak praštěný, jo, to uznávám, ale něco nám říkalo, že se prostě musíme dohrabat k pravdě.
Ti poslední z nás, tedy i já, jsme bušili pěstmi do skleněných tabulí a současně lapali po dechu. Lehla jsem si a pevně držela cizí ruku. Patřila jednomu rozčepýřenýmu pouličnímu rebelovi - těšilo mě, že chce pokračovat v bitvě a nenechat se dál oslepovat. Naše oči se upřeně zahleděly do kouta. Bylo tu už jen jedno zdrcadlo. Jediné. Zvedli jsme se a rozbili v něm přetvářku.

Náhle se před námi objevily skutečné obrazy. Hned jsme věděli, kdo z našich známých nás zrazoval od samého začátku, kdo jen mlčky přikyvoval a páchal zlo na druhých a kdo nás držel pod vodou. Najednou už nemohli nic skrýt, byli jako nazí bez svých škrabošek, díky nimž si propůjčili nepadnoucí role. Pár mrch a sviní se ze studu proměnilo v cherry rajčata a zakrývali si tvář rukama. Jeden ze "skupiny červených" prosil o odpuštění na kolenou....ale zrada je sakra zákeřná věc. Nikdo omluvy nepřijmul už jen proto, kolik jizev musela jejich duše obstát.

Svět za zrcadly ukazuje skutečnou pravdu, která ve světě před zrcadly není vidět. Měli bychom si dávat pozor, v kom máme tu jistotu. Vše se dá nějak omluvit,...ale co zrada a lež? To už je trochu vyšší kalibr, že?....



LERI GOODNESS

Historic chandeliers

18. května 2014 v 18:13 | Leri Goodness
Tato lednová fotografie z čerstvého začátku roku 2014 vznikla v jedné místní restauraci, co patří Horšovskému Týnu. Nejen, že její vnitřek připomínal výlet do daleké minulosti, ale i okrasné předměty, které zde byly, měly své osobní kouzlo....tak třeba tento historický lustr. Jelikož je snímek tmavý, dodala jsem mu trocha světlejšího efektu.



Polystyren v pětiletý hlavě

17. května 2014 v 19:34 | Leri Goodness
Zapomněli jste ten pocit, to životní období, co? Ty chvíle v dětství, kdy naše jediná starost bylo stihnout večerníčka, pohrát si s našimi nejoblíbenějšími plyšáky a především si užívat. Tenkrát nikdo nekoukal na to, co děláme a jakým způsobem - byli jsme to MY a neznali starosti, tíživé brouky, co člověku nedají pokoj, dokud danou záležitost rychle nevyřeší (samozřejmě, u flegmatiků je tomu přece jenom trochu jinak :-D)

Zahoď medvídka, povinnosti přicházejí
Všichni jsme si tím prošli. Najednou uhodila čistá rána z nebe jen tak z ničehonic a náš mozek si musel začít zvykat na každodenní ranní výpravu do nevzhledné věznice s názvem škola. Jako maličcí, zblbnutí mateřskými kecy jsme se s naivní radostí a připitomnělým úsměvem na tváři těšili do té, učivem nasáknuté budovy a za pár měsíců naše představy už nebyly tak přehaně optimistické.
* ,,Víš, Honzíku... ve škole se budete učit číst, psát a počítat, aby z tebe jednou nebyl úplný dement".

..Mi dala pětku,... kráva!
Po několika letech jsme se začali měnit. Celkově. Jakmile jsme se od starších žáků na druhém stupni naučili posílat nepřátele do všech možných děr, vulgarismy nešetřily naše ústa ani na učitelích. Čím víc nás zavalovala špatná nálada s nádechem nasranosti, tím víc byly naše myšlenky pesimističtější. Už nám nebylo dovoleno létat si v oblacích, krmit se přesnídávkami s nízkým obsahem přidaných barviv a tím nejčerstvějším ovocem - všechno zmizelo a s tím i ta skvělá prázdnost, co se v našich pětiletých hlavách mísila s lehoučkým polystyrenem - místo něj se tam vecpalo železo.

Ber to tak, jak to je
Nakonec jsme si zvykli na ten stereotyp a přijali fakt, že dětství se dá zažít jen 2x - jednou v našich mladých letech a podruhé v osmdesáti (pokud se toho vůbec dožijeme), kdy nedopatřením jednoho dne vysypáme náklad tam kam nemáme a nakonec nás šoupnou do domova důchodců.


LERI GOODNESS

#4 - Grandfather as a tiger (Part II.)

16. května 2014 v 16:45 | Leri Goodness |  Když tvořím...
A je tu další pokračování mé kresbo-malby, jejíž 1. část můžete najít zde. Maska, kterou si děda z legrace nasadil v jednom německém supermarketu (viz. předešlý článek), ho ve velké míře vrací zpět do jeho dětství, když mu bylo tehdy pět. Pod hlavou se už rýsuje začátek bundy - na tu jsem použila černý lihový fix, protože kryje více než černý aquarell - ten byl však použit také, ale jen na odlesk v horní části kapuci. Na bundu byl aplikován opět liháč, ale červený - stíny záhybů jsou doplněny černým aquarellem.

Tento výkres jsem pojmenovala: Grandpa as a tiger



Místo báboviček v rukách tablety

14. května 2014 v 14:29 | Leri Goodness
Pokud jste se narodili někdy koncem 20. století, jistě jste ještě zažili pěkné děství, které se bláznivě nemotalo okolo elektroniky jako je tomu v současné době. Možná si už nevzpomínáte, co bylo před deseti, jedenácti lety (což je pochopitelné, já si nepamatuji takřka nic, až na pár, pro mě významných momentů :)) Tenkrát šli všichni po škole ven si hrát s kamarády a nikomu z těch veselých nezkažených děcek se nehonilo v hlavě: ,,Ježiši, MichalQua dneska na "fejsbůk" přispěje tím novým statusem a já jí slíbila, že jí dam like a písnu nějakej ten koment".... - NE, to prostě neexistovalo.
* Ani nevíte, jak ráda bych zabrzdila času jeho rychlost a vrátila ho do doby, kdy byl slovo počítač pouze nereálnou fantazií.

When we were five...
Bylo to krásné, že? - Běhat na hřišti do večera v době, kdy jsme chodili na první stupeň základní školy a moc nás netížili starosti. Dočasně jsme žili naše lehkomyslné životy, dokud nepřibývaly roky, kdy z nás vyrostli pořádný puberťáci a adolescentní prudiči matek a otců s typicky otravným ksychtem při situacích, když právě zjistili, že mají vyluxovat nebo jako bonus k otravným domácím pracím ještě dodatečně umýt nádobí.
* Dneska to většina z nás (jak kdo samozřejmě) dělá automaticky. The fucking irony

Od narození tablet v rukách
Uběhlo sotva deset let a vývoj techniky se výrazně rozrostl do takové míry, jako když při záplavách nadměrné množství vody neunese hráz a nic už nejde vrátit zpátky. Přiznejme si však, že za náš dnešní zkorumpovaný svět a zdegenerovanou generaci může především samo lidstvo - to ono žene vývoj kupředu. Ano, máme mnoho možností, přes naše chytré founy si ledacos zařídíme, pošleme peníze do banky, předem rezervujeme pokoj v hotelu nebo stůl v restauraci. A právě proto, že jsme fixováni na přístroj, se stáváme čím dál více otupělými a naše mozky zakrňují v průběhu ťukání do klávesnice při chatování na sociálních sítích.
Jsme jen přiblbý loutky, se kterými vláčejí tablety a další jiné svinstva. WiFi mnohdy působí jako magnet, co nás přitahuje - i já mám co dělat, abych na ní strávila jen určitou stanovenou dobu.

Nedávno mě šokovalo jedno vědecké zjištění, že novodobé maminky podstrkávají tablety svým pobryndaným, už dvouročním podsvinčatům. ,,Sou ti už dva tak co, na, hraj si." - No kde to do psího otvoru žijeme?! Jsme vážně tak manipulovatelní? Už jen to, že píši tento článek, že mě dělá asociálního internetového závisláka, takže tímto se s Vámi pro dnešek loučím, přeji pěkné čtení a teď už jen zbývá doklepat poslední p í s m e n o.




LERI GOODNESS

Krmili mě punkem

13. května 2014 v 16:55 | Leri Goodness
Když mi bylo tak pět nebo šest, seděla jsem často v obýváku na koberci. Tenkrát měly moje oči modrou barvu, do které se nedopatřením přimíchala současná zelenošedá. Dodnes si vybavuji refrény a rytmus skladeb, které poslouchaly mé infantilní uši. Jednoho dne mi YouTube doporučil videa od známé, přesto krátkotrvající skupiny Sex Pistols. Pustila jsem si několik skladeb a když jsem narazila na hit EMI od těchto punkerů, došlo mi, že je mi až podezřele povědomý. Nakonec jsem zjistila, že přesně tento song vyřvával ze starých, dnes už nefunkčních reproduktorů před jedenácti lety u nás doma.

,,Chvíli se mi zdálo, že umím cestovat minulostí a zažívat stejné chvíle a pocity, jako tenkrát...myslím, že to nebyl sen."

Johnny Rotten, Sid Vicious a další členové této skvělé kapely, však nebyli jediní, díky nimž mi bylo umožněno vrátit se do dětství. Zasloužili se o to i The Beatles a jejich energická píseň Help a Come Together, co si zpíval můj táta. Celá místnost byla plná zvuku a já si ti užívala, krmila se punkem, rockem, prostě jen samou tvrdší hudbou. Předpokládám, že to ve mě zanechalo nějakou tu stopu, protože nyní neposlouchám žádné měkké žánry.



Zdroj: UrbanImage



Typewriter

10. května 2014 v 19:32 | Leri Goodness
V lednu r. 2014 jsem při návštěvě Horšovského Týna zabrouzdila do jedné zdejší restaurace, jejíž vnitřek připomínal zámeční obývací místnost ve stylu 19-20 stol. U oken se dalo najít nespočet retro věcí, jako byl například psací stroj, jehož detail vidíte na této fotce. Mým stylem ve fotografování je vždy zaměřit se na určitou zvláštnost a ne jen tak ledabyle cvaknout bleskem. Snímek jsem se rozhodla doplnit černobílým efektem, protože se to hodí k věku, kterému "typewriter" náleží.



Moments before the crematoria

7. května 2014 v 15:34 | Leri Goodness
Jelikož se mi v dubnu zachtělo vyfotit pár momentek ve stylovém outfitu, poprosila jsem amatérského, přesto však šikovného "fotografa" Soniho, který udělal pár shotů a to ne zrovna na obyčejném místě. Prostor pro realizování fotek padl na okolí těsně před krematoriem, co je průchozí se hřbitovem. Snímků bylo původně více, postupem času jsem však vybrala ty nejlepší.


  • Mikina vs. sako
  • Značka: Gate
  • Cena: 599,-
  • Vhodná k elegantnějším kalhotům

  • Bílé kalhoty s rozšířenými konci
  • Značka: Next
  • Cena: 499,-

  • Hnědé kožené boty
  • Značka: Baťa
  • Cena: 1 999,-
  • Vhodné k saku, dlouhým kalhotám






Originalita je umění

5. května 2014 v 19:09 | Leri Goodness
V dnešní době hraje už jen samotné slovo "styl" velkou roli v našich životech. Jedná se především o vzhled, který se většina z nás snaží stále vylepšovat a měnit. Ať už se rozhodneme pro dredy, mikádo, nebo své vlasy proměníme v zářivou duhu, je opravdu každého soukromá věc a to i v případě, že nás někdo přesvědčuje o opaku nebo na nás okolí kouká skrz prsty.

Originální, ne součást davu


Dnešní společnost zakládá svůj outfit především na mainstreamu - ten představuje hlavní proud trendu a módy, která je zrovna populární. Mluví se o ní dost nechvalně, ale není se čemu divit.
Začíná to jako řetězcová reakce: jeden člověk si pořídí barevné plastové brýle a za pár dní ty samé nosí dvacet dalších poblázněných ovcí. Nejedná se ovšem jen o dopňky, "kopírování" oblečení je na denním pořádku a já si občas říkám, že by se to mělo zakázat. Každý z nás se narodil v jinou dobu, každý z nás je jedinečný - tak proč bysme ze sebe měli dělat dvojníky?

Být originální je ve 21. století dost obtížné. Přesto jsou jedinci, kteří si jdou tvrdě za svým, doslova vybočují z davu a už na první pohled si jich zkrátka musíte všimnout, i když je obklupuje nespočet obyčejných lidských existencí. Většinou se jedná o různé umělce, mezi které se dovoluji zařadit.


Cože to říkal?....Blázen?....No a co, koho to sere?


Pokud se cítíte jiní než ostatní a potřebujete to dát nějak navenek, např. obarvením vlasů na modrou, udělejte to - jestliže to pro vás představuje životně důležitou změnu a s přesností víte, že se tak budete cítit dobře, no problem. Předem však očekávejte, že budete čelit pár nepříjemnostem a možná uslyšíte pár pomluv. Okolí je nepředvídatelné a ne každý vás může chápat....ale je to VÁŠ život, tak proč bychom se měli omezovat a koukat na tyhle a támhlety jen proto, že se jim náš vzhled nelíbí?




LERI GOODNESS