Polystyren v pětiletý hlavě

17. května 2014 v 19:34 | Leri Goodness
Zapomněli jste ten pocit, to životní období, co? Ty chvíle v dětství, kdy naše jediná starost bylo stihnout večerníčka, pohrát si s našimi nejoblíbenějšími plyšáky a především si užívat. Tenkrát nikdo nekoukal na to, co děláme a jakým způsobem - byli jsme to MY a neznali starosti, tíživé brouky, co člověku nedají pokoj, dokud danou záležitost rychle nevyřeší (samozřejmě, u flegmatiků je tomu přece jenom trochu jinak :-D)

Zahoď medvídka, povinnosti přicházejí
Všichni jsme si tím prošli. Najednou uhodila čistá rána z nebe jen tak z ničehonic a náš mozek si musel začít zvykat na každodenní ranní výpravu do nevzhledné věznice s názvem škola. Jako maličcí, zblbnutí mateřskými kecy jsme se s naivní radostí a připitomnělým úsměvem na tváři těšili do té, učivem nasáknuté budovy a za pár měsíců naše představy už nebyly tak přehaně optimistické.
* ,,Víš, Honzíku... ve škole se budete učit číst, psát a počítat, aby z tebe jednou nebyl úplný dement".

..Mi dala pětku,... kráva!
Po několika letech jsme se začali měnit. Celkově. Jakmile jsme se od starších žáků na druhém stupni naučili posílat nepřátele do všech možných děr, vulgarismy nešetřily naše ústa ani na učitelích. Čím víc nás zavalovala špatná nálada s nádechem nasranosti, tím víc byly naše myšlenky pesimističtější. Už nám nebylo dovoleno létat si v oblacích, krmit se přesnídávkami s nízkým obsahem přidaných barviv a tím nejčerstvějším ovocem - všechno zmizelo a s tím i ta skvělá prázdnost, co se v našich pětiletých hlavách mísila s lehoučkým polystyrenem - místo něj se tam vecpalo železo.

Ber to tak, jak to je
Nakonec jsme si zvykli na ten stereotyp a přijali fakt, že dětství se dá zažít jen 2x - jednou v našich mladých letech a podruhé v osmdesáti (pokud se toho vůbec dožijeme), kdy nedopatřením jednoho dne vysypáme náklad tam kam nemáme a nakonec nás šoupnou do domova důchodců.


LERI GOODNESS
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rainne Rainne | Web | 17. května 2014 v 20:00 | Reagovat

Kéž by se ta doba, kdy jsem se zajímala, kolik je hodin, abych stihla Večerníček, vrátila. Co bych za to dala.. Přijde mi, že to dětství stejně uteklo nějak rychle. Šup šup a už jsem na vysoké. Neskutečné. Kdybych mohla, rozhodně bych ten čas vrátila, ne napořád, alespoň na pár dní. Odpočinout si chvilku od starostí.. do všech možných děr - to mě pobavilo :) Vystihla jsi vystihla celkem trefně :)

2 Narween Black Narween Black | Web | 17. května 2014 v 20:44 | Reagovat

Pekne napísané. Tak isto ako Rainne mám pocit, že to ubehlo príliš rýchlo. Hop, rýchlo, máš 17-vyber si vysokú!  Ehm, a namiesto premýšľania nad tým aké povolanie budem v budúcnosti vykonávať si radšej pustím večerníček a lietam naspäť v oblakoch. Asi vo mne je ešte stále kúsok (skôr dobrý kus) dieťaťa.
Človek by mal mať dovolené zostať dieťaťom až do 18-ky. Alebo rovno celý život. ;-)

3 Jay Jay | Web | 17. května 2014 v 22:28 | Reagovat

Konečně nějaký článek, se kterým se dá souhlasit!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama