Červenec 2014

Poslední dávka životního inzulínu

27. července 2014 v 17:07 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jasně, že můžete. Můžete kroutit hlavou s nesouhlasem, že to tak není a že to moc prožívám...ale fakt je, že VY jste mi dali novou dávku drog do aorty. Nikdo jiný by mi jí neopatřil, protože jsem až moc neznámá na to, aby mě ty kolosální přívrženci řekli pouhé: ,,Ahoj". Jen díky frustraci z jejich neinformovanosti o mé egocentrické osobě z nich pohou myšlenkou tvořím neschopná monstra, co mi nesahají ani po kolena - ze všeho nejvíc mě těší skutečnost, že je to pravda.

Jakmile se začala čistit moje krev a tepny dostaly snůšku nového hemoglobinu, paranoidní problémy umrtvil konec duševního stereotypu. Všichni bysme si měli uvědomit, za čím se to plahočíme, než vůbec začneme šmátrat rukama po zemi a hledat realitu od nějakého obyčejného materialistického člověka, kterých je na světě tisíce narozdíl od těch jedinců, co používají k řešení situací vnitřní hlas nebo intuici.

Každý z nás je dostatečně praštěný na to, aby si uvědomil, co vlastně dělá. Jen pomyšlení na bandu křičících puberťáků, ze mě dělá psychopata. Nejsem typ člověka, co udržuje proděravěný kolektiv lží, natož aby přemýšlel o tom, zda se do něj má zapojit. Kdybych strhla ruku cizího náctiletého parchanta do mých pocitů, zřejmě by mu došlo, proč se ho straním. Ne, nejsem plná hněvu a pomstychtivosti, jen mě obvykle naplňuje štěstím představa šlehajících plamenů na zdi školy, které po ní lezou jako perverzní úchyláci a snaží se jí těsně před smrtí přesvědčivě naznačit, že to je to nejlepší, co jí mohlo za ty stovky let nehybnýho života potkat.

Díky VÁM se cítím potřebná...vím, že nevíte, o kom mluvím a kdo mi vlastně dal tu radikální a poslední dávku životního inzulínu, ale...zkuste si to prosím alespoň domyslet. Určitě jste dostatečně chytří na to, abyste probudili k životu Vaši fantazii. Potřebujeme přátele, my všichni. Je jedno, kolik - hlavně, že je máme. Zjistila jsem, že se mi může dýchat líp, že s každým vydechnutím nabírám sílu k dalšímu nadechnutí...a už to tak nebolí...to ticho, když slyšíte jen svou hlavu a nemáte možnost přeřvat její hlasité úvahy ani sebelepším cédéčkem undergroundu. Většinou se opět stáváme obětí, protože musíme počkat, až přestane žvanit...a to trvá zatraceně dlouho.

Nečistota se vyplavila, jako splašky na prolhaným ksichtě.
Ta jahodová tekutina mění barvy...vidíš?
Tady je tmavě rudá a tady zas satanovsky červená...chci tam ty odstíny zachovat oba, líbí se mi, jsou tam totiž navíc. Nezapomněly na mě.
Teď už si to uvědomuju.
Můžu jim vrátit prázdnou lahvičku od těch lidských náklonností - lidského inzulínu.
A nebo ne...nechám si jí, na tom nezáleží.
Chci si připomínat stále ten pocit, že nejsem sama. Děkuju.




Průhlednost trupu

19. července 2014 v 18:12 | Leri Goodness
V únoru letošního roku 2014, mě skolil slabý průběh kašle, a tak jsem pár dní zůstala doma. Během nekonečného zabitého času pod těžkou peřinou v objetí virózy, mě v jednu chvíli přišla vize obrazu trupu - ani vteřinu jsem neváhala a začala svými výtvarnými prostředky realizovat uchycený nápad ve své hlavě.

Vysvětlení tvorby:
  • duhová šlachovitá roura = představuje lidský trup, který prodělává chorobu, díky níž se stahuje
  • ruce = patří osobě, co vlastní trup a slouží jako ochranná péče tělních orgánů
  • červené pozadí = se může vydávat za vnitřní krev

/Materiál: aquarelly, červený a černý lihový fix/



Deciduous sidewalks of spiders

18. července 2014 v 16:20 | Leri Goodness
Svobodné výkřiky uctívající klid letního období, se rozléhají po vyschlé louce, která dávno ztratila svoji přirozenou smyslnost a okolní tuctové keře a smrky, už o ní zdaleka nejeví takový zájem. Na slunce padá tíha viny za její pomalé umírání a plno hmyzu, zejména pavouků horolezců, se každodenně spouští po svých tenkých lanech po domovních místnostech jako po Mount Everestu...Někteří z nich nepotřebují překonávat své vlastní síly, a tak jim plně postačí stéblo trávy, či ovsa.
Tento obrázek jsem vyfotila v květnu letošního roku 2014, za azurově čistým nebem.



So much secrets

16. července 2014 v 19:31 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Označili je za ošklivé kačátko se zkaženou duší jen proto, že nevypadaly podle jejich představ. Netušili však, jakou silou byly od svého výrobního zrodu obdařeny. Nakonec vždy vyhrávají ony, ony, kterým se všichni posmívali.

Oslovily mě celkem seriózně. Věděly moc dobře, že jsem si je nevybrala z hecu, protože jsem k tomu měla pár pochopitelných (?!) důvodů. Vědomí rozhodlo za mě, a tak nemůžu posoudit, jestli je to dobře, anebo špatně. Byly to tenký dámy s jistou anorexií, ale u nich mě ta chorobná hubenost tolik nevadila.
Neměla bych moc rozvádět detaily. To já je potřebovala, ne ony mě. Přinuceně jsem si zvykla na středoškolskej vzduch, nevrlé tváře a plné chodníky mrtvých anorektiček, kterým chyběl kus těla...často z nich nezbylo ani torzo. Jedny byly promáčené deštěm, ty druhé zůstaly suché, když měly štěstí.
Odjakživa jsem vlastnila tajemství, které buď zůstalo ve mě, nebo jsem je s odvahou vyklopila nějakým věrným duším do srdce...ale některé obsahovaly moc bolesti či špatnosti, takže jsem je nechala zakořenit v hlavě. Teď mám víc těch špatných.

Týdny ubíhaly rychle, ale nestačily mému tempu, co zplodila fantazie. Přišlo tedy na řadu učení se nových věcí. Pár anorektiček se změnilo i na bulimičky. Vesměs ale zůstávaly stejný. Lišily se jen barvou šatů a odstínem pleti, kterej byl u většiny z nich bělejší, než kokain. I přes jejich mrtvolný vzhled neztratily atraktivitu, díky níž se staly slavné po celém světě, i když ne zrovna v dobrém slova smyslu. Třeba je to tím jejich osobitým parfémem, některé z nich jsou silně kořeněné, jiné voní po ovoci.
Vždycky jsem odvedla dobře pozornost.
Jsou to jen pěkné dámy, prostitutky, které využijeme, odhodíme a ony nakonec zmizí.



Rebel coming out from USA

13. července 2014 v 16:35 | Leri Goodness
Několik let jsem se bránila tomu, že bych se zvěčnila na snímcích bez make-upu. Ale jak to tak bývá, s rostoucím adolescentním mozkem se člověku začnou měnit názory a rojit myšlenky jako bouřlivé včely v úlu. Tak jsem 7.7. sebrala všechnu odvahu co mám a nafotila se bez veškerých líčidel v lehké košili s americkou vlajkou. V letních podvečerních hodinách se fotilo nejlépe. :)


"USA" košile
Značka: Gate
Cena: 299,-
Hodí se k šortkám, či k legínám ze silnějšího materiálu








LERI GOODNESS

#6 Romany girl (Part II.)

6. července 2014 v 19:02 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Mám tu pro Vás další volné pokračování mého výkresu romské dívky na zakázku. Spotřeba aquarellů byla poměrně velká zejména ve chvíli, kdy jsem se snažila ztvárnit její vnady, což bylo na celém obrazu dost podstatné. :D Nejtěžší bylo vychytat detailnosti těla - přece jenom ještě neznám lidskou anatomii, ale za pokus to stálo.


Tento výkres jsem pojmenovala: Romany girl



LERI GOODNESS

Ozvěny

4. července 2014 v 20:18 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Všechno tak nějak uteklo moc rychle. Násilné, až sadistické sklony k posouvání hodinových ručiček přinesly nečekané výsledky. Devět měsíců je sakra dlouhá doba, ale mě přišly stejně rychlé, jako splachování fekálií do záchodu zamořeného bakteriemi. Neozývající se ozvěny o sobě nedávaly vědět a kryly se přede mnou jako nevinní Židé před Hitlerem.

Jsem ráda, že nezazněly lítostivé věty a poslední slova k mému odchodu z OA, ze které přestupuji na uměleckou školu...alespoň na ty časy už nemusím myslet. Vědět, že někomu budete chybět, je horší, než to, že jste každýmu u prdele - v tu chvíli se totiž člověk zamyslí sám nad sebou a možná si trochu seřídí život a přijde na několik nezodpovězených otázek.

Na stole leží do budoucna nepoužitelné učebnice ze střední a jejich stálá nedotknutelnost a především neobvyklá opečovávatelnost, ze mě dělá chronického puntíčkáře. Zvenku proudí předprázdninový chladnější vzduch s hlasy vrabců jako bonus a moji mysl si pro změnu ukradly vážky.
S táhnoucími se tóny stále unuděné, ale své Landy Del Rey, si užívám poslední červnové dny a na ulicích ve městě si nesu v uších Sex Pistols. Okolnosti stále poslední dobou nahrávají faktu, že si jdu ještě tvrději svou vlastní cestou a nevhodné připomínky ostatních nosím skoro tak nízko, jako pohádkovej satanův ocas u řiti.


Čtvrtek 26.6.14 (15:00 - 16:00)
Poslední červnový čtvrtek se nesl v duchu oslav díky otevření nové knihovny v našem městě. Já, obklopena černými šaty a legínami stejné barvy jsem si tento den nenechala ujít. Na předem určené místo, se sešel dav lidí, ze kterých převládali netrpělivě vyčkávající důchodci s vykulenýma očima a hladovými žaludky s marnou snahou nálezu nějakého občerstvení.

Celá v temném outfitu jsem si připadala jako posel smrti, když kolem mě chodily chatrné babičky s hůlkami a dědové ve zmateném obleku, co si zaběhli z 20. stol. do 21. stol., plného modernismu a špičkové technologie.
Než nás nedočkaví hltače i nehltače knih a pouhé zvědace pustili do onoho ráje knihomolů, trvalo to přibližně půl hodiny. Pak odstartovala prohlídka proslovem starosty a zahájením seriózního houslového koncertu symbolizující cennost budovy. Plní úžasu jsme se pomalu tlačili, prohlédli všechna patra i malá zákoutí a dobrovolně odcházeli, kdy se nám zachtělo.

Mám teď dovoleno nemyslet. Ticho utichá v tlumivém tichu a pojem spontánnost bych si chtěla dát jako mé druhé jméno. Prázdno mě už neubíjí, protože mám ty nejdražší lidi, kteří mi za to stojí. :)








LERI GOODNESS