Poslední dávka životního inzulínu

27. července 2014 v 17:07 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jasně, že můžete. Můžete kroutit hlavou s nesouhlasem, že to tak není a že to moc prožívám...ale fakt je, že VY jste mi dali novou dávku drog do aorty. Nikdo jiný by mi jí neopatřil, protože jsem až moc neznámá na to, aby mě ty kolosální přívrženci řekli pouhé: ,,Ahoj". Jen díky frustraci z jejich neinformovanosti o mé egocentrické osobě z nich pohou myšlenkou tvořím neschopná monstra, co mi nesahají ani po kolena - ze všeho nejvíc mě těší skutečnost, že je to pravda.

Jakmile se začala čistit moje krev a tepny dostaly snůšku nového hemoglobinu, paranoidní problémy umrtvil konec duševního stereotypu. Všichni bysme si měli uvědomit, za čím se to plahočíme, než vůbec začneme šmátrat rukama po zemi a hledat realitu od nějakého obyčejného materialistického člověka, kterých je na světě tisíce narozdíl od těch jedinců, co používají k řešení situací vnitřní hlas nebo intuici.

Každý z nás je dostatečně praštěný na to, aby si uvědomil, co vlastně dělá. Jen pomyšlení na bandu křičících puberťáků, ze mě dělá psychopata. Nejsem typ člověka, co udržuje proděravěný kolektiv lží, natož aby přemýšlel o tom, zda se do něj má zapojit. Kdybych strhla ruku cizího náctiletého parchanta do mých pocitů, zřejmě by mu došlo, proč se ho straním. Ne, nejsem plná hněvu a pomstychtivosti, jen mě obvykle naplňuje štěstím představa šlehajících plamenů na zdi školy, které po ní lezou jako perverzní úchyláci a snaží se jí těsně před smrtí přesvědčivě naznačit, že to je to nejlepší, co jí mohlo za ty stovky let nehybnýho života potkat.

Díky VÁM se cítím potřebná...vím, že nevíte, o kom mluvím a kdo mi vlastně dal tu radikální a poslední dávku životního inzulínu, ale...zkuste si to prosím alespoň domyslet. Určitě jste dostatečně chytří na to, abyste probudili k životu Vaši fantazii. Potřebujeme přátele, my všichni. Je jedno, kolik - hlavně, že je máme. Zjistila jsem, že se mi může dýchat líp, že s každým vydechnutím nabírám sílu k dalšímu nadechnutí...a už to tak nebolí...to ticho, když slyšíte jen svou hlavu a nemáte možnost přeřvat její hlasité úvahy ani sebelepším cédéčkem undergroundu. Většinou se opět stáváme obětí, protože musíme počkat, až přestane žvanit...a to trvá zatraceně dlouho.

Nečistota se vyplavila, jako splašky na prolhaným ksichtě.
Ta jahodová tekutina mění barvy...vidíš?
Tady je tmavě rudá a tady zas satanovsky červená...chci tam ty odstíny zachovat oba, líbí se mi, jsou tam totiž navíc. Nezapomněly na mě.
Teď už si to uvědomuju.
Můžu jim vrátit prázdnou lahvičku od těch lidských náklonností - lidského inzulínu.
A nebo ne...nechám si jí, na tom nezáleží.
Chci si připomínat stále ten pocit, že nejsem sama. Děkuju.



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Proby Proby | Web | 27. července 2014 v 23:23 | Reagovat

Děkuji za pochvalu na mém blogu :))

2 stuprum stuprum | Web | 30. července 2014 v 13:19 | Reagovat

Splašky nakydat na prolhaný xicht. :D

3 chantalumbrella chantalumbrella | Web | 30. července 2014 v 13:30 | Reagovat

o.O Kde se to v tobě bere? Já jsem šílenec, dokážu napsat všechno možné, ale toto byhc nezvládla! Krása! ;)

4 Natalí Natalí | E-mail | Web | 31. července 2014 v 13:58 | Reagovat

Úžasný :))

5 Únorová Únorová | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 22:54 | Reagovat

Smekám. Tvůj styl psaní a pocit, který při jeho čtení mám, by se dal srovnávat s pocitem po dočtení několik vět Bukowského. Skvěle sepsané jako vždy ;-)

6 ANNihilation ANNihilation | Web | 24. srpna 2014 v 20:07 | Reagovat

Dobrý, na tvý stránce fakt šílím. Nadšením. Tohle si prostě okamžitě představuju jako dílo do galerie - obraz a k tomu tenhle popis. Co bych dala se někdy dívat na něco tak osobitýho.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama