Září 2014

Nobody cares about bohemians

26. září 2014 v 19:28 | Leri Goodness
,,Koukali tupě na zelenou směsici posekané trávy a nevnímali ani sami sebe".
,,Proč?"
,,Pořád se divili tomu, jak moc se jejich život změnil".
,,A změnil se k lepšímu?"
,,Naprosto. Byli tak zvyklí na prázdnotu v duši a zklamání, že jim nepřijde normální, pokud jí necítí".






Proměnuji se v iracionální otazník, co bloumá městskou hromadnou dopravou a pozorně poslouchá několikrát zmíněné zastávky robotem v ženském podání během jízdy. Můj život se roztančil s operní Rusalkou na noční řece prorostlé keři a halucinogenními houbami a Dvořák vymýšlí nový děj této rusovlasé divy na pokračování. Teprve teď jsem si uvědomila, jakou roli hraje u spokojenosti člověka už jen samotné prostředí, ve kterém tráví určitý vymezený čas. Záplava pozitivní energie na umělecké škole se roztéká podél silnice a stromů kolem ní a nepatrný obsah z ní si naléváme do našich srdečních boxů. Den co den pracuji na školních "projektech", ve kterých si procvičuji studie nejrůznějších předmětů se snahou je pak převést na papír.
Matně přetáčím vzpomínky paměti zpět a vklouzávám do citového rozpoložení, kdy mě extrémně poznamenal art-movie Basquiat (1996), který vypovídá o proslavení amerického černošského umělce, co se velice úzce přátelil se zakladatelem Art-popu, Andym Warholem. Už jen samotná hudba k filmu mě abnormálně dobíjí při mém tvoření s uvěřitelnou skutečností(?), že jsem NĚKDO a že se stávám NĚKÝM.
Otevřená architektonická náruč městského centra, jejíž vlasová vlákna představují historické budovy kolem dokola, mě vítá na mé volnomyšlenkářské procházce s přáteli a já se stávám součástí každodenního, pro mě nevídaně milého chaosu. Tramvaje vykrucují svoji tělní železnou konstrukci podél zatáček u jednotlivých ulic, řidiči v automobilech spokojeně zvládají vykouřit nikotinové jedy s proměnlivou intenzitou
nasávání, jiní zas buší pěstmi do volantů a napadají ostatní odpadními vulgarismy za nepřiměřenou rychlost.
Chodím po chodnících a nenávykově přijímám cizí tabákový dehet, stěžující si rozhovory senilních starců, které trápí močová inkontinence, anebo bezstarostné starosti nevinných dívek, co smutní nad svoji přirozenou kvalitou vlasů. Započala jsem bohemskou éru a stavím bariérní strukturu vlastního charakteru. Život je fajn.

Sheep of mainstream

20. září 2014 v 19:20 | Leri Goodness
Představuji Vám finální verzi mé kresby z června 2014. Tentokrát se nejedná o černou ovci, která se úmyslně vyhýbá stereotypnímu sebevyjádření v hloučku mainstreamového davu, ale o tu bílou, co v něm žije.

Vysvětlení tvorby:
  • červená táhnoucí se koule = představuje masové vlákno s pulzujícím mozkovým obsahem vycházející z prázdné prohlubně, která postrádá tvůrčí schopnosti a kreativitu potencionálních umělců a záměrně poukazuje na materialističnost své vlastní mysli - jedná se tedy o jednoho člověka z mnoha, co nemá výrazné umělecké cítění
  • mozaiková výplň levé strany = symbolizuje svět umělců, jejich složité přemýšlení a rozebírání jednotlivých záležitostí
  • duhová výplň pravé strany = symbolizuje svět materialistických lidí, kterým je umění vzdáleno

/Materiál: akvarely, tempery/



Art-way´s only for you

12. září 2014 v 16:23 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
(Psáno 5.9.2014 v autobuse)

Jako by to byl všechno sen, to, po čem jsem tak dlouho toužila a přehrávala si svá přání v mozkovém kazeťáku, lovila útržky nezodpovězených otázek typu: ,,Proč tomu tak je?(!)" a krmila vlastní představivost takřka reálným vyobrazením imaginárních skutečností, které se marně snažily nahradit opravdový šťastný život...a najednou tomu tak je. Snad mohu tedy s obrovským údivem prohlásit, že tentokrát štěstí na mé osobě rozhodně nešetřilo. A proto děkuji. Děkuji všem, kteří na tom měli sebemenší podíl.



Teprve po několika dnech si člověk uvědomí značný rozsah možností a psychických změn, když se jako zažitý maloměšťák s nepříliš rozvinutou informovaností o místní hromadné dopravě ocitne v jádru velkoměsta. Mozková bouře tlumila své nárazy o vnitřní stěny v zajetí kolektivu, který se pro ni stal velmi užitečný. V mnoha ohledech jsem měla zažitou představu, že můj typ osobnosti byl odjakživa pevně introvertní a jeho neproniknutelná struktura vytvořená z pet-lahví zabraňovala plynulé konverzaci mezi lidmi. Moje přirozená odlišnost výrazně pramenila z mého uměleckého založení, tudíž jsem si nerozumněla jen tak s každým. Své záměry či individuální potřeby, a to například zapisování těchto myšlenek, jsem v sobě nijak nepotlačovala, protože bych akorát ublížila sama sobě. Jediné, co v mém životě výrazně chybělo, byl prostor pro umělecké vzdělání, kde bych svůj malířský talent rozvíjela, scházela se s podobně zaměřenými lidmi a vynaložila veškeré usilí do uměleckých činností se snahou fiktivně vygumovat nějaké ty nedostatky.
Cesta, po níž jsem prahla několik let, byla mému osudu nakloněna víc, než jsem si původně představovala. S odstupem několika měsíců, mnoha zklamání a proher, nastala moje nová životní etapa, co mě svým prudkým tobogánem lákala sklouznout se...poslechla jsem a díky tomu se cítím tak, jak se cítím - šťastná.



Now I did it myyy waaay!