Nobody cares about bohemians

26. září 2014 v 19:28 | Leri Goodness
,,Koukali tupě na zelenou směsici posekané trávy a nevnímali ani sami sebe".
,,Proč?"
,,Pořád se divili tomu, jak moc se jejich život změnil".
,,A změnil se k lepšímu?"
,,Naprosto. Byli tak zvyklí na prázdnotu v duši a zklamání, že jim nepřijde normální, pokud jí necítí".






Proměnuji se v iracionální otazník, co bloumá městskou hromadnou dopravou a pozorně poslouchá několikrát zmíněné zastávky robotem v ženském podání během jízdy. Můj život se roztančil s operní Rusalkou na noční řece prorostlé keři a halucinogenními houbami a Dvořák vymýšlí nový děj této rusovlasé divy na pokračování. Teprve teď jsem si uvědomila, jakou roli hraje u spokojenosti člověka už jen samotné prostředí, ve kterém tráví určitý vymezený čas. Záplava pozitivní energie na umělecké škole se roztéká podél silnice a stromů kolem ní a nepatrný obsah z ní si naléváme do našich srdečních boxů. Den co den pracuji na školních "projektech", ve kterých si procvičuji studie nejrůznějších předmětů se snahou je pak převést na papír.
Matně přetáčím vzpomínky paměti zpět a vklouzávám do citového rozpoložení, kdy mě extrémně poznamenal art-movie Basquiat (1996), který vypovídá o proslavení amerického černošského umělce, co se velice úzce přátelil se zakladatelem Art-popu, Andym Warholem. Už jen samotná hudba k filmu mě abnormálně dobíjí při mém tvoření s uvěřitelnou skutečností(?), že jsem NĚKDO a že se stávám NĚKÝM.
Otevřená architektonická náruč městského centra, jejíž vlasová vlákna představují historické budovy kolem dokola, mě vítá na mé volnomyšlenkářské procházce s přáteli a já se stávám součástí každodenního, pro mě nevídaně milého chaosu. Tramvaje vykrucují svoji tělní železnou konstrukci podél zatáček u jednotlivých ulic, řidiči v automobilech spokojeně zvládají vykouřit nikotinové jedy s proměnlivou intenzitou
nasávání, jiní zas buší pěstmi do volantů a napadají ostatní odpadními vulgarismy za nepřiměřenou rychlost.
Chodím po chodnících a nenávykově přijímám cizí tabákový dehet, stěžující si rozhovory senilních starců, které trápí močová inkontinence, anebo bezstarostné starosti nevinných dívek, co smutní nad svoji přirozenou kvalitou vlasů. Započala jsem bohemskou éru a stavím bariérní strukturu vlastního charakteru. Život je fajn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Rose Jane Rose | Web | 26. září 2014 v 20:22 | Reagovat

Děkuju, ale já bych se spíš nazvala realistkou ;-) seš moc hezká a máš kouzelný design :-) .

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 28. září 2014 v 1:36 | Reagovat

Život je fajn občas. Někdy ne...

3 Steeve X Steeve X | E-mail | Web | 28. září 2014 v 14:49 | Reagovat

Působíš na mně...ospale :D Kup si motorku, to tvoje dny obohatí o spoustu "akčních" zážitků :D

Jsem zvědav, co (kdo) se z tebe tedy vyloupne, když cítíš, že přichází  vývoj. Holt se měníme spolu se světem kolem nás.

4 chantalumbrella chantalumbrella | Web | 28. září 2014 v 22:22 | Reagovat

Tak to je dobře, že jsi šťastná ;)

5 stuprum stuprum | Web | 2. října 2014 v 23:44 | Reagovat

Tak stav, ať jsi obrněná. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama