Prosinec 2014

Prázdno v mimotělní plnosti

31. prosince 2014 v 16:27 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Bylo to suché období, prázdné, bez šťastné záře,
stejně jako významy snů, co obsahovaly plytké snáře.
Jednoduchost momentů zdála se nostalgická,
...jako pravidelný dech smrtelníků na posteli...
...má zmučená duše se ještě projevila jako lidská,
avšak bez silného krytu, spolehlivé střechy, co by rány pozřely...
...a opravily jejich prostřelenou hloubku...
...směly se rychle zbavit diktátorského sloupku, ale neměly sílu,
aby přiložily ruku k dílu.
On bránil mě v plnohodnotném žití, co mnohdy vše pozitivní negativem sytí...
...a stačil stahovat mé nohy pod drn...
...do spárů kořenů, ze kterých se rodila dvojčata zrn...
...přece jen se zdála podivně zbarvená, tak jako šaty nosící závistivá carevna.
Braly mi naději, já ji však viděla v černém tunelu, ve kterém jsem si pomocí umělecké mysli vytvořila zpívající kapelu...
...protivně hrála a energii mi jen sála...
...ostny bez přirozeného citu a to nejvíc za měsíčního svitu.
V podstatě mě to skoro nebolelo...tak dobře, jenom málo, jelikož mé tělo bylo vyčerpáno.
Cítit ve všech útrobách polystyrén, natvrdo pro sebe sama tužby šeptat...
...vymanit se ze spárů deviantských sirén a nenechat svou aortu leptat...
...osamoceností ve své vlastní mysli, co mé sebevědomí tak strašně tísní.
Doba to byla těžká, téměř nekonečná, něco jako nespočet erotických služeb, co nabízí sexuchtivá slečna.
Věděla jsem, že jednoho dne se situace změní, že se převrátí a doufám, že už se nikdy nevrátí.



9# Skull of pig

25. prosince 2014 v 17:41 | Leri Goodness |  Když tvořím...
V polovině října r. 2014 se na střední umělecko-průmyslové škole Zámeček, kam chodím, konal "Den otevřených dveří", kdy mohli budoucí studenti se svými rodiči navštívit celý areál, poptat se na potřebné materiály, které mají mít začínající mladí umělci a nebo si promluvit o všem možném se všemi učiteli, kteří toho dne byli každému plně k dispozici. Ten den jsem do školy s ostatními spolužáky přišla až odpoledne a pustila se do stínování prasečí lebky, co na nás hrdě čekala na stolku v kreslírně. Na této drobné studii jsem pracovala 4 h. a bohužel už nezbyl čas na její finální dokončení.



Diamond glow

22. prosince 2014 v 15:22 | Leri Goodness
V listopadu 2014 jsem se vydala do lehce odlehlých míst za naší chalupu, abych mohla vyfotit pár fotek. A jelikož byla hustá mlha, do které vší silou slunce propouštělo paprsky, byla mnohem větší šance zachytit něco méně obvyklého. Snad jedna z prvních vyobrazuje detail obyčejné květiny a jelikož je zaostřen pouze její květ, zdá se, že je na louce sama. Další, snad nejpovedenější, se stala dokonale zpracovaná pavučina skrz níž prosvítá ranní světlo. Třetí v pořadí zaujímá vlezlá kopřiva, které dominují diamantové odlesky na rybníce.







Jiná možnost nebyla

19. prosince 2014 v 18:53 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Koukám do prázdnýho prostoru a zatím se v něm ještě nikdo neobjevil. Co se děje s mojí bezhraniční představivostí? Začínám mít vážné podezření, že mi jí potlačuješ právě ty...vím, že máš tisíce důvodů...ale kdyby ses tenkrát vydala správným směrem, neměla bys ani jeden.

Ptám se sama sebe, jestli to byla jen zástěrka, nedotknutelnost rozdílných osobností, či jen psychická potřeba mít někoho u sebe, abysme si vzájemně nevytvořily díru do hlavy tak zdrcujícím a kreativním způsobem...čert ho vem.
Co by pak ale po nás zbylo? Hromádka nevyvinutých kostí, co naše zmučené sebevědomí kosí
...možná jen srdceryvný obraz, na který by se plakat smělo, až by se pod náplavou slz objevilo moje tělo.
Vyvstala bych z mrtvých jen já jediná
...a měla pocit, že z mého života uběhla jen promarněná vteřina.
Jsem silnější narozdíl od tebe, ty ještě stále patříš do nebe.
Tebe tam chtějí
...ale na mě se ani nezeptají.
Já své šanci vešla vstříc a mohla své tužby poslat na měsíc.
Tys tu možnost neměla, a tak si do hlubin po hlavě letěla
...tam, do tmavých splínů dál a dál, zatímco já si připravovala svůj umělecký sál
...ze samých barev a vlastních prací, na kterých se objevili i tací, na než jsem měla zlost.
A věř mi, bylo toho víc než dost.

Už dávno žiju někde úplně jinde, než ty. I když se jedná teprve o čtyři měsíce.
A toho, že se toto nesourodé období minulosti ještě neuzavřelo, mé oči děsí se.
Stále působíme jako rozečtená kniha, jejíž vášnivý čtenář se blíží ke konci, ale jelikož nechce tak fascinovaný děj rychle ukončit, čte ji co nejpomaleji, aby mu vydržela co nejdýl
...já tu snad pláčem proplavím gejzír(!)
...z několika slz, skrz něž přilévám neschopnost celistvé svobody
...strč už naše rádoby přátelství do komody!
Bolí mi z něj srdce, co se vší silou zbavuje klece
...vytvořené tvým nepochopením.
Teď mě neotravuj, právě spím. Snad ti tento vzkaz přijde v podobě snu
...a možná se dostaneš ještě k většímu dnu
...to však není můj účel, aby tvůj obličej navždy brečel.
Je mezi námi tolik tajemství, bariér a otěží
...ale stále tomu jedna z nás nevěří.
Věř tomu, tak to prostě cítím, proto ti nad hlavou imaginárně svítím
...abys došla porozumění, co se v tvých myšlenkách tak neustále mění.
Loučím se s tebou, má ponorko naděje
...vše, co se mezi námi událo, ve mě někde pořád je.
Jednoho dne se všechno v čase zhatí a mé vzpomínky se navždy ztratí.
Těším se na ten okamžik
...neboj, bude to jen mžik.
Budeme si navzájem cizí a naše přátelství nebude mít možnost stát se falešně ryzí
...protože ani nikdy nebylo
...o tom se mi totiž vždycky jenom snilo.



Flowers with insects

12. prosince 2014 v 16:32 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Celý srpen letošních prázdnin jsem obětovala mé kresbě, na kterém je vyobrazena květina s dvěma motýly a jednou včelkou, která se k nim nemilosrdně vkradla. Vše je nakresleno akvarelem ze snímku, co jsem vyfotila. Celá práce je ve finále přetřena vodou. Vzpomínám si, že mi pouhý žlutý pestík květu zabral přibližně 3 dny a další části obrázku jsem si postupně rozvrhla a definitivně skončila přesně poslední den prázdnin, tedy 31.8.2014



Undergroundová voda

7. prosince 2014 v 18:50 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Hlas z telefonu mě přišel neobvykle dětskej. Skoro jsem si myslela, že mluvím s desetiletým dítětem...A pak mě došlo, že mluvím s mým Já...chtělo by to sprchu.

Uchvátané předvánoční nakupování, co vyžírá poslední zbytky zdravých nervů a přisává se na tělo jako slabě působící vteřinové lepidlo, katastrofálně mává s mými pocity o úvaze nad tím, kolik lidí se za den vystřídá ve velkoměstech s prosebnou tohou po sehnání těch největších slev. Imaginárním rozbitím rušivých elementů jsem odsunula realitu stranou a myslela jen a jen na sprchu s krystalově průzračnou horkou vodou, kam mé nohy automaticky zamířily. Dokonale klidnou atmosféru, kdy pramen H20 pracoval na odplavení nečistot z kůže, začala narušovat můra, která opakovaně narážela hlavou do rozsvíceného světla, jako feťák trápící se z nedostatku heroinu. Stékající kapky si braly vše, co na mě za celý den přistálo a svoji snůši odpadu dovážely klouzáním po mramoru až do odtoku k otevřené zátce.
Jelikož jsem se ocitla v koupelně na naší chatě, ani mě nepřišlo nenormální, když mé oči spatřily nažloutlý undergroundový nádech vody, jelikož se splavuje z polí, a proto si jinak její nekalnou pitnou konzistenci nosím ve flaškách od Coca - Coly.

,,Tvůj mozek nemá kyslík, přestaň mu v tom bránit!"
,,Když on si ho bere sám"...

S chladnou hlavou přiznávám, že se moje občasné myšlenkové splíny čas od času snažím umrtvit pomocí zakázanýho ovoce, i když vím, že to není způsob, kterým bych se jich zbavila. Neznám recept, který by zapříčinil jejich zkázu. Kéž by stačila hrstka vody, co bych si šplíchla do obličeje, probrala moje podzemní přemýšlení a bylo by mi fajn, vyjímečně...podobně jako starým herákům, co zatvrzele přesvědčujou malý začínající děcka, co chtějí pokračovat v jejich šlépjejích, že když si poprvé píchnou fet do žil, je to jako kdyby prožili poprvé orgasmus....jak naivní, heh.

Undeground je tisíckrát lepší než nějaký podělaný drogy. Člověk se může líně vyválet v hnusných negativních sebedestruktivních pocitech a nakonec z toho vyvázne docela dost dobře naladěnej, protože vyhraje nad pár užírajícími démony, co ho tak dlouho deprimují.