Březen 2015

Previously

29. března 2015 v 16:59 | Leri Goodness |  Z00M
Viděli tě a ty je, i když jen přes roušku ukrývající tvé zornice, co se předčasně dotkly se svitem paprsků...Zajímalo by mě, co jsi pozřel...jistě mnoho vintage odstínů, bez zaostření, tak jak si to běžně všichni přejeme vyfotit. Pro významnost barev vlastních útrob bys jistě poslužil jako model pro Vogue a ne jedenkrát - tedy dokud by tvé tělo ještě působilo jako celek.

Jako třeba teď.

vznik snímku: 14.6.2014

...

Až příliš brzo to ve tvém krytu rychle vrzlo.
Chtěl jsi protančit předčasně života sál...
...tušíš přesně, co bude dál?



Neúplnost vlastního já

22. března 2015 v 18:51 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Mohli bysme žít občas napůl - jen tak dokonale přizpůsobeni umírání a zároveň se smiřovali s tím, že bychom měli kyslíku nadýchat ještě o trochu víc.


Na co se zahazovat s kostmi, tou lidskou nesouměrnou skládačkou, která nás drží pohromadě tak, jak nám bylo souzeno. Mnohdy i lego vydrží víc, jelikož nemá city a po svém zboření čeká na obětavé ručky malého dítěte, které by mělo zájem o znovuzrození jeho pošetilé podstaty.
Ocitáme se příliš nízko, tváří v tvář tvrdé zemi a milionům nechápavých pohledů, z nichž vytvořená averze zapříčinila růst rádoby andělských křídel na našich zádech...a nemluvě o všech těch šroubech, co nás spojují a snaží se nám tak nepřesvědčivě namluvit, že už nás odpoutaly od undergroundových jehel...ani uzvednout naše paže nedokázaly, pod opakovanými chybnými hmaty na ramenou, díky nimž začaly hrát barvy modřin hlavní roli.
Žíly jsou příliš tenké na to, aby je nikdo nedokázal jednorázově přerušit...skrývají se v nás, prototypy žížalových ikon nepojídající hlínu, ale krev a když se přecpávají, nabývají na síle.
Odjakživa nechápaly význam přímek, a tak se každá podle počtu hemoglobinu vydala vlastním směrem po nevyznačené cestě. Kvůli postrádání očí se začaly nervově svíjet ke stěnám tepen, z nichž vyvstaly podkožní kořeny života. A poté se staly úplnými, příliš duševně přítomnými s tendencí brát každý den jako rutinu...a to je hlavní nesrovnalostí našeho Já - ostrá skutečnost, která nemůže fungovat neúplně...tak jako srdce, co táhne gravitace na levou stranu...kdyby mělo šanci si vybrat, na jaké z nich by mohlo být, třeba by díky pravé straně neskončilo tolik spjato s okolním světem a snažilo by se svého majitele dovést k duchovnějšímu způsobu žití. Vyletěli bychom poté z vlastní schránky a stali se poloviční bytostí, odlehčenou formou duše, kterou všichni postrádáme.



Však já jednou vyletím.

Eye shadow with lipstick

20. března 2015 v 18:40 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V říjnu 2014 jsem se pustila do mé poslední loňské studie, která náležela kompozici rtěnky a očních stínů, což nemusí být vždy k zahození, když člověk nemá příliš prostředků ke svému tvoření.


Portrét starce od Dürera (93 let) - Část 1.

14. března 2015 v 17:53 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Koncem listopadu minulého roku jsem začala pracovat na definitivě z kresby - jedná se o staříka od německého umělce Albrechta Dürera. Celý obraz je ztvárněn pomocí přírodního (a pro zvýraznění detailů umělého) černého uhlu a bílé křídy a měl by se co nejvíce shodovat s originálem.
Zde je vyobrazeno ještě neúplné dílo, tudíž se jedná o 1. část. (Postupně přidám i ty další...)


3). Mother-nature 💫

13. března 2015 v 18:39 | Leri Goodness |  Citáty
,,Nature has a characteristic tune like a beat of your heart. Never stops cause what exist now will exist forever". 🍁☀


~ L.G.~

Ampule pro výplach mozků

12. března 2015 v 18:56 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
V tu chvíli bylo ticho hlasitější než hluk.
Divím se, že mi nezkapal sluch.


Svéprávnost se oběsila na šňůře racionality - teď má všechny předpoklady k tomu, aby se jí mohla vysmívat. Čas plynul relevantně, vlastně tak jako vždycky...ale něco začalo běhat proti směru hodinových ručiček.
Dělala z tebe malé děcko a podsouvala ti absolutně všecko.
Zkoušela tě láskyplně lanařit - teď už víš, jak jí mysl zavařit.

S nohama nataženýma na pohovce v doprovodu uspávacího hlasu vykleštěné kartářky jsem necítila ani neutralitu...jen moje mysl nepřijímala noční útěk blížící se k půnoci. Kdybych tak mohla šípem prostřelit měsíc a vzít si ho k sobě. To by byly v sounáležitosti možná obě moje poloviny osobnosti, i když by ani jedna z nich nevyhrála ve volebním hlasování - alespoň bych se nemusela dostavit na slavnostní pasování o "velice hodnotné" ceny a zajela bych si na nákup do Penny, co by mi potěšil mnohem víc.

Obsloužila bych se sama.
Tím chceš říct, že už jsi velká dáma?
Nech si ty narážky a vtipy!
Vždyť já ti chtělo dát jen rady a tipy.
Jak ze mě udělat ještě většího podivína?
Uklidni se a vyžeň z hlavy toho splína!

Třeba za to můžou dioptrie a zrasované vnímání, že mě nebylo umožněno pozřít ty falešné ampule mrvící nervovou soustavu. Vyvolávají v člověku neidentifikovatelnost, prázdnost ztrácející se ve struktuře polystyrenu a bílé omítky, kterou požírají chorobomyslní, když jim v ústavu přinesou málo jídla. V přítomnosti fanatika Vám vždy bude dělat problém zůstat sám sebou - zvlášť v případě, pokud do Vašeho mozku vtlouká jeho zažité představy o životě. Ego je nicotné v tomto momentě...sice se drží existence, ale místo toho, aby sedělo, tam, kde má, si létá po místnosti a drží se Vás několika vlákny, protože bez uchycení na našem těle by zemřelo.

Nebyla jsem to já, to byl někdo jiný.
Tak to mi teda objasni, kdo byl vlastně vinný...
Možná se jedná o rozpolcenost, co utekla do prostoru obýváku.
Čím to, že se rozpustila tvoje pevnost prostřednictvím otvíráku?
Měla příliš silný stisk.
A to způsobilo předčasně risk.
No jasně!..Proto se tak divně cítím.
Však já se nemám o nic líp, když se za Tebou řítím.
Selhalo si brzo.
Bylo jsem si toho vědomo, když tvé spolehnutí ze mě slezlo.