Červenec 2015

7). Paradox

26. července 2015 v 21:08 | Leri Goodness
,,Existují miliony lidí, kteří tvrdí, že nikdy nebyli součástí mainstreamu, přitom se v něm doslova utápějí. Pak existují jedinci, kteří si nejsou jisti svojí dostatečnou odlišností, přitom jsou dokonalým příkladem pro ty, kteří zapomněli, kým ve skutečnosti vlastně jsou".

~ L.G. ~

Kopie od E. Degase

26. července 2015 v 19:17 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Jedním ze závěrečných úkolů, které jsem musela ve škole splnit, byla kopie od známého umělce E. Degase. Celý obraz by se měl co nejvíce shodovat s originálem, celá plocha je vykreslena pastely.


Odkaz jako cíl

25. července 2015 v 18:21 | Leri Goodness
Ach ta malicherná zažitost pojící se s přesvědčivým názorem, že smrt je konec - naopak: smrt je začátkem života a život je začátkem konce, co si lidstvo stanovilo - ve skutečnosti NIC nekončí. Jediné, co odevzdáváme při chvilkovém odpojení od vesmíru, je naše schránka.
Jsem se svojí přepravou do jiné dimenze natolik smířena, že bych dokázala přijmout svůj odchod třeba právě v tuto chvíli, jestliže by můj čas pobytu na této planetě vypršel. (A pravděpodobně by můj mozek už nestihl zpracovat následující názory a tento článek by navždy zůstal otevřený...).




Nikdy mě neděsila vlastní mimotělní přeprava, tak jako stáří. Období, kdy se nám začínají ucpávat cévy, které se následovně záměrně šourají a odevzdávají nervové soustavě vzkazy obvykle pozdě. Chování se rychle stane dvojčetem dětského uvažování, nepodstatné záležitosti hrdě obsadí první stupínek a vlivem nedostatku vnitřní síly nás budou obskakovat naši nejbližší.
Má soběstačnost obsahuje příliš silné kořeny na to, abych dovolila druhým manipulovat s mými končetinami. A to je jeden s mnoha důvodů, proč nemám zájem poznat podstatu senilismu. Jediné, o co usiluji, je najít spřízněnou duši a zanechat po sobě odkaz - ať už v podobě citátu, myšlenky, knihy, či obrazu.

,,K tomu, aby se odkaz přidával z generace na generaci a dokázal oslovit ostatní i po mnoha letech, se musí pojit s něčím zajímavým, až mrazivým. Dílo se stane pravým odkazem v případě, že má osud autora v kartách vepsanou tragédii. Když jsou lidé šokovaní, mají větší schopnost přilnout k očarování nějakého neznámého umění, i když mu ve své podstatě vůbec nerozumí."


Jestliže umělec odejde mladý, jeho odkaz nabyde dvakrát tak větší hodnoty, než když odejde starý. Tady však nejde o věk, ale o ten šok, o tu ránu momentu, kdy se čas imaginárně zastaví a dotyčný se stane nesmrtelným.



Jednou Vám tu něco nechám.


6). Ruku na to

24. července 2015 v 21:23 | Leri Goodness
,,Pokud přijmete vlastní deprese, neublíží Vám".

~ L.G.~

Lavýrované zátiší

17. července 2015 v 13:03 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde si můžete prohlédnout čistě finální verzi mé definitivy (březen-duben 2015). :)


Nasvíceno ve tmě

13. července 2015 v 18:51 | Leri Goodness
Prázdniny jsou v plném proudu a já stále maluji svá díla, ale samozřejmě nezapomínám i na porci toho, co jsem během června/července nafotila. Tentokrát se můj objektiv zaměřil na odražené světlo, konkrétněji "světlo ve tmě", které nádherně hraje s kontrastem svého opačného kolegy.




Plíce plný vody

4. července 2015 v 17:40 | Leri Goodness
,,Hoď těm plícím kruh, nebo dětský rukávky...vždyť se naplní vodou a ty zhebneš!"
,,No vidíš to, jak jsi bystrej...a o to tady jde".


Kolikrát jsem si řekla "nikdy"? Snad abych přesnou cifru raději přeskočila. Ráda jsem si dávala malá předsevzetí, i když mě bylo předem jasné, že ani jedno z nich nikdy nedodržím. Když o tom tak přemýšlím, zjevně mě uklidňovalo to samolibé přesvědčování se, že:


Nikdy už nebudu pesimistická a na každého, koho potkám, se budu usmívat. Stanu se oblíbenou v kolektivu, budu schopná zabavit nejednoho člověka svým humorem a historkami. Nikdy se už nebudu stydět a nikdy se nebudu bránit jít na jakoukoli akci a párty, kterou budou pořádat i ne příliš blízcí přátelé. A už nikdy nebudu propadat osamocení o prázdninách.



...V mých myšlenkách jsem neskutečně naivní.




,,Tyjo, co to s tebou je?...pamatuješ, jak ti babi říkala, že jsi byla šťastný dítě?...prej si tancovala v růžových šatičkách s růžema a podle detailů, co si ostatní pamatují, jsi měla i jednu upevněnou na hlavě...Ještě jsou funkční kazety a tam, v některých úsecích, tě kamera stihla zachytit. Bavila jsi se s každým, koho jsi potkala, až na vyjímky. Tak co, pamatuješ?"


,,Hele, co je to vlastně dětství?"...



Nebýt jakkoli negativní - teprve teď zjišťuji, jak těžký kalibr jsem si na sebe uvalila. Nechci si připustit, že tohle moje zapšklé postavení vůči mnoha záležitostem, co se společnosti týče, pramení z mé povahy, která je už bohužel daná. Jistě, že se to snažím změnit, ale možná vybírám příliš povrchní cesty a způsoby, co by mě dovedly k přesnému opaku - ke klidu, k radosti, k naprosté nirváně.


Uvzlykané schoulení v klubíčku


Prázdniny teprve začaly, ale pro mne je to nekonečná lajna času, neurčeného, mnohdy promrhaného, i když den co den maluji několik hodin v kuse a připravuji se na druhák. Vnitřně mě to neskutečně
naplňuje a čím víc ze sebe vydám energie, tím líp, zejména v případě, že se cítím psychicky i fyzicky vyčerpaná.
Kolik let vůbec uběhlo od chvíle, kdy se mé ego samo před sebou ponížilo a vyřklo větu:


,,Nikdynebudu brečet"...(?)


Bylo to snad včera, nebo předevčírem?...ne, ve středu, ve středu to bylo. Po večerech, když se obloha nádherně zatáhne, začíná jinej život, takovej, co je mi tak nějak bližší, než ten odehrávající se ve dne. Protože je tam minimum lidí. A přesně v tu chvíli, kdy skáču do postele s vrtkavou jistotou, že se mi bude spát dobře, se něco zvrtne...


Nesnáším, když si slzy vezmou hlavní roli.


Schoulim se a přikryju se, aby mě nebylo vidět. Četla jsem, že to přináší lidem jistý druh ochrany, bezpečí, pokud jsou v poloze ježka stočeného do klubíčka...mě to přijde sarkasticky neutrální.


Nikdy se nebudu litovat.


Spasení sama sebe



Nikdyneopustím.
Nikdynebudu lhát.
Nikdy nespadnu do drog.
Nikdy nezačnu kouřit.
Nikdy nebudu neupřímná.
Nikdy nikomu neublížím.
Nikdynepřestanu milovat.

Nikdy nespáchám sebevraždu.


Vyškrtněte někdo tohle křehký slovo. Nechci nic vzdávat, už jen kvůli faktu, kolik lidí se dokázalo změnit díky různým životním cestám...ale někdy mě to prostě všechno přerůstá přes hlavu. Jen najít ten správnej klíč a strčit ho do správnýho zámku.

Třeba se to povede.


,,Dejchej ty blázne, dejchej, ať maj ty plíce víc prostoru!"
,,A můžeš mi říct jak, když jsou plný vody?!" (říkám si v myšlenkách)
,,Já tě neslyším, hej, mluv proboha!"
,,Ty idiote".
,,Cos říkal??!!"
,,Už nikdy se nebudu dusit".


,,NIKDY".


Lavýrované zátiší (1. část)

2. července 2015 v 16:10 | Leri Goodness |  Progres
Koncem března 2015 jsem začala malovat zátiší lavýrkou, což je smíchání dvou tuší dohromady. Na tuto definitivu (=což je větší práce během roku, jejíž známka vysoce ovivňuje konečný výsledek z předmětu na konci roku) jsem smíchala žlutou a černou tuš, aby mi vznikl takto pěkný olivový odstín. Zde je 1. část, nebo chcete-li: "rozpracovaná verze". :)