Srpen 2015

Hortenzie

31. srpna 2015 v 16:17 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde můžete vidět kompletní verzi Hortenzie, kterou jsem namalovala akvarely letos v červenci. Byla to skutečně piplačka (pohrát si s tóny barev, intenzitou apod.), i když mi obrázek trval jen dva dny.


Dehet v zaschlých hrncích

29. srpna 2015 v 9:31 | Leri Goodness
Bděle, avšak při stálém vědomí si prohlížím výhled velkoměsta a zbytek dojmu doplňuji infantilním romantickým úsměvem. Nikdy jsem se necítila líp...tedy, když k tomu nebudu počítat třítýdenní halucinace, kdy má vlastní úzkost tvrdě souložila se zdravým rozumem.

Ten jejich skromnej sadismus mě děsí víc, než vraždy v Krimi zprávách.

Barvy zesílily kontrast, dokonce i prací prášky, takže mi je jasný, že účinností, kterou by měly oslnit špinavý trička, bude značně pokulhávat.
Nejsem pes, ale v tu chvíli byste i vy sami o tom pochybovali, když se vám do klapačky derou "pěnový sliny". A neuděláte s tím nic. Leda, že si pro jedenkrát zahrajete na ty pouliční děti, jenž postrádají morální vývoj. Pak začnete plivat o sto šest, ale o to víc tuto nepřípustnou nevychovanost zopakujete.
V ulicích nasávám zbytkovej nikotin utíkající od jeho majitele, tudíž zaujímám roli nedobrovolného kuřáka.
I když si občas nejsem jistá tím dvanáctým slovem ve větě minulé.

Okapy u oken nedrží sliby a kolikrát je promáčkne pár kroupů, či kuličovka...nebo taky Vaše váha.
To by byl dokonalý důvod k tomu začít chodit do fitka.

Stejně bych si na něj sedla, teda spíše k oknu a z výšky bytu koukala na lidi. Už vidím tu malichernou kritiku, se kterou bych se dělila s milovanými, ježiš takových hříchů by padlo...už se vlastně stalo. Mlhavý tóny slunce dopadají na omítku fešáckých architektur, jenž byly nedávno restaurované. Raději vidím věci takové, jaké jsou před novodobou úpravou, dost totiž zakrývají to pravé kouzlo, tu dobu.
To období už neexistuje, ale já si to prostě asi nikdy nepřipustím, stejně jako pocit, že mým revírem by byla 70 až 90. léta 20. století.
Přehrávám si v hlavě uplynulost momentů a teď si zrovna vzpomínám, že už to bude sakra nějakej ten pátek, kdy můj odpor nastavil kafi výpověď. Teplej kofein hází cihly do břicha, mě určitě.
Modelky Camelky rádi pořádnou kuřbu, stejně tak jako jejich nymfomanky a nymfomani, jenž jim do ztracena vyhulý celý spodek.
Náhle vyhasnou vyčerpáním.
V hrncích se hromadí pozůstatky těl všech zrzek se sněhově bílými šaty...
...ale nikdo je neuklízí.
Možná je nemá ani kdo uklidit...
...když maj všichni vyšeptanou duši.



Stereotyp v běhu času

26. srpna 2015 v 16:34 | Leri Goodness |  Z00M
Den za dnem, čas běží ve stejné délce, vše...téměř vše se opakuje. Teskno je mi nad tím, jak s růstem mého věku roste i běh celého mého života, ale i života kolem mě. Svět...jako kdyby pořád o něco usiloval, běžel jako Usain Bolt, ale přece jen ho ten neměnný koloběh osudu zastihl - nepřipravený, bez argumentů, bez dostatečné rovnováhy. Z fontán bez sebemenšího výkyvu teče voda tak jak má, smrt je stejně častá jako umírání a tisknutí peněz, stejně jako touha po nich nebere konce...protože konec neexistuje.




Ráj ve slunné zahradě

25. srpna 2015 v 18:50 | Leri Goodness
,,Takovej smrad a hele kolik má sádla!", podotkla babi a rozřízla králíkovi břicho. Vždycky mě fascinovaly zvířecí orgány, ale jsem příliš lacině vychovaná na to, abych se šťourala v jeho vnitřku. Tak zhoubně nemocná těla jako ta králičí, by se jistě hodila k mnoha uměleckým účelům, ale ty pro dnešek ponechám stranou...protože jsou všichni z nich zdraví.

(psáno 1.7.2015)

Začalo mi volno, prázdniny nikoliv - musím totiž vytvořit během dvou měsíců patnáct až třicet prací pro novou učitelku, kterou jsme jako třída dostali na předmět kresba/malba. Viděli jsme ji poprvé za život. Asi to bude trošku hardcore. Přemýšlela jsem, co budu během těch naprosto neplánovaných a spontánních dní dělat a hned mě napadlo, že doženu pubertu, co se mi nějakým záhadným způsobem snaží(la) obejít...a dost se jí to daří.

,,Ten bazén je perfektní, mohito se povedlo jako vždy, lidi jsou tu fajn, kapela si dává záležet, z čehož dostávám předčasní letní orgasmus. Den co den odjezd a den co den nečekaný zážitky. Co víc si přát?" /představuji si ve své hlavě/
Tohle je příliš mainstream na to, aby to někdy byla pravda.

Zřejmě by mě označili za punkera-outsidera, protože mé oči nikdy nespatřily pravou párty...a vlastně by ani nechtěly.
Utlačovanost svírá moje žebra a můj debilismus jí v tom ještě podporuje.
Štítím se cizích lidí, štítím se příbuzných a někdy i sama sebe...napadlo mě, že se zeptám řečnickou otázkou, kde se stala chyba(?), avšak mám pocit, že bych tím své sebevědomí příliš nepodpořila...sotva se chytilo člunu a dostalo rukávky...teprve se učí plavat.

To psychika koriguje mé pohyby...musí být již od mého zrodu těžce postižená - mé taneční kreace by byly jistě nezapomenutelným zážitkem pro mistry valčíků, kankánů a dalších jiných podkategorií tance.

Nyní se sice ocitám na vytouženém(?) venkově, a přesto se budím s melancholickou náladou, jako napůl vysušenej feťák, či rockovej zpěvák, kterýho nezávazný vztahy přestávají pomalu bavit. Jenže já ještě žádnej vztah neprožila...a v tom je ten podstatnej rozdíl.

Mám skvělou babičku, lepší snad nikdo nemá...asi to zní moc egoisticky, ale budu si za tím názorem stát. I když je fakt, že už se s ní nebavím, tak jako dřív (nojo, ty hormony prokletý)...hrozně mě to užírá. Vzdaluje se mi a není jediná...to já se jí vzdaluju...jenže, já si nemůžu pomoct.

,,Ty trapko, mluvíš o svobodě, o tom, jak hrozně chceš bejt volná...vždyť ty všechno prožíváš vnitřně, nemluvíš, ty nemluvíš, rozumíš? NEMLUVÍŠ!"

A co doprdele! Tak nemluvím! Copak nejsou povolený terapie na vyrovnanost?! Jo, třeba jsem labilní, ale furt se o sebe dokážu postarat do hajzlu! Člověk nemusí furt kecat, víš??! Slzy někdy bohatě stačí...

Sedím na zahradě. Sedím a píšu to, co zrovna čteš. Vzadu za sousedským barákem se objevují červánky...docela mám chuť hodit pár tahů barev na papír a jen tak jemně naznačit ten červencovej podvečer...je už moc dlouho a navíc se mě zrovna dvakrát nechce, aby štětce opětovně zvlhly pouhým nadchnutím. Nechám jejich touhu dozrát na zítřek.
Teplota klesá, je už trochu šero, ale nechce se mi odejít.
Ne ve chvíli, kdybych měla šanci odplout do jiný dimenze.
To fakanství ve mě, mě přerůstá přes hlavu.
Chtěla bych tisíce různých věcí, ale ani třetina z nich by se stejně nikdy neuskutečnila, protože...
...mě něco dusí.
Dusím se.
Ale někde je ráj, že jo?
Takovej ten s modrýma kytičkama a bílým jednorožcem...
Zavedeš mě tam?...


Hortenzie (1. část)

23. srpna 2015 v 11:16 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Letos v červenci jsem se rozhodla, že se s akvarely pokusím i o složitou strukturu Hortenzie. Jednu chvíli toho mé rychlé rozhodnutí lehce litovalo, přece jen to dá skutečně práci. Nepatřím však mezi ty, co by něco jen tak rozdělali a nechali to nedokončené. Tento kousek mi trval skoro půl dne.


Nepřiměřený podíl

22. srpna 2015 v 18:18 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Netuším, zda někdy porozumím tomu,
že bych se neměla vracet domů.
Konce týdne prožívat ve velkoměstě,
oblečená v malé černohnědé vestě...
...a poslouchat bouřlivé vlny moře,
co sídlí v mé mozkové noře.
Neutíkám od žádných povinností,
které se mé mysli ledabyle zhostí...
...za účelem začít myslet o něčem jiném,
a soustředit se na objekt ležící před linem...
...dosáhnout stavu přestat vnímat svět,
a ruce nechat skrz vítr vát,
ze schránky umět vystoupit hned,
vždyť já tu nemusím věčně stát...
...s nastavenýma ušima poslouchat nespočet recenzí,
existuje totiž tisíce jiných dimenzí,
kam můžu vstoupit jedním krokem,
do věčného spánku,
kde časový úsek nekončí rokem.
Skákám snad denně do roztržené sítě?
Ach já zapomněla, pro vás jsem ještě dítě.
Však už mám stanovené přednosti,
nebo bych měla kouřit trávu?
Zbavit se vší křehkosti a hájit sama sebe v právu...
...že na mě z vaší agrese padá rozprsknutá slina,
protože je to v podstatě všechno moje vina.


Fastfoody a držkoknížka

21. srpna 2015 v 19:14 | Leri Goodness
Zelným salátům je taky horko, a tak plavou ve vychlazené tatarské omáčce, ledabyle hází předními chapadly a opětovně se ztrácí pod tunami majonézy. To já je tam navedla pomocí vidličky a rohu kuřecího řízku, protože....hranolkám se nechtělo a navíc se nedají tak dobře tvarovat, v tom solárku vždycky moc ztvrdnou.
Jednou za čas se necítím natolik provinile, když si dám nějakou kalorickou bombu ve fastfoodech, co netrpí odérem přepálených friťáků. Zkaženost se brání a hájí svá práva kvůli dnešní době a mě to dodává na pocitu, že se přecpávám jako jedna třetina Amíků, jenž již zapadla do kategorie s vysokou nadváhou.

Wifina se vždycky hodí. /Ty závisláku línej, kdybys radši místo toho šla ven, proběhnout se, ale to v tvým případě nehrozí že jo, protože tě to "vysiluje"....ale to je normální u všech sportů, ne...?/.

Hledám více podniků, kde si zámky na signál majitelé nepořizují, a tak si můžu brouzdat sem tam po netu a aktualizovat, či přidávat nové příspěvky na moji držkoknížku. /Oni by se nezbláznili z tvé neměnné zdi,..by si přátelé hold museli počkat no/.

Slunce mě začíná provokovat, ale jistojistě v tom nejsem sama. Propálilo má záda skrz vlákna šedého modýlku s dlouhým rukávem, který jsem si skutečně inteligentně zvolila vzhledem k dnešnímu počasí bez jediného mráčku. A to mé racionální uvažování uvažovalo nad nepodstradatelnou potřebou deštníku - no...ne nebudu se rozčilovat, vůbec...bože!
Oblíbila jsem si tolik míst, až je to hanba - jednou z nich je i lehce komerční CrossCafe, ale dělaj tam božský bagety s mozzarelou, rajčaty a olivami....černými olivami. Za jejich zapečení si krásně připlatíte, však co se týče hladového žaludku - zde o vlastní trýznění není nouze. Nažerete se!....tedy najíte se tak královsky, že si budete muset nadávat do prasat za to, že jste se divili o kolik jste přibrali.

Nabíječka (ne)myslí


S tupým zíráním před sebe míjím stovky lidí, pár dítek s duhovou vrstvou zmrzliny na puse civí na to, jakej bigbeat vznikl na mojí hlavě a já se jejich udivení lehce zasměju - hlavně kvůli tomu momentu, do jaké míry miminům v kočárku dokáže vypadnout tlamička z pantů. Nejedná se o nízko nastavené IQ, ale o pouhou, roztomilou nevědomost.

Nemyslím. Zvuky kol MHD křičí jako štěnata, kterým omylem šlápnete na packu, ale jinak je jízda v nich poměrně pohodlná. Myšlení nechávám na sedadlech, o jejichž držadla se opírají tlustokožci s vysušeným obličejem od nikotinu, bábiny a dědové s šedým zákalem v pokročilém stádiu, a nebo početná romská rodinka, která si vynutí pozornost všech zúčastněných vulgarismy vypuštěných do vzduchu. Nikdo se nesměje. A v tom je ta legrace.

Nemyslím, i když podvědomě myslím na totéž, na co bych myslela, kdybych nemyslela. Tlumený hukot pouličních umělců oživuje pár čtvrtí a každičká situace, jenž se uskuteční, odbourává v hlavě přebytek myšlenek. Jsou nepodstatné, ale jen po nějaku dobu, konkrétně do chvíle, dokud neodjedu z velkoměsta.


Ruch měst, vídání se se stále novými lidmi na ulici, nečekané události a setkání se s přáteli jsou pro mě účinnou zkušeností, díky níž jsem vyzrála nad to, jak nemyslet.



Obrat o 180°

20. srpna 2015 v 17:07 | Leri Goodness
Nové období hryže do nohou roku , který už je za mnou - a konečně můžu prohlásit, že těch uplynulých devět měsíců nebylo zbytečných.
Bolest? Co je to?
Tkáň stresu, jenž je prorostlá mým celým tělem jako žíravina, co oblbuje přirozený růst....a mě toho ještě nevyrostlo.
Nepídím se po obnovení pocitu, že se opět dokážu radovat z maličkostí, jelikož mě pronásleduje utkvělá představa, jestli náhodou nežiju ve snu.. ...Ty vibrace, ta radost z pouhého bytí, z rána, kdy jsem časně vyrazila do přírody a cestou potkávala srnky /a vůbec se mi do hlavy nervala momentální úvaha o tom, že ty nebožátka zabíjím/....jako kdyby ta vnitřní neopodstatněná zášť zmizela a přešla na jinou, ve větší míře duševně nemocnou osobu a mě...mě prostě nechala na pokoji.

To, Že Ji NeViDíŠ a NeVnÍmÁš JeŠtĚ nEzNaMeNá, Že V tObĚ nEzŮsTaLa.

Narkotika? Jo, pitomý narkotika. Dneska je už sobota?...No jo, je.
Alespoň v to doufám.
Zhýčkaný dojem o tom, že všechno běží tak, jak má se mi pochopitelně zamlouvá mnohem víc, než ta paranoidní (ne)realita, co ke mě přece jen čas od času promluví.

,,Chybí ti to viď...... ....... ....... tak to přiznej, sakra!! Z čeho bys psala, z čeho bys tvořila to, co tvoříš?!...Takhle z tebe nebude ten "blázen" v pravým slova smyslu - a to jsi přece vždycky chtěla, ne?!...No tak kde jsou ty vředy, ty potopy plný sebelítosti?...Přece víš, že stačí zavolat a my přijdeme...nebo se zkrátka jednoduše vzdát...co? Na to má přece každej."

,,Ale já nejsem každej!"

Nemůžu jim vyhovět. Ne teď ani za týden. Nejraději bych řekla, že nikdy, jenže tohle slovo je tak provokativně chatrné, poněvadž je takřka nesplnitelné. A já nechci věřit v nesplnitelná přání. Dokola mluvím o tom, jak moc mám mysl plnou polystyrenu, že naivně dokážu uvažovat při pohledu na měsíc, když je úplněk, kolikrát že jsem to odpustila těm, kteří mě zradili...a že slyším ticho. Jenom ticho. Někdy by mě to i stačilo, troufám si říct...ale rozhodně ne na moc dlouho.
Jen by mě zajímalo...jsou ve mě, nejsou?
Démoni.
Jako bych je tam někde pořád cítila...
Cítila zárodky, jenž opětovně vyrůstají a množí se.


,,AhOj LeRi..JsMe TvÍ pŘáTeLé...PoJď Si S nÁmI hRáT!"


9). I konec má konec

19. srpna 2015 v 18:05 | Leri Goodness |  Citáty
,,Odloučení je mnohdy lepší, než znovu slepovat střípky toho, co už se dávno rozbilo".

~ L.G. ~

Hledání krásy

18. srpna 2015 v 10:24 | Leri Goodness |  Z00M
Nemusím jezdit k moři a hledat pětihvězdičkové hotely, kde mají nejlepší komfort - stačí se rozhlédnout kolem sebe, kde jsem a kde žiji. I tady je tolik krásy, ale mnoho z nás to nevidí - a i já občas ne, za což viním svoji povolenou vnímavost. Tyto snímky jsou věnované objevování všeho neznámého a hezkého.
Na začátku července jsem navštívila hrad Loket, který zde můžete vidět. Těžko mě zřejmě uvěříte, že právě uvnitř této kamenné stavby jsem se doslova ohřála, jelikož venku neskutečně pršelo. xD







Letní kejklířka

16. srpna 2015 v 14:05 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Další mojí studií se stala krásná oranžová květina zvaná Kejklířka. Snažila jsem se poladit intenzitu tohoto pomerančového tónu, jelikož není příliš křiklavý, jak to u některých rostlin bývá. Zejména listy vyžadovaly odstín tmavší zelené.


Pozůstatky ozvěn

15. srpna 2015 v 17:04 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Často svou mysl pokrývají horkými vosky,
z níž vzápětí zůstávají vyviklané trosky.
Jako sopka se bouří, málokdy jí pouhá hrubost stačí,
to proto se na tebe vždycky tak agresivně mračí.
Berou tvé ruce do odvětví divadelních sfér,
protože věří, že je na milost veme amatérský režisér...
...a vytvoří filmový záznam plný neřestí,
zahalený nevědomím a netknutou pelestí...
...která bude přesně vědět, co bude následovat,
kdo kde bude vyzývavě sedět a jaké partie těl by se měly schovat...
...aby nepůsobily tak přehnaně symetricky s cílem šokovat diváky...
...celou dobu by se jevily pouze nevinně a lidsky, jelikož ví,
jací jedinci patří mezi hlupáky...
...kteří prahnou jen po tělesném potěšení,
jimž krev v žilách koluje...
...objímají hromadu střev, což v podstatě nic není,
a připravují zbraň, co do nich vstupuje...
...s typickým nábojem bez střelného prachu,
když utíkají v realitě před bojem a naplněni v strachu.


Černý gumy

14. srpna 2015 v 18:34 | Leri Goodness
Asfalt teď brečí, protože ho mučí saharský slunce. Rozhodně nikomu nedoporučuju přebíhat čerstvě rozdělanou silnici v kopii conversek - moc totiž hltaj veškerej nepořádek, kterej na nich ulpí.

Přecházim ošoupaný zebry a vybírám si stranu ulic podle toho, kam skeptický střechy domů nepropouští slunce. Štěrk hřeje víc než kotel, jenž denně obědvá a večeří dřevo, což je ideální pro vyzutí bot.
Výlohy ztrácí nostalgickej lesk, prach na nich jasně vypovídá o tom, jak moc o ně majitelé pečují...nebo taky kolik let vlastně krachují?...
Chodník směřuje do kopce.
Přijíždí první černý gumy.

- A TAK DO BYLO ODEDÁVNA -

Nemůžu s přesnou jistotou říct, od jakého věku má chorobná disfunkce vlastně začala. Snad Vám bude stačit termín: ,,Už je tomu dávno". Obyčejně, když jdu po cestě kolem silnice, vítám (?) se s pocitem nervního vetřelce. A ten se se mnou nemazlí, parchant. Bere si na mě hornbachský kleště, úplně nevědomě mě vnikne do trávicího ústrojí a svírá mi střeva. Vnímám divnej tlak, co nabírá čím dál větší spád, protože se vnitřnosti více a více smršťují. Jo, je to něco jako psychická sopka, která nepřestane být aktivní, dokud nezačnete něco dělat se svou hlavou.
Pokud to tedy vůbec jde.

Máš šanci na uzdravení.
Mám?...když se bojím pneumatik?

Volvo co Volvo, Mazda co Mazda, Citroen co Citroen...prostě auto co auto, to větší a větší strach. Nedokážu se zbavit dojmu, že mě lidé skrz okýnka sledují. Vidím ty dokořán civící oči, rozšířený zornice...otravný prosvětlený duhovky - jen u těch,, co nemaj hnědý kukadla ovšem...
V tom však nevidím rozdíl, jelikož se na ně ani nepodívám. Pozoruju je ve vlastní mysli a jen se domnívám...je to špatně, co?...Třeba to tak vůbec není.

- ZATÍMCO SE KOLÍBÁ -

Tak, tak...tak. Takhle je to správně. Ježiš ne, už je to tu zase, běž rovně, nebo se zastav, když ti to udělá dobře, rychle, takhle to vypadá, jako že jsi ožralá!...Pozdě vole.

Připadám si, že kulhám...teda když se "promenáduju" po tom podělaným chodníku, zatímco jedou okolo.
Zvláštní je, že mi kamiony nevadí.
Došla jsem k názoru, že řidiči v nich sedí dostatečně vysoko na to, aby byl jejich pohled příliš přímý.

Jestli se to rozvine dál, ví jen Bůh.
Já vím jen jediné - lepší to rozhodně nebude.
I nemoc má svoji neMOC.




Million Bells

10. srpna 2015 v 19:26 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V dalším pokusu s akvarely jsem zvolila trochu tlumenější barvy, hlavně co se listů týče. Jedná se o červenou odrůdu květiny, která nese cizokrajný název Million bells, pro nás zřejmě známější jako Mini Petunie. 🌸



Jako Sid & Nancy

9. srpna 2015 v 20:21 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
(* Pozn. autora: Někdy jsou tajemství natolik tajná a utlačovaná, že je musíme vypustit na povrch).

Stále se mě ptá na debilní věci.
Tak jí na ně zkus debilně odpovídat.

Třeba to pochopí.

Do smutku ti vnesla energetickou kouli pigmentové záře a ta ti umožnila žít jednoduše...ne na dlouho, ale přece jen.
/Na to nezapomeň/.
Bylo v pořádku a bylo na místě jí nazývat malým veselým sluncem, než jsi si uvědomila, že je to jen matná zástěrka s vrstvou hlučnosti, co ti od začátku přišla jako vhodný lék na tvé neduhy, prostředek, kterým se škrábání mozku o hrubou omítku rázem zastavilo.

Ticho před bouří.
Jako, když Hitler sliboval...
Blíží se d o b r é časy.

Jsme jako Sid a Nancy. Nezávazně se spontánností laškujeme na hraně kultivovanosti, i když se přirozené chování objevuje jen u jedné z nás.
Ona byla od samého začátku plavovlasou Spungen, s tmavými zornicemi, co se jevily objemnější díky používání černých stínů. Všude jí bylo plno - někdy až příliš.

Stahuješ mě sice ke dnu,
já však za sebou nezavřu tu bednu.
Napadlo mě, že tam hodím Tebe...
...už teď mě můj plán na zádech zebe.

Pak je tu samozřejmě Vicious - Já.
Nutno podotknout, že však v ženském provedení. V některých ohledech naivní snílek se sklonem k chlastání, v těch druhých ambiciózní dříč. Jediné poučení z chyb se snaží zdvojnásobit, neúčelně sama sebe dovádí k destrukci a hledá spouštěč abnormálních stavů, které by jí změnilo vědomí.

Drrrroggy.

I wish that I was born a thousand years ago.

Třeba už je blázen teď.
Mrs. Vicious...
...a stejně nevyžene z hlavy náboj, ten zatracenej dobíječ baterek, co se v jejích představách uvnitř ní vášnivě kroutí.
V tu chvíli umírá slastí.
Ta srdeční arytmie začíná trochu pokulhávat...

,,Přivoď si natolik silnou imaginární orgii, abys jí mohl doopravdy prožít".

Co je to?...hledání reálnosti...
Honba z ostrostí skutečnosti, za bytostmi v pohybu, ve kterých horlivě bafá kouř pumpová továrna, zatímco souloží...
A pak nestíhá...
...bacha, infarktům začíná šichta.

Kapky krve z otevřených ran Spungenové se vždy vyhnou tepnám - to je jen zbabělost pro únik z tolerantního okolí. S dětinským záměrem nepřišly pouze tvé myšlenky, ale i pilinová hlava tvojí kočky, co ráda řeže drápy do materiálu, jenž má co nabídnout.
Kontroluje složení krve.
Ne, že by cítila sounáležitost s tvými problémy...dávno už ví, jak na tom jsi.
Schazuje lahev s minerálkou.
Ví, jak moc potřebuješ vo(d)ku.

Nepořádek tvoří náhradní povlečení pro lůžkoviny, který se zamiloval do tvého abnormálního nezájmu o úklid v domácnosti. Abych se na to nedívala příliš skepticky, dobře - jedinou složkou, co u Tebe nenáviděl, byl chemický odbarvovač. Ten by mu totiž zlikvidoval ruce.


,,Láska bez lásky koresponduje s láskou, protože si je vědoma toho, že z ní láska nikdy nebude".


Brání se růstu pohlavních orgánů, přitom klasickým tématem Nancy se stává sex.
Možná sis myslela, že ten kotel -
- ta sopka uvnitř mých názorů přestala bublat.
Ale ona již čeká na explozi.


Nevíra v bolest se zamilování se se proměnila v přesný opak.


JÁ TĚ TAK MILUJU, AŽ TĚ NENÁVIDÍM.




Živočišné rozklady

5. srpna 2015 v 15:48 | Leri Goodness |  Z00M
Srnky a kočky.
(Ne)emoce.
Nejsou to "ony" v pravém slova (ne)smyslu...když je vidíš ležet. Jen ležet. Ale nehýbaj se, víš. V tom to je.
Fajn zkrátim to, jsou prostě mrtvý.
Jen by mě zajímalo, kam se ztratil ten jejich skotačivej duch, co je během života přenášel z jedný svobody do druhý.
Dělaly si parkur v lese a podél rákosí u rybníka.
A ta kočka si hrála nějak dlouho.
Našla jsem jí tam. Na zemi nebyla, jen její páteř.
Páteř a pár obratlů.
Asi si je vemu domů a budu na ně věšet cetky za pár korun a prstýnky z chirurgický oceli.
- Amen -





8). Zpětná vazba

3. srpna 2015 v 10:00 | Leri Goodness |  Citáty
,,Neodbytní lidé jsou jako bumerang. Desetkrát je pošlete zpátky, ale oni se stejně vrátí."

~ L.G. ~

Akvarelový klematis

2. srpna 2015 v 14:40 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Poslední červnový den letošního roku jsem se pustila do malby krásné květiny nazývané Klematis - a jelikož se jedná o součást úkolu pro "prázdninový trénink", chtěla jsem si dát opravdu záležet. Je to můj první pokus s akvarelovými barvami, proto tuto studii berte s rezervou.