Září 2015

11). Věčnost umění

28. září 2015 v 18:33 | Leri Goodness |  Citáty
,,Pouze z depresí, či ošklivých zážitků vznikná to největší umění".

~ L.G. ~

Zeleninová kompozice (1. část)

27. září 2015 v 17:57 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Další mojí čevencovou prací se stala kompozice tří druhů zeleniny: okurky, kterou zde můžete vidět, papriky a rajčete. V další části mé malby uvidíte finální verzi. Vše je malováno akvarelem.


Někdo jiný

26. září 2015 v 18:27 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Běžně mě opouští duševní síla,
při tvorbě nového díla.
Necítím ruce, musím si lehnout,
dělá mi obtíže rychle se zvednout.

Bezmocně pod dekou ležím půl hodiny,
o čempak přemýšlí zbytek mé rodiny?..
...když se nesvá před nimi jevím,
a na každou otázku odpovím: ,,Nevím".

Jsem jak malá mramorová socha,
stylizovaná do podoby hocha.
Ten moment, kdy přepadne mě emotivní biják,
se venku spustí odporný liják.

Vidíš se, jak pořád alkohol piješ,
Side, jsi to ty, co ve mně žiješ?
O střele do spánků přemýšlím furt,
něco z těch sklonů mně vnuknul Kurt.

Vracím se do do 20. stol., bolestí bych vyla,
zdá se mi totiž, jako bych tam už byla.
Fotí mě, sledují, dělají si prdel,
chci být u jejich rozřezání hrdel.

Zdá se mi, že mám být dědovo vnuk,
cítím se jak zmatenej rockovej kluk.
Včera jsem na stůl vylila tuš,
a z kaněk vyčetla, že jsem napůl muž.


Iluzijní výška dna

25. září 2015 v 19:09 | Leri Goodness
Podzimní paprsky nasadily rezavej tón všem mrakům, který vypadaj jak vousy Zikmunda Lucemburskýho. Světelný diody dopadají do vnitřku pokoje a záměrně zmizíkujou nejtmavší místa, kde je největší nepořádek. Zatím mi to nevadí a ani nemám v plánu si jako ta nejpečlivější pokojská něco uklízet - královsky si totiž libuju v grunge.

Je ráno, 5:22

Nevstávám. V tuhle dobu nevstává nikdo, možná tak dělníci, továrníci a podobný ušmudlaný typy aktivně pracujících lidí. Ležím v posteli a náhle mi začne vibrovat cosi pod hlavou (třeba mám krvácení do mozku, nebo jsem si prostě přeležela půlku palice - kristovo rány, mrtvice!...No jasn.!..co?...to už?....ehm. Budík). S králičíma rozespalýma očima brouzdám palcem po displeji a zastavuju to sladce pozitivní zvonění, co se mi snaží vsugerovat, že můj začínající den bude na jedničku.
Ne, nebude, jelikož jsem v ranních hodinách permanentně nasraná.

Ve zmuchlaným pyžamu mžourám do tmy jak po požití LSD a sotva se držím na nohou. Vidím neviditelné, v řadě za sebou míjím králičí hlavy potažené chundelatou kůží, kterou ničí rubínovej lak. Docela jim ho závidim, jsou to takový pastelový červený pramínky, který jim vytejkaj i z uší. Jestli chutnaj jako jahody, vycucnu je brčkem.
K smrti totiž zbožňuju ovocný šejky.

Opouštím tenhle svět, abych mohla žít.

Vznáším se. Nemám za sebou meditace, astrální cestování, heroin, či jiný druh "sebevyjmutí". I když by to šlo milionkrát snadněji. Proplachujou mě zevnitř jako otrávenou nadměrným množstvím alkoholu a postupně se vytrácím. Prvně jdou vždycky končetiny, jsou to takový hůlky, co na vás drží jako pahýlky na vojáčcích z lega. Vždyť já ani nepotřebuju utíkat, protože mizím, aniž bych o to usilovala.


Život dostal cukrovku a má amputovaný nohy.
Inzulín jsem mu zakázala.
Co teď?

Není to útěk před realitou, ale samovolnej proces, něco jako semeno na nevyžehleným prostěradle.
Až na to, že tenhle druh "akce" neulpívá na žádným předmětu.
Chůdy pro rychlost používají ti, co se bojí zkázy, vlastní nohy ti, kteří počítají s časovým omezením.
Já jsem šla vždycky pěšky.

Dávím se v žaludečních křečích, jenž jsem začala mít každý den a zároveň se snažím zdokonalovat v umění.
Stoupám po žebříčku ke hvězdné záři, ale na druhé straně padám do studny.
Čím lepší jsou mé schopnosti, tím horší dopad to má na moji psychiku.


A tak utíkám,
utíkám do dimenzí,
kde probíhají orgie a kde se berou cigára ve velkým.
Hraju jednu z hlavních rolí.
Je to jediná věc, co mi dokáže přivodit klid.

Tak utíkám, víš.
Utíkám.
Třeba se tam setkáme.


Achát a růženín - 1. část

20. září 2015 v 18:22 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Na začátku prázdnin (červenec 2015) jsem sehnala na jednom trhu poblíž hradu Loket krásný modrý achát, který jsem se za několik dní rozhodla namalovat. U něj se nachází růženín, který však uvidíte až ve finální verzi. :)


Rozcuchaný háro a jízda busem

19. září 2015 v 17:19 | Leri Goodness
Sedím v buse. Nohama kmitám v silný psychedelický agónii, jako když si narkoman vrazí do žil zlatou ránu. V mém případě šlo o pouhý, lehce emotivní zážitek z dobré hudby, jenž mi vykusuje ušní bubínky. I tak nemám dostatek kuráže, abych s jejím poslechem sekla.

Je to sluchová orgie, jejíž nevýhoda spočívá v délce prožitku a nepřiměřeně kraťoučké pasáži, kterou jste si paradoxně oblíbili jen proto, že trvá těch zatracených deset vteřin.
Autobus zaúpí pod náporem váhy všech pasažérů a chvíli to vypadá, že hodí šavli do protějšího kanálu, který sám o sobě nevábně zavání, zjevně proto, že je před deštěm.
Chvilka drncání pohodila nejen s vnitřnostmi, ale i s "chloubou" několika sedících postarších fiflen,
kterým se jejich soukromý majetek nadzvedl jako pytlík s pískem.
Mě se tohle stát nemůže, jelikož mě ti nahoře obdařili spíše mužskou hrudí, než pravým ženským dekoltem.

Jsem počítačovej panáček s laserovou tyčí jak ve Star Wars, kolem mě je obehnána železná konstrukce automobilu, za mnou tupě civí ostatní virtuální postavy, co hnou končetinou jen v případě, že jim to jejich uživatel dovolí. Všem koukaj vršky mozkoven jak ponořený dortový svíčky ve šlehačce a já si prohlížím, kdo další dovnitř vozu nastoupí.

Marný je to, brácho, těžce marný. Usínám s nezájmem v soustředění se o tom, kdo by mohl vypadat alespoň trochu grunge, někdo s omšelým oblečením a nedbalým ksichtíkem.

Bus se rozjíždí po deseti minutách, jehož řidič mu do žaludku svěřil tak čtyřicet lidí a opouští město.
Míjí několik zastávek, ale až u té jedné se zjevila šance, že by mohl nastoupit někdo "jiný".


Hnědovlasej podivín s plastovými černými obroučky.
Sahá si pořád mezi vlny a hází je dozadu jako zlobivý batole do kočáru.
Nenechal je na pokoji - ony mu ten pokoj totiž nechtěly dát.
Rozcuchaný vlasy nikdy nedrží pravidla, to si pamatujte děcka.
Nedrží, protože si chtěj dělat vlastní.
A..a jsou zatraceně sexy.

Ulička v buse byla narvaná a s každým zakodrcáním lidi v ní padali jako domino.
On tam stál mezi ostatními a když se uvolnilo místo, sedl si přede mě.

Zezadu si rukou promnul vlasy a hodil je dopředu.

Uděláš to ještě?

Měl skrytej parfém.
Někde, ale měl.
Pokaždé, co si ještě víc rozcuchal háro (i když jsem si myslela, že už to víc nejde), se vzduchem pronesl závan chemickýho prášku, ale toho voňavýho s růžema, nebo růžovýma orbit žvejkačkama, co si dodnes kupuju.
Byl to plán, ale zatraceně dobrej.

Zopakuješ to?

Přehazoval je sem a tam a vlny se mu roznesly po celý hlavě.
Počítat to bylo zbytečný.
Desetkrát.
Nejmíň tolik.

Odvrátila jsem oči od někoho zajímavýho k něčemu fádnímu, jako je prohlížení si alejí z okna, i když mám tenhle stereotyp docela ráda.
Sluneční zář mi vypalovala zornice, zatímco se do nich připletl vlas...spousta vlasů.
Grunge messy boy.

Stejně mi to dlouho nevydrželo.
Přehazovačka neposednýho úkazu byla v tu chvíli číslo jedna.

Po hodince a půl jsem vystoupila v mých rodných končinách a on též.
Netušila jsem, kudy měl namířeno, a tak jsem se otočila.
Nikde nikdo.
Ale tu vůni si budu pamatovat dlouho.
Smells like teen spirit.




Anonymní ležérnost

18. září 2015 v 17:26 | Leri Goodness |  Z00M
Ladně pohozené končetiny, jiný výraz ve tváři, umazané košile...
...plno jiných umazaných věcí, třeba...
...třeba spodní prádlo, ale i vlasy, snítka v nich, které se budou později hodit roztočům.
Naprosto odlišně můžeme odejít, stačí si jen vybrat. Možností máme tolik, že bychom se mohli klidně považovat za narcistický snoby, nebo podržtašky, kterým je za zlý, když musí hnout prstem.

Někdo si vybere plac u nádraží poblíž promočený čekárny, ve vlastním bytě, v němž obrázky na zdech poukazují na určitou pobožnost, na louce, kde se pasou krávy (..teda do té doby, než se ozve rána), nebo u řeky - resp. v řece, či u břehu. Anonymně leží, jako tisíce dalších po celý zeměkouli. Chvilku jsou ještě součástí, ale pak okamžitě upadnou do zapomnění. Občas jsou lidi vrazi.
Nebo my sami...

...Každopádně největším vrahem je čas.
...
A tak jen tam leží.
A rozkládaj se.
Anonymně.
A pak už o nich nikdo neví.




Záchodový závěry

13. září 2015 v 12:51 | Leri Goodness
Zřejmě se mi už dlouho nepovede sedět na tak pěkným prkýnku, jako včera. Němci mají občas vkus, za to jim s chutí dám plnej počet bodů, pokud si to zaslouží.
Plast. Zelenej kus plastu, jenž dokáže zvednout zážitek z vyprazdňování o někok levelů výš. Vlastně jen proto, že vám vaše vylučování díky barevnému záchodu nepřijde tolik stereotypní.

Takový zimy. Bylo jí tam tolik, že už se mi začala honit hlavou představa, že stromy venku schazují vlněné kabáty, jako náruživí pedofilové, kteří čekají mezi keři na odlehlých místech....až na to, že tam, kde se nacházela alej, byl plac veřejný.

Na toaletách čas utíká podle toho, jak uznáte za vhodné. Nebo za jak dlouho jste schopni ze sebe vytřepat to, co ve vás přebývá. Pět minut, deset, patnáct...půl hodiny. Mě to zabralo čtyři, ale v běžné situaci bych byla hotová do minuty...kdyby mě však nepřepadlo slovní černo, kontexty bez hlav, protože ty člověka zdržují opravdu nadměrně - i když nechce.

(17 Stunden in den Nachmittag, besetzt eine Öffentliche Toilette)

Dřepěla jsem tam jak padesátník, jehož pavučinový rozkrok silně vypovídá o faktu, jak dlouho že si nevrznul, přitom tak chtěl...tak moc. /Červený ústa, zrychlený tep, vystouplý žíly...viděl jich tolik, ale ani jedna z nich si o něj neopřela kolo...i když se mu to všechno jen zdálo/.

Zvuk kliky.
Někdo vedle mě otevřel dveře od kabinky...

,,Počkej na mě Verčo, prosííím!", zakřičela ze záchodku malá holčička, pravděpodobně na její sestru.

Možná šla na malou, velkou..kdo ví.
Jí se alespoň nehonily hlavou deviantský libida, aktivně pulzují orgány, nepřímý styk.
Mohlo jí být tak pět, nebo šest a určitě myslela na to, jakýho motýlka do vlasů jí máma koupí, až přijde z práce, že bude mít zanedlouho svý narozeniny a bude moci sfouknout o jednu svíčku navíc a že si bude s kamarádkami ve škole zaplétat copánky.

Please shoot me jesus

Dávno jsem vykonala svojí potřebu, přesto se má stehna nedokázala odlepit od zmrzlého plastu. Vlastní vnitřnosti se mi zmítaly v křečích a jen já byla svědkem toho, jak vojáci střílí do všeho, co je uvnitř v těle. Krev se zájmem zaplouvala do spárů dlaždiček....a dívenka si ničeho nevšimla.
Nikdo jiný to neviděl - kromě .

Zmizet ze zemskýho povrchu a myslet si, že by nás nechali odejít jen tak, bez slz.
Bez jediný slzy.
Minuta střetu s milionem splínů dokáže hodně.
A někdy až moc.

Happy end haha ha..a..

Rozesměju se, jo to půjde, teď by mě viděl každej, nemůžu si to dovolit, víš...rychle, zapadni do těch kanálků, necháme to na večer.

Ubrečený oči.

Vzpomněla jsem si na tu nejblbější věc.
Jak se starý babce zdálo o tom, že tancovala s holou prdelí.
Zabralo to.


Sám svým pánem

11. září 2015 v 19:33 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Chtěla jsem se zhoubně dusit,
slovo partner skvostně zní,
vlastní zvyky na ní zkusit,
všechno se teď posrat smí.

Je mi fajn, je mi skvěle,
cítím se jak pán,
panstvo ať jde do prdele,
chci bejt chvíli sám.

Tam, kde se kněží rdousí,
zaniká náš svět,
meče, nože, kudly brousí,
vyřkli nad sto vět.

Zlo se týden vleklo,
v místnosti je napětí,
slz do peřin trochu zteklo,
změna přišla vzápětí.

Je mi skvěle, je mi fajn,
možná sjedu i pár lajn.


10). Síla myšlenek

6. září 2015 v 19:16 | Leri Goodness |  Citáty
,,Pokud by lidé navzájem slyšeli vlastní myšlenky, vypukla by 3. světová válka".

~ L.G. ~

Klapky, co se nesundávaj

5. září 2015 v 15:59 | Leri Goodness
Nikdo by nevěděl, jak to dopadne...že se budeš cítit jak feťák, co se snaží zkulturnit alespoň kravatou na zavšiveným saku, protože to je jediný způsob, jak zakrýt otevřenou ránu...buď po jehlách, nebo po představách - po těch růžových, samozřejmě. Růžová je barva čínských poníků, hřív jednorožců, kolotočů světských...pak už jen naivity.

Nevědomost. Je natolik neomezená, že se lidstvo toho nekonečna začalo bát a tak si vytvořilo limity. Kdyby jsme si nevytvořili hranice, nevíme takřka o ničem, pokud bysme o to neměli zájem.

A já ten zájem (ne)mám.
Raději nechci nic vědět, protože kdybych věděla, to co vědět mám, věděla bych toho příliš.

Udělali jste chybu, co? Třeba se teď taky svěřujete svým deníkům, listům, které nesou břímě slz a trhlin z výbuchů vzteku, ukájení nepřímou aktivitou, co se utajuje i před rodinou...a co potom pelechy.

Dělám si to sám, jsem strašnej gangster víš co, neberu ohled na to, že můj imaginární kámoš nechce...protože on se mi vždycky ztratí....asi je to tím, že veškerý zvěrstva vytěsnim z hlavy...až na to jedno.
Je to tak přirozený!

Amen za řasy

Stěhujou se všude možně po obličeji, občas se mi zamíchají i do odličovače...svině. Řasy, myslím. Kdyby nám z očí padaly ve větším množství, než je obvyklé, začala by se líhnout taková škvírka a ta by nám těžko umožnila zavřít oči natolik, abychom viděli úplnou tmu.
A nic nevěděli.
Nechci vědět o okolí, nejradši bych se zavřela do karantény pro potencionální sebevrahy, pořád by mě to uškodilo míň, než sdílet prostory s lidmi, u jejichž konverzace marně hledám téma. To je vždycky zlom, kde už od samého zrodu všechno končí.

Roztrhaný flanelky a umazaný štětce

Pracuj, dokud můžeš.
Ať tě to klidně zabije, jednou to pomůže.
Musím šplhat. Přestávat vnímat, a nechtít vědět, jak moc dobří jsou ti ostatní okolo mě, protože jedině to mě trochu uklidní a snadněji se pak budu soustředit nad vlastním zlepšení a osobnostním vývoji. Investovat do vzhledu, který láká pozornost, do rukou, co mě zatím potencionálně živí. To je cíl. Nevědět a vědět všechno. Přehled je taky vhodná věc.

To, co se neví

Obaly orgánů - těla. Miluju strukturu, miluju krev jak vlastní, tak cizí.
Nikdy nevíte, co v ní můžete potkat.

A hlavně, které ostatky potkáte v lese. Srnčí hlavy, kopyta, žebra, páteře - jaký to poklad pro tvořivost! Smějou se na vás, už to nejsou ty sudokopytci, ani jiná podkategorie, prostě kosti. Jenom kost, na níž už nezáleží...
...Takže si ji často odnesu dřív, než kanci, lišky a podobně. I když umí ztvárnit taky skvěle umění - oberou zbytky šlach, kůže a srsti z lebek, což usnadní práci.

Antisociální prašivec nosící si končetiny zvěrstva do svého spotu.
Vítejte v mém světě.

Asi je to lepší nevědět, co?...Nevědět, co jsou ostatní.
Nebo co jsme my sami.
Nevědět, co v nás žije.
Nebo co už dávno zemřelo.


Tak, jak to doopravdy je

4. září 2015 v 18:45 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Cloumá s tebou, jsi kus loutky,
lezou na ní divné choutky.
Prosila, křičela, stále se jen ptala,
kdy přišel ten zlom, že jsi to s ní vzdala?
Stala se chyba jako před lety,
vypustila si saze a poslední rakety...
...když jsi všeho měla dost,
ona je teď tvůj cizí host.
Vyhýbá se kontaktu očí,
pod nohy tě úmyslně močí.
Jedna nejasnost střídá druhou,
už aby se prohodily s duhou.
Házíš s rukama, něco mě tajíš,
doufám, že se dneska pořádně najíš!
Snad už tvá máma nebudu příště,
držíš se mě jak nacucaný klíště.
Musím tě vzít a odhodit na zem,
možná to skončí zlomeným vazem.
Odškodné budeš holka platit,
opovaž se mé plány jakkoli zhatit.
Jinak to vyřešíme velmi stručně,
já to vezmu klidně ručně.
Nebudeš věřit, co ti hodlám říct,
já se tě chci totiž zříct.
Jsi jako ty paranoidní nácky,
co dávaj víno na pivní tácky...
...a utápěj problémy v levným chlastu,
zatímco si čtou novou Vlastu.
Popravdě netuším jak ti mám sdělit,
že se budeme od sebe dělit.