Iluzijní výška dna

25. září 2015 v 19:09 | Leri Goodness
Podzimní paprsky nasadily rezavej tón všem mrakům, který vypadaj jak vousy Zikmunda Lucemburskýho. Světelný diody dopadají do vnitřku pokoje a záměrně zmizíkujou nejtmavší místa, kde je největší nepořádek. Zatím mi to nevadí a ani nemám v plánu si jako ta nejpečlivější pokojská něco uklízet - královsky si totiž libuju v grunge.

Je ráno, 5:22

Nevstávám. V tuhle dobu nevstává nikdo, možná tak dělníci, továrníci a podobný ušmudlaný typy aktivně pracujících lidí. Ležím v posteli a náhle mi začne vibrovat cosi pod hlavou (třeba mám krvácení do mozku, nebo jsem si prostě přeležela půlku palice - kristovo rány, mrtvice!...No jasn.!..co?...to už?....ehm. Budík). S králičíma rozespalýma očima brouzdám palcem po displeji a zastavuju to sladce pozitivní zvonění, co se mi snaží vsugerovat, že můj začínající den bude na jedničku.
Ne, nebude, jelikož jsem v ranních hodinách permanentně nasraná.

Ve zmuchlaným pyžamu mžourám do tmy jak po požití LSD a sotva se držím na nohou. Vidím neviditelné, v řadě za sebou míjím králičí hlavy potažené chundelatou kůží, kterou ničí rubínovej lak. Docela jim ho závidim, jsou to takový pastelový červený pramínky, který jim vytejkaj i z uší. Jestli chutnaj jako jahody, vycucnu je brčkem.
K smrti totiž zbožňuju ovocný šejky.

Opouštím tenhle svět, abych mohla žít.

Vznáším se. Nemám za sebou meditace, astrální cestování, heroin, či jiný druh "sebevyjmutí". I když by to šlo milionkrát snadněji. Proplachujou mě zevnitř jako otrávenou nadměrným množstvím alkoholu a postupně se vytrácím. Prvně jdou vždycky končetiny, jsou to takový hůlky, co na vás drží jako pahýlky na vojáčcích z lega. Vždyť já ani nepotřebuju utíkat, protože mizím, aniž bych o to usilovala.


Život dostal cukrovku a má amputovaný nohy.
Inzulín jsem mu zakázala.
Co teď?

Není to útěk před realitou, ale samovolnej proces, něco jako semeno na nevyžehleným prostěradle.
Až na to, že tenhle druh "akce" neulpívá na žádným předmětu.
Chůdy pro rychlost používají ti, co se bojí zkázy, vlastní nohy ti, kteří počítají s časovým omezením.
Já jsem šla vždycky pěšky.

Dávím se v žaludečních křečích, jenž jsem začala mít každý den a zároveň se snažím zdokonalovat v umění.
Stoupám po žebříčku ke hvězdné záři, ale na druhé straně padám do studny.
Čím lepší jsou mé schopnosti, tím horší dopad to má na moji psychiku.


A tak utíkám,
utíkám do dimenzí,
kde probíhají orgie a kde se berou cigára ve velkým.
Hraju jednu z hlavních rolí.
Je to jediná věc, co mi dokáže přivodit klid.

Tak utíkám, víš.
Utíkám.
Třeba se tam setkáme.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. září 2015 v 21:06 | Reagovat

Dimenze dýmu.

2 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 26. září 2015 v 8:19 | Reagovat

Páči sa mi ten umelecký štýl písania. Pripomína mi nejakých autorov z dávnych čias. Veľmi pekné, aj po obsahovej stránke :)

3 Nikdo Nikdo | Web | 26. září 2015 v 14:01 | Reagovat

třeba mě to chytne :) uvidíme :)

4 Oswin Oswin | Web | 26. září 2015 v 20:00 | Reagovat

Taky se mi líbí styl psaní, je to něco... Jiného.

5 Miriam M. Miriam M. | Web | 26. září 2015 v 23:40 | Reagovat

Tohle má něco do sebe! Dokážeš vtáhnout, spíš naznačit než vyloženě popsat - a přesto vystihneš. Píšeš úžasně a je to všechno tak nějak na své místě.

[4]: Jiného určitě. všechna čest!

6 ANNihilation ANNihilation | Web | 25. října 2015 v 22:18 | Reagovat

Trošku jsem zafízlovala a koukla ti do profilu. Celkem mě šokuje tvůj věk! (Zkusím ti to říct za třicet let, až budeme starý trapky, co píšou blog a snaží se udržet grunge naživu). Píšeš fakt dospěle. Hrozně se mi líbí, že máš svůj styl a nesnažíš se někoho mermomocí kopírovat. Mám ráda tyhle niterní úchylárny s kapkou deprese. Teda - když se mi zrovna nedějou, žejo. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama