Říjen 2015

Houska s koblihou - 1. část

28. října 2015 v 18:41 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Konec července se nesl v duchu pečiva - a tak jsem se rozhodla akvarely namalovat housku s koblihou. Housku jsem si záměrně vybrala takovou, na které byly krystalky soli, aby to pro mě bylo zajímavější. Vlastně jsem to brala i jako takovou malou výzvu. :) V příští, již finální části, uvidíte kompletní studii i s koblihou.


Splav ztracený holky

25. října 2015 v 17:33 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Po tvém jádru chodím pěšky,
z vrchu dobývám kus Sněžky.
Jsi ta hora, zbrojíš slabě,
nemůžeš být další hrabě.

Rok tě znám, chci čas zpátky,
kdy dny byly jako svátky.
Kam furt běžíš, tak se zastav,
ruku tvou mi pevně nastav.

Čeho se bojíš, z čeho máš strach?
Kde, že to stojíš, co že jsi?...Vrah?!
Každý z nás je, máme tu tendenci,
zabránit mozku mít dobrou prevenci.

Je příliš snadný se pro sebe litovat,
není to vadný, když začneš chyb zpytovat.
Zkus se teď zvednout, podám ti boty,

v myšlenkách ti hrají fajn noty...
...skladeb, co náladě bodnou,
vyber si svojí, veselou, vhodnou.

Jsi slunce, oblohu chceš zjemnit,
místo toho ji jen umíš ztemnit.
Strachem slábne i tvůj žár,
mraků svítí pouze pár.

Zase se topíš v nejhlubší tůni,
dobře znáš tu hořkou vůni.
My tě zhlédli, my tě známe,
co s tebou však uděláme?

Začni se snažit, buď sama sebou,
kdo jinak tady zůstane s tebou?
Nemám už sílu, ani ty nervy,
sežrali je myši i červi.



Odčervení červánků

24. října 2015 v 19:02 | Leri Goodness
Izolace dělá svoje - klade mi otázky, na které nemůžu odpovědět, když jsem zazděná v kostce zalitý betonem.
V puse mám rtuť, co prostupuje prohlubněmi v zubech, jsou to takový malý bílý velryby ve formě zdeformovaných kostek cukru, protože mají těžkou mozkovou disfunkci.
Plachtí pádly v moři a já přidávám další várku injekční stříkačkou pro odlehčení situace, i když mezitím vším jenom těžkne.

Pro případ sebevražedných časových intervalů nosívám přenosnou brašnu s výbušninami a vystřeluju je na lidi, jejichž pohledy mě dokážou zneužít. A co teprve když jde o dívky, o to hnusněji celý proces probíhá…a nikdo jinej to neumí zastavit, jenom já, když chci. Jenže to nejde.

A tak beru vnímavost a zamykám ji do tomboly, mačkám náhodnej čudlík, takže s největší pravděpodobností upadnu do několikavteřinovýho kómatu a zvuky okolo se ztlumí na minimum.
Je to tichý rádio s ozvěnou symfonie, směsice obou hemisfér naložených v lihu a je jedno, jak dlouho tam leží namačkaný. Stačí jen otevřít víko, ale ono je stále otevřené, jelikož nedovírá.

Vykusuju z těla červánkově červený červy, nejsem prostě sádelnatý helium, kterýmu je jedno, kdo do něj co nacpe. Kolikrát jsem chtěla, aby se mi tam vkradly i krajně pozitivní záblesky, stavy nirvány, ale kdepak…asi bych to sama sobě měla poručit.

Přichází známej nával, prokrvujou se mi lícní kosti a tvoří zahnutý jehly směřující k čelisti, náhražka tvářenky z nich mizí a já svojí levačkou maluju na cizích ksichtech červený růže se směsicí temných sraženin, dokonale fungujících jako stíny mezi jednotlivými záhyby a z jejich úst si dělám halloweenskej suchej zip na kalhoty.

,,Vždycky jsem chtěla milovat lidi jako všichni ostatní, ale jen na chvíli, protože potom to začal být falešný stereotyp. Kdyby existoval nový druh kyslíku, byla bych prvním zákazníkem".

Provází mě zárodky perfektních úkazů, jejichž kostra si sama žádá o manipulaci s orgány. Nenechají mě na pokoji, dřou mi svrchní kůži, co za "svrchní" pokládají a já se rozhodla, že budu novodobej Dr. Mengele.

Nebe se zbarvuje do červený jako kalhotky nácek, co poprvé prožívají své dny a já si vychutnávám každodenní jinakost ranní oblohy. I krev, která má stejnou barvu, vyteče pokaždé jinak. Nikdo ji nemá rád, dokud nepřijde na její kreativnost.
Zapisuju si červánky do střev, samy to totiž chtěj - umím se uboze podřídit. Zmítám se žaludečních křečích a při vší úctě poslouchám připomínky všech.

,,Jsem zkolaudovaná oběť pro nejčernější dny, abych mohla tvořit".

Odhazuji klobouk lehkým gestem, s poklesem hlavy vyjadřuji hluboký dík, rozevírám barokní roucho a pobízím všechny rubínové obláčky, aby se v něm ukryly.

Jaký asi bude měsíc tentokrát?





Ve jménu křídel

23. října 2015 v 18:03 | Leri Goodness
Soumrakem zčerná i albín, přímá hustota vzduchu najednou odkrývá svoji skrytou stránku, přičemž jí jde jen o pročištění ovzduší.

Obličej mi obepíná jedna z těch levných plynových masek, co se mermomocí snaží skrýt vaši zbabělost.
Nohy se dotýkají země, spíš komunistickýho lina, jenž svými řeznými ranami a stopami po červeném akrylu dosáhlo odpanění.
Kolem hlavy mi létají komáři s tak vysokou zvukovou frekvencí, že mě bude stačit trpělivost sotva na pět minut.
Třepotání křídel ustalo a všichni, jakoby intuitivně, se přichytili na zeď. Pokud čekají, že si s mojí podrážkou od pantofle užijou nezákonný BDSM, tak to mají smůlu.
Jde to poměrně rychle, jednomu po druhém se pod tlakem prohýbá páteř a krásně se mění v atletky, které dělají přemety. Každá křídla mají za sebou stejný příběh, i když jsou jinak znetvořená.
Pozicemi na stěně tvoří květinovou tapetu, a tak jsem se rozhodla, že už jí barvit nebudu.


Do té vší parády chybíš už jen ty.
V lidské podobě, v tvém případě.

Mám pro tebe speciální místo, budeš zaujímat další květ, ale uprostřed záhlaví.
Je to plac věnovaný těm největším zrádcům, mezi něž právem patříš.
Jsi orchidej v posmrtné poloze, slunce z tebe vysmahne šťávu a promění tě v tlející podzimní listí.
Teď se to zrovna hodí.

Stonek z tebe pomalu upadává, chápu, že to není úplně příjemný, když ti pořád nadzvedávám žebra, ale já potřebuju, aby si se chvilku držela pohromadě. Pro nejepší otisk musí ještě atrapa zůstat co nejdýl v celku.

Oční bělmo se mění ve vypouklé kaštany, už ani nevím, kde máš zornice.
Ale pořád se na mě koukáš....

Pozoruješ trhliny na mé duši, jenž si způsobila a snažíš se je omluvami zalepit.
Funguješ jako čínskej vteřiňák, takže se nemusíš zbytečně snažit.
Beru kolmahu a nakládám tenoučkou vrstvu rostliny vyrženou z herbáře.


Budu mít nádhernou zeď.



Zeleninová kompozice

18. října 2015 v 18:13 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde můžete vidět další, ještě červencovou studii, kterou jsem malovala akvarelem. Barvy jsou zvolené tak, aby co nejvíce odpovídaly skutečnosti, tak snad je to alespoň trochu vidět. :)


Grunge grrrl

16. října 2015 v 18:15 | Leri Goodness |  Z00M
Svítí se i ve tmě, ale málokdo z nás vidí černo v černu a světlo ve světlu. Přilepený diody na stropě pohasínaj a vypadá to, že místo dne je pořád noc...teda alespoň tady, v tomhle příbytku pro nepořádný skřítky. Bůhví kdo tu nechal Coca-Colu plnou pavučinových nití, bezhlavý dutinky a gauč vhodnej tak akorát na pofel a vymanění se z reality pomocí marihuany. Celkem tu táhne, to je fakt. Okna mají vyražený žebra a střeva zapadly ven do důchodských kopřiv, který už na podzim mívaj vrásky. V tom baráku už stejně nikdo nebydlí a asi pěkně dlouho. Teprve až když jsem slyšela klepání, podělanost přemohla mou zvědavost...




Dohady

11. října 2015 v 18:51 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Lidi tvrdí, že mě chápou,
v nervech proudí žal,
přitom za zdí hloupě tápou,
bůhví, kde se vzal.

Druzí často divné soudí,
zbraň je pro ně cizí,
chybička se někdy vloudí,
mozek z hlavy mizí.

Jsou jim za zlé moje gesta,
způsob, jak se chovám,
nejsem ze stejnýho těsta,
zžíráním se kovám.

Seběhli se jako krávy,
na ochranu stavím věž,
říkají mě mylný zprávy,
slova tvrdí pouhou lež.

Lidi tvrdí, že mě chápou,
na uších si sedí,
přitom stejně tvrdě chrápou,
na oblohu hledí.




Existuje někde tvrz,
kde se duše zkoumá skrz?




Pláč nad ciframi

10. října 2015 v 17:31 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Vzpomínáš?



Na paměť, jenž přetékala povinným učivem, a přesto v ní zbývalo místo pro radost?...Vlastně jsme si nemohly na nic stěžovat. Potloukání se městem v martenskách a steelkách, hašení drog v podobě nakupování a pousmívání se…tak nějak nad vším. Vidím před sebou cukající koutky, které se chtěly tlemit, ale schválně se snažily udržet…pak ale povolily a ozval se výbuch smíchu. Mladý stromy zarůstají hlouběji do země a vysávají z ní tolik živin, jako by měly druhý den zemřít - tak nějak podobně jsme loni žily…

…a honily se za přesvědčením, že je to teprve začátek dobrodružství, objevování pokladu, za který se už nemělo cenu modlit.


Ateisti se nemodlí, ale pláčou, když něco chtějí. A když to nevyjde, viní Boha z cizoložství, protože mrdal na všechno, co si přáli.


Dosáhly jsme pokoje na rok, v jehož jádru se skrývalo nespočet ambiciózních představ o budoucnosti a o tom, jak začínáme svoji duši polidšťovat a sloupávat tvrdou kůru, co nám bránila v konverzaci s druhými. Trvalo to několik sekund, jako když malýmu děcku strhnete náplast s odumřelým strupem. Naše jádra se měnila a začínaly se nám pod nos hrnout různý možnosti v uměleckým duchu, s chutí jsme pracovaly na školních definitivách a milovaly kolektiv kolem sebe….to bylo poprvé, co ta láska nebyla hraná.

Měsíc za měsícem, hodiny za hodinami, čas běžel, ale ani jedna z nás si to nechtěla připustit. Bylo to více než viditelné, ale podvědomí nám zatlačilo fakta pod vodu, tudíž nám v hlavě zdechla myšlenka o tom, jak se krátí prvák.

Doopravdy nám to došlo až poslední den - v pátek, kdy probíhalo loučení s celou školou. Najednou se odkrylo to následující dvouměsíční prázdno a dojem z toho, že přestane to naše pravidelné vídání se, se předčasně rozplynul. Předtím jsme se divily, ale teď už víme proč.

(*věnováno mé nejlepší přítelkyni Simoně, 10.10.2015)


Achát a růženín

4. října 2015 v 18:38 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde můžete vidět finální verzi studie, konečně i se slibovaným růženínem. :)
(Čevenec 2015)


Psychoidní zájem o smrt

3. října 2015 v 18:49 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Jednou jsem nahoře, podruhé dole,
tam, kde se topím, mi říkají: ,,Vole".
Ve stresu dávám žaludku dar,

přežírám se jak nestydatý car.
Jedno pivčo, nespočet vín,
už mě dostihl můj zádumčivý stín.

Klepe do stolu, hází po mě židle,
párkrát ho trefily imaginární vidle...
...jenž si beru, když chci vnitřní hlasy zabít
a silou vítěze se dostatečně nabít.

Nesnáším ryze společenské klony,
když na mě lezou sebevražedné sklony...
...bez příčin a to mě vážně zžírá,
jak ze mě slupku bez váhání stírá.

Vidím se, jak si prostřelím hlavu,
abych se zbavila psychického stavu...
...horšící se každým rokem,
mé myšlenky to vzaly doopravdy skokem.

Cizí pomoc ve mě budí strach,
ve vnitřku jsem čím dál větší vrah.
Jsem narcis, zrcadlo je opět prasklé,
má tvář se zohyzdila na skle.

Zabila bych jeho, jí a tebe taky,
před celým národem a jejich zraky.
Buď na mě hnusnej, chovej se jak zmrd,
vždyť jediné, co chci, je obejmout smrt.






Kukla ve švech peřin

1. října 2015 v 17:05 | Leri Goodness
Pruhy stínů mění pozici díky špatně ustřiženým žaluziím, které požírají jejich zárodky. Netečnost předmětů v pozdních nočních hodinách utíká směrem k lesu a já se třesu jak podvyživenej ratlík. Teda, my se třeseme. Já a siluety nepřítomných přítomných. Nejsou vidět, ale občas tak beozhledně proběhnou pokojem, přičemž navýší můj srdeční tlukot takřka k vrcholné laťtce. Nesnáším ten úsek. Když vím, že jsem sama. Když vím, že kolem mě nikdo (kromě nich) není.


Zvětšuju si auru, aby na mě nemohli, psanci.


Přepínám rádio, a protože neskutečně šumí, snažím se ho přimět, aby mluvilo srozumitelněji.
Jsem tu jen já, zavírám oči...to je tak fajn, když necítím vlastní ruce...šlachy se vsakujou do deky pode mnou a místo švadlen se samy zašívají do bavlny. Stávám se kuklou, lišajem s hedvábným kožichem, trnkovitý končetiny mě plavou vzhůru nohama - ležím totiž na křídlech a neumím se obrátit.

Ta hruď není moje, je tak děsně chundelatá, jak ochlupení starýho bezdomovce s tím rozdílem, že není prosáklý hospodským pivem, ani meskalinem.
Chutnám po vzduchu a voním větrem.
Dostávám lekci v podobě fyzickýho vyšumnění, modly na mě mluví v různým jazycích, jsem si jistá, že některý z nich zanikly už ve středověku, nebo je dokonce nikdo nikdy neslyšel.
Zvukovej přehršel přeskakuje moji hranici snesitelnosti, nemám ponětí, o čem mluví.
Vykřikujou jak poraněný jeleni, co mají v řiti šípy a ještě se nenašel žádnej dobrodinec, co by jim je chtěl vytáhnout.

Já bych jim ty hroty nevytáhla.
Sedla bych si na louku a čekala, jaký předposmrtný pohyb udělají v příštích okamžicích.
Jsem děsně citlivá.

Jedno z mých ramen se třese jako při mrtvici.
Pořád ležím na posteli.
Strašně jsem se lekla toho hlasu, proto ty tiky.
Byl u mě a já u něj, těžko říct, kdo se vyděsil dřív.
Zřejmě on, protože se ozval jako první.

Rozvazujou mě a odlepujou motýlí křídla.
Vteřiňákem za třicet korun, takže mě hravě sloupli i kůži na lopatkách.
Ptáte se, jestli mě to bolí, co?
Kdepak...
...Já už nejsem při vědomí.