Pláč nad ciframi

10. října 2015 v 17:31 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Vzpomínáš?



Na paměť, jenž přetékala povinným učivem, a přesto v ní zbývalo místo pro radost?...Vlastně jsme si nemohly na nic stěžovat. Potloukání se městem v martenskách a steelkách, hašení drog v podobě nakupování a pousmívání se…tak nějak nad vším. Vidím před sebou cukající koutky, které se chtěly tlemit, ale schválně se snažily udržet…pak ale povolily a ozval se výbuch smíchu. Mladý stromy zarůstají hlouběji do země a vysávají z ní tolik živin, jako by měly druhý den zemřít - tak nějak podobně jsme loni žily…

…a honily se za přesvědčením, že je to teprve začátek dobrodružství, objevování pokladu, za který se už nemělo cenu modlit.


Ateisti se nemodlí, ale pláčou, když něco chtějí. A když to nevyjde, viní Boha z cizoložství, protože mrdal na všechno, co si přáli.


Dosáhly jsme pokoje na rok, v jehož jádru se skrývalo nespočet ambiciózních představ o budoucnosti a o tom, jak začínáme svoji duši polidšťovat a sloupávat tvrdou kůru, co nám bránila v konverzaci s druhými. Trvalo to několik sekund, jako když malýmu děcku strhnete náplast s odumřelým strupem. Naše jádra se měnila a začínaly se nám pod nos hrnout různý možnosti v uměleckým duchu, s chutí jsme pracovaly na školních definitivách a milovaly kolektiv kolem sebe….to bylo poprvé, co ta láska nebyla hraná.

Měsíc za měsícem, hodiny za hodinami, čas běžel, ale ani jedna z nás si to nechtěla připustit. Bylo to více než viditelné, ale podvědomí nám zatlačilo fakta pod vodu, tudíž nám v hlavě zdechla myšlenka o tom, jak se krátí prvák.

Doopravdy nám to došlo až poslední den - v pátek, kdy probíhalo loučení s celou školou. Najednou se odkrylo to následující dvouměsíční prázdno a dojem z toho, že přestane to naše pravidelné vídání se, se předčasně rozplynul. Předtím jsme se divily, ale teď už víme proč.

(*věnováno mé nejlepší přítelkyni Simoně, 10.10.2015)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. října 2015 v 17:47 | Reagovat

Někde jsem četl, že opravdový ateista je převědčen, že ani Bůh nevěří sám v sebe.

2 stuprum stuprum | 10. října 2015 v 21:53 | Reagovat

Simča se má, že na ni kámoška myslí. 🚺

3 H E D L I N E H E D L I N E | Web | 11. října 2015 v 11:35 | Reagovat

Hledala jsem víru, snažila se věřit, snažila jsem se být křesťan, to nevyšlo. Budhismus je skvělá věc, je to ateistické náboženství, složila jsem i přísahu, takže jsem chvílemi byla i budhistka. Nevyšlo to. Yoga, různé modlení a meditace, všechno to bylo pro Budhu. Já chtěla něco víc. Začla jsem věřit sama v sobě, takže když o něco prosím Boha, prosím vlastně sebe. Zní to možná divně, ale jediný kdo nám může pomoct, jsme my sami.

4 Smile Smile | Web | 11. října 2015 v 12:16 | Reagovat

Úžasný článek, hlavně ten styl psaní a pak ta náplň textu, píšeš skvěle.
Ateisti se nemodlí, ale pláčou, když něco chtějí. A když to nevyjde, viní Boha z cizoložství, protože mrdal na všechno, co si přáli. - S tímhle by mě souhlasit každý, dělaj to skoro všichni ateisti.

5 ANNihilation ANNihilation | Web | 25. října 2015 v 22:12 | Reagovat

Jo, takhle jsem si jednou prohlížela tvůj blog, sousto snídaně v puse a pak na mě bafnul mrtvej kapr a po rychlém polknutí a zavření stránky jsem se rozhodla, že tu "na návštěvě" už nikdy nebudu jíst. Díky za štíhlou linii!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama