Listopad 2015

Holý kosti nejsou k zlosti

27. listopadu 2015 v 18:02 | Leri Goodness |  Cvakfilm
Jak snadno se dokážeme nadchnout pro věc. Něco změnit, něco vybudovat, učinit zásadní pokrok v lidstvu, objevit něco, co bylo dosud neobjeveno. Nesmíme se o to snažit, protože jinak ničeho, byť drobného, nedosáhneme. Hltejte neexistující možnosti, představy, domněnky - a ony začnou existovat.
Pak už je jen na nás, zda je zrealizujeme, jak, kdy a kde.
Vešekerá myšlenka začíná v nás
-
v hlavě.

Obnaženost se skrývá všude, i na běžně veřejných místech.
Třeba se leskne u břehu rybníku, tlející, pracující, avšak v plné kráse.
Jak se vám může zdát ošklivá, znepokojující, nechutná, nepozřetelná, provokativní.....nesympatická?
Podívej na ty změny.
Mění se rychleji než batole.
Sice se nevyvíjí, ale...
...jeho cyklus běží pozpátku.
Prenatální stav.
Předvoj pošetilé podstaty.
Holý kosti.

Jeví se tak, jak doopravdy vypadají, bez zbytečností, bez třpytků....bez šupin.
Kouká na tebe, ale zároveň nekouká a ty si říkáš, jestli tě vidí.
Zeptej se ho.
Naposledy.
Možná ti odpoví.
Jestli ne, ber to jako řečnickou otázku.

Vidíš mě?
....

Fotka:

Fotka:

Fotka:


Větrný oblohy spásy

17. listopadu 2015 v 16:59 | Leri Goodness
Sevřely se v jednu pevnou pěst, partu, co naivně tvrdí, že nikdy nevymře...a nakonec se stejně pozabíjí a na dlaních zůstane špína mrtvých. Bude se držet v záhybech kůže, protože jedině to nám může připomenout, kam všude jsme jim sáhli.

Napříč okolním jevům ležím v listech, tělem udusávám pár lesních mravenců, které mlčky spolknou mé rohy kabátu...pak se dokonale otisknou na látku, jak při výbuchu v Černobylu.
Mám v oblibě batikovaný věci.

Sevřely se v bratrstvo. Koruny.
Koruny stromů.
Tiše pozoruju vlastní reakce, jak si hrajou s počáteční klaustrofobií, kterou zapříčinil pohyb kmenů stromů, zatímco do nich foukal vítr. Jsou jako armáda spásy, stvořený pro horor a pro mé odumírající buňky, jenž požily dávku nikotinu.
Dusí se.
Dusíme se společně.
Ale lepší by to bylo při pořádným orgasmu, kdy si dospělý nehrajou na děcka a děcka na dospělý.

Sevřely se. Větve.
Větve stromů.
Tvoří dlouhatánskej řetězec umíněnejch fakanů, co doma čekaj na jídlo a chvíli neposedí. Jak by taky mohli, když maj hlad.
A fouká do nich vítr.

V ústech se tvoří pobočka trafiky, mám možnost rozeznat všechny příměsi a zaplavovat jádro makovice nežádoucím alkaloidem... Pořád přemýšlím, jak si to sama sobě mám zakázat, když mám tu potřebu sebedestrukce.

Mami, kdybys jen věděla, že jsi porodila ufouna, v pravým slova smyslu a ve smyslný pravdě...to zní sexy. Ne, chci říct...chci říct...berte mě jinak! Berte mě jak trosku a kupte mě k Vánocům vycpaný zvíře...chci použít něco reálnýho k mému umění...něco, co mělo život.


Mám já život?
Budu v to doufat, jinak bych totiž nemohla vytvořit něco, co ho mělo, má, nebo mít bude.


Sevřely se. Kmeny.
Kmeny stromů.
Kdy se však sevřeme společně?



12). Rozděl se

15. listopadu 2015 v 19:11 | Leri Goodness

,,Musím udělat něco, co by mě zbavilo nenávisti k lidem. Tak jsem si řekla, že když přestanu příliš milovat sama sebe, budu moci milovat ostatní".

~ L.G. ~

Objetí pro železnou konstrukci

14. listopadu 2015 v 19:16 | Leri Goodness
Figuríny z masa a kostí pochodujou nevědomým davem, který si užívá doznívání nočního pátku - pátku třináctého. Odešli z maskérny, z vlastních převlékacích kabin a předvedli se jako vánoční stromečky, ověšeni všemi možnými ozdobami. Třeba střelným prachem a náboji. Na první pohled nebylo nic poznat, jejich blýskavé doplňky skrývaly a když se je rozhodli použít, spadlo z nich všechno jehličí...lesní zelenou promíchávaly vzorky krve s DNA. Nejen oni se bortili, ale i ostatní, valná většina těch, co naneštěstí stáli zrovna poblíž.

Možná se na to všechno zrovna teď dívají. Za našimi zády, za zády svých rodin, kteří pro ně truchlí...ale neslyší je. Pořád ještě stojí tam, odkud odešli, protože neměli možnost si uvědomit vlastní smrt. Těžko říct, jestli je větší šok vědět to, že umírám, nebo to, že se o tom v podstatě nedozvím.

Pochodovali dál, figuríny se zapálenými motory. Ty jejich hořely až příliš silně. Podávali ruku k nebesům a roztříštili se spolu s nevinnými kolemjdoucími v miliony rozevlátých částí, které okamžitě přestaly tvořit celek. Něktěří to viděli - a díky tomu se jim bude každou noc odehrávat hrůzostrašná filmová páska před očima.

Modlit se je málo

Facebooková zeď požírá dneska celkem stereotypní jídlo, myslím, že mu říkají #prayforparis. Jak tímto Paříži sakra pomůžeme?! Je milé, že se tím lidé snaží vyjádřit solidaritu, trocha té empatie, ale jakmile dopíšou toto "vyjádření se", vypnou počítač a jdou si ven s přáteli, bavit se, jíst, tancovat a tak dále a tak dále.

Je to jen tak na oko, ve skutečnosti lidi donutí okolnosti napsat takový soucitný status, jenž někde vznikl a poté ho opakuje tisíce a tisíce dalších lidí.

Jistě, že máme srdce a valná většina z nás to myslí vážně, ale co tím dokážeme? Jak tím lidem, co zmateně v Paříži pobíhají, můžeme pomoci? Modlit se, je prostě málo. A tím nenarážím na nikoho z věřících.

Jsme pasivními zachránci, pomocnou rukou, co posílá na dálku soucit, ale to je tak jediné, co v tuhle chvíli můžeme udělat.




POKUD NAIVNÍ VLÁDA NEZVEDNE ZADEK A NEZAČNE NĚCO PROVÁDĚT, 3 SVĚTOVÁ VÁLKA MŮŽE ZAČÍT.






Noční dorty v závoji nikotinu

13. listopadu 2015 v 18:32 | Leri Goodness
Vyfouknutej kouř smíchanej s dusíkem se proměňuje v migranta a utíká od svého majitele. Máčím si úmyslně přerostlý vlasy a frustruje mě, že na mě ze všech koutů útočí ostrý nůžky kadeřnic. Maj ten pekelně deviantskej výraz, kdy čekají na vhodnou příležitost, aby nažhavily svý nástroje. Pro tentokrát budu mrcha a nedopřeju jim ani trocha kšeftu.

Studený mraky trčí z oblohy a díky záři měsíce osvětlujou nedaleký smrky jak herce v divadle. Opírám se o parapet a s postupem času se na loktech objevují otlačené zářezy. Blikající orby světel ve vzdáleném ruchu velkoměsta předčí vždycky všechnu krásu všedních večerů, kamkoliv totiž zaměříte oči, něco se tam děje...a to jediný mě teď dobíjí.

,,Představy nás můžou fyzicky i psychicky dobíjet v tom okamžiku, kdy jsme svolní manipulovat sami se sebou".

Budeš mým princem, ušmudlaným podivínem a já tvojí ušmudlanou princeznou. Noci jsou tak nostalgický, ale když na ně budem dva, určitě se změní. Sáhneš jen tam, kde to bude mít smysl.

Nikotin v plicích kodrcá v chuchvalcích, jako špatně spolknutý sperma a nenucené výkřiky zahaluje dým….kolikrát jsem do něj šlápla, ale rozpustil se, jak třtinovej cukr v příliš horkým čaji.

Krabičky mizí po desítkách, velbloud se moc neshodl s měsícem a tak k nim přibyla Marlbora, aby ty dva trochu zkrotil. Stimulace probíhá ve dvou fázích zároveň - ve vlastním uspokojení a v uspokojení druhých. Popel ulpívá na knoflíčcích polštářů, z jejichž asijského vzhledu se stává vzhled afrických domorodců.

Držíš mě a moje mysl přestává fungovat. Přece jen pracuje dočasně. Jíš mě jako svatební dort, hrozně pomalu, ale přitom tak prudce.

Házíš pohledem jak ostražitej jestřáb na svý teritorium, odhazuješ nedopalky, co se nám pletou pod nohy…bůhví, kde by skončily, kdyby si je nehodil za topení. Chceš víc a jdeš si pro to okamžitě, aniž bych ti to povolila. Jenže ty víš, že neodmítám tajemný nabídky.

Popelník přetejká společně stráveným časem a dobarvuje ho měsíční svit.

Zítra v noci bude stejně hezky.





Houska s koblihou

7. listopadu 2015 v 17:52 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
A máme tu finální verzi obou pečiv. Jelikož měly produkty podobný odstín, přesto chtělo tóny barev trochu poladit, aby vypadaly co nejreálněji. Doufám, že se Vám výsledek alespoň trochu zamlouvá. :)