Listopad 2015

Elektronika vládne světu aneb měsíc bez WiFi

29. listopadu 2015 v 18:31 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Sedíme. Vlastně většinu času. Zornicemi se ztotožňujeme s tělem našich věrných studených kovových přátel, které bereme s sebou, i když jdeme jen nakoupit.
Čas od času do nich praštíme a oni nám to oplácí tím, že se zaseknou. Naivně vítězíme a ještě naivněji se smějeme tomu, jak jsme nad nimi vyzráli, když je jejich rychlost pomalejší, než ta naše. A oni, tyhle plechové destičky, přímo dostávají záchvat smíchu - z toho, jak je lidstvo neskutečně ovlivnitelné.

Asi už je zbytečné se zmiňovat o tom, jak neskutečně naše celková aktivita klesá od té doby, co WiFi, smartphony a iPhony dobyli svět.
Kdo by to čekal, že?...Že se my, obyčejní smrtelníci, necháme takhle strhnout, a to bez ohledu nad to, jaká povaha uvnitř nás dříme.
Jsme v tom všichni namočení až po uši, jak vrazi v kriminále.
Pokud patříte mezi ty, kteří si ještě dokážou uvědomit to, kolik času promarní, jistě jste si někdy řekli:
,,Od zítřka pojedu bez wifiny".

A co se stalo?
Vstali jste a první, co jste drželi v ruce, byl váš oblíbený kámoš, která vás vybízel k vyhledávání. Abych to však nebrala jako celek, jistě se najdou i tací, jenž své sliby dodrželi, ale, jak je známo, počet takových jedinců je mnohdy velmi nízký.

Utajená psychologie

Je to záměr - veškerá elektronika běží tak neskutečně rychle dopředu, že je to vyloženě frustrující.
První mobil si člověk mohl koupit před 20 lety a když se nad tím zamyslíme, není to zrovna dávno.
Po "několika letech" se struktura, jádro a celkové vybavení mobilů giganticky vyvinulo.

Začali jsme mít pocit, že nám něco unikne, nebo se něco stane, když se nepodíváme do chatu, na novinky na Facebooku, na příspěvky přátel. Jde o čistou psychologii člověka. Jakmile se nám delší dobu nedostává připojení, začínáme být nervózní, nepříjemní na okolí a v některých případech i vztahovační. Jedno v této "trpké chvíli" však máme společné: máme obrovské nutkání zjistit, co se děje. Už nás nezajímá, co probíhá kolem nás, naživo - v REALITĚ.
Prahneme po tom, co si jen promítáme přejetím ukazováčku a pohrdáme obyčejnou procházkou s přáteli, výlety, kulturními prohlídkami atd.. - a tohle je jasný důkaz toho, že se s tím musí okamžitě něco dělat.


Nečekejte, že se k tomuto vlastnímu odepření najednou přihlásí zástup lidí - nečekejte absolutně na nic.
Začněte u SEBE.

4 týdny bez WiFi

Na škole, do které chodím, se rozmohl jeden, podle mého názoru trefný nápad: ředitelka se zástupci i pedagogy se shodli na tom, že se od pondělí 30.11.2015 odstartuje tzv. "měsíc bez mobilů" - jde o to, že učitelé vyberou žákům mobily na 4 hodiny (cca od 8:00 do 12:00), uloží je do krabic a poté jim je opět vrátí. Záměrem celého tohoto projektu je zjištění, zda žáci mezi sebou začnou více komunikovat a dosáhnou určitého poznání.
Každopádně to bude pro každého z nás obtížné v jistých směrech, ale co se týče mě, dokážu si to představit a ráda tuhle "výzvu" podstoupím.

Avšak mě hlodá hlavu otázka:
Opravdu stačí čtyři hodiny?

A co vy? Přijali byste podobnou akci na svých školách?


Holý kosti nejsou k zlosti

27. listopadu 2015 v 18:02 | Leri Goodness |  Z00M
Jak snadno se dokážeme nadchnout pro věc. Něco změnit, něco vybudovat, učinit zásadní pokrok v lidstvu, objevit něco, co bylo dosud neobjeveno. Nesmíme se o to snažit, protože jinak ničeho, byť drobného, nedosáhneme. Hltejte neexistující možnosti, představy, domněnky - a ony začnou existovat.
Pak už je jen na nás, zda je zrealizujeme, jak, kdy a kde.
Vešekerá myšlenka začíná v nás
-
v hlavě.

Obnaženost se skrývá všude, i na běžně veřejných místech.
Třeba se leskne u břehu rybníku, tlející, pracující, avšak v plné kráse.
Jak se vám může zdát ošklivá, znepokojující, nechutná, nepozřetelná, provokativní.....nesympatická?
Podívej na ty změny.
Mění se rychleji než batole.
Sice se nevyvíjí, ale...
...jeho cyklus běží pozpátku.
Prenatální stav.
Předvoj pošetilé podstaty.
Holý kosti.

Jeví se tak, jak doopravdy vypadají, bez zbytečností, bez třpytků....bez šupin.
Kouká na tebe, ale zároveň nekouká a ty si říkáš, jestli tě vidí.
Zeptej se ho.
Naposledy.
Možná ti odpoví.
Jestli ne, ber to jako řečnickou otázku.

Vidíš mě?
....

Fotka:

Fotka:

Fotka:


Pasáže pestrých lajniček

21. listopadu 2015 v 18:52 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Vidím stromy, tvrdý jehly,
do mozku mi hledí,
barvy do žil rychle vběhly,
nějak mě v něm svědí.

Spolkly slova v jednom soustu,
panenky se nacucaly,
a že jich tam bylo spoustu,
bulvy se v nich naducaly.

Heh…jsou to nemoci,
který lovím sama v sobě,
neumím je přemoci,
nitro zdobím v malým hrobě.

Řezný rány chráním látkou,
mají rysy pavučin,
dočasně na chvíli krátkou,
za pravost se zaručim.

Umění se tvoří krví,
teče se všech děr,
tělo se tím někdy mrví,
udává svůj směr.

Virus psychóz hýbe světem,
z jakých koutů pramení,
předám ho svým milým dětem,
že nám dává znamení?


Větrný oblohy spásy

17. listopadu 2015 v 16:59 | Leri Goodness
Sevřely se v jednu pevnou pěst, partu, co naivně tvrdí, že nikdy nevymře...a nakonec se stejně pozabíjí a na dlaních zůstane špína mrtvých. Bude se držet v záhybech kůže, protože jedině to nám může připomenout, kam všude jsme jim sáhli.

Napříč okolním jevům ležím v listech, tělem udusávám pár lesních mravenců, které mlčky spolknou mé rohy kabátu...pak se dokonale otisknou na látku, jak při výbuchu v Černobylu.
Mám v oblibě batikovaný věci.

Sevřely se v bratrstvo. Koruny.
Koruny stromů.
Tiše pozoruju vlastní reakce, jak si hrajou s počáteční klaustrofobií, kterou zapříčinil pohyb kmenů stromů, zatímco do nich foukal vítr. Jsou jako armáda spásy, stvořený pro horor a pro mé odumírající buňky, jenž požily dávku nikotinu.
Dusí se.
Dusíme se společně.
Ale lepší by to bylo při pořádným orgasmu, kdy si dospělý nehrajou na děcka a děcka na dospělý.

Sevřely se. Větve.
Větve stromů.
Tvoří dlouhatánskej řetězec umíněnejch fakanů, co doma čekaj na jídlo a chvíli neposedí. Jak by taky mohli, když maj hlad.
A fouká do nich vítr.

V ústech se tvoří pobočka trafiky, mám možnost rozeznat všechny příměsi a zaplavovat jádro makovice nežádoucím alkaloidem... Pořád přemýšlím, jak si to sama sobě mám zakázat, když mám tu potřebu sebedestrukce.

Mami, kdybys jen věděla, že jsi porodila ufouna, v pravým slova smyslu a ve smyslný pravdě...to zní sexy. Ne, chci říct...chci říct...berte mě jinak! Berte mě jak trosku a kupte mě k Vánocům vycpaný zvíře...chci použít něco reálnýho k mému umění...něco, co mělo život.


Mám já život?
Budu v to doufat, jinak bych totiž nemohla vytvořit něco, co ho mělo, má, nebo mít bude.


Sevřely se. Kmeny.
Kmeny stromů.
Kdy se však sevřeme společně?



12). Rozděl se

15. listopadu 2015 v 19:11 | Leri Goodness |  Citáty

,,Musím udělat něco, co by mě zbavilo nenávisti k lidem. Tak jsem si řekla, že když přestanu příliš milovat sama sebe, budu moci milovat ostatní".

~ L.G. ~

Objetí pro železnou konstrukci

14. listopadu 2015 v 19:16 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Figuríny z masa a kostí pochodujou nevědomým davem, který si užívá doznívání nočního pátku - pátku třináctého. Odešli z maskérny, z vlastních převlékacích kabin a předvedli se jako vánoční stromečky, ověšeni všemi možnými ozdobami. Třeba střelným prachem a náboji. Na první pohled nebylo nic poznat, jejich blýskavé doplňky skrývaly a když se je rozhodli použít, spadlo z nich všechno jehličí...lesní zelenou promíchávaly vzorky krve s DNA. Nejen oni se bortili, ale i ostatní, valná většina těch, co naneštěstí stáli zrovna poblíž.

Možná se na to všechno zrovna teď dívají. Za našimi zády, za zády svých rodin, kteří pro ně truchlí...ale neslyší je. Pořád ještě stojí tam, odkud odešli, protože neměli možnost si uvědomit vlastní smrt. Těžko říct, jestli je větší šok vědět to, že umírám, nebo to, že se o tom v podstatě nedozvím.

Pochodovali dál, figuríny se zapálenými motory. Ty jejich hořely až příliš silně. Podávali ruku k nebesům a roztříštili se spolu s nevinnými kolemjdoucími v miliony rozevlátých částí, které okamžitě přestaly tvořit celek. Něktěří to viděli - a díky tomu se jim bude každou noc odehrávat hrůzostrašná filmová páska před očima.

Modlit se je málo

Facebooková zeď požírá dneska celkem stereotypní jídlo, myslím, že mu říkají #prayforparis. Jak tímto Paříži sakra pomůžeme?! Je milé, že se tím lidé snaží vyjádřit solidaritu, trocha té empatie, ale jakmile dopíšou toto "vyjádření se", vypnou počítač a jdou si ven s přáteli, bavit se, jíst, tancovat a tak dále a tak dále.

Je to jen tak na oko, ve skutečnosti lidi donutí okolnosti napsat takový soucitný status, jenž někde vznikl a poté ho opakuje tisíce a tisíce dalších lidí.

Jistě, že máme srdce a valná většina z nás to myslí vážně, ale co tím dokážeme? Jak tím lidem, co zmateně v Paříži pobíhají, můžeme pomoci? Modlit se, je prostě málo. A tím nenarážím na nikoho z věřících.

Jsme pasivními zachránci, pomocnou rukou, co posílá na dálku soucit, ale to je tak jediné, co v tuhle chvíli můžeme udělat.




POKUD NAIVNÍ VLÁDA NEZVEDNE ZADEK A NEZAČNE NĚCO PROVÁDĚT, 3 SVĚTOVÁ VÁLKA MŮŽE ZAČÍT.






Noční dorty v závoji nikotinu

13. listopadu 2015 v 18:32 | Leri Goodness
Vyfouknutej kouř smíchanej s dusíkem se proměňuje v migranta a utíká od svého majitele. Máčím si úmyslně přerostlý vlasy a frustruje mě, že na mě ze všech koutů útočí ostrý nůžky kadeřnic. Maj ten pekelně deviantskej výraz, kdy čekají na vhodnou příležitost, aby nažhavily svý nástroje. Pro tentokrát budu mrcha a nedopřeju jim ani trocha kšeftu.

Studený mraky trčí z oblohy a díky záři měsíce osvětlujou nedaleký smrky jak herce v divadle. Opírám se o parapet a s postupem času se na loktech objevují otlačené zářezy. Blikající orby světel ve vzdáleném ruchu velkoměsta předčí vždycky všechnu krásu všedních večerů, kamkoliv totiž zaměříte oči, něco se tam děje...a to jediný mě teď dobíjí.

,,Představy nás můžou fyzicky i psychicky dobíjet v tom okamžiku, kdy jsme svolní manipulovat sami se sebou".

Budeš mým princem, ušmudlaným podivínem a já tvojí ušmudlanou princeznou. Noci jsou tak nostalgický, ale když na ně budem dva, určitě se změní. Sáhneš jen tam, kde to bude mít smysl.

Nikotin v plicích kodrcá v chuchvalcích, jako špatně spolknutý sperma a nenucené výkřiky zahaluje dým….kolikrát jsem do něj šlápla, ale rozpustil se, jak třtinovej cukr v příliš horkým čaji.

Krabičky mizí po desítkách, velbloud se moc neshodl s měsícem a tak k nim přibyla Marlbora, aby ty dva trochu zkrotil. Stimulace probíhá ve dvou fázích zároveň - ve vlastním uspokojení a v uspokojení druhých. Popel ulpívá na knoflíčcích polštářů, z jejichž asijského vzhledu se stává vzhled afrických domorodců.

Držíš mě a moje mysl přestává fungovat. Přece jen pracuje dočasně. Jíš mě jako svatební dort, hrozně pomalu, ale přitom tak prudce.

Házíš pohledem jak ostražitej jestřáb na svý teritorium, odhazuješ nedopalky, co se nám pletou pod nohy…bůhví, kde by skončily, kdyby si je nehodil za topení. Chceš víc a jdeš si pro to okamžitě, aniž bych ti to povolila. Jenže ty víš, že neodmítám tajemný nabídky.

Popelník přetejká společně stráveným časem a dobarvuje ho měsíční svit.

Zítra v noci bude stejně hezky.





Houska s koblihou

7. listopadu 2015 v 17:52 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
A máme tu finální verzi obou pečiv. Jelikož měly produkty podobný odstín, přesto chtělo tóny barev trochu poladit, aby vypadaly co nejreálněji. Doufám, že se Vám výsledek alespoň trochu zamlouvá. :)


Další na řadě

1. listopadu 2015 v 16:58 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Kam se poděl kontakt očí,
hloupě kolem prošel,
nenápadně směr si stočí,
hlas mu asi došel.

Při vší úctě zvednu hlavu,
kývnu, že tě zdravím,
dám o sobě vědět v davu,
tím to trochu spravím.

Bylo ti to prostě fuk,
fuk, že tam sedím,
zasloužil bys v hlavě luk,
do duše ti hledím.

O co se tu budu snažit,
jsi zas jeden z mnoha,
když své ego chci zas zdražit,
vzal si ihned roha.

Padej odtud, vem si věci,
mám už toho dost,
nechci slyšet tvoje kecy,
jsi jen pro mě host.