Objetí pro železnou konstrukci

14. listopadu 2015 v 19:16 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Figuríny z masa a kostí pochodujou nevědomým davem, který si užívá doznívání nočního pátku - pátku třináctého. Odešli z maskérny, z vlastních převlékacích kabin a předvedli se jako vánoční stromečky, ověšeni všemi možnými ozdobami. Třeba střelným prachem a náboji. Na první pohled nebylo nic poznat, jejich blýskavé doplňky skrývaly a když se je rozhodli použít, spadlo z nich všechno jehličí...lesní zelenou promíchávaly vzorky krve s DNA. Nejen oni se bortili, ale i ostatní, valná většina těch, co naneštěstí stáli zrovna poblíž.

Možná se na to všechno zrovna teď dívají. Za našimi zády, za zády svých rodin, kteří pro ně truchlí...ale neslyší je. Pořád ještě stojí tam, odkud odešli, protože neměli možnost si uvědomit vlastní smrt. Těžko říct, jestli je větší šok vědět to, že umírám, nebo to, že se o tom v podstatě nedozvím.

Pochodovali dál, figuríny se zapálenými motory. Ty jejich hořely až příliš silně. Podávali ruku k nebesům a roztříštili se spolu s nevinnými kolemjdoucími v miliony rozevlátých částí, které okamžitě přestaly tvořit celek. Něktěří to viděli - a díky tomu se jim bude každou noc odehrávat hrůzostrašná filmová páska před očima.

Modlit se je málo

Facebooková zeď požírá dneska celkem stereotypní jídlo, myslím, že mu říkají #prayforparis. Jak tímto Paříži sakra pomůžeme?! Je milé, že se tím lidé snaží vyjádřit solidaritu, trocha té empatie, ale jakmile dopíšou toto "vyjádření se", vypnou počítač a jdou si ven s přáteli, bavit se, jíst, tancovat a tak dále a tak dále.

Je to jen tak na oko, ve skutečnosti lidi donutí okolnosti napsat takový soucitný status, jenž někde vznikl a poté ho opakuje tisíce a tisíce dalších lidí.

Jistě, že máme srdce a valná většina z nás to myslí vážně, ale co tím dokážeme? Jak tím lidem, co zmateně v Paříži pobíhají, můžeme pomoci? Modlit se, je prostě málo. A tím nenarážím na nikoho z věřících.

Jsme pasivními zachránci, pomocnou rukou, co posílá na dálku soucit, ale to je tak jediné, co v tuhle chvíli můžeme udělat.




POKUD NAIVNÍ VLÁDA NEZVEDNE ZADEK A NEZAČNE NĚCO PROVÁDĚT, 3 SVĚTOVÁ VÁLKA MŮŽE ZAČÍT.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 14. listopadu 2015 v 19:43 | Reagovat

Já jsem se posadila, obklopila se tichem a modlila se. (A možná jako jedna z mála splnila ten hashtag.) Modlila jsem se ke křesťanskému Bohu (kterého osobně preferuji), ale také ke všem ostatním, vesmíru, karmě, kdo ví co čemu. Modlila jsem se, aby lidé už netrpěli, neumírali. Aby na světě nebylo tolik zla a nenávisti. Samozřejmě, bylo by velmi naivní a utopistické tvrdit, že to k něčemu pomohlo. Ale mě to jistým způsobem uklidnilo, meditačně pomohlo překonat strach a paniku. Protože strach a panika, to je podle mě to, o co všem těm agresorům a nenávistným výkřikům do tmy jde. Aby lidé přestali být lidmi, potlačili lidskost a začali se chovat jako zvířata. A to je asi tak jediná věc, kterou my "běžní lidé" můžeme udělat (a zvláště my pacifisté, kteří bychom ani ve jménu většího dobra nesáhli po násilí), zachovat klid, nepropadnout panice a nepodporovat ještě další násilí, které by potlačilo tohle násilí a tak dále. Takže stále ještě doufám, že lidskost zvítězí. A snad ne marně.

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 14. listopadu 2015 v 20:05 | Reagovat

[1]: Samozřejmě respektuji tvoji reakci, je na místě zachovat klid a nepropadnout panice - avšak mě trápí jedna otázka: ,,Byli bychom toho schopni dosáhnout, kdybychom byli na místě činu?"

3 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 14. listopadu 2015 v 21:54 | Reagovat

[2]: Já, která mám téměř diagnostikované panické ataky, se kterými bojuji? Je mi to jasné, při prvním výstřelu bych padla k zemi a předstírala, že jsem mrtvá (nebo bych byla dostatečně mimo, aby to tak opravdu vypadalo). Takhle z velké vzdálenosti je strašně lehké mít odstup a klid. Proto je z mé strany všechno to modlení a posílání vzkazů. Tak nějak doufám, že to dodá odvahu a nějakou, alespoň drobnou, naději těm, kteří tomu všemu byli svědkem. Následky, ať už psychické nebo fyzické, si už nejspíše ponesou do konce života. A z toho mě bolí srdce, z toho všeho násilí, trpím, když lidé trpí.

Mimochodem, zapomněla jsem v prvním komentáři napsat, jak geniálně jsi článek začala. Tohle je jeden z těch popisů situace, který člověka zasáhne mnohem více než jen suché oznámení ve zprávách.

4 Bludička Bludička | Web | 14. listopadu 2015 v 22:31 | Reagovat

Je to hezky napsané. Výstižně. Já sama mám velmi rozporuplné pocity. Na jednu stranu se bojím. Opravdu se bojím, že to přijde až k nám, že to bude pokračovat, že to přeroste v něco víc. Je mi líto, že tam zemřelo tolik lidí, ale neznala jsem je. Nemohla jsem s tím nic udělat a teď toho neudělám o moc víc. A právě proto je tady i ta druhá strana - je mi jasné, že dříve či později se o to přestanu zajímat. Nezapomenu na to úplně, jen na to nebudu myslet. Možná budu dokonce dělat, že se to nestalo, budu dál žít svůj život. Jako nezletilá si to snad i trochu můžu dovolit, ale kolik dospělých se k tomu problému otočí zády? Když to udělají všichni... kdo to pak vyřeší?

5 stuprum stuprum | Web | 15. listopadu 2015 v 0:34 | Reagovat

Tady hlavně není co řešit, mlýnská kolečka jsou roztočená a zastavit je může už jedině Bůh. :-D

6 Bookeaterka Bookeaterka | Web | 15. listopadu 2015 v 12:23 | Reagovat

Musím kroutit hlavou nad tím, kolik mých přátel se přidalo k davu hloupých ovcí, poslušně si do statusu hodili #prayforparis, upravili profilovku a bez výčitek pokračovali v sobotní zábavě...

7 Iris Iris | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 15:00 | Reagovat

Je mi z toho na nic.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama