Leden 2016

Večerní setkání

31. ledna 2016 v 18:56 | Leri Goodness
Noční zabarvení oblohy schytává víc pozitivních recenzí, zejména kvůli tomu, že přes den je povětšinou hnusně zakalený a plný bordelu - tedy do tý doby, než začne inhalovat efedrin.

Bojím se o ně. O svoje známé, snad je i přáteli mohu nazývat.
Ležej někde v koutu podvědomí CNS, zábleskem maj možnost si přede mě ve dne stoupnout a zakalit na pár vteřin realitu. Nestěžuju si na nic, co pro mě dělají.
Moje nevyhraněnost zachází do extrémů v podobě mého chlapského dvojčete, který slastně trápí nácku na posteli,
div nevyviklá její ztrouchnivělý nožky a především podstavu, co postel drží...

...Chtěla jsem říct...
....Chodím spát v neurčitou hodinu.
Pokládám za důležitý poddat se ďáblu a spokojeně usnout,
než se distancovat od spletitých šancí k masturbaci,
abych usnula bez dobré pointy.

Nikdy tvrdě nespím, když na mě koukaj.
Když na mě koukaj v hlavě.
Vyžaduju si jejich přítomnost, ale ne úmyslně.
A proto vždycky přijdou.

Víly s LSD obličejem, kuním nosem růžovýho nádechu a řádně upravenými vlasy v culíku.
Je fakt, že bych jim je radši rozpustila, jsou pak víc věrohodný.
Chodím s nimi lesem, šmátraj po mý ruce a když se mi některý z nich zdají povrchní,
poručím končetinám, aby zmizely.

Noc co noc společně nosíme kýble barev, jenž mi pokaždé skončí v obou hemisférách,
avšak v té levé jich zůstane o něco víc. Kalíšek se zásobami slouží v horších časech,
jako paleta, jejíž namíchané odstíny nikdo nevymyl.

Je to můj drogovej gang, parta s neměnným počtem nevěrných věrných, skupinka baličů mých myšlenek,
koncertní hala náhodných symfonií...legendární sblížení, na něž se nezapomíná.
Všichni zažíváme večerní setkání nevšedním způsobem.


Setrváme spolu příliš krátkou dobu.
Možná proto, že jim schází hmotný tělo, tělo s kůží a ne oxygenem.
Možná proto jsou tak vzácný.
A tak nejsou mými přáteli.
Ne tady.
Ne pro tenhle svět.

Fotka:



16). Pomocník

30. ledna 2016 v 18:34 | Leri Goodness |  Citáty
,,Když chci být úmyslně spontánní, koupím si flašku".

~ L.G. ~

Studie květin II. - říjen 2015

29. ledna 2016 v 18:00 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Mám tu pro vás další studii, na níž si můžete prohlédnout různé odrůdy květin. Všechny vyobrazené kousky mě poskytla bohatá zahrádka mé babičky. Vše je malováno akvarelem.

Fotka:

Hadí přehlídka

24. ledna 2016 v 18:00 | Leri Goodness
Stojím si tak po boku, mezi svými - mezi hady a pakobylkami, který otáčej hlavu tak krkolomným způsobem,
jako by si chtěli zlomit vaz. Pevně se navzájem chytáme tlapkami, ihned jsem pocítila, jak mi drápy jedné z nich zajely až pod kůži. Hadí sevření je o něco studenější, s notnou dávkou nostalgie, avšak je znát dávka citlivosti...a tak mé prsty inklinovali více k nim.
Schazujeme se - verbálně, mimotělně a hlavně fyzicky.


,,Je to práce, co? Jako když stahujete králíka z tý chundelatý deky a trvá to dýl, než by mělo", vtipkuju se záměrem toho, abych rozehřála jejich soustředěný výrazy.
Nic.
Ani povzdech nad trapností.

A tak jedeme dál. Vybočuju hlavou z řady a koukám se na mé vzdálené kolegy, kterým se podařilo vyjmout ze staré schránky metrový řasy, co jim rostou z čela...
Ty nevlastním a tak se místo toho snažím vyjmout mé háro, vlákno po vláknu se vším všudy, abych zachovala všechny barvy, kterými dávkuju keratin.
Je to těžší než se zdá, bezmála všichni kolem mě už dejchaj novej vzduch - vršek jejich hlav se blýská jako čerstvě oloupaná cibule, zatímco já přicházím o veškerou moji podobu.



,,Sssffs....ktgo?....maphis...seff...se.refet..umk...nafi...parasites", šeptaj si mezi sebou obě živočišný odrůdy,
přičemž v jejich jazykovým dovednostech pouze tápu, a tak občas neudržím koutky a pousměju se.



Cítím se tak poníženě, když na mě koukají, v ruce drží jejich bývalý Já, jejich kůži...schránku.
Civíme na sebe.
Hýbou se, baví se mezi sebou a něco si zase potutelně šeptaj.
Nenávidím záměrný přenos informací.
Klečím před nimi, ruce za zády, obmotaná ve spárech starýho průhlednýho silikonu,
co mě ulpívá na zbytku těla....víc už ho schodit nejde.



,,Ne, to je dobrý, já si poradím sama, to je v pohodě...hej hej hej!", bráním se cizí pomoci,
protože si nejsem jistá, jestli to se mnou myslí dobře.
,,K...k...k. Agabrr...fatile...aren´t", zabrblali, avšak jediné, čemu jsem rozumněla,
bylo vždy poslední slovo.



,,Ale...ale jak to myslíte?!", ptám se rozklepaně a koukám do čtyř 3D očí.
,,Okkk....gez..fel..in...aff...inside", zašeptaj mi do ucha.
,,Sakra já tomu nerozumím!"
,,Gfd...kotic...mez...alagon....of".
,,Za boha netuším, co po mě chcete!"
,,A?...ko...entu..kaz....you".



Víc neřekli.
Tak jsem si poskládala každé poslední slovo z vět, co mi sdělili.
Pomohli mě dostat se ze starýho "kostýmu" a já mohla začít znova.


Fotka:



Rozjedem to ve velkým

23. ledna 2016 v 17:49 | Leri Goodness
Slepí mají jednu jedinou výhodu - nestresují se z toho, jak moc čas běží.
Srdeční pumpy pracujou na plný obrátky, div některý z nich nevyskočí a nenásledujou mý, celkem těžkopádný kroky Martensek.
V nynější realitě ani nepotřebujeme žádnej opiát, protože si ho bere samotná doba - a to bohatě stačí.
Kolikrát mě napadlo nebrat si ráno hodinky a počítat s tím, že se celej den budu zblble dívat na levý zápěstí, jindy ucpaný od záhybů časovýho kalkulátoru. Stalo se mi to jen v případě, že jsem na ně zapomněla.


Neděje se nic velkýho, nic, co by stálo za zmínění.
Sledování péčka, sem tam znehodnotím kus papíru, kterej křičí, když ho hodím k prázdným petkám, protože se nemá s kým bavit, čas od času třísknu s čímkoli, jenž mi přijde pod ruku a v neposlední době se snažím jíst pomaleji, než je v mém zvyku - marně.


Neutříděnej kolotoč v mysli, v mém já, nebo pod-já, to rozjel ve velkým.
No nepovídej...uzlíky, uzlíky v temnotě, v tobě, co chtěj ven..nejsi máma, ale musíš je porodit.
Povídaj si pro sebe. A jen co zavřu oči, probíhaj mi pod víčky jak splašený zajíci, který krvácej z boku.
Běžky v kruhu času....chytni se jich...máš k tomu dispozice, ne však rozvinutou duši.
Musím se posunout dál. Posunout v umění. Dere se to na povrch, jak děcko s potencionálem.
Už jsi se posunula.
Čas přišel.
On přišel!
A ty jsi využila šance.

Využila jsem šance.


Díky jedné zprávě, obyčejném textu v chatu, se může změnit hodně. Začínám znova věřit na anděly, co mě zradili jen v mý mysli, a proto jsem vykouzlila šrámy na mý schránce, místo na jejich. Nadpozemská krása imponuje mým smyslům a ty se musí uchovávat v čistotě - stejně, jako pozlacený kružnice nad nesymetrickou lebkou.

Otevřely se dveře. Ne, jasně, že je neznám. Je to něco novýho,
ale nemůžu se toho ještě dotknout, dovnitř budu moct jen tehdy, pokud si moje duše získá duši ostatních.


Stačí jeden pohled.
Jeden.
Motor se nastartoval, plyn mele jak o život...
A rozjedem to ve velkým.


Fotka:



Váš cizí přítel

21. ledna 2016 v 18:04 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Vláčím zrak si takhle po tmě,
studem jeví se můj výstup,
půlka mozku křičí: ,,Zab mě!",
vím, že nemám k lidem přístup.

Jsem Váš šlechtic, temná dáma,
co chce být po boku s Váma,
však ten zlozvyk, jenž tu mrazí,
v mysli putují mě vrazi,
nazí...

...nazí jak nepřátelé králů,
tolik vzniká ihned svárů,
tasí kopí, loutny hrají,
komedii už jen znají.

Rudé oči bez obočí,
bodnou přesně, pak si skočí,
na viníka jedné z válek,
co to táhnul ze všech dálek.

Vláčím zrak si skrz měsíce,
přáním ruku nech si vést,
šňupu nebe, chci zas více,
bolest z luku dá se snést.


Fotka:

Kopretiny & poupě růže - říjen 2015

17. ledna 2016 v 19:11 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Dalším kouskem ze studie jsou kopretiny, které jsem ve spěchu sehnala na nádraží a poupě růže, tuším, pochází z naší zahrádky. Vše je malováno alkvarelem.

Fotka:

Fotka:

Padaly, padaly hvězdy

16. ledna 2016 v 17:06 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Zatáhla se opona..
...viděla jsem, jak přes ní proletěl blesk...
...obklopil září celý nebe, studený zimní období ledna, kterýmu chybí feromony a patřičnej sexappeal,
a proto je tak strašně chladný.
Stejně, jako byl chladnej celej den, jen co vysvitlo stařecký slunce a hlásilo chraptivým pozdravem, ať si užijem den.
To cigáro, jehož dým se mu zamotával do zlatej vlasů, byl jasným příznakem toho, že je něco špatně -
- buď to, že ta zlatá koule příliš kouří, nebo nás někdo opustí.
Co bych dala za to, chytit jejich ruce...


Ježíš nastavuje lokty a postupně přijímá všechny dávky, co patřili Scottu Weilandovi, shromažďuje všechny kytary za Lemmyho, barví si vlasy a líčí svůj zbožnej obličej, protože se chce vžít do role Ziggyho Stardusta místo Bowieho a hůlkou kouzlí srdce na push-up obláčky s Rickmanem.


"Svých dnů" jsem se nedávno zbavila, ale jako by si perioda času píchla herák.
Stigmata svýma slzama prostupujou celým tělem, dodělávaj peřině růže v místech, kde chybí a...
...a zdá se, že nás opouští jen samý legendy.
Přišla mi zpráva na mobil, kterej nažhaveně vibroval, aby mi sdělil...
...,,Zemřel...
...kdybych měla teď na vybranou, nejradši bych si tu zprávu nikdy nepřečetla.

Přišla Vám zpráva od: Táta: ,,Zemřel David Bowie".

Seděla jsem. Jenom jsem seděla, blbě civěla a zmohla se jen na: ,,Co?...co?!! ..To není možný...kurva, to snad ne".

Kdyby do mě vrazili tisíc kulek, zdaleka by to tak nebolelo, jako tohle.
Najednou se zabarvilo průhledný ráno, bytovky zčernaly....
...jako kdyby uklízečka na intru vysála vysavačem poslední naději, že tu ještě,
na tomhle zkaženým místě,
zůstane něco kvalitního.
Jako kdyby na povrchnu nebyly vidět holý dlaždice.
Jako kdyby ve mě něco umřelo.



Loučím se s hvězdami, se září nebes,
převozník přes břeh rychle je převez.

V obleku, v kostýmech, s kytarou v ruce,
zlom ticha přichází náhle a prudce.

Vlny se bouří, odnáší emoce,
spláchly dokonce i jejich nemoce.

Z paží hned mizí každičký vpich,
dostanou svátost jak starý mnich.

Anděl z plic odnese zhmotnělý smog,
jádro všech duší zbaví se drog.

Vzejdou z nich legendy, živoucí bytosti,
pro jejich tvorbu pláčeme z lítosti.

Konce všech umělců do breku svádí,
když jsme je měli tak strašně rádi.


Fotka:




Poslední ze vzpomínek

10. ledna 2016 v 18:54 | Leri Goodness
Rachot.
Probouzí ve smyslech pouhé znění, co se mění v zapomnění.
A nebo je to vzpomínka, blud, či sen, kterej udá každej den?
Hodina je minulost, minuta už taky,
změna se jeví před našimi zraky.

Fotka:

Fotka:

Fotka:

Lepší, než se zdá

9. ledna 2016 v 19:31 | Leri Goodness
Skříně skřípotem nadávaj, jak moc je bolí klouby.
Docela mi připomínaj starý ženský s litování hodným důchodem, co si veprostřed ulice stěžujou na všecky svý operace
a na ty, co je ještě čekají.
Nesnáším to, ale toleruju je kvůli věku.

Pořád je to lepší, než se zdá.



Poddávám se nicnedělání, roztroušenej tabák přidělává peřinám rezavý vousy a můj pohled směřuje skrz mlhu do další mlhy.
Smog dokáže rozluštit tajemství identity vzduchu, kdyby nebyl tak hrozně stydlivej, mohl by se před námi každej den předvádět....
...Jenže by mohl chtít od každého z nás daň za jeho zjevení a možná...
...možná bychom ho nesměli tolik dejchat.
Mělo by to dopadek nejen na plíce, ale i na ostatní vnitřní orgány.
Scucnutý skelety.
Připadala bych si jak kněžna z 19. století, nosila bych imaginární korzety,
což je podstatně horší,
než kdybych na sobě doopravdy nějaký měla.

Okolnosti se pomalu zlepšujou...ze všeho, co dřív nemělo cenu komentovat, se stává přední diskuse, osobní sebedestrukce pokračuje v týrání, avšak s úsměvem a patřičným citem, pohled na společnost zřejmě zůstane navždy skeptický,
avšak s velkou dávkou ironie.

Dívali jste se někdy na péčko?
Jako...my...no my...
Já tejden co tejden.
My taky.

I konverzace na ta nejcitlivější témata, jsou často polehčujícím lékem, zejména pro ty, kteří se věčně stydí.
Jsou jak sněhuláci, co se provokativně brání roztát, i když je nad nulou...až nějaký takový potkáte,
doporučte jim pár lechtivých webovek - ve chvíli,
kdy budete odcházet, spatříte velkou louži.

Jízda skrz silnice, jejichž kuřácký plíce jsou tak strašně temný, že je prostě nevidíte, je k nezaplacení.
Bojíte se, že někam narazíte, že šofér uteče z reality do lepší dimenze, že vy dostanete žlučníkovej záchvat z toho všeho přežírání, protože nejste soudný a nikdy nebudete...ale...ale na druhý straně si to kompletně užíváte.
Dívám se skrz okno, brouzdám po polích ve zbarvení negativu a zaznamenávám klamy vlastních očí,
co mění černý značky v oběšence.
Dostávám se do večerního kómatu, volá na mě jak tchýně na snachu a nacpává mě mozek vizemi,
který pochytal z útrob hvězd.
Vždycky poděkuju.

Růžový příšery nesou transparenty, cuká mě levá noha, ruka v záhybu nadskočí jak praštěnej králík praštěnej palicí...ale...(zase je to tu ale, ale, ale, ale....je toho moc sakra, furt si něco pro sebe říká, včera na mě promluvil miláčku! MILÁČKU...NE!...nebylo to hezký...ve snu, v usínání...proboha ve spánku...mohla jsem umřít...část mě, dost!)


Ale...
...ale je to lepší.
Lepší.
Lepší, než se zdá.

Fotka:

Červený karafiát - detail (říjen 2015)

8. ledna 2016 v 18:57 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Dalším slibovaným kouskem je přiblížený detail červeného karafiátu. Vše je malováno akvarelem.

Fotka:

15). Očista

3. ledna 2016 v 19:19 | Leri Goodness |  Citáty
,,Hříchy se smazávají lecčím - chlastem na pár hodin, přáteli navždy".

~ L.G. ~

Mochyně - detail (říjen 2015)

2. ledna 2016 v 19:31 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde vidíte přiblížený detail mochyně i s kusem červeného karafiátu, který později zveřejním v dalším příspěvku. :) Vše je malováno akvarelem.

Fotka:

Nalezení úsvitu č. 2016

1. ledna 2016 v 19:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Zvolna přeplouváme do nové éry, jejíž okvětní lístky se teprve rodí a ti největší zvědavci znásilňují její tajemství.
A protože si svá přání nezdravě hlídá, na nedočkavce čeká tu bída.

Dnešku chybí kůže, zmítá se v zimě, ve které se opět probudila klasická koksová závislost.
Porcelánový poprašek vymetá oční bulvy, části z něj padají do nosních děr a pár snítek se občas povede i vdechnout.
Vzhled nového roku má zatím nevyvinuté lícní kosti, zuby spíše chybí, než aby přebývaly, takže nezbývá nic jinýho, než počkat, až čas všechny nedostatky vyhladí, povytáhne to zkroucený embryo a promění ho v poznatelnou bytost.

Hádám se s gravitací o její praktický, dlouhý a především přitažlivý končetiny, co maj za následek to, že nelítáme bůhví kde po obloze a nenarážíme skořápkou do rohů bytovek.
Vymytý šamani tancujou nad pár gramy Marie, jenž před nimi tak provokativně leží na zemi a láká je nezaměnitelným sexappealem...
....o to tu však nejde - zaslechla jsem, že k nám od poloviny prosince loňského roku začalo proudit obrovské množství pozitivní energie.
Že by přeci jen ti "ušlechtilí prostředníci božstev" měli tentokrát alespoň kapánek pravdu?
Jen doufám, že jejich přesvědčení nepramení z Maruščiných ženských předností, to by mě totiž zklamali jako obvykle.

Převratem v další koloběh schytávám elektrickej proud do srdeční aorty, jako tlemí se na mě, ne že ne, protože je zblblá tou novou dávkou něčeho, co není pozitivní.
A to nezná.
A mě to nedělá dobře, když si tam jen tak dobrovolně poskakuje a mě se chvěje půlka těla.
Zatracenej autismus.

Nekopu do kytek, teď je nechávám klíčit tak, jak se jim zachce.
I ony na to mají právo.
Koukám bůhví kam, často velice inteligentně proti slunci, ale nějak mě to dobíjí...jak kdy.
Nalézám svůj úsvit, podobnej novýmu druhu rtuti s kapalnou konzistencí a zlatou barvou.
Měl na sobě takovej malej štítek...sakra jak on se jen jmenoval...
Pokud si má, chlastem prolitá makovice dobře vzpomíná, bylo to jedno číslo.
Číslo 2016.

Fotka: