Únor 2016

Okolní okolnosti

28. února 2016 v 17:23 | Leri Goodness
Poslední víkendy přispívají výhradně uspávací náladou - tou, která neopovrhuje jakoukoli psychotropní látkou, co všem mrakům a krásně modrý obloze, vymete poslední dávky vznešenosti. Postrádám tu obvyklou a neobyčejně obyčejnou energii, zpívání z koruny stromů, jenž maj pokaždý jinej orchestr...teď nic neslyším.

Puntíčkářsky počítám, kolik hodin mi ještě zbývá a kolik toho musím ještě zvládnout. Ve zbytku času přichází čas i na přemýšlení, a tak se mlčky odtrhávám od povinností, kroužím ramenama, protože chci docílit odloučení vaziv od kloubů...přijde mi, že se někdy až příliš kamarádí. Každej z nás něco má, nějakýho toho koníčka, kterýmu se věnuje ve volným čase, v době, kdy nechce ležet na posteli a udělat si dobře, nebo jen tak klasicky zapustit jehlu do žil, nasáklou svinstvem TV Nova.

Většina populace se jistě uchýlí ke čtení, k vycházce s přáteli, zamilovaný páry jdou na dobrou večeři a jeden druhého žerou pohledem, jak marcipán na svatebním dortě a nebo si kreslí....něco jako já.
Je bez debat, že je pro mě umění něco jako druh kyslíku, ale přece jen se věnuji i něčemu (zcela?) jinému. Občas si tak říkám, jestli by mě neměli přezdívat "fanoušek mrtvol". Začínám být už nějakou tu dobu proslulá tím, že když se jdu projít, velice často najdu nějakou zvířecí mrtvolu. Těžko bych na prstech jedné ruky spočítala, kolik takových objektů jsem spatřila a zvěčnila na fotografiích.

Bere mě jejich struktura, vím, že se na mě i dívaly..jen tak napůl...dívaly se, ale kolem...skrze mě.
Jejich suchý bělma mě přešla jak kus rozplácnutý zmrzliny na asfaltu, ale nezlobím se na ně, protože už tam nebyli.


Nikdy nemluvím, když je pozoruju. Chci se jim přiblížit a odezírat z prázdný hmoty. Okolí mě nikdy nepřišlo zvláštní. Jen okolnosti, vázající se s koníčky, co mě zajímají. V tom jsem vždycky viděla smysl vytrženej z kontextu.
...A jinak? Když přejdeme na méně drastické a bizarní témata, jsem podobná normální lidem, až na to, že mi chybí vlastnost normálnosti, čehož si velice vážím.

Někdy.
Ale jenom někdy...
...chci bejt v kůži těch, který vídávám po cestách..
...těch rozjetých koly aut, střelených do hlav...
...a pak...
...pak si to zas rozmyslím.

Fotka:







Podzimní plody - říjen 2015

26. února 2016 v 17:16 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Mám tu pro vás další várku z mých studií. Tentokrát se jedná o podzimní plody, kterých jsem již během října minulého roku nasbírala a namalovala víc, než dost. Vše je zpracováno akvarelem. Detaily jednotlivých plodů uvidíte v dalších příspěvcích.

Fotka: www.humanlizards.blog.cz

19). Porovnání

21. února 2016 v 18:57 | Leri Goodness |  Citáty
,,Minulost je horší než rakovina - vychutnává si tě mnohem delší dobu".

~ L.G. ~

Žíly v oblacích

20. února 2016 v 17:46 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Déšť slepuje kapky v mapu, která si dláždí cestu po parapetu. Hřmí.
Mraky získávají jednou za čas končetiny a konečně mohou šlápnout tam, kam se jim zachce.
Bortí zarputilou část smrků v lese, jenž se snaží držet partu pohromadě a vyhledávají osamocené figurky,
co si hrají na hrdiny a chodí venku při bouřce.

Nedostatkem odvahy nevycházím ani před práh domu.
Prahnu po sjednocení se zemí,
dotýkám se podlahy a zasekávám zbytek neokousaných nehtů do spárů prken.
Konce prstů jsou zaoblenější víc,
než se zdá a tvoří takovej malinkatej úsměv, jako kdyby pozřely nepatrnou dávku koksu.
Ležím ve svým pokoji.
Ušní bubínky tancujou do rytmu syrových songů a obnažujou veškerý emoce, aby záměrně podlehly textu.
Nijak si nedělám starosti s tím, jestli v příštích vteřinách ještě uslyším, nebo ne.
Co že jsem to řekla?

Neurony v hlavě poslouchaj vnitřní touhu, nikoli názory vnějšího okolí.
,,Mladý lidi neumíraj, člověk má jít do hrobu zhuntovanej, plnej zážitků...
...musí si na konci říct:
Jo, užil jsem si to tady!"

Pletu si ze žil provázky a nahlodávám je jak nit, kterou mámy svým dětem zašívaj ponožky.
O nic se neprosím a i přesto ti nahoře věděj, že je to přesně naopak.
Podvědomí je největší práskačka pro vědomí.
Iluze mi dává možnost bejt rozpuštěnou kostkou cukru v černým čaji,
včelou v depresi, která má jistotu,
že její trápení skončí brzy, zhýčkaným frackem, kterej nechává revolveru volnou ruku...
...dává mi všechno.
Tak co?
Má to cenu...má cenu, aby aorta pracovala tak, jak má?


Svět se neposere, o jednoho míň, nebo víc...zastavím se, ale čas poběží beze mě.
Pojedou dál auta, bude dál fungovat metro a dokonce budu prospěšná všem exotickým parazitům,
který existujou. Stanu se hnojivem pro půdu, avšak ta mě roznese dál.
Těžkne mi hrudník, sedí mi na něm černá kočka, co tlapkama bubnuje na košík tepny života a já...
...jen tak chladně přemejšlím o konci...
...o konečným stavu...
...o nekonečným konci.
Ze žeber zbyly dřevěný proutky na pomlázku,
chrastěj ve mě a popichujou ostatní orgány.


Chci pryč (?)


Skoncuj se vším ve chvíli, až si budeš jistej, že to tvojí rodinu nijak nezasáhne...


Plynulá temnota, co bělmo přeměnila v uhlí, se rozpouští, i když možná opožděně.
A najednou to člověku dojde...má cenu žít, dejchat vzduch okolo, i když není zrovna dvakrát přívětivej.
Možná máte pocit, že nikomu nechybíte a vlivem destruktivní samoty házíte vinu na kdekoho...
...a zrovna teď pro vás třeba pláčou vaši přátelé, rodiče, nebo lásky, kterým tolik chybíte...


Lidi dobrej život mají,
pokud jeho cenu znají.

Fotka:



Úhel, kam se podíváš

19. února 2016 v 19:18 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Skrz školní okna, jenž jsou denně ohmatávány prackami zdejších studentů, toho člověk moc neuvidí.
Myslím, že se mají občas právo cítit jako lehká děvčata na D1.
Avšak ráno...při rozbřesku novýho dne, kdy ta největší žárovka protahuje svý zkrácený šlachy po noci, nemá nikdo možnost uniknout jejímu záření.


Mý oči se začaly pomalu dostávat z králičí deformace, i když je zvětšovaly černý linky.
Hodiny táhly ručičky jak malý děcka k osmý hodině a co nevidět přišla učitelka z hrstí materiálu na dvouhodinovku matematiky.
Není nic lepšího, než začít geometrií!


Už od první chvíle chtěly mé mozkové závity spáchat sebevraždu a dusily se nervozitou z postrádání logickýho myšlení. Zmátla jsem je svojí flegmatičností, lhostejností k probírané látce, a tak nakonec usnuly.
Najednou se probudily...já se probudila.


,,Tak vážení...něco jsme si slíbili minulý týden, tady mi napíšete dva lehký příklady na trojúhelník...Na tabuli máte oddělení A a B, tak počítejte".


Čtvrteční ráno nasadilo pochmurný hnědý kabát v barvě kravských výkalů.
Víc se to už zesrat nemohlo.
M. mi bleskurychle podala papír, který jsem hodlala v následujících pár vteřinách roztrhat na kousky, ale nakonec jsem mé nervy uklidnila tím, že tohle nemá cenu a že mě za pár hodin čeká vydatný obídek.
Zabralo to.


Propiskou jsem do zblbnutí opisovala klikiháky na začmáraným místě a natáčela čínský drahokamy u pisátka směrem k paprskům. Na kusu slisovanýho dřeva, se odehrávalo menší disko, co začalo vyplňovat obsah trojúhelníků schizofrenními odlesky. Třpytivé kamínky však nebyly jediným doplňkem propisky - nad nimi se klenuly tři stříbrné kroužky obmotané nad sebou a když se střetly se slunečním svitem, vytvářely na zadání příkladů olympijský znak.
To mě natolik vyvedlo z míry, že jsem úkaz ještě několikrát zopakovala.
Jak málo stačí k radosti!


20 minut je zatraceně dlouhá doba, zvlášť když před sebou máte test s příklady, které absolutně nechápete, tápáte i v tom, jak se používají jednotlivé vzorečky a rozhlížíte se po třídě, jestli náhodou nejste jediný blb, co na papír nenapsal ani kus kloudného výpočtu.
Vždy se naštěstí střetnu s totožně vypatlanými pohledy,
což mě ihned uklidní.


Mý smysly stagnujou a po dvou hodinách (ne)přemýšlení bych pomalu začala zastávat názor, že je člověk symetrickej.
Úhly opisujou budovy, budovy zas úhly, místo psí hlavy vidím obří čtverce a lidská těla se smršťují do trojúhelníků, co hledají vejšku.


Bože, musím si dát kafe...

Fotka:


Červený muškát (říjen 2015) - akvarel

14. února 2016 v 17:59 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Dalším kouskem do sbírky je červený muškát, který jsem malovala také v říjnu minulého roku. Brzy zde zveřejním další skupinku studie, tentokrát se bude jednat o podzimní plody. :)

Fotka:

Loučení hvězd

12. února 2016 v 18:54 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Loučím se s hvězdami, se září nebes,
převozník přes břeh rychle je převez.

V obleku, v kostýmech, s kytarou v ruce,
zlom ticha přichází náhle a prudce.

Vlny se bouří, odnáší emoce,
spláchly dokonce i jejich nemoce.

Z paží hned mizí každičký vpich,
dostanou svátost jak starý mnich.

Anděl z plic odnese zhmotnělý smog,
jádro všech duší zbaví se drog.

Vzejdou z nich legendy, živoucí bytosti,
pro jejich tvorbu pláčeme z lítosti.

Konce všech umělců do breku svádí,
když jsme je měli tak strašně rádi.


Fotka:


Tmelování cihel

7. února 2016 v 18:29 | Leri Goodness
Mé ego se zapřelo, že budem stavět - spolu. Jakoby nevědělo, kolik toho mám na práci a že moje promiskuitní labilita nesmí překročit ohradu. Hrozí totiž, že díky svým zebřím nohám nepřeskočí jen přechod, ale mnohem víc, než jí je povoleno. Řečičky a rady, který si tu jen tak pleskám sama pro sebe končí v druhé polovině mého Já.
Je mi to úplně jedno. A skáče mi do řeči, míchá si speciální edici návodů,
jak zneužít moje schopnosti v můj vlastní prospěch.
Musíš se posunout dál.

Vzhled uměleckýho bordelu se začíná povyšovat už jen na "nepořádek", běžím dál ve víru dimenze, do níž padám....jsi tam, píšeš si s nima, ale oni o tom nemaj ani páru...víš to? Víš?...

...Jsi jinde.

Omluvte moji "druhou polovičku".
Nemyslí to zle, ale sem tam je dost nevychovaná.
Pod neustavičným drilem procvičuju svojí tepnu tvorby - levačku, který furt připomínám, že chci, aby mě jednou živila. Buším do ní koštětem, dokonce už došlo k tomu, že jí podkopávám nohy a řvu na ní jak feťák: ,,Hejbni se sebou a dej mi, co mi patří!"...
Když vyhrožuju, nikdy mi nevyhoví. A tak jsem přestala.

Cihla míjí cihlu

Vznikaj první základy, co jsem si podvědomě vydupala, jak malej harant. Po nekonečným usilování, abych se konečně zdokonalila v kresbě figury nastal zlom, nebo alespoň to tak vnímám. Střetem několika vyšších sil, následovalo nadopování mé aorty nepřehledným kontrastem všech možných barev.
Takže si teď nosím perfektní GIFY po celým hrudníku a mám co dělat, abych tu silničářskou žlutou a oranžovou skryla pod kabát.
Jo, jde mi to najednou líp.

6.2.2016

Pochoduju si večer po koberci, čisťounká po sedmikráskovým Relaxu a tvrdě přemýšlím nad možností, zda odeženu šneka v mých útrobách s bednou na hlavě, na jejíž vršku má místo očí anténu a nebo....a nebo se zapřu a začnu už do háje něco dělat. Konečně můžu dát sama sobě pět hvězdiček za to, že jsem si vybrala druhou možnost. Včerejšek byl odrazovým můstkem - těžkým, ale překonatelným. Momentálně pořád letím...


Fotka:



18). Destrukční záměr

6. února 2016 v 17:54 | Leri Goodness |  Citáty
,,Jestli chceš jít proti své duši, nech si zvětšovat rány tím, že setrváš na místě, na kterém se nacházíš".

~ L.G. ~

Decentní valéry

5. února 2016 v 18:35 | Leri Goodness
Okvětní listy snad všech pestrých květin symoblizují krásu,
ale především oslavu.
A proto slavme!
Jenže ono není co, nechce se mi slavit prázdné dno...
...hodit svazek na náhrobek, šeptat slov si zlomek.
Šeptat.
Šeptat si pro sebe.
Že je dneska krásně,
na stvoření básně.

Fotka:

Fotka:

Fotka:





Ani lepidlo nefunguje

4. února 2016 v 17:06 | Leri Goodness
Střetávám se se sešlostí času - s jinačí schránkou učitelek mateřský školy, avšak s tolik známými tvářemi a hlasem, že je nelze vymazat z paměti. Z tolik pěstovaný purpurový trávy se stala letní sláma a z očí vymizela ta průzračná jiskra,
taková ta...vždyť víte.
Černý linky tomu moc nepomohly.
Po jejím boku stála nějaká důvěrnice, kámoška do nepohody, či co...ale podle oříškových (i když bych je nejradši přirovnala k výměškům) korálků, si jí bůhví proč můj mozek zafixoval...a to již před mnoha lety zpátky.
Ha! No jasně, uklízečka...

Kvůli přítomnosti člověka, co je na mě pyšnej, ačkoli není prorostlej kořeny našeho rodokmenu, se docela sluší sundat si sluchátka a utnout na pár minut vlny alfa.
Jelikož na mě paní učitelka, nyní již v důchodů, mluvila ve chvíli, kdy jsem byla mimo realitu, pár vteřin jsem si sobecky ukradla, abych se aklimatizovala, zatímco má ústa pronášela zvučné: ,,Dobrý den". Úsměv byl jen následujícím bonusem.

,,No ty si úplně jiná Terezko!...to nený možný! Já jsem na tebe tak pyšná, ona maminka, když mě potká, tak si vás vychvaluje..jak tebe, tak bráchu. Jak jste šikovný", pronesla rozehřátě bývalá učitelka a babička nevím kolika vnoučat.

Myslím, že ani nemusím uvádět, jak přetrapně jsem se v ten moment cítila a že nutkání "předčasnýho odchodu", probíjelo mým tělem, jak 220 V v zásuvce.

,,Ty jsi tak krásná!..a jak je podobná mamině, no že jo?!" přesvědčovala ve své odpovědi onu uklízečku, jenž "stylově" přitakala otřepanou frází: ,,No jo, vopravdu!"

Nejčastější třešničkou (nebo spíš bombou?) na dortu je, když váš rodič, co si připadá neomaleně, když mlčí, s chutí přispěje do rozhovoru větou:
,,Ona byla už tenkrát divná...no ona je vlastně divná pořád, hahahaha!"


Hrozná prdel.


Chtělo se mi utéct na jinou planetu, co bych v tu chvíli dala za to, než stát před dvěma ženskýma, jak se rozplývají nad mojí minulostí a pouhými slovy slepujou nespravitelné. A hned po ránu!
Atypicky v mých myšlenkách kolovala představa o jejich zániku, tak jak to dělám u každého, kdo nabourává témata, jenž jsem si pečlivě vymazala z karotétky.
Nejodpornější fakt je, když si vezmou propisku a odhodí gumu.


Duchaplnost celé konverzace naštěstí zanikla včas, takže nehrozil žádný náladový kolaps. Asi tak 3 minuty. Všechno se vrátilo do starých kolejí, já zas vytěsňovala další denní omyl a zacpala si uši Weilandem.

Fotka:



17). Omezení

3. února 2016 v 19:04 | Leri Goodness |  Citáty
,,Bůh mě vždycky držel ve vyhroceným komunismu. Přátelé pro mě byli nedostatkovým zbožím".

~ L.G. ~

Orchidej - akvarel (říjen 2015)

3. února 2016 v 16:06 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde se můžete podívat na detail orchideje, kterou jsem malovala akvarelem někdy v polovině října minulého roku. Jelikož měla narůžovělý nádech, snažila jsem se volit takové barvy, které nejsou příliš výrazné, ale zároveň ani příliš světlé.

Fotka:

Mlhavý souhvězdí po 7

1. února 2016 v 17:17 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
V černočernu nebylo vidět ani na vlastní špičky bot, umazaných od brouzdání v rozehřátým blátě, co ještě před týdnem pokrývala bílá lajna, kterou se sjelo slunce - a tak nás zarputile přesvědčovalo, že nám to vlastně stejně vadit nebude, že možná dostanem angínu, otečou nám krky jak pravidelně vykrmovaným husám....ale pak se prej objeví a vytasí na nás nový radiátory. Zatím furt čekám. Marně.
Ale furt mě baví žít.


Zapálily jsme si první cigáro.

,,Hele, teď si vem, že támhleto letadlo, jak támhle letí...může spadnout. Přímo před náma".
,,To by byla moc velká náhoda. No nechtěla bych letět teď takhle ve tmě".


Došly jsme na konec světa - teda, jen to tak vypadalo. Před našima očima se rozprostíralo celkem slušný pole, jenž nám poskytlo skvělej výhled na vzdálený město, co s námi svítilo (i když milionkrát víc) i hulilo. Mělo se na tom přece jenom líp, když mohlo bafat přímo z komínů.


Zapálily jsme si 2 cigáro.

Na nebi hrálo noční divadlo, pro pár znuděných duší, potulujících se napříč malou vsí. Sníh si zbalil veškerý fidlátka a vyrazil do USA. Málem jsme si zlomily vaz, z toho věčnýho natáčení lebky sem a tam...tam a sem..sem a...a vůbec. Bylo to přece jen pěkný, si jednou za čas prohlídnout Malej a Velkej vůz a zbystřit, jestli jim nechybí kolečko.


Braly jsme vnitřnosti 3 modelce.

Přišla na řadu zubatá. Nejen, že (s) o ní občas vedem vážný řeči a posíláme za ní všelijakej společenskej odpad, ale dokážeme ji plně respektovat, tak jak se smrt respektovat doopravdy má.


Sály jsme 4 krasavici.


,,Vem si, že zrovna v tuhle chvíli...přímo teď, někdo umírá".
,,To každou vteřinu".
,,Musí jich umřít hrozně moc".

Po tomhle mrazivým faktu člověk ani nemá pocit, že je lidstvo tak velkou zátěží pro planetu. Spěchem jsme si v mozku promítaly různý státy, co nás zrovna napadly a dotyčné polomrtvé bytůstky, co mohli být jednou nohou "za vodou".


Rozžhavily jsme nohy 5té.

,,Kam vede ta cesta, co je tam?"
,,No do těch....ježiš jak se jí říká...no bydlí tam P....já si nevzpomenu".
,,To je jedno"...

Silnice hrozně zkreslujou, když se setmí. Připomínaj chapadla medúz obalený v ropě, ale nijak moc se neliší ani od pavoučích noh, zvlášť pokud mají zatáčky.


V ústech skončilo 6 cígo.

,,R. šíleně chlastá a to je v podstatě malý děcko...s mámou chodí nasávat do barů a je s ní do noci vzhůru".
,,Krávy jsou to...z čeho žijou?"
,,Jim to platí fotr..."
,,A ten je jedinej normální z nich ne...?"
,,Jo ten jo...taky že chce od nich vypadnout".
,,Nedivím se mu".


Zapálily jsme si poslední, 7 cigaretu.


Bavily jsme se.
Celej večer, i když ne tak, jak bychom měly.
V ten moment stačilo tak málo.
Že jsme tam byly.
Že tam byla ona.
Že jsme se bavily.
A že nás bavilo žít.


Fotka: