Ani lepidlo nefunguje

4. února 2016 v 17:06 | Leri Goodness
Střetávám se se sešlostí času - s jinačí schránkou učitelek mateřský školy, avšak s tolik známými tvářemi a hlasem, že je nelze vymazat z paměti. Z tolik pěstovaný purpurový trávy se stala letní sláma a z očí vymizela ta průzračná jiskra,
taková ta...vždyť víte.
Černý linky tomu moc nepomohly.
Po jejím boku stála nějaká důvěrnice, kámoška do nepohody, či co...ale podle oříškových (i když bych je nejradši přirovnala k výměškům) korálků, si jí bůhví proč můj mozek zafixoval...a to již před mnoha lety zpátky.
Ha! No jasně, uklízečka...

Kvůli přítomnosti člověka, co je na mě pyšnej, ačkoli není prorostlej kořeny našeho rodokmenu, se docela sluší sundat si sluchátka a utnout na pár minut vlny alfa.
Jelikož na mě paní učitelka, nyní již v důchodů, mluvila ve chvíli, kdy jsem byla mimo realitu, pár vteřin jsem si sobecky ukradla, abych se aklimatizovala, zatímco má ústa pronášela zvučné: ,,Dobrý den". Úsměv byl jen následujícím bonusem.

,,No ty si úplně jiná Terezko!...to nený možný! Já jsem na tebe tak pyšná, ona maminka, když mě potká, tak si vás vychvaluje..jak tebe, tak bráchu. Jak jste šikovný", pronesla rozehřátě bývalá učitelka a babička nevím kolika vnoučat.

Myslím, že ani nemusím uvádět, jak přetrapně jsem se v ten moment cítila a že nutkání "předčasnýho odchodu", probíjelo mým tělem, jak 220 V v zásuvce.

,,Ty jsi tak krásná!..a jak je podobná mamině, no že jo?!" přesvědčovala ve své odpovědi onu uklízečku, jenž "stylově" přitakala otřepanou frází: ,,No jo, vopravdu!"

Nejčastější třešničkou (nebo spíš bombou?) na dortu je, když váš rodič, co si připadá neomaleně, když mlčí, s chutí přispěje do rozhovoru větou:
,,Ona byla už tenkrát divná...no ona je vlastně divná pořád, hahahaha!"


Hrozná prdel.


Chtělo se mi utéct na jinou planetu, co bych v tu chvíli dala za to, než stát před dvěma ženskýma, jak se rozplývají nad mojí minulostí a pouhými slovy slepujou nespravitelné. A hned po ránu!
Atypicky v mých myšlenkách kolovala představa o jejich zániku, tak jak to dělám u každého, kdo nabourává témata, jenž jsem si pečlivě vymazala z karotétky.
Nejodpornější fakt je, když si vezmou propisku a odhodí gumu.


Duchaplnost celé konverzace naštěstí zanikla včas, takže nehrozil žádný náladový kolaps. Asi tak 3 minuty. Všechno se vrátilo do starých kolejí, já zas vytěsňovala další denní omyl a zacpala si uši Weilandem.

Fotka:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viollet Viollet | E-mail | Web | 5. února 2016 v 0:47 | Reagovat

Nade mnou se takhle ucitelky nerozplyvaji. To spis v autobuse hledaji nejvzdalenejsi mozne sedadlo, kdyz se nahodou zahledneme. 8-)

2 stuprum stuprum | Web | 5. února 2016 v 12:42 | Reagovat

A někteří by dali kdovíco za pochvalu. :)

3 Popelka Popelka | Web | 7. února 2016 v 12:23 | Reagovat

Páni! Hlavní, co jsem si z toho příběhu odnesla je, že máš naprosto dokonalý talent pro lyricko-epickou prózu! Kolik vnitřní poezie jsi do popisu poměrně obyčejného setkání dokázala vnést je obdivuhodné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama