Okolní okolnosti

28. února 2016 v 17:23 | Leri Goodness
Poslední víkendy přispívají výhradně uspávací náladou - tou, která neopovrhuje jakoukoli psychotropní látkou, co všem mrakům a krásně modrý obloze, vymete poslední dávky vznešenosti. Postrádám tu obvyklou a neobyčejně obyčejnou energii, zpívání z koruny stromů, jenž maj pokaždý jinej orchestr...teď nic neslyším.

Puntíčkářsky počítám, kolik hodin mi ještě zbývá a kolik toho musím ještě zvládnout. Ve zbytku času přichází čas i na přemýšlení, a tak se mlčky odtrhávám od povinností, kroužím ramenama, protože chci docílit odloučení vaziv od kloubů...přijde mi, že se někdy až příliš kamarádí. Každej z nás něco má, nějakýho toho koníčka, kterýmu se věnuje ve volným čase, v době, kdy nechce ležet na posteli a udělat si dobře, nebo jen tak klasicky zapustit jehlu do žil, nasáklou svinstvem TV Nova.

Většina populace se jistě uchýlí ke čtení, k vycházce s přáteli, zamilovaný páry jdou na dobrou večeři a jeden druhého žerou pohledem, jak marcipán na svatebním dortě a nebo si kreslí....něco jako já.
Je bez debat, že je pro mě umění něco jako druh kyslíku, ale přece jen se věnuji i něčemu (zcela?) jinému. Občas si tak říkám, jestli by mě neměli přezdívat "fanoušek mrtvol". Začínám být už nějakou tu dobu proslulá tím, že když se jdu projít, velice často najdu nějakou zvířecí mrtvolu. Těžko bych na prstech jedné ruky spočítala, kolik takových objektů jsem spatřila a zvěčnila na fotografiích.

Bere mě jejich struktura, vím, že se na mě i dívaly..jen tak napůl...dívaly se, ale kolem...skrze mě.
Jejich suchý bělma mě přešla jak kus rozplácnutý zmrzliny na asfaltu, ale nezlobím se na ně, protože už tam nebyli.


Nikdy nemluvím, když je pozoruju. Chci se jim přiblížit a odezírat z prázdný hmoty. Okolí mě nikdy nepřišlo zvláštní. Jen okolnosti, vázající se s koníčky, co mě zajímají. V tom jsem vždycky viděla smysl vytrženej z kontextu.
...A jinak? Když přejdeme na méně drastické a bizarní témata, jsem podobná normální lidem, až na to, že mi chybí vlastnost normálnosti, čehož si velice vážím.

Někdy.
Ale jenom někdy...
...chci bejt v kůži těch, který vídávám po cestách..
...těch rozjetých koly aut, střelených do hlav...
...a pak...
...pak si to zas rozmyslím.

Fotka:






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bocian Bocian | E-mail | Web | 28. února 2016 v 19:09 | Reagovat

Keď nechcem písať, prechádzam sa po meste, čo zväčša skončí návštevou krčmy a mojim tanečným príchodom domov. Ale obdivovanie mŕtvol tiež neznie zle! :-D

2 stuprum stuprum | Web | 2. března 2016 v 17:51 | Reagovat

Život je zakouřená hospoda. :)

3 inspiracenauteku inspiracenauteku | Web | 3. března 2016 v 19:31 | Reagovat

Hm.. Tak jsem procházela blog a jsi moc zajímavá osoba. Ale děsí mě to, jak jsi tak jako zčááásti posedlá smrtí a sebevraždou. :D ALe je zajímavé to číst

4 ANNihilation ANNihilation | Web | 4. března 2016 v 20:33 | Reagovat

A já blbá vždycky zapomenu, že sem nesmím chodit se soustem v puse!
Focení zdechlin, proč ne. A touha občas nimi být, proč ne, když přejde. Hlavně si to nenechat projít hlavou.
+mlask za výběr písně <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama