Koncentrační myšlenky

2. dubna 2016 v 18:52 | Leri Goodness
Přepadla mě chuť podívat se na starý snímky, kde jsem byla sama sobě strašákem, nehodícím se střípkem vratké společnosti a niterná skládka emocí. Silueta postavy se mění před očima a když zkouším nemrkat, začne se můj, před 3 roky starej obličej pohybovat. Všechny části se vytrhly ze svých míst a točí se do kola, jak děti v mateřský škole.
Nos zapadá do očí, oči do nosu a uši se mísí s vlasy. Výraz už neexistuje a tvoří strukturu cementu.
Soustředěným pohledem se snažím snímek co nejvíc pozměnit a když už se oční bělmo přátelí s prachem, začne opětovný proces mrkání. Fotka je zpátky.


Obvykle se záměrem odstrkuju bytost, kterou jsem byla (ne, stejně je to pouhej výmysl víš co, tu fotku někdo někde vyfotil, moje nepravý dvojče, hold si udělalo plastiky ksichtu, tak jako Jackson) a za úsměvem, co rozdávám objektivu foťáku, vidím jenom scenérii divadla, hrající si na život.


,,Vezměme si masky, radostně se tvařme,
kudlu našim kostýmům do zad ihned vražme!


Beru do ruky další fotografii a navracím mým obarveným blond vlasům přirozenou hnědou - ohněm zapalovače. Pak vidím obrázek s oblečením, jenž si matně vybavuji a zbytek té vzpomínky trávím přes žaludek...veškeré látky zvracím v barevný duze. Mý střeva se mění ve fosforový copánky, což mě docela rozesmívá, protože se děsně podobaj těm hadrovým uzlíkům pro malý štěňata, co se daj koupit ve zverimexu.

Ne vždy se však natolik haním, přece jen jsou okolo mě i alba, v nichž si připadám hubenější, než v současný době, což mě na jedné straně překvapuje a na druhé nevýslovně deptá.
Nyní, pouze před 2 roky stará já, se slejvám do sympatické nádobky přesýpacích hodin a užívám si tu chvíli, kdy se zpětně cítím tak minimalistická.

,,Vyhazujme snímky, co nás tíží,
budoucnost se neúprosně blíží!"


Školní sbírku fotografických záznamů se snažím zatlačit do koutů jak Hitler Židy a posílám je do neovzdušněné skříně, kterou nikdo neotevře, dokud nevydám její klíč.

Shromažďuju myšlenky a někdy si říkám, že bych měla vynaleznout takovej očistnej, vyhlazovací tábor přebytečných emocí. Vybraný slabý kousky by se zkoncentrovaly v koncentráku a přebarvily na sněhovej prášek.
Jdu si sepsat seznam...





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lone Howler Lone Howler | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 19:39 | Reagovat

Promiň, sice nevím, jak se k tomu článku mohu vyjádřit, ale .. naprosto mě nadchlo tvé psaní, píšeš tak. jinak. To jsem u nikoho ještě neviděla.Skvělý fráze a tak. A ta fotka se mi moc líbí.
Já a fotky, to je to samo :D

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. dubna 2016 v 20:10 | Reagovat

Skládka emocí!
Ano, to jsem já, bože, jak mě za to můj přítel nemusí..., emoce, to prý se nenosí... O_O  :-?

3 B. B. | Web | 3. dubna 2016 v 0:03 | Reagovat

Asi tak. Nesnáším se na fotkách. Ať mi tvrdí kdo chce co chce, já se na fotce nestrpím. A ta projíždějící auta? Trpím paranoiou, že mě všichni sledují a všichni se na mě dívají a všichni si všímají jenom mě a zírají a v hlavách jim šrotují myšlenky o tom, jaké podivné stvoření to zase potkali...

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. dubna 2016 v 11:07 | Reagovat

Opravdové fotky jsou černobílé.
Barevný život se skládá z černobílých momentek.

5 Ježurka Ježurka | Web | 3. dubna 2016 v 13:26 | Reagovat

Jo, kdyby to tak šlo. Zajímavě jsi pojala tento článek. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama