Stále nad věcí

8. května 2016 v 10:43 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Akryl schne velice rychle. Vrstvy barev přidušují dřevěný plíce paletám, ale nikdy ji úplně nezalknou, tak jak by si přály. Sedím si v obýváku, pod nohama igelitovou podložku proti slzám a bojuju. Možná ani nejde tak o boj, jako o správný překreslení návrhu abstraktního zátiší - protože udělat na chlup stejnej finální obraz není vůbec jednoduchý.

Na brajgl, kterej začal nevinně obklopovat celou moji podstatu, ale i vršky skříní, si zvykám čím dál víc.
A troufám si říct, že i nevědomky prohodíme pár slov o momentálním rozpoložení a závrati ze školních lavic.
Jediný, co považuju za nekorektní, je mý utápění se v jeho náruči. Jinak je všecko tak, jak má bejt.


Nořím se do svý práce, ztělesňuju nehty s pigmentem a někdy se mi podaří přemluvit i lokty.
Vedou mi ruku, ty tam nahoře.
Prostěradlový bytosti s kružnicí nad hlavou.
Náležící duchovní sférou přijímám jejich rady, o nichž vlastně pořádně ani nevím,
ale přijdou mi takovou podivnou zásilkou v podobě vizí a cukáním nervů na stehně.
Přemýšlím o tom, jestli podobně nepřichází smrt.


V bytě je naprostý ticho.
Jen já, akryl a zátiší, co opakuju po stý.


,,Hey, let them do it again, yeah"..,
chraptí mi do sluchátek Layne Staley, co se nikdy nesral s refrénama.
Miluju ho za to a taky za každodenní mráz, co mnou proběhne jak elektrošok.


Barva kápla vedle.
Dva odlišný odstíny, co spolu nemaj sdílej jednu postel.
Do hajzlu!...hadr, pravítko, hned!, nebo se z toho...


Jsem plná pochybný dekadence, ale přesto se snažím bejt nad věcí.


Když už je to fakt zlý a i písničky jsou mírnou zátěží pro ďábla, co je nechce poslouchat, přichází zoufalost.
Mylná představa o tom, že to nezvládnu.
V hlavě se mi tříští rozbitý sklo a dokáže mě vytočit cokoliv -
- a když říkám cokoliv, tak i krabička s barvou na vlasy.
,,Bože ta ženská na mě divně čumí!...směje se jak masovej vrah",
nadávám si v duchu a koukám do očí papírový lady na obálce.
Musím jí otočit obráceně.
Tam, kde je chemický složení.


Mnohé prohry a chyby, které jsem udělala, beru jako jedno velký ponaučení, krok, co příště použiju dopředu a ne zpět.
Měli bysme tak brát všechno.
A po tom vztekání se, bušení do nábytku a dalších neživých věcí, co živý představujou,
by nám bylo možná líp.
Jen když si připustíme a uvědomíme, že tam, kam jsme došli,
jsme se dostali jen díky ranám osudu.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. května 2016 v 14:31 | Reagovat

Kruž nice nad hlavou.
I supové krouží.

2 stuprum stuprum | Web | 8. května 2016 v 14:52 | Reagovat

Hadře, pravítko, kružítko, sdílejte postel.

3 B. B. | E-mail | Web | 8. května 2016 v 15:06 | Reagovat

Často přemlouvám ruce černou tuší. I lokty, i kolena, vlasy, tvář, nos a jelikož pořád něco držím v puse, tak mívám krásný černý flek i na rtech. Těžko se odstraňuje.

4 Miriam M. Miriam M. | Web | 12. května 2016 v 0:02 | Reagovat

Nádherný text. A ten poslední odstavec uhodil hřebíček na hlavičku. Přesné.

5 Smile Smile | Web | 12. května 2016 v 14:40 | Reagovat

Vždycky mi přijde velmi zajímavé, jak se dostaneš od jednoho tématu k druhému a dokážeš to všecko tak pěkně proplést významy...
Popis ukápnutí barvy a následná panika, vztek, řešení... jako životní situace, chyba. Řešení, naštvání se, řešení.
Ten poslední odstavec je bomba.

6 Baryn Baryn | Web | 12. května 2016 v 19:31 | Reagovat

Tohle je opravdu krásný a specifický styl psaní. :-) Popravdě mi to připomnělo, jak jsem četla naposledy Werthera. ;-)

7 adelleheally adelleheally | Web | 12. května 2016 v 19:32 | Reagovat

,,Bože ta ženská na mě divně čumí!...směje se jak masovej vrah" - u toho jsem málem chcípla smíchy :D

jinak, boží článek. Jako vždy v tom vidím hlubší význam :) super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama