Ke štěstí kopancem

4. června 2016 v 17:34 | Leri Goodness
Sedím na terase a zařezávám si malíčky u nohou do škvír od dřevěných parket. Z výšky oblak padá tisíce fotbalových míčů, co si dneska vyměnily šichtu s kapkami. Dopadem se znova odráží od střešních tašek a většina bije do mý spálený hrudi, která si to dneska nekompromisně rozdala se sluncem.


Není od věci, když psychiku se svědomím týrá pravda.
Chci žít spokojeně.


Ocitám se v krajině hluchoněmých, kde slova vytváří hrdla vrabců a šum bublání řek. Jsem v přírodě, nikde nikdo.
Pár těch kilometrů už nohy zaznamenaly, ale brouzdám si dál, napříč neznámou cestou, s níž se dychtivě seznamuju.
Připadám si jak náruživej chlap, co odkrejvá skrytou krásu lehký dvacítky.
Dramatičnost oblak přináší vrtkavé sebevědomí počasí, který si už vůbec nevěří v tom, že si bouřka na zdevastování vybere jiný místo.
Umírám, zaobírám se embryem i narozenou krásou matky přírody, musím podotknout, že jí sakra obdivuju v tom, že ještě dokáže dejchat v tomhle prohnilým světě. A nemluvě o jejích proporcích, Věstonická Venuše se klepe na podstavci a cítí závist.


Co potřebujem víc k tomu, abychom byli spokojený?!
Mnozí z nás maj pevný zázemí a věci, které k životu nejsou vůbec nutností.
Kdyby se lidi radovali z maličkostí, možná by to naše "bytí" bylo o dost lehčí...



Z koruny stromů proplétaj větve kus proutěnýho koberce. Kdyby nebyly tak tvrdohlavý, propustily by i kus červánků, co se jim vkrádaj do soukromí. Procházím pole, ostrý rohy listů kukuřice vykreslovaly symbolickou síťku na mých nohou,
což se mi celkem zamlouvalo, když po mě nechtěly prachy. Dočasný luční tetování. Ztrácím samu sebe, okolí přírody mě vrací do klidu, do samýho nitra nenásilný zelený hmoty, aniž bych se jí o to prosila.
Byla nežnější než lidský slovo.
Byla daleko něžnější, než jakejkoliv frigidní anděl, protože andělé nemaj ruce, jen takový skelný trubky,
co se jako ruce tváří. V reálu to je nepřítomná cigaretová šmouha s charakterem hustý souvislý mlhy.



Pláčeme z nedostatku sladkýho pití.
Jsme zhýčkaný městský frackové, co se mlátí s komplexama.
Pláčeme z nedostatku zpráv na messengeru a cítíme se sami.
Pláčeme a kopem kolem sebe, protože nám nejde načíst Facebook.
Pláčeme z toho, že nám vývojáři Instagramu dočasně zablokovali hastagy.
Pláčeme....
...a z čeho vlastně sakra?!


Buďme spokojený třeba už jen z toho, že máme co jíst, že máme možnost studovat školu, kterou chceme,
že nastal další den...a nebo...nebo jen prostě z faktu, že JSME.
Někdo říká, že být spokojený, je příliš složitý.
Ne, jen si to tam v tý naší zpřeházený palici musíme srovnat.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 4. června 2016 v 17:49 | Reagovat

Včera mě stáhla šlapka. Mám teď morální kocovinu. :D

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | 4. června 2016 v 17:56 | Reagovat

Vývojáři maličkostí jsou v časově neomezené stávce.

3 Saanma Saanma | Web | 4. června 2016 v 19:22 | Reagovat

:-) Někteří to berou tak, že záleží na těch prapodivných věcech a tuhle dobu na tom vystavěli. Při tom to nic není, všechno tohle by se mohlo jeden den vypařit a nikdy se nevrátit. :-) Myslím, že by to bylo pro ně peklo, kdyby si museli uvědomit skutečné kvality života. :-) Prakticky jsi řekla mé pocity za posledních pět let a je až neskutečné, jak pěkně. :-D Já bych u toho musela nadávat. Můžeme si jen přát, že jednou dospějí do toho bodu, kdy jim na penězích, aplikacích a dalších podobných morech nebude záležet, třeba jednou objeví, že člověk může být šťastný jen proto, že existuje. :-)

4 Iris Iris | E-mail | Web | 5. června 2016 v 12:29 | Reagovat

Člověk musí prostě přijít na to, co ho vlastně udělá šťastným, a myslím, že maličkosti jsou lepší, než velké věci :-)

5 B. B. | E-mail | Web | 6. června 2016 v 11:56 | Reagovat

V neděli jsme brouzdala vlhkou trávou plnou lučních květin, v části Slovenska, kde se zastavil čas. Domky s bílými okny, natřené vápnem s modrou skalicí, žádná slinice, slunce nad hlavou, bouřka za zády a já. Dokonalá kombinace. (Až na to klíště na pravém lýtku.)

6 Smile Smile | Web | 7. června 2016 v 14:56 | Reagovat

Nejvíc mě štvou lidi, co si neumí ničeho vážit a cenit a z ničeho nemají dost velkou radost. S takovými lidmi jsem ve třídě, pořád slyším, jak je něco špatně a na ho-no, už se nemůžu dočkat, až budou prázdniny a já budu poslouchat jen přírodu a kamarády, kteří si všechno chválí a snaží se vidět to poozitivní. Posranej intráckej život, říkaj.
Skvěle píšeš, ale to ti asi říkám pokaaždé, když jsem na tvém blogu. No neva. Je to totiž pravda. Při čtení tvých článků se do toho dokážu tak vžít, že to všechno vidím před sebou...

7 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 7. června 2016 v 15:34 | Reagovat

Dobře napsáno

8 Madame Luc Madame Luc | Web | 8. června 2016 v 13:36 | Reagovat

Líbí se mi lyrika, slovní hravost. Vnímání přírody na takové úrovni vyjadřuje skutečnou oduševnělost a pokoru. Vnímám to podobně. Chodit bosý po spadaném listí, poslouchat to lehké šustění a křupání. Nese to náznak přicházející zimy, změn. Každá věc v přírodě překypuje jinou dávkou podprahových signálů a různorodých pocitů.

Jsem emocionálně ztrápený, ale vážím si maličkostí okolo sebe. To je pravděpodobně to nejdůležitější, protože když člověk neumí ocenit i to nejmenší, jeho duše musí být scvrklá a zkažená jako zmačkaný hroznový víno na dně krabičky.

9 slunecnyden slunecnyden | Web | 8. června 2016 v 20:05 | Reagovat

Co dodat - třeba zmoudříte časem .-) A třeba také ne. Ale jsou mezi vámi lidé, kteří dokáží vnímat svět všemi svými smysly. A ty k nim patříš .-)

10 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. června 2016 v 20:27 | Reagovat

Zajímavě podaný článek, takový k zamyšlení...hlubokému...

11 Miriam M. Miriam M. | Web | 13. června 2016 v 11:33 | Reagovat

Nádherné zamyšlení. Souhlasím s tebou. Brečíme kvůli blbostem. A přitom stačí tak málo. Nádech, výdech. Prostě vnímat všechno kolem. Probudila jsi ve mně chuť jít sebou praštit do trávy a koukat na nebe - nebo nekoukat vůbec nikam. Asi to dnes udělám.

12 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 30. června 2016 v 17:24 | Reagovat

Pravda pravdoucí! Pořád se za něčím honíme a nedochází nám, že jsme teď a tady a jsme vlastně šťastní, protože máme úplně všechno, co potřebujeme, a ještě víc toho, co nepotřebujeme. Uvěznili jsme se ve vlastní hlavě a je to horší vězení než to z kamene a s mřížemi... Víc takových článků! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama