Červenec 2016

Abstraktní zátiší - květen 2016

30. července 2016 v 18:16 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V květnu letošního roku jsem se většinu času věnovala abstraktnímu zátiší. Předměty jsou různě zdeformované, realita je záměrně hodně zkreslená a nabývá dojmu neomezených možností, i když i zde platí pravidla. Nejlepší na tom je, že zde člověk může využít veškerou svoji fantazii. :)

sololitová deska, 50x50cm, akryl


Zátiší s pomerančem - duben 2016

26. července 2016 v 19:13 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde můžet vidět konečný výsledek malého zátiší, na kterém jsem pracovala dva dny. Vše je opět malováno akrylem (Duben 2016).


Buďme otevření novým věcem!

25. července 2016 v 18:45 | Leri Goodness
Mnoho z nás má chuť zkoušet nové věci, pustit se bezhlavě do bláznivých nápadů, které vznikly v našich vyšinutých hlavách - buď z vlastní iniciativy, nebo např. s pomocí přátel.
Často se však nabízí otázka - proč z toho většinou sejde a proč automaticky couvneme?...


Bráníme si

V dnešní době nosí lidi silnejší masky, kolikrát mám pocit, že ze sakra silnýho neoprénu. Chodíme mezi sebou se štítem na hrudníku, který vypovídá o našem životě - dočteme se na něm, kdo vlastně jsme a kdo jsou ostatní, dokonce se zde najde i pár odtajněných přání, či odchylky naší pravé povahy, ale vždycky se tam najde informace, co je tak trochu zkreslená - a co je zkreslené, je mnohdy zvýrazněno tučně, protože představuje aspekt, jehož bychom chtěli dosáhnout.



Např.:
,,S každým jednám narovinu" - avšak ve skutečnosti je tomu tak, že třeba dotyčný jedinec nedokáže říct rázné ,,NE".



Ale proč se stydět za své pravé Já a vytvářet o sobě iluze, když se jeho podstata dřív nebo později stejně projeví?
Překážíme si, zakopáváme o své i cizí paty, z nichž vyrůstá masivní překážka, na jejíž zboření je někdy potřeba víc než jeden člověk, pokud se vytvoří hromadně.


Překážky za vážky


Přišel čas, abychom si nalili čistého vína...i když mám pocit, že v něm stejně plave nějakej bordel.
Dokážete spočítat, kolik překážek s sebou nosíte?...
Je to neomezené, dávám vám volnost, tudíž nebudu udávat limit, protože je pofidérní.

Nejsnadněji to poznáme podle toho, jak reagujeme na určité situace - právě tady se ukáže, jestli se dokážeme přizpůsobit něčemu novému, rozhodnout se během několika minut a přistoupit na bezmyšlenkovitý plán, o němž nemáme ani tu nejmenší páru a netušíme, jak dopadne...
Tím nechci říct, že se domluvíte s partou přátel na tom, kdo dřív vyzkouší párno, nebo kdo první nalačno vypije vodečku apod. koniny...

Ale co takhle si vyjet pryč do neznáma a nic složitě nepromýšlet?...zakempit, kde se nám zlíbí, být vzhůru dle vlastního gusta, roztancovat se s přáteli na nejpraštěnější song, co však k smrti milujete, navštívit vytoužený místa, poznat jinej kraj a.....zkrátka být.
Být, vnímat a přestat se alespoň na chvíli zabývat tím, co je a co není racionální?
Vždyť na tom nesejde...točit se kolem logiky, z toho těžkne hlavinka, no ne? xD



Změna mysli nadlehčí překážky, co se rozpustí ve křídla vážek.
Zkuste to, třeba jen na chvíli...není nad to si to tu co nejvíc užít.
Až budeme jednoho dne ležet na smrtelné posteli,
bude už pozdě na poznávání.



Zátiší s pomerančem - 1. část

23. července 2016 v 15:10 | Leri Goodness
V Dubnu 2016 jsem uzavřela všechny školní studie všelijakých skleniček a hadrů posledním zátiším, a to s pomerančem, o kterém už můžu říct, že to bylo asi nejpovedenější zátiší za necelý půlrok (cca od prosince 2015 do dubna 2016). Jediné, v čem vidím mínus, je drapérie, ale brzy se jí naučím a to pořádně - slibuju! :)


Drapérie se skleničkou - Duben 2016

7. července 2016 v 18:10 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V Dubnu 2016 jsem se pustila do jedné z nejtěžších věcí - a to namalovat sklo. Nejen, že jsem prošla půlročním tréninkem (tuším že už od prosince minulého roku), kdy jsem se černým a bílým akrylem snažila udělat takovou tu "rádoby skleničku", která stejně ve finále vypadala jak zdegenerovanej zmetek z továrny. Pak však přišly na řadu barvy, což je zas o level výš. A tak pevně doufám, že v této, již publikovatelné verzi, jsem se tomu opravdovému sklu alespoň trochu přiblížila. :)


Kostelní etika

3. července 2016 v 21:14 | Leri Goodness |  Poezie
Hýbou se hýbou.
Sochy.

Otvíraj se v mozku fochy.
V hlavě halusk a tři dvandy,
užijem si plno srandy.

Ticho!
Tohle je kostel.

Chce se mi spát, kde je postel?
Ruce svatých hážou stíny,
berou skokem moje splíny.

Něco mě tu píchlo!

Hlásí se mý svědomí,
prej mám zlitý vědomí.
Možná se teď k sobě dám,
i když blbě vypadám.

Hlas.
Varhany hrají.

Ty tóny mý uši znají.
V odlescích sloupů vidím třpyt,
všude kolem je svatej klid.

Vlas.
Kadeře okřídlených bytostí.

Nenechme se unášet lítostí!
Bojujme, pojďme kordy tasit,
třeba nás chce někdo spasit...


Parfém se skleněnou rybkou - finální verze

2. července 2016 v 17:34 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zde je slibovaná finální verze parfému se skleněnou dekorační rybkou. Možná se to nezdá, ale na této studii jsem pracovala necelé 3 hodiny (březen 2016, akvarel).


Konopný Amsterdam aneb jak to chodí?

1. července 2016 v 17:12 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Ještě čtyři dny zpátky jsem se procházela po amsterdamský pláži poblíž hotýlku StayOkay a rozrážela špičkou nohy přicházející mořský vlny. Rozpuštěná sůl vyvrhla na břeh žalostně velký množství medúz, nebo alespoň tak vypadaly. Naprosto věrohodně by se snadno ztotožnily s želatinou na dortový korpusy. Měly svoji osobní značku, čitelnej čárovej kód, kterej mohl rozluštit jen jejich gang. Jejich záda zdobily konturový obrysy kopretin a nekulatých kruhů, který mohly předstovat vnitřní útroby. Ale taky nemusely. Kdo ví.


Letadla z masa a kostí v podobě racků nám létala nad hlavou, div nám nevzala pramínky vlasů...i když by to bylo docela praktický, říkám si. Alespoň bych svěřila kadeřnici do rukou moje háro o dva-tři měsíce později.
Během necelých pěti dnů jsem si pobyt v Haagu, ale především Amsterdamu naprosto zamilovala. Je to město cihlových budov, které lehce připomínají postkomunistický režim (alespoň mě to tak připadalo), drog a prostitutek.
A jelikož je zde marihuana legální, no...kdo by toho nevyužil, že? :D


V tomhle velkoměstě totiž existují Coffee shopy, neboli "obchody, který vám dají do těla", jsou trochu takový podsvětí s modrými a zelenými diodami, jenž zábavně prosvětlují regály s konopnými muffiny, cookies, chladící boxy s houbičkami apod.

A pokud byste měli chuť na něco osvěžujícího v horkých letních dnech, můžete potěšit své smysly marihuanovým nanukem. :D Pokud u sebe budeme mít velké množství peněz, až budete v Amsterdamu, myslím, že nakoupíte dost kvalitního materiálu, v nichž obsažené THC s vámi jistojistě zamává.


Řekla jsem si, že když už jsem na tomhle zkaženým místě, neodolám alespoň muffínku s marihuanou. (*byl chuťově vyníkající, bohužel bych jich musela snít mnohem víc, aby se dostavily nejrůznější vjemy, jediné, co jsem cítila, bylo příjemné uvolnění a "zameteno v hlavě"). :D

A aby toho nebylo málo, nejen že se v Amsterdamu člověk seznámí s trávou, ale také s lehkými děvami, jejichž "poslání" spočívá v tom, aby uspokojily co nejvíce zákazníků. Nacházejí se přímo ve čtvrti Červených Luceren", kde procházíte kolem podlouhlých oken, jenž jsou buď zatažená červenou záclonou (=to znamená, že prostituka "pracuje") a nebo jsou záclony roztažené a vy máte možnost zahlédnout onu dívku prodávající své tělo, která se všelijak kroutí a čeká na dalšího nadržence.

Na jedné straně se moje smysly vzpíraly všemu, co se v A. odehrává, avšak na druhé straně jsem dychtila po dalším poznávání, na které ale nezbylo více času. Stačí se projít po ulici a poznáte, jak jsou tam lidi free - doteď si pamatuju jednoho týpka s dlouhými plavými vlasy, co jel na kole a pokyvoval hlavou do rytmu, zatímco mu v uších hrála nějaká hitovka (avšak mám celkem podezření, že v tu chvíli vyjel přímo z Coffee shopu).



Loučení se s tak volnomyšlenkářským uzemím bylo těžké, tak snad zase někdy příště, Amsterdame! Tak co? Navnadila jsem Vás k tomu, abyste tam zavítali, nebo jste zde už byli? :)