Září 2016

Sklenice s vodou a ovocem - srpen 2016

27. září 2016 v 16:58 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Finální verze srpnového zátiší je tady. Tenhle kousek mi trval okolo 4-5h.
Vše je malováno arylem na našepsovaném papíře.

Fotka:

Sklenice s vodou a ovocem - 1. část

23. září 2016 v 18:11 | Leri Goodness
V srpnu letošního roku jsem se rozhodla pro trochu těžší zátiší než obvykle, a tak volba spadla na starou členitou sklenici, do které jsem nalila vodu, aby to byla pořádná výzva. Okolo je položená meruňka a švestka. Cílem bylo sladit co nejvíc věcí, aby se barvy vzájemně doplňovaly. Vše je namalováno akrylem na našepsovaný papír. (* finální verzi uvidíte v dalších příspěvcích). :)

Fotka:

Lilie - akvarel (Červenec 2016)

18. září 2016 v 18:25 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zatím poslední květinou, kterou nyní tak trochu uzavírám letní období, je červenožlutá lilie z babiččiny zahrady. Vybrala jsem si jí především pro její typicky mohutný květ a proto, že jsem jí ještě nezkoušela.

Fotka:

Utopení (ne)viňátek

9. září 2016 v 17:52 | Leri Goodness
Prší.
Obloha vyprodává slzný kanálky, pláče a já mám její ponurou náladu ze srdce ráda.
Prší jen v mý hlavě, což má za následek rapidní pokles pozitivního pohledu na svět.
Soucítím se sobci stejný úrovně, trpělivě se snažím sama sobě dokázat vlastní právoplatnou existenci, a tak si otvírám šumivej sekt.


Lahvinka takřka nehmotné konzistence, co vám po první skleničce vytkne veškeré osobnostní chyby, ale po té desáté je bezmyšlenkovitě promine.
Je to přítel do nepohody, nejintimnější ústní kontakt a tichý posluchač - to on je mnohdy ten první, kdo skrz sklo slyší praskat naši duši...a poslední, co nás vidí bez špetky hrdosti.
Čím víc se napiješ, tím větší počet padajících hvězd uvidíš, spojíš se s dávno zapomenutým imaginárním kámošem, co za tebe lepil tvý smrtelný rány a zachránil tě...nebo, alespoň sis to tenkrát myslel.
Omyl, to ty si se zachránil před sebou samotným.


Znáš ten pocit, kdy jsi přesvědčenej, že máš pumpu na baterky?
Pár náhodných tlačítek na spuštění, zrychlení, zpomalení a gigantickej patent na restart?...jenže právě poslední z nich v mnohých z nás chybí.
Hrdlo flašek se stává vražednou propastí, vlastně jen díky mě, to mý pohnutý ego strká vybraný osoby dovnitř alkoholu a hrozí svou hloubkou, že jestli neodpustí Leri všechnu svojí vinu, kterou jí způsobili, bez milosti je vychlastá.
Valnou většinu z nich mý hrdlo automaticky zpracovalo, možná proto jsem loni málem chytla streptokoka.

Fotka:

Připravuju dokonalou vodní lázeň z hroznů, co vůči mý zubní sklovině působí zatrpkle, ale to je ten nejmenší problém.
Vzpomínám, vzpomínám na všechnu školní verbež, jejíž název nese jednoduché označení: SPLAŠKY.
Výstižné a dostatečně konkrétní na to, aby to poukazovalo na celou skupinu.


Nikdy se nebráním oslovovat tuhle prospěšnou koupel UTOPENÍ (NE)VIŇÁTEK, nechtějí se přiznat, ale jak já, tak oni moc dobře ví, že jim pytel s vinou náleží. Koukám na svý ruce, nehty zalézají daleko ke šlachám, místo nich se derou na povrch stimulační ostny, co se přizpůsobují každý oběti. Nervy přehazujou neutrony jak fotbalovej míč, jenž se brání sevření branky a rozrůstá se do stran. Oči se stěhujou ke spánkům, protože už s čelem nechtěj sdílet jednu a tu samou postel a ústa koketujou se zuby zipů. Mám to zapotřebí?!


Kvůli několika bezcenným kusům hromadě člověčiny, ze který si můžu vzít akorát tak bílkoviny, když je pozřu.
Z mozkovny mě vyrůstaj satelitní antény, asi budim dojem pořádně nabroušený kudlanky, která vědomě ukousává hlavy svým nejbližším.
Tak ať.


Není na to si přiznat, že v nás žije bestie s nepravidelnou potřebou prezentování se.
Učili mě, že se lidem nemá přát nic zlýho.
Copak je špatně, když některým exemplářům přeju, aby potkali sami sebe?