Září 2016

Jsme jaký jsme

30. září 2016 v 17:39 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Lidi se nemění, jsou jaký jsou,
povaha tvoří se už v raným věku,
po boku s osudem vědomě jdou,
někdy to bejvá k silnýmu vzteku.

To, že se mění akorát vkus,
viníme druhý z riskantních kroků,
je často mínus, ale i plus,
z hlediska toho, kolik maj roků.

Nechápem ostatní, klepem si na čelo,
ztratit se v duších je jako v bazénu,
kdyby šlo o nás, to by se nesmělo,
najednou nesejde ani na jménu.

S rozením dávaj nám seshora do vínku,
máme svý příběhy, pohnutý scénáře,
nějaký vlastnosti, posmrtnou hodinku,
co se nám před lety vepsaly do tváře.

Lidi se nemění, jsou jaký jsou,
nejeden ze geny je ihned rád,
po stopách vlastních chyb vědomě jdou,
jakoby v nás vždy chyběl řád.


Fotka:



Sklenice s vodou a ovocem - srpen 2016

27. září 2016 v 16:58 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Finální verze srpnového zátiší je tady. Tenhle kousek mi trval okolo 4-5h.
Vše je malováno arylem na našepsovaném papíře.

Fotka:

Pokoje z růží

25. září 2016 v 18:00 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Trny obvykle srší nesympatičností uvnitř kůže, ale ta má je vyžaduje, aby si ujasnila, že vůbec cítí bolest, že je naživu a snaží se vstřebávat návaly emocí. Sotva začalo září, vrátila se mi chuť na pár hodin umřít a znova se pak probudit s tím, že dostanu novej mozek a srdečnější povahu.


Od začátku mi bylo jasný, že si to můžu leda tak představovat, vysnívat, jaký to je procházet se volně venku mezi lidmi a zapojovat se do rozhovoru v hloučku jedinců, aniž bych měla pocit, že skáču do řeči, nebo že překážim.

Plazím se po osmnáct let starým koberci s frigidními symboly dopravních prostředků, přičemž v souladu s mým věkem si tajně přeju, aby byly variabilní.
Už si někdy ležel na zemi, aniž by si nepomyslel na vlastní smrt? Lež, dokud můžeš, dívej se do stropu a zabij před očima všechny existenciální bestie bez špetky tolerance.


Zvracím lístky růží, co představujou snahu o šetrnou komunikaci mezi mnou a druhou osobou, která o nic takovýho nestála. Zabraňujou mi hojit vlastní rány, a tak je nechávám mokvat jak radioaktivní houbu rodící další a další jí podobný hybridy.
Mý whores, neúmyslně provinilý prostitutky v podobě cigaret jsou snad jediný, co uměj s nespokojenou duší zacházet přesně tak, jak s mužským přirozením. Uspokojí, ale jen na chvíli.


Fotka:


Do pokoje porudí máslově žlutý světlo a z jádra červených růží si bere jejich všechen životní úděl.
Dokončily, co měly. Zůstat namačkaný ve váze jak imigranti v kamionech a pomalu pochcípat.
Na peřinách opodál leží panenky, domalovala jsem jim červenější rty třešňovou rtěnkou, protože vypadaly jako mrtvý...tak to alespoň působilo, navzdory tomu, že s otevřenou pusou ani jednou nemrkly, o dost líp.


Byly rozhozený podél postele v různých pozicích a v podstatě všechny představovaly pouhopouhý vzpomínky, siluety lidský taxidermie, co se choulostivě ztrácely v mý mysli.




Zvedám se ze země.
Mý vlasy se cuchaj, ale přirozeně, nečesám je stejně tak, jak mý myšlenky.
Nedopalky na hrudníku připomínaj shořelý holubí peří, který rozkousala kuna.
Nic není na svým místě.
Probouzí mě tisíc očí, upřených pohledů a já jen dělám, že pořád spím.

Nesnáším je ve střízlivým stavu, když se opiju, jsou tak nějak všichni bytostně kouzelný.
A mě to dojímá, jakmile zjistím, o co vlastně přicházim.


Nechtěně se stylizuju do podoby Krista, v čele mám zapíchnutý trny a sama sebe přesvědčuju, že se to dá v pohodě snést, pokud to vyžene démony, androgynní hlavonožce a embrya, přežívající na úkor odstřihnutý pupeční šňůry.
Mám pořád studený srdce, a tak ani můj pohled nemůže působit příjemně.
Nepůsobim dobře.
Tak, jako mý umění.
Nemůžeš ho mít doma v pokoji, aniž by si nezatoužil po vlastním konci, nebo lepším zrození.
Jsem suchej okraj vydatný pizzy, ze který se musíš dostat skrz poškozenou kůrku, aby si z toho něco měl.

S I L U E T Y /2.část/

24. září 2016 v 17:22 | Leri Goodness |  Z00M
Sleduju tě roky,
pomalými kroky,
tvá tvář je ta, na kterou se váže,
nehmotnej kus androgynní záře.

Fotka:


Fotka:


Fotka:

Sklenice s vodou a ovocem - 1. část

23. září 2016 v 18:11 | Leri Goodness |  Když tvořím...
V srpnu letošního roku jsem se rozhodla pro trochu těžší zátiší než obvykle, a tak volba spadla na starou členitou sklenici, do které jsem nalila vodu, aby to byla pořádná výzva. Okolo je položená meruňka a švestka. Cílem bylo sladit co nejvíc věcí, aby se barvy vzájemně doplňovaly. Vše je namalováno akrylem na našepsovaný papír. (* finální verzi uvidíte v dalších příspěvcích). :)

Fotka:

Lilie - akvarel (Červenec 2016)

18. září 2016 v 18:25 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Zatím poslední květinou, kterou nyní tak trochu uzavírám letní období, je červenožlutá lilie z babiččiny zahrady. Vybrala jsem si jí především pro její typicky mohutný květ a proto, že jsem jí ještě nezkoušela.

Fotka:

Ustrnutí

16. září 2016 v 19:22 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Lemuje mě bílá stěna,
v koutku úst lpí pivní pěna.
Schází cola, tabák, chill,
k tomu, abych lépe snil.


Dovídám se neotřele,
s vtipem, těžce, avšak směle,
že poslední rok od roku,
schází láska po boku.


Ref.: ,,Bolest s prázdnem běží běží,
nechtějí jít zpátky,
jediný dny, kdy utlumí se,
jsou teď jenom pátky.
Vyháním je vlastní vůlí,
nejčastěji hudbou,
nikdy se však neschovají před svou vlastní sudbou".


Lemuje mě délka stropu,
kolem sebe do stěn kopu,
schází rozum, cit a žal,
k tomu, abych břímě sťal.


Dovídám se zpod postele,
s ironií, lehce, vřele,
že hodinu od hodiny,
vzdaluju se od rodiny.


Ref.: ,,Touha s hvězdou běží běží,
nemíním jim slíbit,
že nepolíbím toho,
kdo mě se bude líbit.
Ve sluchátkách slyším stovku párů hekat,
jediný, co zbývá mě, je teď jenom čekat".


Lemuje mě roh poličky,
cukr dře se o stoličky,
schází nervy, čas i světlo,
aby špínu dobro smetlo.


Dovídám se rozjařele,
proč mě láska teď tak bere,
za čím vězí věčné stání,
halda duší je tu k mání.


Ref.: ,,Chtíč s dotykem běží běží,
lezou všude kolem,
zdá se mi, že jsem obětním volem.
Nezáleží na tom, zda marná snaha vyjde,
stejně jednou Amor s křídly za úplňku přijde".


Fotka:

Utopení (ne)viňátek

9. září 2016 v 17:52 | Leri Goodness
Prší.
Obloha vyprodává slzný kanálky, pláče a já mám její ponurou náladu ze srdce ráda.
Prší jen v mý hlavě, což má za následek rapidní pokles pozitivního pohledu na svět.
Soucítím se sobci stejný úrovně, trpělivě se snažím sama sobě dokázat vlastní právoplatnou existenci, a tak si otvírám šumivej sekt.


Lahvinka takřka nehmotné konzistence, co vám po první skleničce vytkne veškeré osobnostní chyby, ale po té desáté je bezmyšlenkovitě promine.
Je to přítel do nepohody, nejintimnější ústní kontakt a tichý posluchač - to on je mnohdy ten první, kdo skrz sklo slyší praskat naši duši...a poslední, co nás vidí bez špetky hrdosti.
Čím víc se napiješ, tím větší počet padajících hvězd uvidíš, spojíš se s dávno zapomenutým imaginárním kámošem, co za tebe lepil tvý smrtelný rány a zachránil tě...nebo, alespoň sis to tenkrát myslel.
Omyl, to ty si se zachránil před sebou samotným.


Znáš ten pocit, kdy jsi přesvědčenej, že máš pumpu na baterky?
Pár náhodných tlačítek na spuštění, zrychlení, zpomalení a gigantickej patent na restart?...jenže právě poslední z nich v mnohých z nás chybí.
Hrdlo flašek se stává vražednou propastí, vlastně jen díky mě, to mý pohnutý ego strká vybraný osoby dovnitř alkoholu a hrozí svou hloubkou, že jestli neodpustí Leri všechnu svojí vinu, kterou jí způsobili, bez milosti je vychlastá.
Valnou většinu z nich mý hrdlo automaticky zpracovalo, možná proto jsem loni málem chytla streptokoka.

Fotka:

Připravuju dokonalou vodní lázeň z hroznů, co vůči mý zubní sklovině působí zatrpkle, ale to je ten nejmenší problém.
Vzpomínám, vzpomínám na všechnu školní verbež, jejíž název nese jednoduché označení: SPLAŠKY.
Výstižné a dostatečně konkrétní na to, aby to poukazovalo na celou skupinu.


Nikdy se nebráním oslovovat tuhle prospěšnou koupel UTOPENÍ (NE)VIŇÁTEK, nechtějí se přiznat, ale jak já, tak oni moc dobře ví, že jim pytel s vinou náleží. Koukám na svý ruce, nehty zalézají daleko ke šlachám, místo nich se derou na povrch stimulační ostny, co se přizpůsobují každý oběti. Nervy přehazujou neutrony jak fotbalovej míč, jenž se brání sevření branky a rozrůstá se do stran. Oči se stěhujou ke spánkům, protože už s čelem nechtěj sdílet jednu a tu samou postel a ústa koketujou se zuby zipů. Mám to zapotřebí?!


Kvůli několika bezcenným kusům hromadě člověčiny, ze který si můžu vzít akorát tak bílkoviny, když je pozřu.
Z mozkovny mě vyrůstaj satelitní antény, asi budim dojem pořádně nabroušený kudlanky, která vědomě ukousává hlavy svým nejbližším.
Tak ať.


Není na to si přiznat, že v nás žije bestie s nepravidelnou potřebou prezentování se.
Učili mě, že se lidem nemá přát nic zlýho.
Copak je špatně, když některým exemplářům přeju, aby potkali sami sebe?



S I L U E T Y /Srpen 2016/

3. září 2016 v 16:28 | Leri Goodness |  Z00M
Siluety, pouhá linie přenosných energetických světel.
Pouhé mihnutí,
prostor ve zdvihnutí,
boří se nade mnou,
pod hlavou barevnou.
A září.

Fotka:

Fotka:

Fotka:

Lepší vyhlídky

2. září 2016 v 17:45 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jetel tvoří docela slušnej kobereček posečený louce a krávy bučej do rytmu větru. Vesnická atmoška byla vždycky jistotou relaxu, nenásilných tónů přírody a slušnýho znásilnění problémů - teda jen na určitou dobu, než se k nim zas vrátíte jak zbitý manželky.

Každým ránem, kdy mi průhledný bytosti z nebes dovolí žít dál, si uvědomuju, jak se mám zatraceně dobře.
Nahlížím do nepřístupných lokací - říká se, že lidi co tam žijou, srovnávaj zdejší život s rájem.
Nevim, může to bejt jen zástěrka s podezřele dokonalou realitou, nebo tam prostě chlastaj jak Dáni a pletou si gauče se zlatýma cihlama.

Každopádně se nesmířím s mou nynější pozicí, i když styl dejchání mi v téhle době přijde dost příhodný.
Už ze zvyku se však objeví známé ALE...
...ale mohlo by se to změnit, ale to bych se vrátila tam, kdej jsem byl/a, ale to nepůjde, atd atd....


Donekonečna v pochybnostech - to jsou špatný vyhlídky.

Fotka:

Rveme mříže z vlastního vězení, co se hned po narození upnuly na naše tělo a nám se vrazilo mlíko do hlavy. Malujeme čerta na zeď v rolích, do nichž myslí pronikáme a to i v případě teoretický úvahy o zabití nepřátel.
Revolver nebo puška?...
...to je jedno, hlavně, že poteče rybíz a vyplavou jedovatý červený destičky.
Pak je použijem na surfování, protože milujeme moře.


Mhouřim oči a sleduju západ slunce, dotýká se všeho, čeho je schopno a obtěžuje místní alej stromů a přerostlý lesy. Vyhledávám lepší vyhlídky a duhovky se mi díky umírajícím paprskům mění na nepřirozeně pomerančový.


Je lehký si lhát sám sobě, že nám nic neschází, falešně vytahovat krk z bažiny a přinutit se cítit šťastně.
Jak často si však přiznáme, že je to láska/sebevědomí/víra/zdraví...., co je pravou příčinou toho, co nám doopravdy chybí?...


Zatraceně dlouho trvá, než se zbavíme protivný zvědavosti a nebudeme mít potřebu prahnout po něčem "lepším".
Žebříků je x, šplhám obvykle po tom s pochybnýma špriclema a padám k zemi.
Asi proto mi na zádech rostou černý perutě a nohy mi mizí jak po silný cukrovce.
Stejně polezu znova, o tom, že jsem nepoučitelná, už ví stejně všichni.



Zkusím to zas zejtra, pozítří i za týden,
nasadím si imaginární pavoučí nohy a až si zlomím ty svý úplně,
budu předstírat, že mi jich zbejvá ještě osm.