Lepší vyhlídky

2. září 2016 v 17:45 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jetel tvoří docela slušnej kobereček posečený louce a krávy bučej do rytmu větru. Vesnická atmoška byla vždycky jistotou relaxu, nenásilných tónů přírody a slušnýho znásilnění problémů - teda jen na určitou dobu, než se k nim zas vrátíte jak zbitý manželky.

Každým ránem, kdy mi průhledný bytosti z nebes dovolí žít dál, si uvědomuju, jak se mám zatraceně dobře.
Nahlížím do nepřístupných lokací - říká se, že lidi co tam žijou, srovnávaj zdejší život s rájem.
Nevim, může to bejt jen zástěrka s podezřele dokonalou realitou, nebo tam prostě chlastaj jak Dáni a pletou si gauče se zlatýma cihlama.

Každopádně se nesmířím s mou nynější pozicí, i když styl dejchání mi v téhle době přijde dost příhodný.
Už ze zvyku se však objeví známé ALE...
...ale mohlo by se to změnit, ale to bych se vrátila tam, kdej jsem byl/a, ale to nepůjde, atd atd....


Donekonečna v pochybnostech - to jsou špatný vyhlídky.

Fotka:

Rveme mříže z vlastního vězení, co se hned po narození upnuly na naše tělo a nám se vrazilo mlíko do hlavy. Malujeme čerta na zeď v rolích, do nichž myslí pronikáme a to i v případě teoretický úvahy o zabití nepřátel.
Revolver nebo puška?...
...to je jedno, hlavně, že poteče rybíz a vyplavou jedovatý červený destičky.
Pak je použijem na surfování, protože milujeme moře.


Mhouřim oči a sleduju západ slunce, dotýká se všeho, čeho je schopno a obtěžuje místní alej stromů a přerostlý lesy. Vyhledávám lepší vyhlídky a duhovky se mi díky umírajícím paprskům mění na nepřirozeně pomerančový.


Je lehký si lhát sám sobě, že nám nic neschází, falešně vytahovat krk z bažiny a přinutit se cítit šťastně.
Jak často si však přiznáme, že je to láska/sebevědomí/víra/zdraví...., co je pravou příčinou toho, co nám doopravdy chybí?...


Zatraceně dlouho trvá, než se zbavíme protivný zvědavosti a nebudeme mít potřebu prahnout po něčem "lepším".
Žebříků je x, šplhám obvykle po tom s pochybnýma špriclema a padám k zemi.
Asi proto mi na zádech rostou černý perutě a nohy mi mizí jak po silný cukrovce.
Stejně polezu znova, o tom, že jsem nepoučitelná, už ví stejně všichni.



Zkusím to zas zejtra, pozítří i za týden,
nasadím si imaginární pavoučí nohy a až si zlomím ty svý úplně,
budu předstírat, že mi jich zbejvá ještě osm.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. září 2016 v 18:31 | Reagovat

Zmiňuješ zde "ale", já často "kdyby". Jdu se podívat na záda, zda mi tam taky už rostou černý perutě, nebo spíš na hlavě čertovský rohy? ;-)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. září 2016 v 20:59 | Reagovat

Ze žebříků mám nejraději štafle.
Když češu třešně. Ty sladké srdcoffky.

3 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 2. září 2016 v 22:11 | Reagovat

Lhát sám sobě je nejjednoduší věc na celým světě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama