Skomírání žárovek

9. října 2016 v 17:35 | Leri Goodness
Stojatý vody nezůstávaj věčně v klidu, protože jsou většinou první na ráně, co se zblázní ze stereotypu. Natahuju si všechny možný šlachy a měním pozice podle toho, kdy už mám dost přesvědčivej pocit, že bych se dokázala ztratit světu.

Naskytla se stejná situace, stejný lidi i prostředí, ve kterým musím žít ještě dva roky. Mám z toho radost a zároveň strach.
Tak co? Ještě prožíváš to typický sevření útrob?!?...
Jako děvka si mě delirium uchovává ve svým sklepě s ironickou klimatizací a chodí kolem mě s maskou, co prozrazuje jeho neoblomnou chuť vyjebat s kusem složených kostí.

Fotka:


Kdyby jen na okamžik zjistilo, že podle budhismu vlastně prahne po střevech, úzkostným srdci a otvoru do celýho těla, možná by si to rozmyslelo.
Někdy mě potěší už jen to, že se místnost a nábytek v ní začne dobrovolně hejbat, beru to tak, že mě chce mozek jednou za čas udělat radost, ozvláštnit moment protichůdnýho momentu a vtlouct mi do hlavy, že mám mánii. Funguju jak mobilní displej, nějakou dobu jsem tě schopná vnímat, ale po pár minutách zhasnu.


Žárovky skomíraj, protože se jim chce, ne proto, že by je někdo vypnul.

Hladím dvoupohlavní bytost, jsou i časy, kdy se dokážu jak já, tak ona rozdělit na právoplatný občany našeho povadlýho státu a zapomenout na to zlý.
Většinou to dopadne tak, že si dáme dávku, ale ve skutečnosti, si dá ona nás.

To pak točíme očima, pod vlivem clon překrucujem vlastní objektiv a kreslíme smyšlený vrahy na kus bloku s nápisem: ,,Po stopách myšlenek". Vždycky z toho vyleze něco ojedinělýho, až možná mrazivýho. Nepamatuju si však, že bychom si vzájemně zjišťovali, jak vlastně daleko pokročilo naše šílenství.
Jen si tak nezávazně v propocených svetrech dáváme francouzáka....za to, kolik schizofrenních bludů jsme zas napáchali.


Fotka:


Po stodvacátý si matně přehrávam mou vysněnou podstatu osobnosti, takovou, do který bych se chtěla převtělit. Jediný, s čím se nedokážu smířit je to, že to nikdy nepůjde. To je docela blbý vzhledem k tomu, že jsem si předem slíbila, že počet dní, kterých zůstanu naživu, nebude vzrůstat.
Kdybyste se měli houpat, na čem by to bylo? No tak klasicky, většina lidí si zablbne na houpačkách...já vždycky toužila po obrovským lustru s háčkem na věšení oblečení. Tak nějak podvědomě totiž cítím, že by mohl být mým potencionálním osvoboditelem ze zajetí.


Má mysl, sestavená z cigaretovýho zdiva sotva drží pohromadě, ale mě to docela uklidňuje, když vím, že brzy přijde další vize k realizaci obrazu.
Taky tě svědí zevnitř mozku?
Mě hrozně..
V hrtanu mám zasekanej vláček z hřebíků, když potřebuju mluvit a jakmile se o to pokusím, začnu krvácet.
Potřebuju se zbavit tíhy, myslím si, že když tu se mnou zůstane, mým dalším koníčkem se stanou zbraně.


Zkouším se vnímat napůl, zkouším se ztrácet.
Utrácet a vyhasínat....
...narozeninový svíčky sfoukávaj děcka zapíchnutý v dortu, ale co ty svíčky, který narozeninový nejsou?...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cíťa Cíťa | Web | 9. října 2016 v 17:58 | Reagovat

já bych se chtěla houpat jako dítě, když se chytne svých rodičů za ruce a pak běhá, zvedá nohy a rodiče ho houpou. Fakt idilický. fotky jsou krásné stejně jako francouzáky ve svetrech... (šibalské mrknutí)

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. října 2016 v 18:23 | Reagovat

Před houpačkami upřednostňuji řetízkový kolotoč. Plivneš nahoru nad sebe a ten na následující sedačce to chytne rovnou mezi oči.

3 Cecílie Cecílie | Web | 9. října 2016 v 22:34 | Reagovat

Trochu pochmurné, to bude asi tím podzimem.

4 Jana Jana | Web | 10. října 2016 v 11:01 | Reagovat

Po nádherných výtvarných pokusech jsem se dočkala něčeho neveselého, truchlivého...někdy je to asi třeba se vypsat...

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. října 2016 v 18:17 | Reagovat

Ztrácet se zkouším téměř pořád, ale nějak ta "mlha přede mnou, mlha za mnou"  nefunguje! ???

6 miriabel miriabel | Web | 14. října 2016 v 0:44 | Reagovat

Já toužím po houpací síti přes půl pokoje a nebo po obří houpačce zavěšené někde v lese na stromě...
Zevnitř hlavy mě někdy svědí a nemám to ráda. Fakt ne.
Nevím totiž, jak se efektivně toho pocitu zbavit... Vždycky musí odeznít sám...
Nádherná fotka stromů v mlžném oparu!

7 Ježurka Ježurka | Web | 14. října 2016 v 16:15 | Reagovat

Zaujalo mne to houpání na lustru. Přiznávám, že to mne nikdy nenapadlo a nejspíš bych se bála, že se neudržím. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama