Duben 2017

Orchidej - akvarel /1.část, březen 2017/

29. dubna 2017 v 19:23 | Leri Goodness |  Když tvořím...
Zhruba měsíc zpátky jsem se zhruba po půl roce vrátila k malbě květin akvarelem a tentorkát jsem si vybrala orchidej. Celou práci uvidíte již brzy. :)

Fotka

Placentový plíce

28. dubna 2017 v 17:38 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Stávám se fasádou s prokouřenou dírou,
co nezná hranici a nekámoší s mírou,
plíce si žehlím clonou z tabáku,
jsem pevnost z cihel, jsem komín baráku.

Kyslíkem z cigaret buduju chrám,
podsvětí záhuby, kde žiju sám,
malinkou škvírou prochází světlo,
co temno včerejší bravurně smetlo.

Z bílých plic tvoří se dost matný želé,
co se v mých útrobách nechvalně mele,
snad zkapu, upadnu, jak bídná lůza,
poslední obětí bude má múza.

V reálu měl bych mít zbrojní pas,
a vraždit v myšlenkách okolí zas,
snažit se o dílo, o přesnou práci,
co se však po pitvě pomalu ztrácí.

Když vstávám, umírám, když spím, tak tančím,
jak plamen skomírám, pořád se mračím,
rozvracím normy tím jakej jsem,
stávám se střeleným uštvaným psem.


Fotka

,,SOUČASNÁ NÁLADA" - vl. obraz (březen 2017)

16. dubna 2017 v 18:30 | Leri Goodness |  Obrazy mých vizí
V březnu jsem jednoho sobotního odpoledne vytvořila během 2 hodin rychlý, trochu expresivní obraz, který je založen především na mé tehdejší náladě a pocitech. Dobře si pamatuji, že jsem během tohoto "vyřádění" vůbec nad ničím nepřemýšlela, což mě dodalo obrovskou svobodu, co se výtvarného vyjádření týče.

(sololitová deska, lepenka, přírodní uhel, akryl, kancel. papír)


Klinika snílků

15. dubna 2017 v 19:04 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Bláhově si myslel, že když uvidí padat hvězdu, jeho přání se mu splní.
Zanedlouho zjistil, že igelitka s laciným potiskem vín, krabička Marlborek
a čerstvě zabalenej gyros, mu udělá radosti víc, než naivně v něco doufat.
Ale přesto to nevzdal.
Ani já.


Měla jsem pocit, že mi na hrudníku přistála těžká větev, která však neměla odkud spadnout, přece jen jsem ležela na popraskaný matraci a měla střechu nad hlavou. Obličej mi balzamoval cigaretovej smog, dělal ze mě mrtvýho faraona s nápadnýma černýma linkama a přistával mi na koncích řas, který den předtím prohnala řasenka.


Přes můj nevýslovnej pocit selhání a povlak špíny, se můj rozum musel přenést ve vlnách. Záblesky paměti si celkem dobře
zafixovaly celou tu průpravu na dřevěný loďce, přes níž mi přesahovaly špičky conversek.
Pádlování mi bylo vždycky cizí, a tak práci odvedli zkušenější a tvrdili mi, že jsem se dostala mimo časoprostor.


Můj smích místo odpovědi začal slábnout, jakmile jsem viděla kusy androgynního přirození,
co si třeli o vnější stranu mýho dopravního prostředku, dokud v nich neulpěly několikametrové třísky.


Fotka



,,Zlato, děláme to za tebe, bojujem o tvý zdraví a vyháníme strašáky z věže. Prosím, nepouštěj je tam zpátky, když by se vrátili, přišli by v převaze", promlouvali ke mě skrz plechovej tón, co připomínal rozhlas v rádiu.



Dokonce se mi zdálo, že to myslí vážně, když za pár dní některý z nich umřeli na infekci a pomalu se rozplynuli, jako ranní hustá mlha. Byli mou oporou jen tehdy, pokud jsem jim říkala "mami".
Orgasmy téhož typu tu probíhaly denně, byla jsem zvána i já, ale pokaždý jsem odmítla, protože mi bolest v podobě zmasakrovaný intimní partie, nevytvářela žádný potěšení.



Po odmítnutí následovalo obvyklý hlasitý obvinění, že o svý strašáky nechci přijít.
Chtěla jsem, ale jinak.
Hráli jsme si tedy na vlak, přesně tak, jak znělo mý přání.
A protože jednotlivý vagóny musí bejt propojený, lidi, co stáli v řadě, do sebe postupně nechali vniknout ty druhý.
Byla to magie.


Fotka



Rituál kliniky snílků, znající podstatný způsob, jak zohlednit i ty nejtajnější a nejméně diskutabilní potřeby.
Nechat se vést a uvést do svýho podvědomí.
Přetvářet fantomy na anděly spásy, pocuchat jim křídla a obrátit je k obrazu svému.



Počet partnerů tu neznal omezení, snad jen přeměna sexuální orientace,
když už vás nebavilo klátit jedno a to samý pohlaví.
Jednou jsem takhle přišla i ke krásnýmu strništi, co ve mě evokovalo domnění, že mám cobainovský rysy.
Možná proto mám nutkání si opatřit kytaru a naučit se na ní hrát,
nanést na sebe tuny pánskýho sprcháče a vykoupat krk v toaletní vodě Huga Bosse.



Vytáhněte mě za ruce, že to není pravda!
Místo záchrannýho kruhu, se chytám další mořský vlny a ty to můžeš zastavit!
Uděláš to pro mě?



Můžu bejt pak vším a zároveň ničím, nicotností v ničem k ničemu, nebo jen stínem,
kterej bude dopadat tam, kam sám určíš.
Třeba se na všech těch pravidlech týhle okřídlený hry nakonec shodneme.
Platí?...



Portrét paní H. - únor 2017

13. dubna 2017 v 15:53 | Leri Goodness |  Portréty
Koncem února jsem oslovila jednu místní, velice milou paní z našeho města, jestli bych ji mohla nakreslit. Naštěstí nebyla proti, a tak jsem jí jednu neděli zvěčnila na papíře u ní doma v obýváku. :)

Fotka

30). Vyrovnání

12. dubna 2017 v 18:41 | Leri Goodness |  Citáty
,,Čím víc talentu, tím víc tíhy".

~ L.G. ~

Všude jsou mříže

9. dubna 2017 v 10:36 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Podle norem činíme svou práci,
dřeme - jsme malí ošoupaní ptáci,
,,Umíš lítat?", ptá se černej bez křídel,
,,Neumím, nemám čím - urval mi je nepřítel".

Podle řádu krotíme svý pudy,
někdy ale vybočíme - možná taky z nudy,
utíkáme do neznáma, dokud ještě smíme,
o svým světě z ideálu tajně doma sníme.

Podle starých, časem zrezlých mříží,
žijeme v okovech, ruce se nám kříží,
cesty mění dráhu vždycky směrem k nám,
člověk si spíš vypomůže kolikrát jen sám.

(psáno 31.1.2017)

Fotka

Portrét dědy - únor 2017

7. dubna 2017 v 18:12 | Leri Goodness |  Portréty
V únoru téhož měsíce, jsem stihla zaznamenat i několikátý pokus o ztvárnění portrétu mého dědy, který mě sedí modelem už nějakou tu dobu - zejména proto, že má výrazné rysy v obličeji, což je pro studii anatomie zásadní.

(únor 2017, tužka 8B)

Fotka