Červen 2017

Portrét bratra - 1. část (květen 2017)

26. června 2017 v 15:04 | Leri Goodness |  Portréty
Na konci května jsem opět zvěčnila portrét mého bráchy, když jednu sobotu poklidně sledoval televizi. Troufám si říct, že je to jeden z nejpovedenějších za poslední dobu, který mám odvahu zveřejnit. Později uvidíte celkový výsledek. :)

Fotka

Kosatec - akvarel, květen 2017

23. června 2017 v 15:52 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Koncem května jsem se opět po dlouhé době rozhodla vrátit k mému oblíbenému akvarelu. Pro tentokrát jsem si vybrala kosatec a pokusila se ho ztvárnit - poprvé.

Fotka

Povl povlů

22. června 2017 v 18:49 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
V tom opojení smyslů z drog,
současně vládne potřeba "brát",
stačí ti k propadu jeden krok,
zjisti, co jsi teď ochoten znát.

Nebereš v potaz radost ze smíchu,
černotou nazýváš stráně a lesy,
to ti jen nabízí představa vpichu,
avšak víš, že je tam svoboda - kdesi...

Jakoby tvý oči prolili savem,
bez sil se kolíbáš ulicí, lávkou,
v domnění, že je to určitě právem,
přemýšlíš nad svojí denní dávkou.

Obličej jak maska mizerný zrůdy,
jsi trochu ztrhanej, jen holá kost,
co někdo vytáhl z posmrtný půdy,
máš toho blbnutí akorát dost.

Slepě si skotačíš v nesoudný míře,
z útlaku před druhým už vrháš nože,
v třpytivým kokainu, škaredý díře,
bezmoc tě donutí zavolat: ,,Bože!"


/psáno 18.5.17/

Fotka



2# KOLABORACE /duben 2017/

17. června 2017 v 17:07 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Další skica z cyklu zvaného ,,KOLABORACE" je zde. Indigový chlapec, forma ďábla, nebo snad svatého? Může to být vším, v čem tě tvé myšlenky utvrzují...

Fotka

Stepi úkrytů

16. června 2017 v 17:25 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že jsi na místě, kde tě nikdo zaručeně nenajde? Vzatej přírodou, přerostlýma kořenama bohémských stromů a umírněností z frustrace, že přece je zrovna v tuhle chvíli někde existuje osoba, co na tebe myslí. Když se tak sám sebe ptáš a ujišťuješ, už dopředu odhaduješ, jaká odpověď se asi dostaví.
A tak pozoruješ houf vrabců vystřelujících z křoví, co od tebe letí pryč...


Vypotřebovávám důstojnost k setrvání na téhle planetě. Občas ji beru ze zkumavky na dárcovský spermie, který svou ledabylou rychlostí utíkaj naprosto stejně, jako já od lidí. Cíle a starty si vždycky určuje mý podvědomí a
po každým kilometru se podél trasy objevujou fluorescentní čísla, abych věděla, až kam jsem se dostala.


Teprve po 800m plivu krev, když mý srdce předběhne touhu po roztáhnutí křídel.


Kůže na holeni se zamilovala do organický hmoty, násilím sedřený trsy trávy objímaj obě nohy,
jako nějakou svátost a barví ji na vodníka.
Pro dnešek to stačí.
Pokud je útěk zvládnutej za slušnej čas, často mě odměňuje androgynní nymfa,
která mívá všechny předpoklady pro to, aby ve mě vyvolala sympatie k jejímu tělu -
- k rouře střev a žalostně neupřímným postojům.
Udejchaná se kácím k zemi před tuhle nevyhraněnou formu patriarchátu,
co mi na rozechvělej krk nasazuje ryze zlatou medaili.
Krev obcuje s tepnami v jedný komoře, jak jaderná elektrárna čerstvě po výbuchu.


Fotka


Jímá mě její dárek v podobě existenční deprivace, umocněná zbabělostí a zlověstnejch předtuch, že už líp nebude. Ubliž mi tak, abych tomu doopravdy uvěřila!
Utop mě ve směsici alkoholu a nedopalků cigaret, co miluju a já ti přísahám,
že tě nikdy nepřestanu děkovat za to, jak byla má smrt vyjímečná.
Místo výhružek, jenž jí podstrkávám, mě jen trochu profackuje se slovy:
,,Ty vydržíš víc, než to, co jsem ti schopná udělat".

Doteď se jí snažím porozumět.


Dostávám od ní pravidelně celý hromady pastelovejch šatů s brožemi slabě modrých růží,
protože mě prej vidí blíž nebi.
Vlastně je docela milá, jsou dny, kdy donese i flašku Chardonnay,
kterou společně pijem na mý terase a zbytek,
co je na nás moc, vylejváme do popelníku.
Nemluvě o tom, jak je dobrá v balení jointů a v prznění francouzský poezie.


Trochu to vypadá, jako bychom byly spřízněný duše, ale to je jen marný zdání.
Její slova jsou průtokovým ohřívačem, co ve mě chvíli vřou, a pak se postupně umrtvujou.


I když mě vždycky odměňovala jen za to špatný, na druhou stranu mě udržovala v absolutní zádumčivosti, až se nakonec z existnenčí deprivace stala existenční mantra.



Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že možná existoval někdo v jiným pohlaví,
kdo byl naprosto stejnej jako ty?........



Portrét paní P. - duben 2017

11. června 2017 v 11:03 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem opět zavítala do domova důchodců, abych zvěčnila dalšího zajímavého člověka. Tentokrát na mě čekala paní P., která přímo ukázkově dokázala sedět hodinu a čtvrt, za což jsem jí nesmírně vděčná, protože bez ní by portrét nikdy nevznikl.

Fotka

Bleskrentgen

9. června 2017 v 17:53 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Záclony těžknou, pár lidí kouří,
venku je temnota, silně tam bouří,
je cítit napětí, co mysl blokuje,
někdo ven vybíhá, všechny to šokuje.

Po chvíli skácí se, dopadá na zem,
výprava skončila zlomeným vazem,
lidi se vyklání, dívají na tělo,
kterýmu umřít se docela zachtělo.

Se smutkem odnáší kus masa pryč,
kopají jámu, nesou si rýč,
hází ho do díry, aby se zbavili,
hromady krve, kterou se zbarvili.


Není nad přírodní pigmenty!

Fotka


Pavlače pomněnek

4. června 2017 v 16:01 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám, protože neumím žít jinak. Rozmlouvám s okolím, odkud se vrací zpátky jen moje ozvěny a převracím klacíkem nafouknutý kapry u břehů, aby mi připomněly fáze smrti. Vždycky mi je tak dokonale objasní, že se mý slova vytrácej ve vzduchu.


Spjatej kořeny, šlachovitými rostlinami podél těla a bezednou atmosférou čarovný esence klidu…
Bolí tě u srdce, doufáš v návrat infarktu, aby ses nemusel vracet do tý posraný začouzený "fabriky na výrobu lidí" - světa
Chce se od tebe produkce, plodnost, plýtvání tunou spermatu na někoho, s kým vlastně mít dítě ani nechceš. A když už na to dojde, obracíš se při vrcholu ke zdi.

Rovnám si záda u stromu a uši nasávaj hluk pářících se komárů. Je to stokrát přirozenější, než naslouchat večerním zprávám, než se modlit za atentáty v Londýně, bouřit se proti systému, nebo si nechat radit, jak má vypadat slušnej život ještě slušnějšího člověka.

Fotka


Voda bere inspiraci od nebe a dost okatě mu vykrádá barvu. Pomněnkový pavlače vládnou chmurným víkendům a především rozhorčenýmu počasí, co nikdy nedrží slovo. Mezi mraky se objevujou černý fleky strak, který nitrožilně užívaj nějakou čistší formu entusiasmu a já jí chci taky. Mají pak větší a hlubší oči, jakoby se dotkly chrámů nirvány, ale přes jejich podlost jim to nevěřim a radši zastávám názor, že jsou zbouchnutý, když takhle vyváděj.


Válím se někde v modrý záplavě bouřkovejch odstínů, slibující dodatečnou míru prošlýho patosu. Začínám vzdorovat všem sluníčkářům a nahrazuju jejich záře špičatým půlměsícem.


,,Kdo může bejt pozitivní, když čerpá z utrpení?"

Otvírám se novým možnostem venku poblíž lesa, blízko rozkládajících se zvířat a touze po umění žít.


,,UMĚT ŽÍT JE TISÍCKRÁT UMĚLEČTĚJŠÍ, NEŽ JAKÉKOLIV UMĚNÍ".

Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám v domnění, že mě žít naučí.



Portrét táty - duben 2017

2. června 2017 v 17:08 | Leri Goodness |  Portréty
V dubnu jsem se pokusila již o několikátý portrét mého táty a konečně alespoň na jeden z nich jsem našla trochu odvahy, abych ho zveřejnila. A to ještě připomínám, že je jediný model, co dokáže sedět dvě hodiny v kuse bez jediné přestávky!

/tužka 8B, duben 2017/

Fotka

Nehtovej lak v dešti

1. června 2017 v 19:03 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Jako by nestačilo to, co k sobě cítíme.
Pocit je málo, potřeba je víc.
Ty moje hráčko, rozcuchám tě podle svýho.
Zmizí tě pak všechna krása a nažehlenost.
Předraženej Chanell s úctou k vlastní osobě.
Člověk se musí umět shodit.
Dřív nebo později započne éru zkaženosti.
Rozjedený jídlo uprostřed uměleckýho bordelu.
Rozhoď všechny cigára na zem a hledej mezi nima ty, co jsem si nezapálila.
Už jich moc nebude.

Fotka

Jako tebe a kusu, co mi uniká.
Ty a tvá oddanost porozumět mistrům.
Porozumět bohům, co se houpali nad nebem.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostala natolik hluboko, aby ses mohla dotknout mraků?
A stálo to vůbec za to?
Počítám oblaka, ty frigidní cukrový vaty, co jsem měla jako malá na polštáři.
Myslela jsem, že mám pod sebou ráj.
Na sešitý látce z umělý bavlny.
Teď je všechno intenzivnější.
Psychika.
Stres.
Masturbace.

Docela to do sebe zapadá,
ta moje nálada závadná.

Umění a životní potřeba experimentovat.
Prší a já si lakuju nehty, i když ledabyle.
Jsem studená.
Ale pořád na tobě dokážu ležet.
A zakrejvat oči, co pomalu vysychaj.