Červenec 2017

,,I SVATÍ POTŘEBUJÍ KLID" - vl. obraz (červenec 2017)

31. července 2017 v 17:07 | Leri Goodness |  Obrazy mých vizí
Na začátku prázdnin jsem konečně vytvořila vlastní obraz, který se nevztahoval k žádné školní povinnosti. Jedná se o vyobrazení tváře Krista, který, jakožto svatý, vyfukuje cigaretový kouř. Je to taková parafráze na to, že "i svatí potřebují trochu toho klidu".

/červenec 2017, akryl na sololitu/

Fotka

A ovlivníš něco?

29. července 2017 v 17:34 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Rozmluv narkomanu v apatický křeči,
že jen rodina pro něj hystericky brečí,
rozmluv názor ve skeptickým davu,
že jsou zvláštní lidi taky pořád v právu.

Rozmluv ožralovi v flaškou v noci cestou,
ať se v chodu po dálnici ochraňuje vestou,
rozmluv sebevrahu hledající spásu,
ať svý tělo v autě radši spoutá k pásu.

Rozmluv bláznu, co mu v hlavě bzučí,
že zdi nejsou zdrojem, jenž ho tolik mučí,
rozmluv starci, že má na sport pořád vlohy,
i když v horách zaváhal a ztratil obě nohy.

Rozmluv vdově, co nad životem rozjímá,
že jí pořád mrtvej manžel objímá,
rozmluv bezdomovci, co mu víno stéká,
že může mít budoucnost, na kterou tak čeká.

Rozmluv na lavičcce jedný smutný dívce,
že je přece krásná s boky v širší křivce,
rozmluv vlastní smrti pokud možno včas,
že chceš umřít nejpozději, až ti zšedne vlas.

Fotka


Ovíněné blahodárno

24. července 2017 v 18:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Obloha tančila s rytmem větru, jakoby převáděla jednotlivý korpulentní dámy na molu. Byla to barokní těla s nádechem cukrový vaty. Na pohled sladší než med, v reálu nadutá bublina vzduchu. Přesto všechno působily věrohodně.


,,Do mě tě vstoupil takovej klid...a víš čím to je? Tyvole, těma lahváčema, vono to vínko je trpký jako jo...ale jenom na začátku...no a pak se tě to v tý hubě úplně rozleje do ztracena a zbyde ti takovej jemně nasládlej ocásek"...

,,Tyvole, ty už to nechlastej"...


Člověk za člověkem, tvář za tváří. Chodníky pod náporem nohou dostávají kýlu a občas jim někde prasknou útroby. Nestěžují si. To my si stěžujem, když zakopnem o jejich rány.
Boje s časem jsou ve velkoměstech asi tak stejně marný, jako šance stihnout každou tramvaj. Většina těhle "snah" plave se šnorchlem v litrech Chardonnay, ve vychlazený dvanáctce, nebo se mihne v závěrech typu: ,,Já už na nějaký chvátání fakt seru".
Miliony slov se linou ze zákoutí a zavrtávají se do hlavy mnohem snadněji, než záměrně vystřelená kulka. To většinou poznáte tak, že se vám otupí smysly a kompletně přestanete vnímat okolí.


Fotka


,,Víš jak...voni tě budou přesvědčovat, nechlastej Vašku, dyť víš, jak je Radka vždycky nasraná, když dolezeš domů jak pes, ale...já ti povídám, copa vona vidí, jak se dřu? Vidí to ?? No řekni, vidí to?!"

,,Ježiš já nevim"...

,,No vidí hovno že jo!...si natáhnout nohy a čumět na tu...no na tu vordinaci v tý zahradě, nebo jak se to menuje...tyvole, to je její!...ale hnout se, něco za ten den udělat vole...ani za boha ti říkám".


Dialogy pod slunečníky v hospodách nabývají na vážnosti a intenzitě. Mluví se nepřetržitě a každá věta se stává součástí cigaretovýho kouře, jako doplněk, bez kterýho se nelze obejít.
Pomalu se stmívá, pouliční lampy zas konečně vidí a davy roztroušených opilců se potácí kolem bank a dalších veřejných institucí. Sem tam zneuctí pár budov svým nadutým měchýřem, ale brzy po těchto činech nezbyde ani památky.



Hvězdy se v zákulisí postupně připravují k představení
a chvílemi to vypadá, že je všude klid.
Avšak velkoměsta nespí.
To my jim dáváme živost, barvitost a vůni.
Zrovna odbíjí půlnoc.


,,Hele Karle, kdyby něco, dej...dej to...dej vědět..a jestli by to...to... vyšlo, vole hlavě to nech bejt,
hlavně to nech bejt, vono se to neposere a když...kdyby...by měli kecy jo, řekni jim, že na to jebeš".

,,Jasný Vašku, čau".

,,Hele čau, ještě se vozvu".



Autoportrét /červen 2017/

22. července 2017 v 16:34 | Leri Goodness |  Portréty
Zhruba v polovině června jsem se rozhodla, že si sama sebe pořádně prohlédnu v zrcátku a pokusím se nakreslit autportrét. I když se to možná nezdá, je to mnohem těžší, než když se snažíte ztvárnit příbuzné, rodinu nebo úplně cizího člověka. A takto dopadla má studie po 3 dnech...

Fotka

Druhý portrét pana B. - květen 2017

14. července 2017 v 19:57 | Leri Goodness |  Portréty
Letos v květnu jsem opět zavítala do domova důchodců a poprosila o opětovné zvěčnění pana B., který byl přímo ukázkovým modelem pro studii anatomie. Celý portrét mi trval 1h.30min. a to bez jediné přestávky, za což musím sklonit této skvělé osobě velkou poklonu. :)

(* Jeho první portrét pro připomenutí naleznete ZDE, myslím, že už je takřka nerozeznatelný od toho nového...)

Fotka

Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

Portrét bratra - květen 2017

5. července 2017 v 17:37 | Leri Goodness |  Portréty
Finální verze portrétu je tady - pracovala jsem na něm cca 2,5h., vše je vyšrafováno pentilkou (vel. 0,7mm).

Fotka

LERIIN TRAINSPOTTING aneb ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ

1. července 2017 v 17:19 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Začala bych možná tím, že bych se stručně představila. Žádné složitosti a zapeklitá přirovnání. Pro některé to bude možná zklamání, ale pro mnohé z vás úleva. Vím to. Tak tedy…


Jmenuju se Leri a táhne mi na dvacet. Jsem holka, co se snaží něčeho dosáhnout a někdy tomu obětuje víc, než je potřeba. Mohla bych se nazývat strojem, co se neumí zastavit a když ho k tomu někdo nutí, je místy agresivní, protože má strach z mrhání času. Ale nejen z něj.
Strach - tolik frekventované slovo v mé vlastní hlavě. Je motorem, co pohání, ale stejně tak je zdrojem veškeré mé vnitřní bolesti a omezování v životě. Často si říkám, jak skvělé musí být procházet se obyčejně po městě mezi lidmi a pravidelně dýchat. Jak skvělé musí být umět odpovídat na ulici někomu bez rozpaků, začervenání a s krásným úsměvem na tváři. Chtěla bych to umět.
Vážně.
A dala bych za to všechno.


Fotka


PREZENTACE JAKO VENTIL

Veškeré texty na mém blogu a to, jak se v nich prezentuji, nejsou žádné hrané drama. Ráda bych jen podotkla, že články, do nichž se zde můžete začíst, nezná v reálu takřka nikdo, jelikož nemám odvahu ani chuť je jen tak někomu předložit. Přesto, ač se to zdá tristní, si jednou přeju vydat knihu, která by jistě neobsahovala úplně všechno (protože jsou věci, co si nechávám pro sebe), ale jen část těch příběhů/básní, které pro mě byly z určitých důvodů nejzásadnější.
Ani díky veršům, citátům, či výplodům mého mozku, co vám tu předhazuji se zbytnělou snahou o eleganci, nezjistíte mou pravou podstatu.
Ne, že bych o to usilovala, ale znát člověka osobně, je samozřejmě úplně něco jiného. Snažím se Vám co nejvíce přiblížit a tohle je maximum. Pak už je to na vás.


Nejde mi o nic jiného, že jen o předání pocitů, frustrace, mysli, imaginace a v neposlední řadě mé vlastní duše. Po několika letech už jsem si jistá, že se tu najdou tací, co mé osobě porozumí a i když jich není a nikdy nebude moc, vždycky za ně budu nesmírně vděčná.



ÚTĚK A KAMARÁDSTVÍ S OPIÁTY

Nijak se toho podnadpisu nelekejte. Tím opravdu nechci říct, že je ze mě narkoman apod., avšak tu přiznávám, že mám k omamným látkám sklony. Nejsem typ člověka, se kterým byste šli oběhávat poslední výstřelky módy do velkých obchoďáků, chodili do diskoték, kde se to hemží samýma šampónama, nebo utráceli svůj drahocenný život sledováním televize. Se mnou byste klábosili a filozofovali nad dvojkou červeného, nebo půllitrem piva, vykouřili společně tak dvě krabičky cigaret, sem tam se dostali do náručí jointů, tvořili, tvořili a zase tvořili a v neposlední řadě poslouchali to nejlepší z rockový a punkový historie. A nakonec si přiznali, že vlastně ještě pořád odmítáme dospět.


Pořád někam utíkám, do klidu, pryč od lidí. I když nechci. Vnitřně jejich přítomnost "vyhledávám", dožaduju se po ní, ale ve skutečnosti se jí vyhýbám. Hrozně mě to mrzí. A taky mě mrzí to, že ten útěk občas končí u skéra, ač je mi po něm dobře. Nic však netrvá věčně. Ani falešnej pohodovej pocit z toho, "že je vlastně všecko fajn".


Fotka

S PRAVDOU VEN

Co se týče zimy v letošním roce, prožila jsem nejhorší měsíce mého života. Každý večer jsem nekontrolovatelně brečela na intru v té nejvyšší možné tichosti, abych ve spolubydlících naproti nevzbudila sebemenší podezření. Těžko říct, zda za to mohlo i počasí, ale určitý důraz bych k němu přikládala. Zpět však k tomu, co vám tu chci říct…
Mé, řekněme "psychické stavy", došly až do toho bodu, kdy jsem si začala postupně hledat odbornou pomoc. To, že jsem na to byla sama je fakt, ale ještě horší bylo to, že jsem si nedokázala pomoct sama. Prostě to nešlo, i když jsem si naivně vyhledávala nějaké stupidní alternativy. Během této doby mi bylo zjištěno, že mé úzkosti ve společnosti opravdu nejsou pouhou domněnkou.

Trpím sociální fobií a částečnou panickou poruchou. Léky neberu a doufám, že ani brát nebudu. Na mé první sezení u psycholožky, která mi byla doporučena, jdu zrovna dnes - 27.6.17. Mám sice obavy, ale na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že se to začne po tolika letech konečně řešit.


Bude to dlouhý proces a nemůžu čekat, že mé problémy ihned zmizí. A ať už se stane cokoli - cokoli - nehodlám to vzdát. Jakmile začnu, už se nepustím.



Řekla jsem a prozradila na sebe vše, co jsem potřebovala.
Můj trainspotting.
Zrovna čekám, kdy budu moct nasednout do vlaku, co mě poveze správným směrem.
Něco slyším houkat...


/psáno v út 27.6.17/