Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. července 2017 v 18:31 | Reagovat

Popel ze slunečnicových lodyh má vysoký obsah draslíku (dokonce až 35%), takže se z něj leckdy draslík vyrábí...

2 Eliss Eliss | Web | 8. července 2017 v 20:48 | Reagovat

Pěkně tedy naložil se svou přítelkyní náruživý pěstovatel květin O_O

3 stuprum stuprum | 9. července 2017 v 16:22 | Reagovat

Má komplikace.

4 dinosaurss dinosaurss | Web | 9. července 2017 v 17:41 | Reagovat

Takovéto zvláštní a velmi zajímavé počtení, na které zde narážím, mám v oblibě.

5 Madame Luc Madame Luc | Web | 9. července 2017 v 18:01 | Reagovat

Matrace by určitě mohly vyprávět spoustu zajímavejch příběhů.

Já slunečnice moc nemusím, působěj na mě jako taková manifestace těch přespříliš pozitivních lidí, ale s timhle morbidním nádechem jsou hned o něco přitažlivější...

6 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 9. července 2017 v 20:19 | Reagovat

V některých ohledech mi připomněl mě samého. Taky se necítím mocně, ale zbavovat se hranic pokaždé přináší zvláštní zadostiučinění.

Vskutku působivá atmosféra - něco co můžu zažít snad jen tady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama