Říjen 2017

Volání embryí

28. října 2017 v 16:10 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Sotva si pocítil ten závan zvenčí, panikaříš, což je pochopitelné a absolutně nevíš, zda máš učinit první krok a stoupnout do neznáma. Jsi jak vodič, proudí tebou miliony citů a názorů, které ještě neumíš vysvělit. Však je tu něco, co s tebou naprosto souvisí a ty s ním.

Sice nevíš, jakej budeš v sexu, ale vracíš se tam, chceš se tam vrátit...jenže po pár minutách už tě drží prsty v gumových rukavicích nad potřísněným umyvadlem. Skrz to jemné počáteční žvatlání ještě zvoláš párkrát: ,,Mami!"...ale máma už tě nadále v sobě nechce.
A teď tu stojíš. Možná víš nevysvětlitelné a s odporem začínáš chápat dnešní dobu, jedovatej vliv komunismu na tvý prarodiče, recyklaci obyvatelstva v počtu úspěšných sebevražd a než nad tím vším bezradně mávneš rukou, nejdřív si uděláš dobře.

Fotka


Kůže na těle je povedená imitace, která nikdy nezahřeje, když se fobie ve společnosti hlásí o svá práva. Jsi skalpovanej od hlavy až k patě, zapadl si někam do prenatálního stavu, do něhož už dávno nepatříš, když máš metr sedmdesát.


,,Jsi už velkej a dospělej, tak se podle toho toho chovej!"


Na okenní římse, která vypadá, že byla vytvořena vyloženě pro odkládání věcí, zeje minimálně deset flašek různých vín, jejichž cenovky jsou důkladně strhané. Působí to tak zatraceně esteticky, jak jsou vyskládané vedle sebe, ale co teprve ten, kdo je vypil?...


Úkrytů existuje jen pár, kde je možné uchovat svý zmražený embryo. Někdo za sebou tahá i pupeční šňůru, ale tu mu většinou ostatní přeseknou - muži kudlou a ženy ostrým podpatkem. Někteří z nich se pak cítí tak zahanbeně, že navždy zůstanou dítětem.
Nitroděložní krev se uchytává jako houf přiblblých mušek v pavučinách, co při cestování nedávaly pozor. Jejich osud je víceméně zpečetěn, teď už jen záleží na jak dlouho.


Bozi jsou dnes schizofrenní a poručili počasí neporučitelné - avšak poslechlo. Nebe vleče poslední zbytky pastelových cukrových vat, skrze něž poprchává a na zem se snáší nevyvinuté děti v podobě průhledných červených snítek, co odmítly žít v přítomnosti.
Možná, že si jedno z nich dneska vyšlápl, tak si zkontroluj podrážky...


Fotka


Zatímco se my potácíme životem tak, jak umíme a jak je nám to přirozené, ona nevyvinutá tělíčka se na nás seshora pravděpodobně dívají.
A dívají se na všechno.
Na nepovedené znásilnění, roztomilou asiatskou svatbu v legračních kostýmech, na oslavu něčích narozenin, první menstruaci vyděšených teenagerek, či na čirou radost z opilosti v hloučku přátel.


Fakt je, že nám vůbec nic nezávidí.
Ani trochu toho štěstí, když se dostaví.
To jen proto, že se oprostili od probuzení, aktivního vnímání - reality.
A díky tomu, že se neocitli v reálu, nedokážou naplno prožívat bolest.


Slyším tolik hlasů nade mnou, kde se vznáší statisíce zakrnělých embryí, co neustále volají...
Snad voláte z radosti, snad ze zábavy, moji milí.
Jen mi neříkejte, že halekáte touhou po životě.



Lesní krajina - studie /2.část/

22. října 2017 v 18:32 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
A zde je další studie z letního cyklu lesních krajin - tentokrát dub s "okem". Díky slunci jsem mohla v této malbě docílit průsvitajícího světla skrz větve.

(akryl na papíře, Srpen 2017, 2,5h. práce, A3)

Fotka

Příliš vlivné airbagy

7. října 2017 v 19:05 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Na konci tunelu svítá, jedu k němu šílenou rachotinou, která měla být přinejmenším jednou nohou ve šrotu...ale nechtěla se vzdát. Ještě nikdy jsem k tomu světlu nedojela, prej k tomu člověk musí mít vyleštěný přední sklo. Bez ptačích trusů, siluet tehdy přizabitých much a "sněhových" stop, kterým někdo říká ,,kapky štěstí".

Fotka

Nijak zvlášť přitažlivě nepůsobí deformace myšlenek ani obličeje, ale dá se z ní čerpat.
Chci vědět všechno...jaká poslední myšlenka byla tvá nejšílenější?
Masturbace na veřejném prostranství, navštívení Darkwebu, ani touha po poznání stejnýho pohlaví, se tu nepočítá.

Byli jsme vytvořeni, vytváříme a proto jsme výtvarníci. Vytvoř uvnitř toho druhého umění, co není vidět.
Většinou je lepší ho jen cítit, dát prostor emocím, agresi i tichému zoufalství, co teskně schýzuje po tom, že už bylo všechno vymyšleno.

Tvoř!
Nezáleží na tom, co vyteče.
Záleží jen na tom, jak se při tom budeš cítit.


Neboj, slyším tě, pořád tě slyším. Miliony rukou pracují, někdo zrovna vztekem trhá papír - figura se nepovedla, ale zejtra je taky den, tisíce tužek "šeptá" po skicáku, akryl se oplzle vtírá do zaschlého latexu a vytváří postupně dokonalou kompozici. Emailový barvy surfují po plechu a sem tam dochází k pigmentovým orgiím - je pak radost se na to dívat, vážně. A přitom si neplánovaně zapálit cigaretu.


Máčím si "fasádu" v alkoholovým airbagu, jehož přítulnost a především přítomnost více než vyžaduju. Je to týdenní spasitel neúnosného, co se stává zdánlivě ještě neúnosnějším.
A nutno podotknout, že neznám cesty ven.


Klíče ode všech odpovědí se matně ukazují ve vzduchu a když po nich chci skočit, rozplynou se v poklicovou páru.
Mají fakt neskutečnou energii.
A já už jí po tom všem začínám definitivně ztrácet.




Lesní krajina - studie /1.část/

6. října 2017 v 16:51 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V průběhu prázdnin letošního roku jsem vytvořila takový menší cyklus lesních studií a to z jednoho prostého důvodu - nejen, že mě samotná malba stromů nesmírně bavila, ale především proto, že jsem se zde cítila naprosto svobodně. Dvě/tři hodinky v lese a člověk má úplně prázdnou hlavu...

(akryl na papíře, A3, 2,5h. práce, červenec 2017)

Fotka