Listopad 2017

Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

Neděle v 17:49 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)



Promilová láska

Pátek v 17:59 | Leri Goodness |  Shluk dvojčat
Ach to víno, čirá tmavá krása,
bez něj je těžkosti víc, než se zdá,
poslouží skvostně jak duši spása,
rozum se rozumu přec rychle vzdá.

Co teprv extáze, ta vyvěrá mi v hlavě,
jsme nižší, hloupější, primitivní zvěř,
je jako kofein, co se drží v kávě,
jenž vidí ve sloupech pomyslnou věž.

Schránka těl chudne, ústa mluví suše,
stromy se svíjí do pruské modři,
kde asi poletuje naše němá duše?,
noc je hra světel, jsme jako obři.

Chybíš mě často, lásko má promilová,
čardáš se v láhvi jen chvíli skrývá,
vždy, když se setkáme, jsi pro mě nová,
jádro všech neřestí na dně vždy zbývá.

Fotka

Lesní krajina - studie /3.část/

12. listopadu 2017 v 17:15 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Třetím kouskem z mého malého cyklu lesních krajin, se stal výhled skrz poražený strom, který byl vytvořen během ukrutných veder na začátku srpna. Tenhle výjev mi bavil snad ze všech nejvíc, už jen proto, že byl něčím neobvyklý.

/akryl na našepsovaném papíře A3, Srpen 2017, 3h. práce/

Fotka

Podzimní tmoráno

4. listopadu 2017 v 18:06 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
A když si tak proháněla ten svůj kus masa skrz končetiny,
celou nervovou soustavou, těch pár vteřin viděla černočernou plochu.
,,Nikdy jsem neviděla plnější prázdno", zamumlala si pro sebe,
zatímco se jí svaly postupně uvolňovaly a ona padala zpátky do rozvrzaný matrace, jako by se dotkla nebe.


Podzimní tmoráno připomínalo tolik to zimní, akorát zbytek listů,
co se ještě držel rukama na stromě, tento fakt vyvracel.
Slibně se dalo přemýšlet o plánech, jenž nemají ani začátek, o možné koupi drahého oblečení,
aby si člověk nahrabal více umělého štěstí,
nebo o lítosti nad mrtvými legendami, které nám záhadně změnili život.


Bylo toho tolik, co stálo za zmínku. Stále ležela na matraci, zaseknutá někde mezi přítomnem a budoucností,
ale i přesto dokázala vstát a nadechnout se venkovního vzduchu...hlavu vystrkovala křečovitě přes parapet okna,
jakoby chtěla zabít jen část sebe, která jí tíží nejvíc.
Myšlenky.


Probíhalo zrovna odpoledne, tak nevýrazný a nepodstatný čas,
tedy alespoň pro ni a pro její slabost.
Opilý mozek nesoudí a nekritizuje rizikové faktory, jako je například cyrhóza jater,
co se v tu chvíli zdála být převratným adrenalinem.


Fotka


Nebylo jí dobře ani špatně a to byl přesně ten stav, kdy dokázala zapomenout.
Na sebe, na tělo, ve kterém žije, na společenské znemožnění,
jenž se znemožněním stalo, protože jí to tak připadalo.


I když teď nenáviděla to množství chlastu, v němž se koupala její otevřená duše,
moc dobře věděla, že zítra mu opět skočí do náruče.
Přitahovali se navzájem, přičemž jde o takovej paradox.
Ona, z masa a kostí a on z olivovýho skla.
Probíhaly plnohodnoté, avšak studené polibky,
jenž se ve schizofrenním intervalu utly po absolutním vyprázdnění.
Takovej konec je smutnější než většina romantických dojáků.


Bránit se, jí bylo vždycky přirozené, ale v ten kolotočovej moment,
by se klidně nechala rozcupovat jako hračka.
Nafukovací hračka.
S růžovými mašlemi a srandovním obojkem pro psy.


,,Dělat mrtvou", jí teď připadalo mnohem užitečnější, než tvořit.
Síla nad ní vyhrála v páce a možná proto se rozhodla vyřešit vše nehybností.
Pro dnešek.


Někdy cítíme neskonalou potřebu zastavit se a jen si uvědomit, že existuje něco jako přítomnost.
Žijeme myšlenkou na zítřek, který však vůbec nemusí nastat.
Jak zvláštní...ale přesto si v tomhle tempu jedeme dál.


Žloutenkovej podzim připomíná stáří, duhovou smrt,
která se reinkarnuje do shnilých jablek a něčí kůže.
Můžeme měsíce, roky, nebo celý život polemizovat o tom, proč tohle výstavní období,
které, jako by bylo navrženo Karlem Lagerfeldem, odnáší s sebou nejvíc lidí.






/* psáno na přelomu října a začátku listopadu, kdy se jádro myšlenek v tomto textu bohužel muselo přizpůsobit smrti mého třídního učitele - pro upřesnění plánuji zveřejnit extra článek, kdy se dozvíte, co se dělo během posledních dvou měsíců/.