Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

19. listopadu 2017 v 17:49 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iris Iris | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 18:07 | Reagovat

Nevím co napsat, vím, jak to bolí, když odejde milovaný (v tomto případě velmi hodný) člověk.
Vždycky to bolí.

2 sugr sugr | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 18:22 | Reagovat

Odešli mi zcela nečekaně z mého života dva nejdůležitější muži v mém životě, o to víc ti rozumím, s tou bolestí nejsem dosud srovnaná, zůstává v srdci...

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 19. listopadu 2017 v 18:56 | Reagovat

Ty, prosím Tě, maluj a nechlastej, teda ne moc. Ten podzim je prostě smutný sám o sobě a když někdo umře, tak dvakrát...
Teď mysli na sebe, abys zvládla školu a zkus se těšit na něco hezkého...

4 Eliss Eliss | Web | 19. listopadu 2017 v 19:24 | Reagovat

Na učitele ti zůstanou pěkné vzpomínky a to je důležité. Hlavně se zaměř na to, abys dodělala školu, a brzdi s tím alkoholem :-) Přeji ti ať se se vším popereš co nejlépe, a nevzdávej se!! ♥

5 Tulačka Tulačka | E-mail | Web | 20. listopadu 2017 v 7:13 | Reagovat

Mrazí mě. Dávej na sebe pozor a ten alkohol, je to v tvojí režii jak se s tím popereš, musíš být silná sama pro sebe aby jsi to zvládla :/ přestat pít úplně nebo nepít z emocionálních důvodů... Nějak tak vím o čem mluvím, mam v rodině několik alkoholiků a to nutkání sáhnout po flašce mám vrozené. Musíme bojovat. Není to lehké ale nic jiného nám nezbývá...
S třídním učitelem je mi to moc líto, musí to strašně bolet a nikdy jsem nepochopila, proč nejdříve odcházejí takoví lidé :(

6 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 20. listopadu 2017 v 10:49 | Reagovat

souhlasím s padesátkou, maluj a kresli, tvé výtvory jsou krásné:)

7 ChantalUmbrella ChantalUmbrella | 20. listopadu 2017 v 20:29 | Reagovat

Moc dobře vím, jaký je to vídat takto nemocného člověka denně až do konce. Horší je, když lékaři tvrdí, že 3-5 let ještě si počkáte než k vám smrťák dorazí. Pak se jednou vrátíte odpoledne domů a milovaný člověk je v nemocnici a další týden se vrátíte domů do ticha a víte, že se blíží konec... Marně doufáte, že je to zlý sen, ale ne! Ono se to děje a vám.... Nechcete se tím zabívat... Tak jdete do práce a vrátíte se zničení... Jste zničení, protože se snažíte nemyslet, že váš táta tady není... Nespíte do pohřbu, nespíte pi pohřbu... nespíte a jen se ptáte... nemáte chlast, nemáte nic... chcete se vrátit včase a říct tátovi vše, co jste nestihli, ale ono to nejde....

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. listopadu 2017 v 21:43 | Reagovat

Maluj, prostě maluj.

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. listopadu 2017 v 1:03 | Reagovat

Pohoda, já taky chlastala. Všichni chlastáme a budeme chlastat i nadále. Jenom v menší míře, takže to už je společností akceptovatelný a v pořádku a vlastně Jeee ty máš narozeniny, no tak to NA ZDRAVÍ  a zvu celou hospodu (nebo ostatně při jakýkoliv jiný příležitosti a oslavě, výmluva na to, jak si člověk za pár hodin poblije špičky bot).
Mě stejně nejvíc do j e b a l a smrt mý starý potkanice. Chci zpátky svoje zvířátko :(

10 Dixx Dixx | Web | 22. listopadu 2017 v 17:31 | Reagovat

to mne mrzi :-(

11 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. listopadu 2017 v 18:58 | Reagovat

[3]: Ono je to lehké říct, ale díkybohu už je to za mnou, jen díky pomoci od jedné skvělé osoby.
Konečně už můžu zase tvořit. :)

12 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. listopadu 2017 v 19:06 | Reagovat

[5]: Všechno to začalo právě z psychických důvodů a hromady práce, která na mě byla kladena (a já jsem typ člověka, který to hrozně hrotí, tudíž poté přicházela nekončící vlna stresu, která mě v podstatě paralyzovala od rána do večera). Teď už je s tímhle i s pitím naštěstí konec...

Situace s naším třídním se nedá ani vyjádřit slovy...s tím se nejde hned vyrovnat a bůhví, jak dlouho to potrvá. Člověk se tím ale nesmí nechat pohltit.

Mockrát děkuji za tvůj komentář. :)

13 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. listopadu 2017 v 19:07 | Reagovat

[6]: Neboj, budu - a děkuju :)

14 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. listopadu 2017 v 19:09 | Reagovat

[7]: Hrozně mě mrzí, co se ti přihodilo a jen stěží si představím tu bolest, kterou jste museli prožít. Ať už je tvůj táta kdekoliv, pevně věřím, že je na nějakém krásném místě..určitě na vás nezapomněl a z celého srdce vás všechny miluje.

15 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 24. listopadu 2017 v 19:11 | Reagovat

[9]: Někdy je to docela paradox, že člověka zasáhne smrt jeho mazlíčka víc, než lidský bytosti (*znám to*...a rozumím ti, naprosto.

16 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 30. prosince 2017 v 18:09 | Reagovat

Když čtu tyhle řádky, cítím neskutečné porozumění. Jak kvůli odchodům milovaných lidí, tak pro Tvé prožívání všedního života. Zažívám obdobné pocity dnes a denně, vrací se ve vlnách a nutí mě uzavírat se do sebe víc a víc. Ale přicházejí i příležitosti, které dovolují zavřít před těmito pocity dveře. A já Ti přeji, aby se Ti jich dostalo pokud možno co nejvíce. ;)

17 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 30. prosince 2017 v 19:29 | Reagovat

[16]: Ani nevíš, jak jsem neskutečně ráda, že je tohle období za mnou a to uběhly takřka dva měsíce...
Přesně tak, vždycky se najdou příležitosti, ale někdy i obyčejné dny, kdy se může každý naprosto spontánně rozhodnout a prostě začít žít úplně jinak. (Jak k tomu dospěje, je už čistě individuální, řekla bych..).

MOCKRÁT TI DĚKUJU!! 🙏

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama