Prosinec 2017

Ranní rané úspěchy aneb nač předsevzetí?

31. prosince 2017 v 17:57 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Potemnělá noční obloha se zatím jako noční tváří, přitom je něco málo po páté hodině odpoledne. Onen symbolický konec roku už pomalu zavírá svou ošoupanou bránu, ale zatím mu chybí k tomuhle definitivnímu činu klíč. A mezitím vším posledním šílenstvím z nakupování, abychom měli celý večer co jíst, se dušujeme nad tím, co si letos dáme za předsevzetí a co za přání vyřkneme, až uvidíme padat "naši hvězdu".
Ale...má tohle opravdu nějaký smysl?


Většina z nás má to nutkání - někdo to dělá pravidelně, někdo vůbec a někdo jen občas. Zatracená zapřísáhlá předsevzetí. "Břemena", která se velice těžko plní, není-li tomu tak? I když jsou mezi námi tací, kterým plnění sobě zadaných úkolů nedělá žádný problém, přece jen tu zůstává valná většina z nás, která své zadání, nebo, chcete-li předsevzetí, zkrátka nikdy nesplní. A v tu chvíli nastává tolik vyřčená otázka: ,,Proč?"
Čím víc toho na sebe navalíme, tím hůře budeme zvládat všechny povinnosti - tak to platí v běžném životě. A myslím, že stejně to funguje i s předsevzetím na Nový rok.

Na co pořád čekáme?

Nikdy není ten správný čas, ta správná minuta, ten správný den. Každý den ale máme šanci. Každý správný krok, který můžeme udělat, je právě TEĎ. Ať už se nacházíme kdekoliv, doma, venku na procházce, v klubu, v práci, či snad mimo rodnou zemi, je to vlastně úplně jedno...ale můžeme začít. Ihned. Tak do toho! :)

Jistě to chce čas, než dospějeme k nějaké změně, ale tím, že si to nalinkujeme jako denní program, nás to spíše zabrzdí, nebo v horším případě vrátí zpátky - a pak dochází k tomu, že se vytratí byť drobná motivace. A ta je jako "pohon" k našemu cíli nejdůležitější.


Konat s plánem je tisíckrát těžší, než bez něj.
Udělejme vyjímku a třeba se jedno ráno rozhodneme naprosto spontánně = přirozeně.
Rozhodneme se změnit svůj život.
Bez předepsaných bodů a stanovených norem.

Tolik z nás chce zhubnout, být v něčem vynikající, dostávat ocenění, být uznávaný, najít si lásku, dobrou práci,
vydělávat víc, být méně cholerický, urovnat vztahy, koupit si tolik vytoužené auto, či být prostě dobrým člověkem...nikde není psáno, že to, co si přejeme, nemůžeme dostat.

Fotka


Proto na sobě pracujme.
Neplánujme.
A konejme.
Je to nejlepší a možná i nejjednodušší způsob, jak něčeho dosáhnout.
A já věřím, že ať už se ve Vaší mysli skrývá cokoliv, dokážete to!



Až dnes večer budeš koukat z okna na nebe, nečekej na svoji hvězdu, která ti svým pádem prosvítí zornice.
Buď sám sobě svou světlicí, která vystřelí neplánovaně do nebes, protože se právě teď rozhodne změnit to, co ji tak dlouho omezovalo.




Okrasná tykev - podzimní zátiší

28. prosince 2017 v 21:18 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
I když se jedná o práci z konce srpna letošního roku, je toto zátiší zcela podzimní. Jelikož se narodila tahle okrasná tykev na naší chalupě už koncem léta, nemohla jsem déle čekat, a tak jsem ji ihned namalovala společně s lampionky.

/srpen 2017, akryl na papíře, 2 dny práce/


Lesní krajina - studie /4.část/

22. prosince 2017 v 17:19 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
Poslední kousek z cyklu lesních studií vytvořených akrylem, je zde!
Tentokrát se jedná pro oko nenáročný výjev, obsahující kmeny smrků...

/akryl na papíře, A4, Srpen 2017/

Fotka

Post-pohřebiště starých břemen

16. prosince 2017 v 18:57 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Eelegance byla v ten podvečer krédem, slavnostním zahájením chvíle, kdy se každý mohl projevit tak, jak mu bylo přirozené...např. slečna jménem Ena s implantovanými rohy na čele, připomínající čerta seslaného z podsvětí, se tehdy oblékla více než esteticky. Všichni ji uznávali, protože se stala členem. Členem "lepšího světa", jak svůj kmen tehdy nazývali.
Byla totiž součástí komunity, kde neexistoval pojem "bolesti".
Ublížit druhým znamenalo vyloučení, avšak nikdy ne nápravu ve smyslu smrti.


Pozorovala jsem je. Byli tak šťastní, tak vyrovnaní, ale něčím zároveň jiní. Jejich kůže se snad dotkla měsíčního svitu, u někoho zjevně i krápníků na Marsu. Měli totiž zvláštní defekt, i když pro někoho by to byl symbol vysvobození - postrádali pihy. Jako by je to dělalo čistší, lepší, cennější, přitom oni sami si toho ani nebyli vědomi. Ještě se mi nepovedlo se k nim přiblížit do vzdálenosti deseti metrů. Sledovala jsem je skrz nějaký děsně pichlavý keř, který vyloženě čekal na to, až se o něj nechtěně opřu.
A když k tomu došlo, pouhé zašustění listí je dokázalo vyplašit. Obvykle po nich zbyl stříbritý prach ve formě husté páry, co se postupně vytrácela, nebo jantarové amulety, v nichž koloval uvězněný sluneční paprsek.


Nedávno jsem našla injekční stříkačku, ale tu však využil jeden kolemjdoucí, který se s kosmicku bytostí pouze ztotožňoval. Po něm tu narozdíl od nich zbylo celé tělo.

Fotka

I přes všechny "tlející zbytky" a odpadky, tu převládal entusiasmus, ne však z prázdných schránek,
ale z možnosti začít jinak.
Nově.
Lépe je dost relativní pojem.


Přičemž tohle přírodní postpohřebiště opěvovalo jakousi ódou vzkříšení, zůstávaly zde energie v podobě lidských strastí. Někdy se díky nim bortila země, při pochodu umírala zvířata, nebo se tvořily nádory v kůře stromů. Šlo pouze o odevzdaná břemena, jenž korespondovala s unaveností "být lidskou bytostí", být člověkem...

Mělo to svůj význam, hlavně z toho důvodu, že v téhle chvíli už dotyční nemuseli řešit pozemské záležitosti. Ne všem však přestala bít pumpa. Někteří zůstali naživu a vzdali se svého otrokářství - a to tím, že se rozhodli žít tak, jak sami chtějí, nikoliv tak, jak to vyžadují ostatní.


Nastalo ticho...odhozená zarmoucení v přírodě postupně umírala ze ztráty svých majitelů a tuhle směsici odpadní skládky začala nahrazovat část východního myšlení.
Část klidu a tolik zneužívaného slova ve 21. století, které nemělo šanci se prosadit ve 2.pol.století 20.: MÍR.



Ve jménu mysli

3. prosince 2017 v 18:52 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Nikdy jsem si nemyslela, že to jde. Že lidský mozek a myšlenky v něm, lze ne jen dočasně, ale radikálně a navždy změnit. Není to o ničem jiném, než o tom, jak přemýšlíme a o čem.


Dnešní svět je podle mého názoru sám o sobě strašlivě přetížený, ne jen technikou, továrními výpary, ale především námi - lidmi. A tento dopad se prostě někde musí odrazit.
Čas sice běží stejně, jako v minulém, či předminulém století, ale nám se zdá všechno rychlejší.
Třeba jen obyčejný všední den, i když máme zrovna volno, jenž například trávíme s přáteli.
Ale...možná kdybychom neutíkali na každý semafor, nebyli zbytečně nervózní, že nestihneme nastoupit do MHD, přestali se stresovat s každou "povinností", která je na nás nakládána a nekoukali pořád na hodinky - třeba by se opravdu něco změnilo.


Svět by byl stejný, ale vy byste ho viděli úplně jinýma očima.


Na co vlastně narážím? Snad z textu nevyplývá to, aby byl každý z nás nanejvýš laxní. Jde o to si udělat odpočinek, když to naše tělo doopravdy vyžaduje - bez ohledu na to, kolik věcí ještě potřebujeme udělat (konec konců, ono se to nepose*e). Teprve se to učím. Ležet jen tak, protože jsme líní i pohnout rukou, je věc druhá.

Fotka

Samozřejmě, že uspěchaný život, je hlavní rolí uspěchaných závěrů, mnoha situací a právě tahle emocionální smršť se postupně podepisuje na naší psychice. Jak moc, to už je individuální, řekla bych.
Mnoho z nás vytěsňuje v podstatě celý den, protože například musíme být na nějakém požadovaném místě, ať už je to škola, práce, která nás nebaví, čekárna na alergologii nebo v jiné instituci, kde hodina čekání neznamená nic.


Jasně, těžko se žije někde, kde nechceme být, kde jsme omezováni okolím, třeba proto, že ve společnosti se člověk musí chovat přece jen trochu jinak, než doma.


Víte, mě se prostě nechce věřit, že to lze "(pře)žít" tímhle způsobem.
My potřebujeme ŽÍT.
Všichni a to bez vyjímky.


Ať už je to upjatý právník, který se upjatě chová z hlediska předepsaných norem, prodavačka v supermarketu, které už bolí oči z toho všeho zboží, které jí prošlo za den pod rukama, nebo pošťák, co už necítí nohy a ani radši nepočítá, kolik paneláků prošel.
Možná vám to něco připomíná, možná v tom vidíte sami sebe a vaši nechuť. Nechuť vstát, nechuť pracovat, nechuť ŽÍT. A když už vás nebaví život samotný, je to problém.
Umět si pohrát s časem, využít chvil, kdy něco potřebujeme, zabavit se, když stojíme frontu, atd atd...myslím, že tohle je řešení, alespoň jedno z mnoha.



Ono se to lehce řekne: ,,Mysli pozitivně", už je to taková klasická ošoupaná fráze. Každý z nás si musí najít vlastní způsob, jak toho dosáhnout. Neřeknu vám, jak na to, protože to sama nevím. Ale vím, že člověk musí začít u sebe - v tomhle si pomůžete jedině vy sami.

A tak to vlastně všechno začíná...