Únor 2018

Cíl, který má smysl aneb bez dřiny to nejde

25. února 2018 v 16:49 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Začátek nového roku uběhl jako voda a já můžu s klidem v duši říct, že mám už dávno přijímačky na vysokou školu za sebou a díkybohu úspěšně - takřka měsíc zpátky jsem se dozvěděla, že mě přijali do Plzně na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na obor: Ilustrace a grafika. Vlastně to byla jediná škola, na kterou jsem se hlásila, jelikož mě nejvíce zaujala.


Původně jsem se také rozmýšlela nad AVU a UMPRUM v Praze, ale nakonec u mě zvítězila ta plzeňská, už jen díky letním kurzům - ,,ArtCamp" (=na které se může přihlásit kdokoliv a odkudkoliv), které jsem absolvovala celkem 3x. Dvakrát to byla figurální kresba a jednou mediální ilustrace, jako taková malá přípravka právě na přijímací zkoušky a musím podotknout, že to bylo více než přínosné.
Byly mi sympatické jak čisté prosklené ateliéry, tak pedagogové, kteří, jak jsem viděla, mají o studenty opravdu zájem.


Fotka


Po tom všem jsem si tak nějak uvědomila, že bez té čtyřleté dřiny, díky níž jsem dnes tam kde jsem, bych se určitě dál nedostala. Není to o talentu jako takovém - ten totiž není ani polovinou toho, co člověk potřebuje sám ze sebe vydrat na povrch. To skryté rezervy jsou zlatým dolem našich vlastních schopností. A my je musíme umět najít. Jakmile se nám to podaří, dalším krokem je, aby spatřily světlo světa. Zdaleka pak nemáme vyhráno, ale rozhodně jsme na naší cestě zase o velký kus dál, což je přece příjemný pocit, no ne? :)


I když mě zbývají už jen tři měsíce do konce střední školy a především maturity, obávám se jí přece jen o trochu míň, když už mám jednu věc vyřešenou. Teď už jen doufat, že i tahle záležitost dopadne dobře (jelikož zvládnout 75 návrhů do konce dubna, abych mohla zrealizovat dva veliké obrazy na plátno do prostoru rehabilitačního centra pro postižené děti, není zrovna jednoduchá záležitost).



Mějte se více než dobře a přeji Vám všem pokud možno poklidný týden.

Vaše: LERI




Čistím život Vanishem

22. února 2018 v 19:39 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Sedím v tureckém sedu, zatímco se mého obličeje nenásilně dotýká odpolední slunce. Vše kolem mě je čirý proud energie, která koluje. Je výrobníkem na cukrovou vatu a já jsem její pravidelný zákazník. Dostávám porce v barevných kelímcích s dětskými motivy zahrnující především přesladce poztitivní klauny - ne, že bych je nějak vyhledávala, ale jiné nejsou k dostání. I přesto se však dokážu radovat z jejich nadprůměrného životního elánu, jenž se objevuje v jejich úsměvu.

Chodím a pozoruji.
Pozoruji a chodím.
Přemýšlení skrývající každé naučené slovo,
co do mě bylo odmalička vkládáno, se utápí v kyselině sírové.



Hele, koukej, z písmena "A" už pěkně slejzá kůže, ale měli bychom si počkat na samotný konec - pak už jeho význam budou držet pouze kosti!


Jako páníček vedu na řemínku všechnu svoji smečku. Ale ne ledajakou. Vedu smečku abecední. Někde v pozadí se couraj U, V, W, X, Y, Z a Ž, tvořící konec psího ocasu, který po kusech postupně odpadává. A já se cítím lehčí.


Fotka


Vědomí ze ztráty druhého "Já" může mít obohacující proces. Ostražitě sleduji, kolik lidsky vymyšlených písmen ještě má tu kuráž a následuje mé kroky, přičemž to vypadá, že je jim každá minuta přítěží. Pro urychlení záměrně kličkuji a vrhám se po příkrém srázu, abych jim stížila postřeh.
S a T padá po strmém kopci do neznáma a přitom si poláme končetiny, tudíž se jejich symbolika okamžitě vytrácí.
T bylo tak hodné, že mi ještě zamávalo, a tak nějak jsem podvědomě pocítila, že mi přeje na nové cestě hodně štěstí.
Jeho gesto jsem mu však neopětovala, jelikož nebylo nutné, aby si myslelo, že u mě má ještě šanci.


Vyprazdňuji mysl.
Nenaplňuji jí.
Přilévání do plného šálku bylo již dost.
Pokračuji po hliněné cestě plné kamení do náručí přírody.
Chvíli potrvá, než celá mozková šňůra obalená diakritikou zmizí a zanechá po sobě zetlelé zbytky.



Odpočívám a během relaxace vybaluji kartonové krabice plné pracích voňavých přípravků.
Prstem kroužím po nějakém tom sympatickém obalu a nakonec vybírám Vanish.
Víčko vyhazuji z okna a celý obsah vylévám jako jedovatou duhu do zbylé černoty mého života.
Samozřejmě, že smícháním černé s růžovou dosáhnu ledatak odstínu polozdravých plic,
ale i tak to znamená posun.
Upřímně, těším se na tu proměnu.
Na čistotu, která jako termiti přichází a vyžírá špínu,
co málem způsobila moji vlastní záhubu.



Důvod

21. února 2018 v 15:15 | Leri Goodness |  Blablabla
V metru jsem potkala tolik skleslosti.
Možná by měli lidé nést zodpovědnosti za své emoce...
Vždyť z toho vznikaj největší nemoce.

Proč na sebe nejsme vřelí,
i když nás život sem tam střelí?
Přemýšlím a tak se ptám:

Z čeho pramení ten původ,
"být šťastný", až když dostaneme důvod...?


/psáno 12.2.18/

Stylizovaný autoportrét - říjen 2017

19. února 2018 v 17:59 | Leri Goodness |  Autoportréty
Přikládám sem ještě jednu práci z letošního roku a to autoportét, avšak vytvořený emailovými barvami (= podobné lakům, schnou 24h. a poté se nanáší další vrstva, dříve se používaly k malování cedulí obchodů) na plech. Účel byl vytvořit sama sebe jinak než doposud, tudíž jsem se rozhodla spíše pro grafické a poměrně dost stylizované zpodobnění. Po této zkušenosti hodlám zopakovat podobný proces, i když není tento typ barev zrovna levný.

/říjen 2017, email. barvy, plech, 4 týdny/

Fotka


Studie uší/nosu - listopad 2017

10. února 2018 v 18:04 | Leri Goodness |  Moje kresby/malby
V listopadu loňského roku jsem se opět vrátila k mým oblíbeným studiím - v tomto případě uší a nosu. (vlevo můj nos, vpravo mámin, vlevo dole mámino ucho, zhruba uprostřed bráchovo ucho se sluchátkem, vpravo dole tátovo ucho).

/Listopad 2017, tužka 8B + pentilka 0,7mm/


Fotka

Tvůj pointilismus

9. února 2018 v 15:36 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo,
k němuž vyjímečně patřila hlava - avšak nebyla vidět.
Stíny mění skutečnost ve snovou realitu plnou poddajných duší,
co by si tebou nechali strhat oblečení, i kdyby stálo celej majlant.
Rozhodoval bys.
Konal bys.
A hladil.


Oni by ti dovolili všechno, včetně tvé věčně nadřazené role.
Jsme svým způsobem dominantní,
i když nám zrovna chybí bičík v ruce.
Lví zuby ale nikdy neztrácíme.


Pořiď si hřívu okrového tónu a vyceň ty svý tesáky,
jako by ti šlo o hru na život a na smrt.
Není těžké odejít z reality a hrát svou oblíbenou roli,
když tak rádi nosíme masky.


Ze zdí se ozývají hlasy momentálního rozpoložení,
snad z projevu hodného nějakému zvířeti,
kterému chybí kultivovanost projevu.
A to je přesně to, co chceš.
Co chceme.
Být zvěř.


Nekompromisní originál šelmy,
jenž se nepozastaví nad tím, když do krve poškrábe něčí tělo.
Divila bych se, kdyby jí nerozhodilo,
pokud by se oběť se svými šrámy z dobrého úmyslu bránila.
Měli bychom znát chuť hemoglobinu našich milovaných přesně tak,
jako jejich osobní parfém.


Fotka


Barvy ožívají, reflektory schizofrenně mění své odstíny
a my se ocitáme na cirkusovém představení, dnes však zadarmo.
Kdo by platil za potěšení způsobené druhým?
Běháme dokola poblíž kontrastního kolosea,
co má k tomu řeckému pořádně daleko.
Prožíváme údiv nad něčí výdrží stejně tak,
jako podivínské tvarování lebek cizinců,
co se mihotají kolem.


Dovolme si vše.
Pro jednou.


Na kůži zůstávají miliony teček bez jakéhokoli řádu vznikajících po dotecích.
Jsou trochu jako henna,
která na povrchu zůstává pár týdnů a samovolně se ztrácí.
Tyhle ale občas v sobě mají trny...
...což je jen a jen dobře, pak totiž pocítíte intenzivnější prožitek.



Éra pointilismu ve tvé hlavě se snaží otečkovat každý bod,
co v tobě zanechá touhu usmívat se na můj výraz připravený k činu,
kdy znesvětit pokoj tekutinou by znamenalo svět.



Obnažený ramena čekají na víc,
že je někdo vezme,
že vezme někdo proužky,
který zakrývaj zbytek...
červených znamínek budoucí rakoviny
a nechá je napospas tomu,
kdo chce odhalit víc,
než jen pigmentový skvrny.




V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo, k němuž vyjímečně patřila hlava.
A když vystoupilo ze stínu, dívaly se na mě upřeně dvě tečky...



Druhý autoportrét - akryl (říjen - listopad 2017)

2. února 2018 v 17:35 | Leri Goodness |  Autoportréty
Koncem října jsem se vrhla na další autoportrét, který jsem však dodělala až na začátku listopadu, kvůli nedostatku času.

/konec října - listopad 2017, akryl na papíře, A3/

Fotka