Sebeláska jako tabu ?

7. května 2018 v 17:07 | Leri Goodness |  Mozek na talíři
Tehdy se na mě podívala jako týraný štěně s kaštanově hnědýma očima a bez mrknutí oka z ní vypadlo: ,,Nenávidím se. Vždyť jsem úplně k ničemu, nevím, co bych tu měla dál dělat". Bylo jí teprve šestnáct a obličej měla celej poproužkovanej, protože na ní svítilo slunce skrz žaluzie. Jako by jí chtělo nenásilně povzbudit, i když jí spalovalo kůži. Chtěla jsem jí zachránit, a přitom věděla, že tenhle problém si musí vyřešit sama v sobě. Mý ruce ale pomoc nabídly nespočetkrát. Byla jsem jí lékem proti neduhám duše, avšak jádro se nikdy nepodařilo vymýtit. Nakonec se mý já ztratilo tomu jejímu a dnes se jen můžu domnívat, kde tak asi je...



Poslední roky dochází k silnější adoraci, než je tomu u náboženství -
- k nezastavitelnému vyzdvihování fyzické krásy.
Z médií a různých módních časopisů dochází
ke stále hustšímu naprogramování mysli,
které hlásá to, že pokud žena nevypadá jako tyčka od nanuku,
u nikoho si neškrtne.
Jak pomíjivá a primitivní pověra...

Vypadá to, že lidé zapomněli na sebe.
Kým vlastně jsme?
Víme to vůbec?...



U mnoha dívek dochází ke srovnávání vlastního těla s tělem celebrit,
které jsou stejně pod tunou předraženého make-upu obyčejnou lidskou bytostí
jako my všichni a kdybychom se s nimi střetli na ulici,
tak je s největší pravděpodobností ani nepoznáme.
Velkou roli nejspíše hraje určité charisma daných osobností,
což je další faktor, jenž se ti, co se sami v sobě ztratili,
snaží svým způsobem recipovat.
Tudíž pak nabírají "slupky" cizích vlastností
a někdy jsou s neoblomnou naivitou přesvědčeni, "že se našli".
Jenže tahle schránka velmi rychle usychá a rozpadává se...




Často se nabízí nebezpečné řešení - milovat neskutečné.
Naše tvář je jako plátno a obočí jejím rámem -
- na to vždycky slyší dámy před zrcadlem.
Je příliš lehké milovat upravený zevnějšek.
Milovat strohou krásu nám náležící a především milovat to,
jací v nitru jsme, je pro mnohé obrovskou překážkou,
či snad nepřekonatelným úkolem.
Přitom vše, co dosud mnoho z nás hledá, je tam, kde jsme my - UVNITŘ.


Kdybyste se někoho zeptali, jestli se má rád,
možná by jste se dočkali opravdu prazvláštních odpovědí.
Kdysi jsem se o to pokusila a výsledek u dotazovaného proběhl tak,
že svraštil obočí a podotkl, jestli jsem v pořádku.
Je mi takových jedinců svým způsobem líto,
ale konec konců je to jejich boj.
Boj každého z nás.

Ten, kdo sám sebe miluje, nemůže nemilovat život.
V takovém případě jsou věci v souladu,
rána se berou jako dar,
jako další možnost něco podniknout, jako šance,
která nám otevírá nespočet bran.
A je jen na nás samotných,
zda těmi branami projdeme (mluvím z vlastní zkušenosti).
Dá se brát až za zázrak, jak člověk,
který si sám sebe doopravdy váží, vnímá svět kolem.
A přitom si říká: ,,Jak je sakra možný, že jsem tolik krásy dřív neviděl?"...




Z knih nevyčteme, jak dojít k sebelásce.
Možná narazíme na pár poznatků, které nás vždycky zajímaly,
ale v podstatě tím nikam nedojdeme.
Moudra o meditacích, józe, pozitivních energiích a duchovních cestách,
z nás duchovní bytost nikdy neudělají.
Je to jen pojítko k dodání si odvahy a k vlastnímu snění,
v němž si představujeme náš dosud neexistující ideální život.
Všichni se hledáme a někomu potrvá roky, než zjistí, kdo vlastně je.
Někomu se to podaří třeba za deset let, za měsíc a nebo taky za dva týdny.
Každopádně, ať už sami k sobě dojdete jakkoliv,
přeji vám mnoho štěstí, pevné nervy a trpělivost. :)






 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 7. května 2018 v 17:17 | Reagovat

Pěkné

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 7. května 2018 v 21:06 | Reagovat

Každá cibule se musí oloupat. Ale slzí při tom oči.

3 R. R. | Web | 7. května 2018 v 21:09 | Reagovat

samotný hledání je často zároveň i cílem.

sama jsem se nenáviděla strašně dlouho a myslím, že i dost hluboce. a až někdy nedávno mě napadlo, že to tak vlastně vůbec nechci a že to můžu změnit. a často mě až překvapuje, kdo jsem byla, co jsem dělala a kolik jsem toho neviděla. nikdy mě nenapadlo, kolik se toho doopravdy odvíjí jen od způsobu, jakým o věcech přemýšlím.

4 Necrodes Necrodes | E-mail | Web | 8. května 2018 v 10:14 | Reagovat

Překážka sebenenávisti je naneštěstí ještě širší, než se může na první pohled zdát. Když se milovaná osoba nenávidí, není pak s to přijmout ani lásku, kterou jí někdo dává, protože ji nechápe.
Proto říkám ano, najít sám sebe patří k nejdůležitějším krokům života. Číst Tvá slova je moc hezké, takhle po ránu. :)

5 Rosa Nera Rosa Nera | E-mail | Web | 8. května 2018 v 15:26 | Reagovat

Sama u sebe vidím, že milovat sebe takovou, jaká skutečně jsem, je hodně těžké. Někdy mám pocit, že už jsem se konečně našla a po pár týdnech/měsících začnu být zmatená a stále nevím, kdo jsem. Líbí se mi, že popisuješ, jak si každý musí najít svou cestu sám. Bohužel se ze sebelásky stal teď docela trend a málokdo chápe její skutečný význam. Spousta lidí píše právě o té józe a meditaci, jak se pak začneme mít rádi, přitom každý se najde v něčem jiném.

6 Antea Antea | Web | 8. května 2018 v 21:41 | Reagovat

Tohle je velká pravda.

7 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 12. května 2018 v 19:56 | Reagovat

kolikrát si říkám kde se ten "kult" celebrit vzal
proč chce mít každý druhý mezeru mezi stehny
a je posedlý váhou
i já se dostala na váhu 45kg...

knihy o sebelásce jsou mi protivné

8 slunecnyden slunecnyden | Web | 20. května 2018 v 18:24 | Reagovat

Je to pravdivé. Někdy k sobě dojdeme přes největší bolest, a někdy je ta cesta snadnější. S láskou je ale svět vždy krásnější - ať je to sebeláska, láska k přírodě nebo bohu...

9 Helga Helga | Web | 22. května 2018 v 20:10 | Reagovat

k první části článku mě napadá citát "krása pomine, blbost je věčná" tím se celkem často řídím, když natrefím na hezkého a blbého člověka, celkem se mi uleví

10 Cíťa Cíťa | Web | 13. června 2018 v 10:51 | Reagovat

já sama nemám problém s tím, jak vypadám, ale s tím jaká jsem uvnitř a jak se chovám. někdy se nesnáším opravdu hodně, i když neexistuje pořádný důvod proč. to že člověk je čas od času nepříjemný nebo protivný není dobrý důvod. nemít se rád, protože nenaplňujeme něčí představu dokonalosti a vůbec snažit se být pro ostatní dobrý, zatímco nám samotným se hnusíme, je jen cesta k záhubě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama