Mozek na talíři

Marie

Pátek v 19:13 | Leri Goodness
přítomné pohnutky začaly vrtat
někde v zákoutí hlavy
a nutily
nutily přemýšlet
a došly
došly k názorům na to
proč po výměně vložek
zůstává krvavá skvrna
skvrna v podobě svatýho charakteru
kde místo odpudivých fleků
naleznete panenku Marii
Marii oděnou v karmínu
oděnou podle přírodních zákonů


A pak si uvědomila, co si uvědomila. A jestli by mohla tohle uvědomění uplatnit na ty, kteří si vědomi nejsou.
Podělit se o myšlenku, týkající se rumělkových měsíčků,
o rez vonící po železe za účelem toho,
že vlastní krev může být výtvarným prostředkem.
Vyjádřením, které se časem jako chameleon změní z rubínu v hlinku.


Zestárne tak, jako když z lidí odejde ta pomyslná fyziognomická záře...
....a pak už bude působit jen jako špinavý kus hadru,
který někdo zapomněl umýt.


Fotka

Balonky na satelitu

7. ledna 2018 v 11:19 | Leri Goodness
Namodralý indický tepich se nad námi mírně červená, jako kdyby oslavil silvestra pouze červeným vínem. Televizní signál se ztrácí s venkovním ovzduším, které si vyžádalo pro to novorozenecké období až meditativní klid.

Z mozků se samovolně savem vyžírá všechen ten dvanáctiměsíční odpad,
jako kdyby šlo o revoluční epidemii,
díky níž někdo umře a někdo se narodí.
Je to přirozený proces.
Stále vědomé bytosti, i ty nehybné v márnicích, už mají jasno.
Vstupy jsou vždycky zadarmo, ale odchod se platí zlatem.


Podlité oči krví ze včerejšího koketování s muškátovým vínem,
se proměnilo v nové a nenáročné uvažování.
Vím, kde jsem.
To je přece základ, no ne?

Fotka


Na všech hácích, satelitech a stožárech, se tisknou zneužité barevné balónky s různě starým DNA. Děcka nemají příliš složitou paměť, a tak dobrovolně zapomněly na to, že je ztratili. Majitel se našel pouze jeden a to v podobě umouněné koule chlupů - psa, který ihned zpečetil jednomu balónku dýchací cesty.


Pastelové tóny teď lítají všude kolem, a tak mě to trochu nabádá věřit víc své intuici, že mi pod nohama zarůstá celé peklo, jenž se mermomocí snažilo aktualizovat své pozvání. Místo něj vítězí trsy předjarní trávy, na něž dopadají už jen kusy zbylých héliových poutníků. A tak se mě nenásilně snaží poukázat na to, že na tohle místo se už nikdy nevrátím.


Ranní rané úspěchy aneb nač předsevzetí?

31. prosince 2017 v 17:57 | Leri Goodness
Potemnělá noční obloha se zatím jako noční tváří, přitom je něco málo po páté hodině odpoledne. Onen symbolický konec roku už pomalu zavírá svou ošoupanou bránu, ale zatím mu chybí k tomuhle definitivnímu činu klíč. A mezitím vším posledním šílenstvím z nakupování, abychom měli celý večer co jíst, se dušujeme nad tím, co si letos dáme za předsevzetí a co za přání vyřkneme, až uvidíme padat "naši hvězdu".
Ale...má tohle opravdu nějaký smysl?


Většina z nás má to nutkání - někdo to dělá pravidelně, někdo vůbec a někdo jen občas. Zatracená zapřísáhlá předsevzetí. "Břemena", která se velice těžko plní, není-li tomu tak? I když jsou mezi námi tací, kterým plnění sobě zadaných úkolů nedělá žádný problém, přece jen tu zůstává valná většina z nás, která své zadání, nebo, chcete-li předsevzetí, zkrátka nikdy nesplní. A v tu chvíli nastává tolik vyřčená otázka: ,,Proč?"
Čím víc toho na sebe navalíme, tím hůře budeme zvládat všechny povinnosti - tak to platí v běžném životě. A myslím, že stejně to funguje i s předsevzetím na Nový rok.

Na co pořád čekáme?

Nikdy není ten správný čas, ta správná minuta, ten správný den. Každý den ale máme šanci. Každý správný krok, který můžeme udělat, je právě TEĎ. Ať už se nacházíme kdekoliv, doma, venku na procházce, v klubu, v práci, či snad mimo rodnou zemi, je to vlastně úplně jedno...ale můžeme začít. Ihned. Tak do toho! :)

Jistě to chce čas, než dospějeme k nějaké změně, ale tím, že si to nalinkujeme jako denní program, nás to spíše zabrzdí, nebo v horším případě vrátí zpátky - a pak dochází k tomu, že se vytratí byť drobná motivace. A ta je jako "pohon" k našemu cíli nejdůležitější.


Konat s plánem je tisíckrát těžší, než bez něj.
Udělejme vyjímku a třeba se jedno ráno rozhodneme naprosto spontánně = přirozeně.
Rozhodneme se změnit svůj život.
Bez předepsaných bodů a stanovených norem.

Tolik z nás chce zhubnout, být v něčem vynikající, dostávat ocenění, být uznávaný, najít si lásku, dobrou práci,
vydělávat víc, být méně cholerický, urovnat vztahy, koupit si tolik vytoužené auto, či být prostě dobrým člověkem...nikde není psáno, že to, co si přejeme, nemůžeme dostat.

Fotka


Proto na sobě pracujme.
Neplánujme.
A konejme.
Je to nejlepší a možná i nejjednodušší způsob, jak něčeho dosáhnout.
A já věřím, že ať už se ve Vaší mysli skrývá cokoliv, dokážete to!



Až dnes večer budeš koukat z okna na nebe, nečekej na svoji hvězdu, která ti svým pádem prosvítí zornice.
Buď sám sobě svou světlicí, která vystřelí neplánovaně do nebes, protože se právě teď rozhodne změnit to, co ji tak dlouho omezovalo.



Post-pohřebiště starých břemen

16. prosince 2017 v 18:57 | Leri Goodness
Eelegance byla v ten podvečer krédem, slavnostním zahájením chvíle, kdy se každý mohl projevit tak, jak mu bylo přirozené...např. slečna jménem Ena s implantovanými rohy na čele, připomínající čerta seslaného z podsvětí, se tehdy oblékla více než esteticky. Všichni ji uznávali, protože se stala členem. Členem "lepšího světa", jak svůj kmen tehdy nazývali.
Byla totiž součástí komunity, kde neexistoval pojem "bolesti".
Ublížit druhým znamenalo vyloučení, avšak nikdy ne nápravu ve smyslu smrti.


Pozorovala jsem je. Byli tak šťastní, tak vyrovnaní, ale něčím zároveň jiní. Jejich kůže se snad dotkla měsíčního svitu, u někoho zjevně i krápníků na Marsu. Měli totiž zvláštní defekt, i když pro někoho by to byl symbol vysvobození - postrádali pihy. Jako by je to dělalo čistší, lepší, cennější, přitom oni sami si toho ani nebyli vědomi. Ještě se mi nepovedlo se k nim přiblížit do vzdálenosti deseti metrů. Sledovala jsem je skrz nějaký děsně pichlavý keř, který vyloženě čekal na to, až se o něj nechtěně opřu.
A když k tomu došlo, pouhé zašustění listí je dokázalo vyplašit. Obvykle po nich zbyl stříbritý prach ve formě husté páry, co se postupně vytrácela, nebo jantarové amulety, v nichž koloval uvězněný sluneční paprsek.


Nedávno jsem našla injekční stříkačku, ale tu však využil jeden kolemjdoucí, který se s kosmicku bytostí pouze ztotožňoval. Po něm tu narozdíl od nich zbylo celé tělo.

Fotka

I přes všechny "tlející zbytky" a odpadky, tu převládal entusiasmus, ne však z prázdných schránek,
ale z možnosti začít jinak.
Nově.
Lépe je dost relativní pojem.


Přičemž tohle přírodní postpohřebiště opěvovalo jakousi ódou vzkříšení, zůstávaly zde energie v podobě lidských strastí. Někdy se díky nim bortila země, při pochodu umírala zvířata, nebo se tvořily nádory v kůře stromů. Šlo pouze o odevzdaná břemena, jenž korespondovala s unaveností "být lidskou bytostí", být člověkem...

Mělo to svůj význam, hlavně z toho důvodu, že v téhle chvíli už dotyční nemuseli řešit pozemské záležitosti. Ne všem však přestala bít pumpa. Někteří zůstali naživu a vzdali se svého otrokářství - a to tím, že se rozhodli žít tak, jak sami chtějí, nikoliv tak, jak to vyžadují ostatní.


Nastalo ticho...odhozená zarmoucení v přírodě postupně umírala ze ztráty svých majitelů a tuhle směsici odpadní skládky začala nahrazovat část východního myšlení.
Část klidu a tolik zneužívaného slova ve 21. století, které nemělo šanci se prosadit ve 2.pol.století 20.: MÍR.


Ve jménu mysli

3. prosince 2017 v 18:52 | Leri Goodness
Nikdy jsem si nemyslela, že to jde. Že lidský mozek a myšlenky v něm, lze ne jen dočasně, ale radikálně a navždy změnit. Není to o ničem jiném, než o tom, jak přemýšlíme a o čem.


Dnešní svět je podle mého názoru sám o sobě strašlivě přetížený, ne jen technikou, továrními výpary, ale především námi - lidmi. A tento dopad se prostě někde musí odrazit.
Čas sice běží stejně, jako v minulém, či předminulém století, ale nám se zdá všechno rychlejší.
Třeba jen obyčejný všední den, i když máme zrovna volno, jenž například trávíme s přáteli.
Ale...možná kdybychom neutíkali na každý semafor, nebyli zbytečně nervózní, že nestihneme nastoupit do MHD, přestali se stresovat s každou "povinností", která je na nás nakládána a nekoukali pořád na hodinky - třeba by se opravdu něco změnilo.


Svět by byl stejný, ale vy byste ho viděli úplně jinýma očima.


Na co vlastně narážím? Snad z textu nevyplývá to, aby byl každý z nás nanejvýš laxní. Jde o to si udělat odpočinek, když to naše tělo doopravdy vyžaduje - bez ohledu na to, kolik věcí ještě potřebujeme udělat (konec konců, ono se to nepose*e). Teprve se to učím. Ležet jen tak, protože jsme líní i pohnout rukou, je věc druhá.

Fotka

Samozřejmě, že uspěchaný život, je hlavní rolí uspěchaných závěrů, mnoha situací a právě tahle emocionální smršť se postupně podepisuje na naší psychice. Jak moc, to už je individuální, řekla bych.
Mnoho z nás vytěsňuje v podstatě celý den, protože například musíme být na nějakém požadovaném místě, ať už je to škola, práce, která nás nebaví, čekárna na alergologii nebo v jiné instituci, kde hodina čekání neznamená nic.


Jasně, těžko se žije někde, kde nechceme být, kde jsme omezováni okolím, třeba proto, že ve společnosti se člověk musí chovat přece jen trochu jinak, než doma.


Víte, mě se prostě nechce věřit, že to lze "(pře)žít" tímhle způsobem.
My potřebujeme ŽÍT.
Všichni a to bez vyjímky.


Ať už je to upjatý právník, který se upjatě chová z hlediska předepsaných norem, prodavačka v supermarketu, které už bolí oči z toho všeho zboží, které jí prošlo za den pod rukama, nebo pošťák, co už necítí nohy a ani radši nepočítá, kolik paneláků prošel.
Možná vám to něco připomíná, možná v tom vidíte sami sebe a vaši nechuť. Nechuť vstát, nechuť pracovat, nechuť ŽÍT. A když už vás nebaví život samotný, je to problém.
Umět si pohrát s časem, využít chvil, kdy něco potřebujeme, zabavit se, když stojíme frontu, atd atd...myslím, že tohle je řešení, alespoň jedno z mnoha.



Ono se to lehce řekne: ,,Mysli pozitivně", už je to taková klasická ošoupaná fráze. Každý z nás si musí najít vlastní způsob, jak toho dosáhnout. Neřeknu vám, jak na to, protože to sama nevím. Ale vím, že člověk musí začít u sebe - v tomhle si pomůžete jedině vy sami.

A tak to vlastně všechno začíná...

Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

19. listopadu 2017 v 17:49 | Leri Goodness
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)


Podzimní tmoráno

4. listopadu 2017 v 18:06 | Leri Goodness
A když si tak proháněla ten svůj kus masa skrz končetiny,
celou nervovou soustavou, těch pár vteřin viděla černočernou plochu.
,,Nikdy jsem neviděla plnější prázdno", zamumlala si pro sebe,
zatímco se jí svaly postupně uvolňovaly a ona padala zpátky do rozvrzaný matrace, jako by se dotkla nebe.


Podzimní tmoráno připomínalo tolik to zimní, akorát zbytek listů,
co se ještě držel rukama na stromě, tento fakt vyvracel.
Slibně se dalo přemýšlet o plánech, jenž nemají ani začátek, o možné koupi drahého oblečení,
aby si člověk nahrabal více umělého štěstí,
nebo o lítosti nad mrtvými legendami, které nám záhadně změnili život.


Bylo toho tolik, co stálo za zmínku. Stále ležela na matraci, zaseknutá někde mezi přítomnem a budoucností,
ale i přesto dokázala vstát a nadechnout se venkovního vzduchu...hlavu vystrkovala křečovitě přes parapet okna,
jakoby chtěla zabít jen část sebe, která jí tíží nejvíc.
Myšlenky.


Probíhalo zrovna odpoledne, tak nevýrazný a nepodstatný čas,
tedy alespoň pro ni a pro její slabost.
Opilý mozek nesoudí a nekritizuje rizikové faktory, jako je například cyrhóza jater,
co se v tu chvíli zdála být převratným adrenalinem.


Fotka


Nebylo jí dobře ani špatně a to byl přesně ten stav, kdy dokázala zapomenout.
Na sebe, na tělo, ve kterém žije, na společenské znemožnění,
jenž se znemožněním stalo, protože jí to tak připadalo.


I když teď nenáviděla to množství chlastu, v němž se koupala její otevřená duše,
moc dobře věděla, že zítra mu opět skočí do náruče.
Přitahovali se navzájem, přičemž jde o takovej paradox.
Ona, z masa a kostí a on z olivovýho skla.
Probíhaly plnohodnoté, avšak studené polibky,
jenž se ve schizofrenním intervalu utly po absolutním vyprázdnění.
Takovej konec je smutnější než většina romantických dojáků.


Bránit se, jí bylo vždycky přirozené, ale v ten kolotočovej moment,
by se klidně nechala rozcupovat jako hračka.
Nafukovací hračka.
S růžovými mašlemi a srandovním obojkem pro psy.


,,Dělat mrtvou", jí teď připadalo mnohem užitečnější, než tvořit.
Síla nad ní vyhrála v páce a možná proto se rozhodla vyřešit vše nehybností.
Pro dnešek.


Někdy cítíme neskonalou potřebu zastavit se a jen si uvědomit, že existuje něco jako přítomnost.
Žijeme myšlenkou na zítřek, který však vůbec nemusí nastat.
Jak zvláštní...ale přesto si v tomhle tempu jedeme dál.


Žloutenkovej podzim připomíná stáří, duhovou smrt,
která se reinkarnuje do shnilých jablek a něčí kůže.
Můžeme měsíce, roky, nebo celý život polemizovat o tom, proč tohle výstavní období,
které, jako by bylo navrženo Karlem Lagerfeldem, odnáší s sebou nejvíc lidí.






/* psáno na přelomu října a začátku listopadu, kdy se jádro myšlenek v tomto textu bohužel muselo přizpůsobit smrti mého třídního učitele - pro upřesnění plánuji zveřejnit extra článek, kdy se dozvíte, co se dělo během posledních dvou měsíců/.



Volání embryí

28. října 2017 v 16:10 | Leri Goodness
Sotva si pocítil ten závan zvenčí, panikaříš, což je pochopitelné a absolutně nevíš, zda máš učinit první krok a stoupnout do neznáma. Jsi jak vodič, proudí tebou miliony citů a názorů, které ještě neumíš vysvělit. Však je tu něco, co s tebou naprosto souvisí a ty s ním.

Sice nevíš, jakej budeš v sexu, ale vracíš se tam, chceš se tam vrátit...jenže po pár minutách už tě drží prsty v gumových rukavicích nad potřísněným umyvadlem. Skrz to jemné počáteční žvatlání ještě zvoláš párkrát: ,,Mami!"...ale máma už tě nadále v sobě nechce.
A teď tu stojíš. Možná víš nevysvětlitelné a s odporem začínáš chápat dnešní dobu, jedovatej vliv komunismu na tvý prarodiče, recyklaci obyvatelstva v počtu úspěšných sebevražd a než nad tím vším bezradně mávneš rukou, nejdřív si uděláš dobře.

Fotka


Kůže na těle je povedená imitace, která nikdy nezahřeje, když se fobie ve společnosti hlásí o svá práva. Jsi skalpovanej od hlavy až k patě, zapadl si někam do prenatálního stavu, do něhož už dávno nepatříš, když máš metr sedmdesát.


,,Jsi už velkej a dospělej, tak se podle toho toho chovej!"


Na okenní římse, která vypadá, že byla vytvořena vyloženě pro odkládání věcí, zeje minimálně deset flašek různých vín, jejichž cenovky jsou důkladně strhané. Působí to tak zatraceně esteticky, jak jsou vyskládané vedle sebe, ale co teprve ten, kdo je vypil?...


Úkrytů existuje jen pár, kde je možné uchovat svý zmražený embryo. Někdo za sebou tahá i pupeční šňůru, ale tu mu většinou ostatní přeseknou - muži kudlou a ženy ostrým podpatkem. Někteří z nich se pak cítí tak zahanbeně, že navždy zůstanou dítětem.
Nitroděložní krev se uchytává jako houf přiblblých mušek v pavučinách, co při cestování nedávaly pozor. Jejich osud je víceméně zpečetěn, teď už jen záleží na jak dlouho.


Bozi jsou dnes schizofrenní a poručili počasí neporučitelné - avšak poslechlo. Nebe vleče poslední zbytky pastelových cukrových vat, skrze něž poprchává a na zem se snáší nevyvinuté děti v podobě průhledných červených snítek, co odmítly žít v přítomnosti.
Možná, že si jedno z nich dneska vyšlápl, tak si zkontroluj podrážky...


Fotka


Zatímco se my potácíme životem tak, jak umíme a jak je nám to přirozené, ona nevyvinutá tělíčka se na nás seshora pravděpodobně dívají.
A dívají se na všechno.
Na nepovedené znásilnění, roztomilou asiatskou svatbu v legračních kostýmech, na oslavu něčích narozenin, první menstruaci vyděšených teenagerek, či na čirou radost z opilosti v hloučku přátel.


Fakt je, že nám vůbec nic nezávidí.
Ani trochu toho štěstí, když se dostaví.
To jen proto, že se oprostili od probuzení, aktivního vnímání - reality.
A díky tomu, že se neocitli v reálu, nedokážou naplno prožívat bolest.


Slyším tolik hlasů nade mnou, kde se vznáší statisíce zakrnělých embryí, co neustále volají...
Snad voláte z radosti, snad ze zábavy, moji milí.
Jen mi neříkejte, že halekáte touhou po životě.


Příliš vlivné airbagy

7. října 2017 v 19:05 | Leri Goodness
Na konci tunelu svítá, jedu k němu šílenou rachotinou, která měla být přinejmenším jednou nohou ve šrotu...ale nechtěla se vzdát. Ještě nikdy jsem k tomu světlu nedojela, prej k tomu člověk musí mít vyleštěný přední sklo. Bez ptačích trusů, siluet tehdy přizabitých much a "sněhových" stop, kterým někdo říká ,,kapky štěstí".

Fotka

Nijak zvlášť přitažlivě nepůsobí deformace myšlenek ani obličeje, ale dá se z ní čerpat.
Chci vědět všechno...jaká poslední myšlenka byla tvá nejšílenější?
Masturbace na veřejném prostranství, navštívení Darkwebu, ani touha po poznání stejnýho pohlaví, se tu nepočítá.

Byli jsme vytvořeni, vytváříme a proto jsme výtvarníci. Vytvoř uvnitř toho druhého umění, co není vidět.
Většinou je lepší ho jen cítit, dát prostor emocím, agresi i tichému zoufalství, co teskně schýzuje po tom, že už bylo všechno vymyšleno.

Tvoř!
Nezáleží na tom, co vyteče.
Záleží jen na tom, jak se při tom budeš cítit.


Neboj, slyším tě, pořád tě slyším. Miliony rukou pracují, někdo zrovna vztekem trhá papír - figura se nepovedla, ale zejtra je taky den, tisíce tužek "šeptá" po skicáku, akryl se oplzle vtírá do zaschlého latexu a vytváří postupně dokonalou kompozici. Emailový barvy surfují po plechu a sem tam dochází k pigmentovým orgiím - je pak radost se na to dívat, vážně. A přitom si neplánovaně zapálit cigaretu.


Máčím si "fasádu" v alkoholovým airbagu, jehož přítulnost a především přítomnost více než vyžaduju. Je to týdenní spasitel neúnosného, co se stává zdánlivě ještě neúnosnějším.
A nutno podotknout, že neznám cesty ven.


Klíče ode všech odpovědí se matně ukazují ve vzduchu a když po nich chci skočit, rozplynou se v poklicovou páru.
Mají fakt neskutečnou energii.
A já už jí po tom všem začínám definitivně ztrácet.



Reptání u osamělých strání

27. září 2017 v 15:42 | Leri Goodness
Mladá noc surově strhává svou krásu a není vidět nic víc, než černočerná plocha, za to však vhodný podklad pro plátno, na něž by se snadněji tvořilo. Pár bílých cákanců znázorňující měsíční krev a zapomenutý hvězdy, v jejichž sílu věřilo několik naivních blbců. Mezi nimi jsem někde byla i já, než mi došlo, jak se věci mají.

Fotka

Sklenka vína udělá nad vším světem matnej nadhled, takovej, co by zatím nestál za to někam zapsat a zarámovat, ale až taková desátá dá konečně najevo svou pravou osobitost, večerní šarm, oplzlou touhu po erotičnu, co někdy končívá více než směšně.


Pojďme všichni masturbovat!
Od srdce a zbrkle...
Celou dobu se držíme, nosíme před davem lidí jen ty nejlepší kostýmy s nechutným vzorem za ještě nechutnější peníze, potíráme rty chemickou bází, v níž jsou beztak statisíce semletých motýlých křídel, což platí zejména pro oční stíny.

Dámy...nejspíš nosíte zvířátka na víčkách!


Pod vší tou schránkou, malebným obličejem, zeje prostopášná špína, zhrzená duše, která nezná mezí. Jen se je bojí přiznat. A kdyby na to došlo...někdo jí/ho donutil...zachoval by se jako to největší zvíře bez špetky cudnosti. Sázím na to, že by stydlivost byla až na tom posledním místě.


,,Když by Vám někdo nabídl sebe a celý svět, co byste mu dali?"


Osamocená stráň šumí prázdnem, břehy rybníků uchovávají zetlelá těla kaprů, na která svítí oslabený měsíc, jako by měl migrénu. Nikdo mu však nedává prášky, jinak by silou vypálil veškerou vodu, co po všech těch vedrech ještě zbývá.


Láhev savignonu čeká na dopití, ale její majitel je gurmán. Vychutnává si jí do posledního doušku. Jinak by přišel o celou tu krásu vniknutí do rozpoložení, jenž mu nabízí "lepší život".


/psáno pod vlivem 16.8.2017/




Azbestový plíce, budou zas chtít více

27. srpna 2017 v 17:27 | Leri Goodness
Jak se tak ty potrhaný vatový zvířata na nebi vytrácej, mou mysl zaměstnává i to, kde skončí. Dusot těžkosti probuzených démonů, se tříští s rytmickým během mladých srnek, jejichž cíl je zcela neurčitej. Kde jsou ty časy, kdy jsem se uměla hejbat a každej takovej čin znamenal radost?...

Analyzuju hustotu satanskýho osídlení v mozkový kůře, ale ze všeho nejdřív tolik jmenované slovo "nálada". Co je vlastně zač? Snad jen změť toho, že jsme schopni cítit. Jsem veselá? Ne. Nasraná? Taky ne. Asi mi nezbejvá nic jinýho, než se snažit o další možnou asociaci, která by odpovídala mému aktuálnímu rozpoložení. Je zatraceně znatelný, jak dlouho mý klouby nezažily byť drobnou zátěž. Nemluvě o plících, který nechutně ztěžkly kvůli randění s PSkama, těma africkýma černýma kráskama, LMkama a rudýma dominama Marlborkama. Z decentní večeře a několika růží, fungující jako pomyslná pozornost, se to zvrtlo v sexuální hrátky stovky zvířátek, co nikdy nemaj dost.


Azbest koluje dýchacími cestami natolik těsně, jako pochybnej kámoš, co z vás nevědomky vysává energii a tiskne se na vás čím dál víc.
Je pravda, že se těch pár kamínků z plic už vytrácí, jelikož maj teď dovolenou, za to ledviny tancujou se svazky ušlechtilých hroznů.
Moravské červené je druhé jméno pro ráj.

Fotka

Poslední týden si hraju na takovou tu ženskou ověšenou všema možnýma cetkama - myslím, že se jí říká vědma. Mám totiž neodvratnej dojem, že mě někdo nic dobrýho nepřeje. Totiž, moje neštěstí tkví například v tom, že mě všechno padá z rukou, což se mi stalo před pár dny osudným.


To si takhle nesu foťák společně s mým smartphonem, co spolu po cestě klábosí, než je silou odloučím, no a co se nestalo...mobil se vzepřel mému náručí a nejspíš chtěl spáchat sebevraždu - skoro se mu to povedlo. Dopadl na dlažbu vedle kuchyně a odřel si celý záda - abych to upřesnila, prasklo celý zadní sklo na krásnou pavučinu a na nějaký pohoří, silně připomínající Mount Everest.
Vydejchávám nepropuknutej vztek, stejně tak nekončící touhu po plný flašce Savignonu a začínám se přiblble smát. Má pusa dostává tvar zářivýho banánu, co je vyzubenej od ucha k uchu, i když by to mělo být přesně naopak.



Pozvání od zakázanýho ovoce naléhá pěknejch pár týdnů a jeho neodbytný uhánění vnímám jako nesnesitelný.
Plíce zas chtěj více.
Pro tentokrát je nechám...

Návrat k bytí

13. srpna 2017 v 17:24 | Leri Goodness
Vítr ukazuje bicepsy nežádoucímu horku, i když dopředu ví, že na ně nemá. Líbí se mi jeho vytrvalost. Je vedro, odporný vedro, ocitám se bůhví kde schovaná v lese poblíž obřího mravence, kterej nejspíš spolykal steroidy.
Cítila jsem k němu velkej respekt a ten málokdy vnímám u jakýkoli lidský bytosti. Jenže, moje podrážka byla větší...

Fotka

Uklidňuje mě to. Celej tenhle venkovní pobyt zahalenej osobní vzpourou proti přepáleným myšlenkám. Zbavuju se ohně prostřednictvím vnitřní síly, i když jsem zatím neudělala žádnej podstatnej krok. Bolí mě se dívat na ty činy ležící v popelu.

Na zádech mě žhnou fénixovo křídla, co se špatně reinkarnujou a vypadá to na bídnej život i duši. Cpu do sebe "nový Já". Možná není ani tak nový, jako zapomenutý, odkopnutý do podvědomí, kde je týráno specifickým způsobem. Jak dlouho se člověk může hledat a po jaký době může říct, že se opravdu našel?

Zatímco přemýšlím, obklopuje mě plno anorektických komárů, co ze mě vysávají černý démony. Ani na rukou, ani na nohou bodnutí skoro necítím, avšak kolem spánků už je to horší. Bezesporu je to kvůli celý tý fekální bandě, co se ze mě snaží dostat.


Procházím lesem a snažím se vrátit.
Vrátit do života, k lidem, do ulic, k několika svátečním jointům,
ale především sama k sobě.


Ovíněné blahodárno

24. července 2017 v 18:19 | Leri Goodness
Obloha tančila s rytmem větru, jakoby převáděla jednotlivý korpulentní dámy na molu. Byla to barokní těla s nádechem cukrový vaty. Na pohled sladší než med, v reálu nadutá bublina vzduchu. Přesto všechno působily věrohodně.


,,Do mě tě vstoupil takovej klid...a víš čím to je? Tyvole, těma lahváčema, vono to vínko je trpký jako jo...ale jenom na začátku...no a pak se tě to v tý hubě úplně rozleje do ztracena a zbyde ti takovej jemně nasládlej ocásek"...

,,Tyvole, ty už to nechlastej"...


Člověk za člověkem, tvář za tváří. Chodníky pod náporem nohou dostávají kýlu a občas jim někde prasknou útroby. Nestěžují si. To my si stěžujem, když zakopnem o jejich rány.
Boje s časem jsou ve velkoměstech asi tak stejně marný, jako šance stihnout každou tramvaj. Většina těhle "snah" plave se šnorchlem v litrech Chardonnay, ve vychlazený dvanáctce, nebo se mihne v závěrech typu: ,,Já už na nějaký chvátání fakt seru".
Miliony slov se linou ze zákoutí a zavrtávají se do hlavy mnohem snadněji, než záměrně vystřelená kulka. To většinou poznáte tak, že se vám otupí smysly a kompletně přestanete vnímat okolí.


Fotka


,,Víš jak...voni tě budou přesvědčovat, nechlastej Vašku, dyť víš, jak je Radka vždycky nasraná, když dolezeš domů jak pes, ale...já ti povídám, copa vona vidí, jak se dřu? Vidí to ?? No řekni, vidí to?!"

,,Ježiš já nevim"...

,,No vidí hovno že jo!...si natáhnout nohy a čumět na tu...no na tu vordinaci v tý zahradě, nebo jak se to menuje...tyvole, to je její!...ale hnout se, něco za ten den udělat vole...ani za boha ti říkám".


Dialogy pod slunečníky v hospodách nabývají na vážnosti a intenzitě. Mluví se nepřetržitě a každá věta se stává součástí cigaretovýho kouře, jako doplněk, bez kterýho se nelze obejít.
Pomalu se stmívá, pouliční lampy zas konečně vidí a davy roztroušených opilců se potácí kolem bank a dalších veřejných institucí. Sem tam zneuctí pár budov svým nadutým měchýřem, ale brzy po těchto činech nezbyde ani památky.



Hvězdy se v zákulisí postupně připravují k představení
a chvílemi to vypadá, že je všude klid.
Avšak velkoměsta nespí.
To my jim dáváme živost, barvitost a vůni.
Zrovna odbíjí půlnoc.


,,Hele Karle, kdyby něco, dej...dej to...dej vědět..a jestli by to...to... vyšlo, vole hlavě to nech bejt,
hlavně to nech bejt, vono se to neposere a když...kdyby...by měli kecy jo, řekni jim, že na to jebeš".

,,Jasný Vašku, čau".

,,Hele čau, ještě se vozvu".


Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

LERIIN TRAINSPOTTING aneb ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ

1. července 2017 v 17:19 | Leri Goodness
Začala bych možná tím, že bych se stručně představila. Žádné složitosti a zapeklitá přirovnání. Pro některé to bude možná zklamání, ale pro mnohé z vás úleva. Vím to. Tak tedy…


Jmenuju se Leri a táhne mi na dvacet. Jsem holka, co se snaží něčeho dosáhnout a někdy tomu obětuje víc, než je potřeba. Mohla bych se nazývat strojem, co se neumí zastavit a když ho k tomu někdo nutí, je místy agresivní, protože má strach z mrhání času. Ale nejen z něj.
Strach - tolik frekventované slovo v mé vlastní hlavě. Je motorem, co pohání, ale stejně tak je zdrojem veškeré mé vnitřní bolesti a omezování v životě. Často si říkám, jak skvělé musí být procházet se obyčejně po městě mezi lidmi a pravidelně dýchat. Jak skvělé musí být umět odpovídat na ulici někomu bez rozpaků, začervenání a s krásným úsměvem na tváři. Chtěla bych to umět.
Vážně.
A dala bych za to všechno.


Fotka


PREZENTACE JAKO VENTIL

Veškeré texty na mém blogu a to, jak se v nich prezentuji, nejsou žádné hrané drama. Ráda bych jen podotkla, že články, do nichž se zde můžete začíst, nezná v reálu takřka nikdo, jelikož nemám odvahu ani chuť je jen tak někomu předložit. Přesto, ač se to zdá tristní, si jednou přeju vydat knihu, která by jistě neobsahovala úplně všechno (protože jsou věci, co si nechávám pro sebe), ale jen část těch příběhů/básní, které pro mě byly z určitých důvodů nejzásadnější.
Ani díky veršům, citátům, či výplodům mého mozku, co vám tu předhazuji se zbytnělou snahou o eleganci, nezjistíte mou pravou podstatu.
Ne, že bych o to usilovala, ale znát člověka osobně, je samozřejmě úplně něco jiného. Snažím se Vám co nejvíce přiblížit a tohle je maximum. Pak už je to na vás.


Nejde mi o nic jiného, že jen o předání pocitů, frustrace, mysli, imaginace a v neposlední řadě mé vlastní duše. Po několika letech už jsem si jistá, že se tu najdou tací, co mé osobě porozumí a i když jich není a nikdy nebude moc, vždycky za ně budu nesmírně vděčná.



ÚTĚK A KAMARÁDSTVÍ S OPIÁTY

Nijak se toho podnadpisu nelekejte. Tím opravdu nechci říct, že je ze mě narkoman apod., avšak tu přiznávám, že mám k omamným látkám sklony. Nejsem typ člověka, se kterým byste šli oběhávat poslední výstřelky módy do velkých obchoďáků, chodili do diskoték, kde se to hemží samýma šampónama, nebo utráceli svůj drahocenný život sledováním televize. Se mnou byste klábosili a filozofovali nad dvojkou červeného, nebo půllitrem piva, vykouřili společně tak dvě krabičky cigaret, sem tam se dostali do náručí jointů, tvořili, tvořili a zase tvořili a v neposlední řadě poslouchali to nejlepší z rockový a punkový historie. A nakonec si přiznali, že vlastně ještě pořád odmítáme dospět.


Pořád někam utíkám, do klidu, pryč od lidí. I když nechci. Vnitřně jejich přítomnost "vyhledávám", dožaduju se po ní, ale ve skutečnosti se jí vyhýbám. Hrozně mě to mrzí. A taky mě mrzí to, že ten útěk občas končí u skéra, ač je mi po něm dobře. Nic však netrvá věčně. Ani falešnej pohodovej pocit z toho, "že je vlastně všecko fajn".


Fotka

S PRAVDOU VEN

Co se týče zimy v letošním roce, prožila jsem nejhorší měsíce mého života. Každý večer jsem nekontrolovatelně brečela na intru v té nejvyšší možné tichosti, abych ve spolubydlících naproti nevzbudila sebemenší podezření. Těžko říct, zda za to mohlo i počasí, ale určitý důraz bych k němu přikládala. Zpět však k tomu, co vám tu chci říct…
Mé, řekněme "psychické stavy", došly až do toho bodu, kdy jsem si začala postupně hledat odbornou pomoc. To, že jsem na to byla sama je fakt, ale ještě horší bylo to, že jsem si nedokázala pomoct sama. Prostě to nešlo, i když jsem si naivně vyhledávala nějaké stupidní alternativy. Během této doby mi bylo zjištěno, že mé úzkosti ve společnosti opravdu nejsou pouhou domněnkou.

Trpím sociální fobií a částečnou panickou poruchou. Léky neberu a doufám, že ani brát nebudu. Na mé první sezení u psycholožky, která mi byla doporučena, jdu zrovna dnes - 27.6.17. Mám sice obavy, ale na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že se to začne po tolika letech konečně řešit.


Bude to dlouhý proces a nemůžu čekat, že mé problémy ihned zmizí. A ať už se stane cokoli - cokoli - nehodlám to vzdát. Jakmile začnu, už se nepustím.



Řekla jsem a prozradila na sebe vše, co jsem potřebovala.
Můj trainspotting.
Zrovna čekám, kdy budu moct nasednout do vlaku, co mě poveze správným směrem.
Něco slyším houkat...


/psáno v út 27.6.17/

Stepi úkrytů

16. června 2017 v 17:25 | Leri Goodness
Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že jsi na místě, kde tě nikdo zaručeně nenajde? Vzatej přírodou, přerostlýma kořenama bohémských stromů a umírněností z frustrace, že přece je zrovna v tuhle chvíli někde existuje osoba, co na tebe myslí. Když se tak sám sebe ptáš a ujišťuješ, už dopředu odhaduješ, jaká odpověď se asi dostaví.
A tak pozoruješ houf vrabců vystřelujících z křoví, co od tebe letí pryč...


Vypotřebovávám důstojnost k setrvání na téhle planetě. Občas ji beru ze zkumavky na dárcovský spermie, který svou ledabylou rychlostí utíkaj naprosto stejně, jako já od lidí. Cíle a starty si vždycky určuje mý podvědomí a
po každým kilometru se podél trasy objevujou fluorescentní čísla, abych věděla, až kam jsem se dostala.


Teprve po 800m plivu krev, když mý srdce předběhne touhu po roztáhnutí křídel.


Kůže na holeni se zamilovala do organický hmoty, násilím sedřený trsy trávy objímaj obě nohy,
jako nějakou svátost a barví ji na vodníka.
Pro dnešek to stačí.
Pokud je útěk zvládnutej za slušnej čas, často mě odměňuje androgynní nymfa,
která mívá všechny předpoklady pro to, aby ve mě vyvolala sympatie k jejímu tělu -
- k rouře střev a žalostně neupřímným postojům.
Udejchaná se kácím k zemi před tuhle nevyhraněnou formu patriarchátu,
co mi na rozechvělej krk nasazuje ryze zlatou medaili.
Krev obcuje s tepnami v jedný komoře, jak jaderná elektrárna čerstvě po výbuchu.


Fotka


Jímá mě její dárek v podobě existenční deprivace, umocněná zbabělostí a zlověstnejch předtuch, že už líp nebude. Ubliž mi tak, abych tomu doopravdy uvěřila!
Utop mě ve směsici alkoholu a nedopalků cigaret, co miluju a já ti přísahám,
že tě nikdy nepřestanu děkovat za to, jak byla má smrt vyjímečná.
Místo výhružek, jenž jí podstrkávám, mě jen trochu profackuje se slovy:
,,Ty vydržíš víc, než to, co jsem ti schopná udělat".

Doteď se jí snažím porozumět.


Dostávám od ní pravidelně celý hromady pastelovejch šatů s brožemi slabě modrých růží,
protože mě prej vidí blíž nebi.
Vlastně je docela milá, jsou dny, kdy donese i flašku Chardonnay,
kterou společně pijem na mý terase a zbytek,
co je na nás moc, vylejváme do popelníku.
Nemluvě o tom, jak je dobrá v balení jointů a v prznění francouzský poezie.


Trochu to vypadá, jako bychom byly spřízněný duše, ale to je jen marný zdání.
Její slova jsou průtokovým ohřívačem, co ve mě chvíli vřou, a pak se postupně umrtvujou.


I když mě vždycky odměňovala jen za to špatný, na druhou stranu mě udržovala v absolutní zádumčivosti, až se nakonec z existnenčí deprivace stala existenční mantra.



Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že možná existoval někdo v jiným pohlaví,
kdo byl naprosto stejnej jako ty?........


Pavlače pomněnek

4. června 2017 v 16:01 | Leri Goodness
Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám, protože neumím žít jinak. Rozmlouvám s okolím, odkud se vrací zpátky jen moje ozvěny a převracím klacíkem nafouknutý kapry u břehů, aby mi připomněly fáze smrti. Vždycky mi je tak dokonale objasní, že se mý slova vytrácej ve vzduchu.


Spjatej kořeny, šlachovitými rostlinami podél těla a bezednou atmosférou čarovný esence klidu…
Bolí tě u srdce, doufáš v návrat infarktu, aby ses nemusel vracet do tý posraný začouzený "fabriky na výrobu lidí" - světa
Chce se od tebe produkce, plodnost, plýtvání tunou spermatu na někoho, s kým vlastně mít dítě ani nechceš. A když už na to dojde, obracíš se při vrcholu ke zdi.

Rovnám si záda u stromu a uši nasávaj hluk pářících se komárů. Je to stokrát přirozenější, než naslouchat večerním zprávám, než se modlit za atentáty v Londýně, bouřit se proti systému, nebo si nechat radit, jak má vypadat slušnej život ještě slušnějšího člověka.

Fotka


Voda bere inspiraci od nebe a dost okatě mu vykrádá barvu. Pomněnkový pavlače vládnou chmurným víkendům a především rozhorčenýmu počasí, co nikdy nedrží slovo. Mezi mraky se objevujou černý fleky strak, který nitrožilně užívaj nějakou čistší formu entusiasmu a já jí chci taky. Mají pak větší a hlubší oči, jakoby se dotkly chrámů nirvány, ale přes jejich podlost jim to nevěřim a radši zastávám názor, že jsou zbouchnutý, když takhle vyváděj.


Válím se někde v modrý záplavě bouřkovejch odstínů, slibující dodatečnou míru prošlýho patosu. Začínám vzdorovat všem sluníčkářům a nahrazuju jejich záře špičatým půlměsícem.


,,Kdo může bejt pozitivní, když čerpá z utrpení?"

Otvírám se novým možnostem venku poblíž lesa, blízko rozkládajících se zvířat a touze po umění žít.


,,UMĚT ŽÍT JE TISÍCKRÁT UMĚLEČTĚJŠÍ, NEŽ JAKÉKOLIV UMĚNÍ".

Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám v domnění, že mě žít naučí.


Nehtovej lak v dešti

1. června 2017 v 19:03 | Leri Goodness
Jako by nestačilo to, co k sobě cítíme.
Pocit je málo, potřeba je víc.
Ty moje hráčko, rozcuchám tě podle svýho.
Zmizí tě pak všechna krása a nažehlenost.
Předraženej Chanell s úctou k vlastní osobě.
Člověk se musí umět shodit.
Dřív nebo později započne éru zkaženosti.
Rozjedený jídlo uprostřed uměleckýho bordelu.
Rozhoď všechny cigára na zem a hledej mezi nima ty, co jsem si nezapálila.
Už jich moc nebude.

Fotka

Jako tebe a kusu, co mi uniká.
Ty a tvá oddanost porozumět mistrům.
Porozumět bohům, co se houpali nad nebem.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostala natolik hluboko, aby ses mohla dotknout mraků?
A stálo to vůbec za to?
Počítám oblaka, ty frigidní cukrový vaty, co jsem měla jako malá na polštáři.
Myslela jsem, že mám pod sebou ráj.
Na sešitý látce z umělý bavlny.
Teď je všechno intenzivnější.
Psychika.
Stres.
Masturbace.

Docela to do sebe zapadá,
ta moje nálada závadná.

Umění a životní potřeba experimentovat.
Prší a já si lakuju nehty, i když ledabyle.
Jsem studená.
Ale pořád na tobě dokážu ležet.
A zakrejvat oči, co pomalu vysychaj.

Kolaborace v zájmu druhých

27. května 2017 v 18:03 | Leri Goodness
Mezi škvírou bejvá zpravidla alespoň trochu světla, podobající se vysílený svíčce bez pořádnýho plamene.
Co ty?
Taky už vyhasínáš, příteli?

Odsunutí nábytku v její zapadlý ložnici, jí nikdy nepřišlo natolik potřebný, jako právě dnes, kdy dubnovej sníh znásilnil jaro. Z nepřehlednýho pokojovýho bordelu, se brzy stalo bludiště pro její vývojáře kolaborantů, co sídlí v šedý mozkový kůře. Mívá je tam, když jí stydnou oči, stávaj se nenávistnýma, plný zvláštní zjihlosti, která je opodstatněná bezvýchodiskem.


Docela jí to věřim....že se chodí utěšovat ke starším chlapům s džínovýma vestama, co jí uctívaj jen ve chvíli, když je "použitelná". To se pak jeví jako její otcové, jsou daleko něžnější než ke svým manželkám, či dokonce psům, který pár z nich často odkopnou až na konec chodby.
S ní to nikdy neudělali.
Možná taky proto, že se čas od času nechali zlákat schopnostmi zbraní,
stejně jako ona a ani na vteřinu nepochybovali o tom, že by s nimi neuměla zacházet.

Fotka

Zpřeházená místnost trpěla samomluvou ke svý zdi, ale byly na ní alespoň čtyři, což se dalo přežít.
Počítám, že to trvalo tak deset let, co se na omítce začaly objevovat černý fleky, podobný jaterním skvrnám.
A právě do nich se vtiskla rozčepýřená postava, nikdo, ani já sama nevěděla, že se jedná o mojí osobu.
Chytila mě svině!
Chodila se na mě dívat jak do kostela na svatý a při každým pohledu sepnula svý kostnatý ruce, abych jí poradila, co má dělat se svým životem.
Bylo nemožný se s ní domluvit, stačilo, když jsem jen otevřela pusu a tuny omítky spadávaly na podlahu.


Připadalo mi komický, jak je vždycky pečlivě uklízela vousatým smetákem, ve kterým se jí pletly zamotaný pavouci. Někdy jsem jen tak foukla před sebe, aby měla co na práci...

Fotka

To, že mě věznila, mělo svý opodstatnění.
Obě jsme byly kolaborantky a obě jsme chtěly žít odděleně.
Celkem rychle se v ní kupila hustá neochota změnit dosavadní špatný zvyky a ve mě se zas hromadila neochota jí pomoct.

Odedneška jsem její černý svědomí, skvrna v jejích vzpomínkách, plesnivá kolaborace v zájmu(?) druhých.
Zkus rozplést provazy viny, ty melancholická děvko, pořád tu je ještě něco, co za tebe budu snášet do konce tvých dní - opíjení do němoty.
A až umřeš, vezmu si tvý játra.


O pár měsíců později, se místnost vyklidila a byla absolutně prázdná.
Ze škvír mezi skříněmi se stalo celoplošný světlo a dřevěný parkety truchlily po svý neforemný posteli.


Ta holka se vypařila a ani se se mnou nerozloučila. Jediný, co po ní v pokoji zbylo, byly tmavě zelený sluneční brejle, který si vybrala výhradně v situaci, kdy se nechávala vojíždět těma nejodpornějšíma a její zrak to jednoduše neunesl.
Ne, nebyla jsem u toho. A nebyla jsem ani u jejích vulgárních výbuchů vzteku, ty mi pak převyprávěla, když si mě přivolala, jak starýho známýho.


Nejkomičtější na tom všem je, že si myslí, že jsem uvnitř zdi zůstala.
Vlastně jo, zůstala...ale jen v její hlavě.


Současné umění pod vlivem koncepce aneb proč mu lidé nerozumějí?

2. května 2017 v 11:45 | Leri Goodness
Mnoho z nás, co se přinejmenším alespoň trochu zajímají o umění, narazili na mnoho galerií, jejichž obsahem byly několikametrové plátna natřené jednou barvou, postříkané spontánními barevnými fleky, či jen ve svém středu doplněné obrovským kolem/tečkou.
Takhle bych mohla pokračovat donekonečna.
Je to trend moderní doby?
A proč tolik lidí nad současným uměním kroutí hlavou?
Než abych kritizovala aktuální počiny umělců, ráda bych vám vysvětlila důvod toho, proč právě dnes takové umění převažuje.

Koncept - to je oč tu běží

V první řadě by bylo vhodné zmínit, co je vlastně koncepce a proč je tolik nepochopená.
Jedná se o nějakou myšlenku, záměr, pocit, který nám umělec - či právě jeho obraz, představuje.
Mnohokrát jsem od různých lidí slyšela, že podle názvu není poznat, že "o tomhle to je", nebo "vždyť bych to mohl namalovat taky!"...


Je takřka nemožné "vniknout" do hlav konkrétních umělců a pochopit jejich díla tak, jak je chápají oni sami.
Jiná situace by byla, pokud bychom je osobně znali.
V 90% případech nepochopí koncept ta kategorie lidí, kteří nejsou uměním nijak poznamenáni - tím se však samozřejmě nikoho nechci dotknout, je to jen čisté stanovení faktu.
Jakmile jsou umění na hony vzdáleni a nikdy k němu neinklinovali, zřejmě nikdy nepochopí/neobjeví kouzlo konceptu.


Fotka

Není to takové, jako dřív


Každá doba byla v minulosti něčím ovlivněna, tak jako je teď ta naše.
V rozkvětu baroka se s oblibou malovaly dynamické kompozice, s často přehnanými proporcemi andělů, dále madon, mnohdy držící podivně vykonstruovaného Ježíška, jehož tělo se tomu děckému příliš nepodobalo (často působil jako zmenšená verze dospělého, čemuž někdy přispívala velká hlava).

Když přeskočím několik století, v období impresionismu se zas do obrazů nevkládaly žádné myšlenky, šlo o rychlý záznam krajiny, nějakého výjevu, který se, ještě hlavou nezpracovaný, doslova "hodil" na plátno. Lze to lehce přirovnat k formě meditace, ale ne ji s tím ztotožňovat.
A to je jen ukázka dvou směrů...



Velice často slýchávám, že už se nerodí takoví mistři jako tehdy a že dnes jsou umělci dokonce imitací těch opravdových.
Dovolte mi nesouhlasit s tímto tvrzením.

Stejně jako tehdy, tak i dnes jsou malovány obrazy stejně (i když dnes máme více možností) a žádný z nich neznamená víc nebo míň. Každý má jiný způsob vyjadřování a ne každému se ono vyjádření může líbit.
To už je však věc názoru.



V určitém období v historii se často brala inspirace z různých božstev, dnes se bere např. ze světa kolem,
z myšlenek, vnitřní rozervanosti, z celosvětové problematiky, z radosti,
či dokonce i z nalezení vlastního já - a v tom tkví síla konceptu.

Fotka

A co si o tom myslíš?

Nikdo, ani sám autor po nikom nevyžaduje, abychom jeho obrazy pochopili přesně.
To, co si z nich odneseme je čistě individuální.
Obraz skládající se z tmavých barevných tónů v jednom může vyvolat krásu,
či sílu osobnosti,
v tom druhém třeba úzkostné pocity.


Je v pořádku, když ve vás obraz vyvolá nenávist nebo dokonce odpor.
Pak je to dobrý obraz, i když ho bytostně nesnášíte -
- to, že ho nesnášíte, je pořád nějaká reakce, pořád to ve vás něco dokázalo vyvolat...
Nejhorší na tom všem je, když ve vás nevyvolá absolutně nic.

Klinika snílků

15. dubna 2017 v 19:04 | Leri Goodness
Bláhově si myslel, že když uvidí padat hvězdu, jeho přání se mu splní.
Zanedlouho zjistil, že igelitka s laciným potiskem vín, krabička Marlborek
a čerstvě zabalenej gyros, mu udělá radosti víc, než naivně v něco doufat.
Ale přesto to nevzdal.
Ani já.


Měla jsem pocit, že mi na hrudníku přistála těžká větev, která však neměla odkud spadnout, přece jen jsem ležela na popraskaný matraci a měla střechu nad hlavou. Obličej mi balzamoval cigaretovej smog, dělal ze mě mrtvýho faraona s nápadnýma černýma linkama a přistával mi na koncích řas, který den předtím prohnala řasenka.


Přes můj nevýslovnej pocit selhání a povlak špíny, se můj rozum musel přenést ve vlnách. Záblesky paměti si celkem dobře
zafixovaly celou tu průpravu na dřevěný loďce, přes níž mi přesahovaly špičky conversek.
Pádlování mi bylo vždycky cizí, a tak práci odvedli zkušenější a tvrdili mi, že jsem se dostala mimo časoprostor.


Můj smích místo odpovědi začal slábnout, jakmile jsem viděla kusy androgynního přirození,
co si třeli o vnější stranu mýho dopravního prostředku, dokud v nich neulpěly několikametrové třísky.


Fotka



,,Zlato, děláme to za tebe, bojujem o tvý zdraví a vyháníme strašáky z věže. Prosím, nepouštěj je tam zpátky, když by se vrátili, přišli by v převaze", promlouvali ke mě skrz plechovej tón, co připomínal rozhlas v rádiu.



Dokonce se mi zdálo, že to myslí vážně, když za pár dní některý z nich umřeli na infekci a pomalu se rozplynuli, jako ranní hustá mlha. Byli mou oporou jen tehdy, pokud jsem jim říkala "mami".
Orgasmy téhož typu tu probíhaly denně, byla jsem zvána i já, ale pokaždý jsem odmítla, protože mi bolest v podobě zmasakrovaný intimní partie, nevytvářela žádný potěšení.



Po odmítnutí následovalo obvyklý hlasitý obvinění, že o svý strašáky nechci přijít.
Chtěla jsem, ale jinak.
Hráli jsme si tedy na vlak, přesně tak, jak znělo mý přání.
A protože jednotlivý vagóny musí bejt propojený, lidi, co stáli v řadě, do sebe postupně nechali vniknout ty druhý.
Byla to magie.


Fotka



Rituál kliniky snílků, znající podstatný způsob, jak zohlednit i ty nejtajnější a nejméně diskutabilní potřeby.
Nechat se vést a uvést do svýho podvědomí.
Přetvářet fantomy na anděly spásy, pocuchat jim křídla a obrátit je k obrazu svému.



Počet partnerů tu neznal omezení, snad jen přeměna sexuální orientace,
když už vás nebavilo klátit jedno a to samý pohlaví.
Jednou jsem takhle přišla i ke krásnýmu strništi, co ve mě evokovalo domnění, že mám cobainovský rysy.
Možná proto mám nutkání si opatřit kytaru a naučit se na ní hrát,
nanést na sebe tuny pánskýho sprcháče a vykoupat krk v toaletní vodě Huga Bosse.



Vytáhněte mě za ruce, že to není pravda!
Místo záchrannýho kruhu, se chytám další mořský vlny a ty to můžeš zastavit!
Uděláš to pro mě?



Můžu bejt pak vším a zároveň ničím, nicotností v ničem k ničemu, nebo jen stínem,
kterej bude dopadat tam, kam sám určíš.
Třeba se na všech těch pravidlech týhle okřídlený hry nakonec shodneme.
Platí?...


Stanovení faktů není ke škodě

17. února 2017 v 17:21 | Leri Goodness
Moje město...
...teda ta pavlač zhrzenejch zážitků a odsátýho zla, začalo bejt stroze hezký,
asi stejně, jako neznámá ulice,
která vám přijde docela sympatická a skrz kterou jste nikdy nešli.
Ale máte chuť ji poznat - JINAK.
Jinak, než všichni ostatní kolem vás - takovým způsobem,
co dokáže nadchnout nemalou část vašeho ,,Já" uvnitř.


Když domy seděj ve vzduchu, je to dobře.
Když tráva pohlazená jinovatkou není tráva,
ale přestou ve skutečnosti trávou je...je taky dobře.


Plac ve kterým od dětství žiju je má odkopnutá děvka,
exmanželka s cejchem pouhý expřítelkyně,
vulgární prostitutka, který se o nic nikdo neprosil.
Využila mě, bídnýho strakatýho feťáka s duší plavovlasýho kluka a já jí to nevrátil.
Ale vim, že k tomu jednou dojde.


Vrací se mi neznámý vůně, co produkujou homofobní testosteron a ze kterých nikdy nevzejde nic nudnýho.


Fotka


Během týhle nedomrlý frigidní zimy zatepluju mozek představou o budoucím létě v tomhle roce a snim o využití srnčí hlavy, jenž jsem si tak pracně donesla na chalupu z křoví poblíž rybníka (fakt není sranda rvát lebku od nedoschlýho krku v pracovních rukavicích).


Chci ji přilepit na sololit.
Pryskyřicí, prostě čímkoliv, co lepí...
...a pohrát si s ní stejně, jako s vlastníma myšlenkama,
ale zároveň odlišně od toho,
jak si se mnou hráli ostatní.


Konečně jsem začala pracovat na vlastní věcech.
Projekt...proojjjekt...haha.
Mini plátno s velkou snahou o otisk -
o otisk duše, kusu živýho masa, bolesti...hloubky.
Hloubky ran především.


Mám radost, ale neraduju se z toho, že ji mám.
Raduju se jen do určitý míry, kdy mám pořád zamračený obočí.
Když je moc veselí, kreativita tuhne.


Barevný barvy.
Měly by mě obklopovat, ale spíš větší část těch tlumených,
aby mi pořád připomínaly, kde žijou mý myšlenky...
...kde je mý místo, kam patřím.
Alíku lehni!


Nemám kam jít a tak si lehnu.
Tam, kde to mám předurčeno.
Do sebe.


Nakresli svět tvýma očima

13. ledna 2017 v 13:11 | Leri Goodness
Patetičtí snílci v reálném světě sedí na ručičce hodin a mávají do dáli napnutými prsty, jakoby chtěli něco chytnout. My jsme těmi snílky v uměleckých kabátech, co nesnáší společnost a zatvrzelý názory,
alespoň se to o nás říká.


Nakresli mě.
V podobě zchvácený hvězdy, co nemá cípy, ale strešní tašky.


Polejvám se studenou vodou, která docela úspěšně mírní rozpálený nervy
vymyšlený postelový scény,která se nikdy neodehrála, ale není vyloučeno, že se někdy odehraje.
Pigmenty starých barev kopírujou nepravidelný záhyby na těle a dotěrně se dostávají do děr odtoku.
Znásilňujou vodovodní potrubí a chtěj ho přesvědčit o tom, že má měsíčky.


Nakresli proud mysli.
Kaledioskop a v něm roztroušenou duši.


Fotka:


Sprcha blije o sto šest, ale jakmile se ozvou kroky zvenčí,
utíná svý žaludeční problémy na přání.
Okem prohřátým z vařící lázně mžourám skrz průhlednej závěs,
kterej visí v pantech z ironickýho důvodu kvůli šmírování.
On nikdy nešmíruje.
Vždycky počká, dokud nejsem hotová, pokud však nechci, aby mě dodělal.


Nakresli nás.
V podobě zapalovače pálící konec cigarety.


Stál na chodbě v naprostý odevzdanosti, místnost se prodávala za něj,
země, na který stál, dveře, kterých se dotkl.
V kontrastu s červenou růží u hrudi, vlastních CD nahrávek a pomuchlanou poezií,se díval skrze mý srdce.
Probodával aortu, loudil po přilnavých záhybech látky kolem klína a...
...a tak si furt kreslil očima.


Nakreslil jsi mě.
Tak, jak jsi potřeboval.


Sotva jsem pohnula zrakem, vypařil ses, kromě tvých děl.
Tak, jak jsi odešel, spočinulo i tvý oblečení, nepěkně pohozený na dřevěnejch parketách, souložící s kaštanovým elektrickým JAUGUÁREM RW 3SB.
Od tý doby, co jsi zmizel, zmizela i celá podlaha.
Vzal sis jí s sebou pro případ, že v nebi ztratíš rovnováhu.




Nakresli svět tvýma očima.
Tak, jak ho vidíš.
Tak jak ho vidíme.

OBA.



Bonus k (v) realitě

27. října 2016 v 18:43 | Leri Goodness
Lesy chytaj spálenej nádech nažloutlýho margarínu, prolínajícího se s periodou a předvádí to nejhezčí umělecký dílo.
Podzim je nejkreativnější roční období.

Chytám paralelní schízu z lidí kolem, ustavičnýho stupidního hluku, co sám sobě nejspíš překáží a z neupřímný nadšenosti.
Posedávání na nový posteli mi poslední dobou přijde jako dobrá alternativa ke zrealizování mnoha nápadů, osobní destrukce a zmírnění citlivosti mnoha prostředky.
Don´t do drugs...or do I´m not your mum.
Kdo se stane králem vyvrhelů?
Hlasování už dávno skončilo...

Jakoby mě přestalo bavit dívat se na svět syrovým způsobem.
Chybí mě smysl pro detail, spirály nad zamrzlou loukou a osobní pohled na realitu.
Dáš si se mnou ještě?

Tenkrát, jako bych se připravovala o dostatek kyslíku výměnou za ostřejší vnímání.
Motor uvnitř hrudního koše jel stodvacítkou, nanejvýš stopadesátkou a snažil se dostat ke knoflíku od kabátu.
Měla jsem srdce na dlani a to doslova, všechny chlopně, aortu i tepny se spletitou cestou.


Špinavý, špinavý děcko narkomanovýho krále, co si bere žezlo v podobě zabalenýho špeku a zapalovač místo jablka.


Jak snadno člověk zjistí, že i zemi se při nádechu zvedaj plíce.
Ústní dutina skrývá vchod do narnie, zástupy milionů mravenců přichází a u branky si zapalujou louče.
Pod mýma víčkama probíhá kurz plavání, nožky hmyzáků těžknou v želatinovým aspiku a mě se chce spát.
Bdít a nevnímat.
Vnímat a bdít.


,,Jestli u někoho někdy uvidíš dvě hlavy a na autoportrétu Van Gogha druhý ucho, zavolej, brnkni kdykoliv".
,,Probereme to"...

Vždycky máme něco za něco.
Rozloučím se s jednim natisknutým Komenským a dostanu zajištěnou paralelu okolí i mýho Já.


Až tě budou nadávat do fetek, příliš snobských sviní a podezřele bledých podivínů,
nebude tě to tolik mrzet, protože na tom bude kus pravdy.


SPATŘILA JSI SVĚT JINAK.
Nemýlím se??...

Fotka:



Pokoje z růží

25. září 2016 v 18:00 | Leri Goodness
Trny obvykle srší nesympatičností uvnitř kůže, ale ta má je vyžaduje, aby si ujasnila, že vůbec cítí bolest, že je naživu a snaží se vstřebávat návaly emocí. Sotva začalo září, vrátila se mi chuť na pár hodin umřít a znova se pak probudit s tím, že dostanu novej mozek a srdečnější povahu.


Od začátku mi bylo jasný, že si to můžu leda tak představovat, vysnívat, jaký to je procházet se volně venku mezi lidmi a zapojovat se do rozhovoru v hloučku jedinců, aniž bych měla pocit, že skáču do řeči, nebo že překážim.

Plazím se po osmnáct let starým koberci s frigidními symboly dopravních prostředků, přičemž v souladu s mým věkem si tajně přeju, aby byly variabilní.
Už si někdy ležel na zemi, aniž by si nepomyslel na vlastní smrt? Lež, dokud můžeš, dívej se do stropu a zabij před očima všechny existenciální bestie bez špetky tolerance.


Zvracím lístky růží, co představujou snahu o šetrnou komunikaci mezi mnou a druhou osobou, která o nic takovýho nestála. Zabraňujou mi hojit vlastní rány, a tak je nechávám mokvat jak radioaktivní houbu rodící další a další jí podobný hybridy.
Mý whores, neúmyslně provinilý prostitutky v podobě cigaret jsou snad jediný, co uměj s nespokojenou duší zacházet přesně tak, jak s mužským přirozením. Uspokojí, ale jen na chvíli.


Fotka:


Do pokoje porudí máslově žlutý světlo a z jádra červených růží si bere jejich všechen životní úděl.
Dokončily, co měly. Zůstat namačkaný ve váze jak imigranti v kamionech a pomalu pochcípat.
Na peřinách opodál leží panenky, domalovala jsem jim červenější rty třešňovou rtěnkou, protože vypadaly jako mrtvý...tak to alespoň působilo, navzdory tomu, že s otevřenou pusou ani jednou nemrkly, o dost líp.


Byly rozhozený podél postele v různých pozicích a v podstatě všechny představovaly pouhopouhý vzpomínky, siluety lidský taxidermie, co se choulostivě ztrácely v mý mysli.




Zvedám se ze země.
Mý vlasy se cuchaj, ale přirozeně, nečesám je stejně tak, jak mý myšlenky.
Nedopalky na hrudníku připomínaj shořelý holubí peří, který rozkousala kuna.
Nic není na svým místě.
Probouzí mě tisíc očí, upřených pohledů a já jen dělám, že pořád spím.

Nesnáším je ve střízlivým stavu, když se opiju, jsou tak nějak všichni bytostně kouzelný.
A mě to dojímá, jakmile zjistím, o co vlastně přicházim.


Nechtěně se stylizuju do podoby Krista, v čele mám zapíchnutý trny a sama sebe přesvědčuju, že se to dá v pohodě snést, pokud to vyžene démony, androgynní hlavonožce a embrya, přežívající na úkor odstřihnutý pupeční šňůry.
Mám pořád studený srdce, a tak ani můj pohled nemůže působit příjemně.
Nepůsobim dobře.
Tak, jako mý umění.
Nemůžeš ho mít doma v pokoji, aniž by si nezatoužil po vlastním konci, nebo lepším zrození.
Jsem suchej okraj vydatný pizzy, ze který se musíš dostat skrz poškozenou kůrku, aby si z toho něco měl.
 
 

Reklama