Mozek na talíři

Návrat k bytí

Neděle v 17:24 | Leri Goodness
Vítr ukazuje bicepsy nežádoucímu horku, i když dopředu ví, že na ně nemá. Líbí se mi jeho vytrvalost. Je vedro, odporný vedro, ocitám se bůhví kde schovaná v lese poblíž obřího mravence, kterej nejspíš spolykal steroidy.
Cítila jsem k němu velkej respekt a ten málokdy vnímám u jakýkoli lidský bytosti. Jenže, moje podrážka byla větší...

Fotka

Uklidňuje mě to. Celej tenhle venkovní pobyt zahalenej osobní vzpourou proti přepáleným myšlenkám. Zbavuju se ohně prostřednictvím vnitřní síly, i když jsem zatím neudělala žádnej podstatnej krok. Bolí mě se dívat na ty činy ležící v popelu.

Na zádech mě žhnou fénixovo křídla, co se špatně reinkarnujou a vypadá to na bídnej život i duši. Cpu do sebe "nový Já". Možná není ani tak nový, jako zapomenutý, odkopnutý do podvědomí, kde je týráno specifickým způsobem. Jak dlouho se člověk může hledat a po jaký době může říct, že se opravdu našel?

Zatímco přemýšlím, obklopuje mě plno anorektických komárů, co ze mě vysávají černý démony. Ani na rukou, ani na nohou bodnutí skoro necítím, avšak kolem spánků už je to horší. Bezesporu je to kvůli celý tý fekální bandě, co se ze mě snaží dostat.


Procházím lesem a snažím se vrátit.
Vrátit do života, k lidem, do ulic, k několika svátečním jointům,
ale především sama k sobě.


Ovíněné blahodárno

24. července 2017 v 18:19 | Leri Goodness
Obloha tančila s rytmem větru, jakoby převáděla jednotlivý korpulentní dámy na molu. Byla to barokní těla s nádechem cukrový vaty. Na pohled sladší než med, v reálu nadutá bublina vzduchu. Přesto všechno působily věrohodně.


,,Do mě tě vstoupil takovej klid...a víš čím to je? Tyvole, těma lahváčema, vono to vínko je trpký jako jo...ale jenom na začátku...no a pak se tě to v tý hubě úplně rozleje do ztracena a zbyde ti takovej jemně nasládlej ocásek"...

,,Tyvole, ty už to nechlastej"...


Člověk za člověkem, tvář za tváří. Chodníky pod náporem nohou dostávají kýlu a občas jim někde prasknou útroby. Nestěžují si. To my si stěžujem, když zakopnem o jejich rány.
Boje s časem jsou ve velkoměstech asi tak stejně marný, jako šance stihnout každou tramvaj. Většina těhle "snah" plave se šnorchlem v litrech Chardonnay, ve vychlazený dvanáctce, nebo se mihne v závěrech typu: ,,Já už na nějaký chvátání fakt seru".
Miliony slov se linou ze zákoutí a zavrtávají se do hlavy mnohem snadněji, než záměrně vystřelená kulka. To většinou poznáte tak, že se vám otupí smysly a kompletně přestanete vnímat okolí.


Fotka


,,Víš jak...voni tě budou přesvědčovat, nechlastej Vašku, dyť víš, jak je Radka vždycky nasraná, když dolezeš domů jak pes, ale...já ti povídám, copa vona vidí, jak se dřu? Vidí to ?? No řekni, vidí to?!"

,,Ježiš já nevim"...

,,No vidí hovno že jo!...si natáhnout nohy a čumět na tu...no na tu vordinaci v tý zahradě, nebo jak se to menuje...tyvole, to je její!...ale hnout se, něco za ten den udělat vole...ani za boha ti říkám".


Dialogy pod slunečníky v hospodách nabývají na vážnosti a intenzitě. Mluví se nepřetržitě a každá věta se stává součástí cigaretovýho kouře, jako doplněk, bez kterýho se nelze obejít.
Pomalu se stmívá, pouliční lampy zas konečně vidí a davy roztroušených opilců se potácí kolem bank a dalších veřejných institucí. Sem tam zneuctí pár budov svým nadutým měchýřem, ale brzy po těchto činech nezbyde ani památky.



Hvězdy se v zákulisí postupně připravují k představení
a chvílemi to vypadá, že je všude klid.
Avšak velkoměsta nespí.
To my jim dáváme živost, barvitost a vůni.
Zrovna odbíjí půlnoc.


,,Hele Karle, kdyby něco, dej...dej to...dej vědět..a jestli by to...to... vyšlo, vole hlavě to nech bejt,
hlavně to nech bejt, vono se to neposere a když...kdyby...by měli kecy jo, řekni jim, že na to jebeš".

,,Jasný Vašku, čau".

,,Hele čau, ještě se vozvu".


Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

LERIIN TRAINSPOTTING aneb ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ

1. července 2017 v 17:19 | Leri Goodness
Začala bych možná tím, že bych se stručně představila. Žádné složitosti a zapeklitá přirovnání. Pro některé to bude možná zklamání, ale pro mnohé z vás úleva. Vím to. Tak tedy…


Jmenuju se Leri a táhne mi na dvacet. Jsem holka, co se snaží něčeho dosáhnout a někdy tomu obětuje víc, než je potřeba. Mohla bych se nazývat strojem, co se neumí zastavit a když ho k tomu někdo nutí, je místy agresivní, protože má strach z mrhání času. Ale nejen z něj.
Strach - tolik frekventované slovo v mé vlastní hlavě. Je motorem, co pohání, ale stejně tak je zdrojem veškeré mé vnitřní bolesti a omezování v životě. Často si říkám, jak skvělé musí být procházet se obyčejně po městě mezi lidmi a pravidelně dýchat. Jak skvělé musí být umět odpovídat na ulici někomu bez rozpaků, začervenání a s krásným úsměvem na tváři. Chtěla bych to umět.
Vážně.
A dala bych za to všechno.


Fotka


PREZENTACE JAKO VENTIL

Veškeré texty na mém blogu a to, jak se v nich prezentuji, nejsou žádné hrané drama. Ráda bych jen podotkla, že články, do nichž se zde můžete začíst, nezná v reálu takřka nikdo, jelikož nemám odvahu ani chuť je jen tak někomu předložit. Přesto, ač se to zdá tristní, si jednou přeju vydat knihu, která by jistě neobsahovala úplně všechno (protože jsou věci, co si nechávám pro sebe), ale jen část těch příběhů/básní, které pro mě byly z určitých důvodů nejzásadnější.
Ani díky veršům, citátům, či výplodům mého mozku, co vám tu předhazuji se zbytnělou snahou o eleganci, nezjistíte mou pravou podstatu.
Ne, že bych o to usilovala, ale znát člověka osobně, je samozřejmě úplně něco jiného. Snažím se Vám co nejvíce přiblížit a tohle je maximum. Pak už je to na vás.


Nejde mi o nic jiného, že jen o předání pocitů, frustrace, mysli, imaginace a v neposlední řadě mé vlastní duše. Po několika letech už jsem si jistá, že se tu najdou tací, co mé osobě porozumí a i když jich není a nikdy nebude moc, vždycky za ně budu nesmírně vděčná.



ÚTĚK A KAMARÁDSTVÍ S OPIÁTY

Nijak se toho podnadpisu nelekejte. Tím opravdu nechci říct, že je ze mě narkoman apod., avšak tu přiznávám, že mám k omamným látkám sklony. Nejsem typ člověka, se kterým byste šli oběhávat poslední výstřelky módy do velkých obchoďáků, chodili do diskoték, kde se to hemží samýma šampónama, nebo utráceli svůj drahocenný život sledováním televize. Se mnou byste klábosili a filozofovali nad dvojkou červeného, nebo půllitrem piva, vykouřili společně tak dvě krabičky cigaret, sem tam se dostali do náručí jointů, tvořili, tvořili a zase tvořili a v neposlední řadě poslouchali to nejlepší z rockový a punkový historie. A nakonec si přiznali, že vlastně ještě pořád odmítáme dospět.


Pořád někam utíkám, do klidu, pryč od lidí. I když nechci. Vnitřně jejich přítomnost "vyhledávám", dožaduju se po ní, ale ve skutečnosti se jí vyhýbám. Hrozně mě to mrzí. A taky mě mrzí to, že ten útěk občas končí u skéra, ač je mi po něm dobře. Nic však netrvá věčně. Ani falešnej pohodovej pocit z toho, "že je vlastně všecko fajn".


Fotka

S PRAVDOU VEN

Co se týče zimy v letošním roce, prožila jsem nejhorší měsíce mého života. Každý večer jsem nekontrolovatelně brečela na intru v té nejvyšší možné tichosti, abych ve spolubydlících naproti nevzbudila sebemenší podezření. Těžko říct, zda za to mohlo i počasí, ale určitý důraz bych k němu přikládala. Zpět však k tomu, co vám tu chci říct…
Mé, řekněme "psychické stavy", došly až do toho bodu, kdy jsem si začala postupně hledat odbornou pomoc. To, že jsem na to byla sama je fakt, ale ještě horší bylo to, že jsem si nedokázala pomoct sama. Prostě to nešlo, i když jsem si naivně vyhledávala nějaké stupidní alternativy. Během této doby mi bylo zjištěno, že mé úzkosti ve společnosti opravdu nejsou pouhou domněnkou.

Trpím sociální fobií a částečnou panickou poruchou. Léky neberu a doufám, že ani brát nebudu. Na mé první sezení u psycholožky, která mi byla doporučena, jdu zrovna dnes - 27.6.17. Mám sice obavy, ale na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že se to začne po tolika letech konečně řešit.


Bude to dlouhý proces a nemůžu čekat, že mé problémy ihned zmizí. A ať už se stane cokoli - cokoli - nehodlám to vzdát. Jakmile začnu, už se nepustím.



Řekla jsem a prozradila na sebe vše, co jsem potřebovala.
Můj trainspotting.
Zrovna čekám, kdy budu moct nasednout do vlaku, co mě poveze správným směrem.
Něco slyším houkat...


/psáno v út 27.6.17/

Stepi úkrytů

16. června 2017 v 17:25 | Leri Goodness
Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že jsi na místě, kde tě nikdo zaručeně nenajde? Vzatej přírodou, přerostlýma kořenama bohémských stromů a umírněností z frustrace, že přece je zrovna v tuhle chvíli někde existuje osoba, co na tebe myslí. Když se tak sám sebe ptáš a ujišťuješ, už dopředu odhaduješ, jaká odpověď se asi dostaví.
A tak pozoruješ houf vrabců vystřelujících z křoví, co od tebe letí pryč...


Vypotřebovávám důstojnost k setrvání na téhle planetě. Občas ji beru ze zkumavky na dárcovský spermie, který svou ledabylou rychlostí utíkaj naprosto stejně, jako já od lidí. Cíle a starty si vždycky určuje mý podvědomí a
po každým kilometru se podél trasy objevujou fluorescentní čísla, abych věděla, až kam jsem se dostala.


Teprve po 800m plivu krev, když mý srdce předběhne touhu po roztáhnutí křídel.


Kůže na holeni se zamilovala do organický hmoty, násilím sedřený trsy trávy objímaj obě nohy,
jako nějakou svátost a barví ji na vodníka.
Pro dnešek to stačí.
Pokud je útěk zvládnutej za slušnej čas, často mě odměňuje androgynní nymfa,
která mívá všechny předpoklady pro to, aby ve mě vyvolala sympatie k jejímu tělu -
- k rouře střev a žalostně neupřímným postojům.
Udejchaná se kácím k zemi před tuhle nevyhraněnou formu patriarchátu,
co mi na rozechvělej krk nasazuje ryze zlatou medaili.
Krev obcuje s tepnami v jedný komoře, jak jaderná elektrárna čerstvě po výbuchu.


Fotka


Jímá mě její dárek v podobě existenční deprivace, umocněná zbabělostí a zlověstnejch předtuch, že už líp nebude. Ubliž mi tak, abych tomu doopravdy uvěřila!
Utop mě ve směsici alkoholu a nedopalků cigaret, co miluju a já ti přísahám,
že tě nikdy nepřestanu děkovat za to, jak byla má smrt vyjímečná.
Místo výhružek, jenž jí podstrkávám, mě jen trochu profackuje se slovy:
,,Ty vydržíš víc, než to, co jsem ti schopná udělat".

Doteď se jí snažím porozumět.


Dostávám od ní pravidelně celý hromady pastelovejch šatů s brožemi slabě modrých růží,
protože mě prej vidí blíž nebi.
Vlastně je docela milá, jsou dny, kdy donese i flašku Chardonnay,
kterou společně pijem na mý terase a zbytek,
co je na nás moc, vylejváme do popelníku.
Nemluvě o tom, jak je dobrá v balení jointů a v prznění francouzský poezie.


Trochu to vypadá, jako bychom byly spřízněný duše, ale to je jen marný zdání.
Její slova jsou průtokovým ohřívačem, co ve mě chvíli vřou, a pak se postupně umrtvujou.


I když mě vždycky odměňovala jen za to špatný, na druhou stranu mě udržovala v absolutní zádumčivosti, až se nakonec z existnenčí deprivace stala existenční mantra.



Snažil ses alespoň představit hrubou fascinaci toho, že možná existoval někdo v jiným pohlaví,
kdo byl naprosto stejnej jako ty?........


Pavlače pomněnek

4. června 2017 v 16:01 | Leri Goodness
Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám, protože neumím žít jinak. Rozmlouvám s okolím, odkud se vrací zpátky jen moje ozvěny a převracím klacíkem nafouknutý kapry u břehů, aby mi připomněly fáze smrti. Vždycky mi je tak dokonale objasní, že se mý slova vytrácej ve vzduchu.


Spjatej kořeny, šlachovitými rostlinami podél těla a bezednou atmosférou čarovný esence klidu…
Bolí tě u srdce, doufáš v návrat infarktu, aby ses nemusel vracet do tý posraný začouzený "fabriky na výrobu lidí" - světa
Chce se od tebe produkce, plodnost, plýtvání tunou spermatu na někoho, s kým vlastně mít dítě ani nechceš. A když už na to dojde, obracíš se při vrcholu ke zdi.

Rovnám si záda u stromu a uši nasávaj hluk pářících se komárů. Je to stokrát přirozenější, než naslouchat večerním zprávám, než se modlit za atentáty v Londýně, bouřit se proti systému, nebo si nechat radit, jak má vypadat slušnej život ještě slušnějšího člověka.

Fotka


Voda bere inspiraci od nebe a dost okatě mu vykrádá barvu. Pomněnkový pavlače vládnou chmurným víkendům a především rozhorčenýmu počasí, co nikdy nedrží slovo. Mezi mraky se objevujou černý fleky strak, který nitrožilně užívaj nějakou čistší formu entusiasmu a já jí chci taky. Mají pak větší a hlubší oči, jakoby se dotkly chrámů nirvány, ale přes jejich podlost jim to nevěřim a radši zastávám názor, že jsou zbouchnutý, když takhle vyváděj.


Válím se někde v modrý záplavě bouřkovejch odstínů, slibující dodatečnou míru prošlýho patosu. Začínám vzdorovat všem sluníčkářům a nahrazuju jejich záře špičatým půlměsícem.


,,Kdo může bejt pozitivní, když čerpá z utrpení?"

Otvírám se novým možnostem venku poblíž lesa, blízko rozkládajících se zvířat a touze po umění žít.


,,UMĚT ŽÍT JE TISÍCKRÁT UMĚLEČTĚJŠÍ, NEŽ JAKÉKOLIV UMĚNÍ".

Pozoruju scenérii ztemnělýho archetypu, všechnu tu přírodní krásu, do který utíkám v domnění, že mě žít naučí.


Nehtovej lak v dešti

1. června 2017 v 19:03 | Leri Goodness
Jako by nestačilo to, co k sobě cítíme.
Pocit je málo, potřeba je víc.
Ty moje hráčko, rozcuchám tě podle svýho.
Zmizí tě pak všechna krása a nažehlenost.
Předraženej Chanell s úctou k vlastní osobě.
Člověk se musí umět shodit.
Dřív nebo později započne éru zkaženosti.
Rozjedený jídlo uprostřed uměleckýho bordelu.
Rozhoď všechny cigára na zem a hledej mezi nima ty, co jsem si nezapálila.
Už jich moc nebude.

Fotka

Jako tebe a kusu, co mi uniká.
Ty a tvá oddanost porozumět mistrům.
Porozumět bohům, co se houpali nad nebem.
Jak dlouho ti trvalo, než ses dostala natolik hluboko, aby ses mohla dotknout mraků?
A stálo to vůbec za to?
Počítám oblaka, ty frigidní cukrový vaty, co jsem měla jako malá na polštáři.
Myslela jsem, že mám pod sebou ráj.
Na sešitý látce z umělý bavlny.
Teď je všechno intenzivnější.
Psychika.
Stres.
Masturbace.

Docela to do sebe zapadá,
ta moje nálada závadná.

Umění a životní potřeba experimentovat.
Prší a já si lakuju nehty, i když ledabyle.
Jsem studená.
Ale pořád na tobě dokážu ležet.
A zakrejvat oči, co pomalu vysychaj.

Kolaborace v zájmu druhých

27. května 2017 v 18:03 | Leri Goodness
Mezi škvírou bejvá zpravidla alespoň trochu světla, podobající se vysílený svíčce bez pořádnýho plamene.
Co ty?
Taky už vyhasínáš, příteli?

Odsunutí nábytku v její zapadlý ložnici, jí nikdy nepřišlo natolik potřebný, jako právě dnes, kdy dubnovej sníh znásilnil jaro. Z nepřehlednýho pokojovýho bordelu, se brzy stalo bludiště pro její vývojáře kolaborantů, co sídlí v šedý mozkový kůře. Mívá je tam, když jí stydnou oči, stávaj se nenávistnýma, plný zvláštní zjihlosti, která je opodstatněná bezvýchodiskem.


Docela jí to věřim....že se chodí utěšovat ke starším chlapům s džínovýma vestama, co jí uctívaj jen ve chvíli, když je "použitelná". To se pak jeví jako její otcové, jsou daleko něžnější než ke svým manželkám, či dokonce psům, který pár z nich často odkopnou až na konec chodby.
S ní to nikdy neudělali.
Možná taky proto, že se čas od času nechali zlákat schopnostmi zbraní,
stejně jako ona a ani na vteřinu nepochybovali o tom, že by s nimi neuměla zacházet.

Fotka

Zpřeházená místnost trpěla samomluvou ke svý zdi, ale byly na ní alespoň čtyři, což se dalo přežít.
Počítám, že to trvalo tak deset let, co se na omítce začaly objevovat černý fleky, podobný jaterním skvrnám.
A právě do nich se vtiskla rozčepýřená postava, nikdo, ani já sama nevěděla, že se jedná o mojí osobu.
Chytila mě svině!
Chodila se na mě dívat jak do kostela na svatý a při každým pohledu sepnula svý kostnatý ruce, abych jí poradila, co má dělat se svým životem.
Bylo nemožný se s ní domluvit, stačilo, když jsem jen otevřela pusu a tuny omítky spadávaly na podlahu.


Připadalo mi komický, jak je vždycky pečlivě uklízela vousatým smetákem, ve kterým se jí pletly zamotaný pavouci. Někdy jsem jen tak foukla před sebe, aby měla co na práci...

Fotka

To, že mě věznila, mělo svý opodstatnění.
Obě jsme byly kolaborantky a obě jsme chtěly žít odděleně.
Celkem rychle se v ní kupila hustá neochota změnit dosavadní špatný zvyky a ve mě se zas hromadila neochota jí pomoct.

Odedneška jsem její černý svědomí, skvrna v jejích vzpomínkách, plesnivá kolaborace v zájmu(?) druhých.
Zkus rozplést provazy viny, ty melancholická děvko, pořád tu je ještě něco, co za tebe budu snášet do konce tvých dní - opíjení do němoty.
A až umřeš, vezmu si tvý játra.


O pár měsíců později, se místnost vyklidila a byla absolutně prázdná.
Ze škvír mezi skříněmi se stalo celoplošný světlo a dřevěný parkety truchlily po svý neforemný posteli.


Ta holka se vypařila a ani se se mnou nerozloučila. Jediný, co po ní v pokoji zbylo, byly tmavě zelený sluneční brejle, který si vybrala výhradně v situaci, kdy se nechávala vojíždět těma nejodpornějšíma a její zrak to jednoduše neunesl.
Ne, nebyla jsem u toho. A nebyla jsem ani u jejích vulgárních výbuchů vzteku, ty mi pak převyprávěla, když si mě přivolala, jak starýho známýho.


Nejkomičtější na tom všem je, že si myslí, že jsem uvnitř zdi zůstala.
Vlastně jo, zůstala...ale jen v její hlavě.


Současné umění pod vlivem koncepce aneb proč mu lidé nerozumějí?

2. května 2017 v 11:45 | Leri Goodness
Mnoho z nás, co se přinejmenším alespoň trochu zajímají o umění, narazili na mnoho galerií, jejichž obsahem byly několikametrové plátna natřené jednou barvou, postříkané spontánními barevnými fleky, či jen ve svém středu doplněné obrovským kolem/tečkou.
Takhle bych mohla pokračovat donekonečna.
Je to trend moderní doby?
A proč tolik lidí nad současným uměním kroutí hlavou?
Než abych kritizovala aktuální počiny umělců, ráda bych vám vysvětlila důvod toho, proč právě dnes takové umění převažuje.

Koncept - to je oč tu běží

V první řadě by bylo vhodné zmínit, co je vlastně koncepce a proč je tolik nepochopená.
Jedná se o nějakou myšlenku, záměr, pocit, který nám umělec - či právě jeho obraz, představuje.
Mnohokrát jsem od různých lidí slyšela, že podle názvu není poznat, že "o tomhle to je", nebo "vždyť bych to mohl namalovat taky!"...


Je takřka nemožné "vniknout" do hlav konkrétních umělců a pochopit jejich díla tak, jak je chápají oni sami.
Jiná situace by byla, pokud bychom je osobně znali.
V 90% případech nepochopí koncept ta kategorie lidí, kteří nejsou uměním nijak poznamenáni - tím se však samozřejmě nikoho nechci dotknout, je to jen čisté stanovení faktu.
Jakmile jsou umění na hony vzdáleni a nikdy k němu neinklinovali, zřejmě nikdy nepochopí/neobjeví kouzlo konceptu.


Fotka

Není to takové, jako dřív


Každá doba byla v minulosti něčím ovlivněna, tak jako je teď ta naše.
V rozkvětu baroka se s oblibou malovaly dynamické kompozice, s často přehnanými proporcemi andělů, dále madon, mnohdy držící podivně vykonstruovaného Ježíška, jehož tělo se tomu děckému příliš nepodobalo (často působil jako zmenšená verze dospělého, čemuž někdy přispívala velká hlava).

Když přeskočím několik století, v období impresionismu se zas do obrazů nevkládaly žádné myšlenky, šlo o rychlý záznam krajiny, nějakého výjevu, který se, ještě hlavou nezpracovaný, doslova "hodil" na plátno. Lze to lehce přirovnat k formě meditace, ale ne ji s tím ztotožňovat.
A to je jen ukázka dvou směrů...



Velice často slýchávám, že už se nerodí takoví mistři jako tehdy a že dnes jsou umělci dokonce imitací těch opravdových.
Dovolte mi nesouhlasit s tímto tvrzením.

Stejně jako tehdy, tak i dnes jsou malovány obrazy stejně (i když dnes máme více možností) a žádný z nich neznamená víc nebo míň. Každý má jiný způsob vyjadřování a ne každému se ono vyjádření může líbit.
To už je však věc názoru.



V určitém období v historii se často brala inspirace z různých božstev, dnes se bere např. ze světa kolem,
z myšlenek, vnitřní rozervanosti, z celosvětové problematiky, z radosti,
či dokonce i z nalezení vlastního já - a v tom tkví síla konceptu.

Fotka

A co si o tom myslíš?

Nikdo, ani sám autor po nikom nevyžaduje, abychom jeho obrazy pochopili přesně.
To, co si z nich odneseme je čistě individuální.
Obraz skládající se z tmavých barevných tónů v jednom může vyvolat krásu,
či sílu osobnosti,
v tom druhém třeba úzkostné pocity.


Je v pořádku, když ve vás obraz vyvolá nenávist nebo dokonce odpor.
Pak je to dobrý obraz, i když ho bytostně nesnášíte -
- to, že ho nesnášíte, je pořád nějaká reakce, pořád to ve vás něco dokázalo vyvolat...
Nejhorší na tom všem je, když ve vás nevyvolá absolutně nic.

Klinika snílků

15. dubna 2017 v 19:04 | Leri Goodness
Bláhově si myslel, že když uvidí padat hvězdu, jeho přání se mu splní.
Zanedlouho zjistil, že igelitka s laciným potiskem vín, krabička Marlborek
a čerstvě zabalenej gyros, mu udělá radosti víc, než naivně v něco doufat.
Ale přesto to nevzdal.
Ani já.


Měla jsem pocit, že mi na hrudníku přistála těžká větev, která však neměla odkud spadnout, přece jen jsem ležela na popraskaný matraci a měla střechu nad hlavou. Obličej mi balzamoval cigaretovej smog, dělal ze mě mrtvýho faraona s nápadnýma černýma linkama a přistával mi na koncích řas, který den předtím prohnala řasenka.


Přes můj nevýslovnej pocit selhání a povlak špíny, se můj rozum musel přenést ve vlnách. Záblesky paměti si celkem dobře
zafixovaly celou tu průpravu na dřevěný loďce, přes níž mi přesahovaly špičky conversek.
Pádlování mi bylo vždycky cizí, a tak práci odvedli zkušenější a tvrdili mi, že jsem se dostala mimo časoprostor.


Můj smích místo odpovědi začal slábnout, jakmile jsem viděla kusy androgynního přirození,
co si třeli o vnější stranu mýho dopravního prostředku, dokud v nich neulpěly několikametrové třísky.


Fotka



,,Zlato, děláme to za tebe, bojujem o tvý zdraví a vyháníme strašáky z věže. Prosím, nepouštěj je tam zpátky, když by se vrátili, přišli by v převaze", promlouvali ke mě skrz plechovej tón, co připomínal rozhlas v rádiu.



Dokonce se mi zdálo, že to myslí vážně, když za pár dní některý z nich umřeli na infekci a pomalu se rozplynuli, jako ranní hustá mlha. Byli mou oporou jen tehdy, pokud jsem jim říkala "mami".
Orgasmy téhož typu tu probíhaly denně, byla jsem zvána i já, ale pokaždý jsem odmítla, protože mi bolest v podobě zmasakrovaný intimní partie, nevytvářela žádný potěšení.



Po odmítnutí následovalo obvyklý hlasitý obvinění, že o svý strašáky nechci přijít.
Chtěla jsem, ale jinak.
Hráli jsme si tedy na vlak, přesně tak, jak znělo mý přání.
A protože jednotlivý vagóny musí bejt propojený, lidi, co stáli v řadě, do sebe postupně nechali vniknout ty druhý.
Byla to magie.


Fotka



Rituál kliniky snílků, znající podstatný způsob, jak zohlednit i ty nejtajnější a nejméně diskutabilní potřeby.
Nechat se vést a uvést do svýho podvědomí.
Přetvářet fantomy na anděly spásy, pocuchat jim křídla a obrátit je k obrazu svému.



Počet partnerů tu neznal omezení, snad jen přeměna sexuální orientace,
když už vás nebavilo klátit jedno a to samý pohlaví.
Jednou jsem takhle přišla i ke krásnýmu strništi, co ve mě evokovalo domnění, že mám cobainovský rysy.
Možná proto mám nutkání si opatřit kytaru a naučit se na ní hrát,
nanést na sebe tuny pánskýho sprcháče a vykoupat krk v toaletní vodě Huga Bosse.



Vytáhněte mě za ruce, že to není pravda!
Místo záchrannýho kruhu, se chytám další mořský vlny a ty to můžeš zastavit!
Uděláš to pro mě?



Můžu bejt pak vším a zároveň ničím, nicotností v ničem k ničemu, nebo jen stínem,
kterej bude dopadat tam, kam sám určíš.
Třeba se na všech těch pravidlech týhle okřídlený hry nakonec shodneme.
Platí?...


Stanovení faktů není ke škodě

17. února 2017 v 17:21 | Leri Goodness
Moje město...
...teda ta pavlač zhrzenejch zážitků a odsátýho zla, začalo bejt stroze hezký,
asi stejně, jako neznámá ulice,
která vám přijde docela sympatická a skrz kterou jste nikdy nešli.
Ale máte chuť ji poznat - JINAK.
Jinak, než všichni ostatní kolem vás - takovým způsobem,
co dokáže nadchnout nemalou část vašeho ,,Já" uvnitř.


Když domy seděj ve vzduchu, je to dobře.
Když tráva pohlazená jinovatkou není tráva,
ale přestou ve skutečnosti trávou je...je taky dobře.


Plac ve kterým od dětství žiju je má odkopnutá děvka,
exmanželka s cejchem pouhý expřítelkyně,
vulgární prostitutka, který se o nic nikdo neprosil.
Využila mě, bídnýho strakatýho feťáka s duší plavovlasýho kluka a já jí to nevrátil.
Ale vim, že k tomu jednou dojde.


Vrací se mi neznámý vůně, co produkujou homofobní testosteron a ze kterých nikdy nevzejde nic nudnýho.


Fotka


Během týhle nedomrlý frigidní zimy zatepluju mozek představou o budoucím létě v tomhle roce a snim o využití srnčí hlavy, jenž jsem si tak pracně donesla na chalupu z křoví poblíž rybníka (fakt není sranda rvát lebku od nedoschlýho krku v pracovních rukavicích).


Chci ji přilepit na sololit.
Pryskyřicí, prostě čímkoliv, co lepí...
...a pohrát si s ní stejně, jako s vlastníma myšlenkama,
ale zároveň odlišně od toho,
jak si se mnou hráli ostatní.


Konečně jsem začala pracovat na vlastní věcech.
Projekt...proojjjekt...haha.
Mini plátno s velkou snahou o otisk -
o otisk duše, kusu živýho masa, bolesti...hloubky.
Hloubky ran především.


Mám radost, ale neraduju se z toho, že ji mám.
Raduju se jen do určitý míry, kdy mám pořád zamračený obočí.
Když je moc veselí, kreativita tuhne.


Barevný barvy.
Měly by mě obklopovat, ale spíš větší část těch tlumených,
aby mi pořád připomínaly, kde žijou mý myšlenky...
...kde je mý místo, kam patřím.
Alíku lehni!


Nemám kam jít a tak si lehnu.
Tam, kde to mám předurčeno.
Do sebe.


Nakresli svět tvýma očima

13. ledna 2017 v 13:11 | Leri Goodness
Patetičtí snílci v reálném světě sedí na ručičce hodin a mávají do dáli napnutými prsty, jakoby chtěli něco chytnout. My jsme těmi snílky v uměleckých kabátech, co nesnáší společnost a zatvrzelý názory,
alespoň se to o nás říká.


Nakresli mě.
V podobě zchvácený hvězdy, co nemá cípy, ale strešní tašky.


Polejvám se studenou vodou, která docela úspěšně mírní rozpálený nervy
vymyšlený postelový scény,která se nikdy neodehrála, ale není vyloučeno, že se někdy odehraje.
Pigmenty starých barev kopírujou nepravidelný záhyby na těle a dotěrně se dostávají do děr odtoku.
Znásilňujou vodovodní potrubí a chtěj ho přesvědčit o tom, že má měsíčky.


Nakresli proud mysli.
Kaledioskop a v něm roztroušenou duši.


Fotka:


Sprcha blije o sto šest, ale jakmile se ozvou kroky zvenčí,
utíná svý žaludeční problémy na přání.
Okem prohřátým z vařící lázně mžourám skrz průhlednej závěs,
kterej visí v pantech z ironickýho důvodu kvůli šmírování.
On nikdy nešmíruje.
Vždycky počká, dokud nejsem hotová, pokud však nechci, aby mě dodělal.


Nakresli nás.
V podobě zapalovače pálící konec cigarety.


Stál na chodbě v naprostý odevzdanosti, místnost se prodávala za něj,
země, na který stál, dveře, kterých se dotkl.
V kontrastu s červenou růží u hrudi, vlastních CD nahrávek a pomuchlanou poezií,se díval skrze mý srdce.
Probodával aortu, loudil po přilnavých záhybech látky kolem klína a...
...a tak si furt kreslil očima.


Nakreslil jsi mě.
Tak, jak jsi potřeboval.


Sotva jsem pohnula zrakem, vypařil ses, kromě tvých děl.
Tak, jak jsi odešel, spočinulo i tvý oblečení, nepěkně pohozený na dřevěnejch parketách, souložící s kaštanovým elektrickým JAUGUÁREM RW 3SB.
Od tý doby, co jsi zmizel, zmizela i celá podlaha.
Vzal sis jí s sebou pro případ, že v nebi ztratíš rovnováhu.




Nakresli svět tvýma očima.
Tak, jak ho vidíš.
Tak jak ho vidíme.

OBA.



Předvánoční "štresy" aneb jak se nezbláznit

21. prosince 2016 v 15:35 | Leri Goodness
Znáte to...
Městské trhy srší optimismem, nabízí všelijaké kýčoviny, podvědomě vytahují z kolemjdoucích pár stovek z peněženek, i když vlastně o ty výrobky člověk nemá ani zájem, ale toť manipulace (nebo spíš povinnost?) obchodníků.


Jelikož předpokládám, že většina z nás se nachází ve větších městech, asi si umíte velice dobře představit, jaké to je, ocitnout se uprostřed šílícího davu, co shání dárky na poslední chvíli. Bohužel, patřím do této kategorie, alespoň letos. Ale navzdory nepříznivým podmínkám, jsem nakonec uspěla.


I přesto, že už jsem již od začátku týdne doma, permanentně pracuji na klauzuře na téma: ,,Zvíře zakoponované do grafiky", které jsem si přizpůsobila pomocí fotoshopu a následně podle návrhu přenesla finální obraz na plátno. ,,Možná bych se měla zastavit, možná bych si měla odpočinout", říkám si sama sobě naivně, ale problém je v tom, že to neumím.
A tak píšu.
Protože mám co sdělit a tak se chci podělit.


Snažím se smysly vnímat co nejvíc detailů kolem sebe, především se snažím najít nejspíš ztraceného ducha Vánoc, či co, ale jakoby ani žádný neexistoval. Myslím, že je to především podmíněné obrovským stresem, který se na mě poslední dobu navalil a díky kterému jsem fyzicky i psychicky málem vyhořela.


Fotka:


Od vnitřní nespokojenosti z dosavadních výsledků pokusů o anatomii až po neúspěch v komunikaci mezi mými vrstevníky (alespoň já to tak osobně vnímám), si čím dál více uvědomuji, že bych opravdu potřebovala vypnout, při nejlepším odjet někam hodně daleko - to však nemám možnost.
Takže si tak nějak sama sobě slibuji, že alespoň o svátcích si dopřeju volno, řádnou dávku alkoholu a silnou dávku opojných látek.
Snažím se žít, co to jde, alespoň nyní, během těchto 14 dní, si chci tento pocit potvrdit. A právě tím si společné chvíle zpestřit i něčím tvrdším.


Ani jsem si během toho shonu nestihla plně uvědomit, že mám (zatím) nejlepší průměr ve třídě, co se známek týče...zřejmě taky proto, že jsem tomu nechtěla uvěřit.


Zhruba měsíc zpátky jsem začala chodit do místního domova důchodců v našem městě - kreslit portréty seniorů - a musím říct, že je to skvělá zkušenost. Již brzy budete budete moci vidět tyto skicy i zde na blogu. :)



Pevně doufám, že si svátky užijete v harmonii a klidu, předem Vám všem přeji krásné vánoční svátky!!




Bonus k (v) realitě

27. října 2016 v 18:43 | Leri Goodness
Lesy chytaj spálenej nádech nažloutlýho margarínu, prolínajícího se s periodou a předvádí to nejhezčí umělecký dílo.
Podzim je nejkreativnější roční období.

Chytám paralelní schízu z lidí kolem, ustavičnýho stupidního hluku, co sám sobě nejspíš překáží a z neupřímný nadšenosti.
Posedávání na nový posteli mi poslední dobou přijde jako dobrá alternativa ke zrealizování mnoha nápadů, osobní destrukce a zmírnění citlivosti mnoha prostředky.
Don´t do drugs...or do I´m not your mum.
Kdo se stane králem vyvrhelů?
Hlasování už dávno skončilo...

Jakoby mě přestalo bavit dívat se na svět syrovým způsobem.
Chybí mě smysl pro detail, spirály nad zamrzlou loukou a osobní pohled na realitu.
Dáš si se mnou ještě?

Tenkrát, jako bych se připravovala o dostatek kyslíku výměnou za ostřejší vnímání.
Motor uvnitř hrudního koše jel stodvacítkou, nanejvýš stopadesátkou a snažil se dostat ke knoflíku od kabátu.
Měla jsem srdce na dlani a to doslova, všechny chlopně, aortu i tepny se spletitou cestou.


Špinavý, špinavý děcko narkomanovýho krále, co si bere žezlo v podobě zabalenýho špeku a zapalovač místo jablka.


Jak snadno člověk zjistí, že i zemi se při nádechu zvedaj plíce.
Ústní dutina skrývá vchod do narnie, zástupy milionů mravenců přichází a u branky si zapalujou louče.
Pod mýma víčkama probíhá kurz plavání, nožky hmyzáků těžknou v želatinovým aspiku a mě se chce spát.
Bdít a nevnímat.
Vnímat a bdít.


,,Jestli u někoho někdy uvidíš dvě hlavy a na autoportrétu Van Gogha druhý ucho, zavolej, brnkni kdykoliv".
,,Probereme to"...

Vždycky máme něco za něco.
Rozloučím se s jednim natisknutým Komenským a dostanu zajištěnou paralelu okolí i mýho Já.


Až tě budou nadávat do fetek, příliš snobských sviní a podezřele bledých podivínů,
nebude tě to tolik mrzet, protože na tom bude kus pravdy.


SPATŘILA JSI SVĚT JINAK.
Nemýlím se??...

Fotka:



Pokoje z růží

25. září 2016 v 18:00 | Leri Goodness
Trny obvykle srší nesympatičností uvnitř kůže, ale ta má je vyžaduje, aby si ujasnila, že vůbec cítí bolest, že je naživu a snaží se vstřebávat návaly emocí. Sotva začalo září, vrátila se mi chuť na pár hodin umřít a znova se pak probudit s tím, že dostanu novej mozek a srdečnější povahu.


Od začátku mi bylo jasný, že si to můžu leda tak představovat, vysnívat, jaký to je procházet se volně venku mezi lidmi a zapojovat se do rozhovoru v hloučku jedinců, aniž bych měla pocit, že skáču do řeči, nebo že překážim.

Plazím se po osmnáct let starým koberci s frigidními symboly dopravních prostředků, přičemž v souladu s mým věkem si tajně přeju, aby byly variabilní.
Už si někdy ležel na zemi, aniž by si nepomyslel na vlastní smrt? Lež, dokud můžeš, dívej se do stropu a zabij před očima všechny existenciální bestie bez špetky tolerance.


Zvracím lístky růží, co představujou snahu o šetrnou komunikaci mezi mnou a druhou osobou, která o nic takovýho nestála. Zabraňujou mi hojit vlastní rány, a tak je nechávám mokvat jak radioaktivní houbu rodící další a další jí podobný hybridy.
Mý whores, neúmyslně provinilý prostitutky v podobě cigaret jsou snad jediný, co uměj s nespokojenou duší zacházet přesně tak, jak s mužským přirozením. Uspokojí, ale jen na chvíli.


Fotka:


Do pokoje porudí máslově žlutý světlo a z jádra červených růží si bere jejich všechen životní úděl.
Dokončily, co měly. Zůstat namačkaný ve váze jak imigranti v kamionech a pomalu pochcípat.
Na peřinách opodál leží panenky, domalovala jsem jim červenější rty třešňovou rtěnkou, protože vypadaly jako mrtvý...tak to alespoň působilo, navzdory tomu, že s otevřenou pusou ani jednou nemrkly, o dost líp.


Byly rozhozený podél postele v různých pozicích a v podstatě všechny představovaly pouhopouhý vzpomínky, siluety lidský taxidermie, co se choulostivě ztrácely v mý mysli.




Zvedám se ze země.
Mý vlasy se cuchaj, ale přirozeně, nečesám je stejně tak, jak mý myšlenky.
Nedopalky na hrudníku připomínaj shořelý holubí peří, který rozkousala kuna.
Nic není na svým místě.
Probouzí mě tisíc očí, upřených pohledů a já jen dělám, že pořád spím.

Nesnáším je ve střízlivým stavu, když se opiju, jsou tak nějak všichni bytostně kouzelný.
A mě to dojímá, jakmile zjistím, o co vlastně přicházim.


Nechtěně se stylizuju do podoby Krista, v čele mám zapíchnutý trny a sama sebe přesvědčuju, že se to dá v pohodě snést, pokud to vyžene démony, androgynní hlavonožce a embrya, přežívající na úkor odstřihnutý pupeční šňůry.
Mám pořád studený srdce, a tak ani můj pohled nemůže působit příjemně.
Nepůsobim dobře.
Tak, jako mý umění.
Nemůžeš ho mít doma v pokoji, aniž by si nezatoužil po vlastním konci, nebo lepším zrození.
Jsem suchej okraj vydatný pizzy, ze který se musíš dostat skrz poškozenou kůrku, aby si z toho něco měl.

Lepší vyhlídky

2. září 2016 v 17:45 | Leri Goodness
Jetel tvoří docela slušnej kobereček posečený louce a krávy bučej do rytmu větru. Vesnická atmoška byla vždycky jistotou relaxu, nenásilných tónů přírody a slušnýho znásilnění problémů - teda jen na určitou dobu, než se k nim zas vrátíte jak zbitý manželky.

Každým ránem, kdy mi průhledný bytosti z nebes dovolí žít dál, si uvědomuju, jak se mám zatraceně dobře.
Nahlížím do nepřístupných lokací - říká se, že lidi co tam žijou, srovnávaj zdejší život s rájem.
Nevim, může to bejt jen zástěrka s podezřele dokonalou realitou, nebo tam prostě chlastaj jak Dáni a pletou si gauče se zlatýma cihlama.

Každopádně se nesmířím s mou nynější pozicí, i když styl dejchání mi v téhle době přijde dost příhodný.
Už ze zvyku se však objeví známé ALE...
...ale mohlo by se to změnit, ale to bych se vrátila tam, kdej jsem byl/a, ale to nepůjde, atd atd....


Donekonečna v pochybnostech - to jsou špatný vyhlídky.

Fotka:

Rveme mříže z vlastního vězení, co se hned po narození upnuly na naše tělo a nám se vrazilo mlíko do hlavy. Malujeme čerta na zeď v rolích, do nichž myslí pronikáme a to i v případě teoretický úvahy o zabití nepřátel.
Revolver nebo puška?...
...to je jedno, hlavně, že poteče rybíz a vyplavou jedovatý červený destičky.
Pak je použijem na surfování, protože milujeme moře.


Mhouřim oči a sleduju západ slunce, dotýká se všeho, čeho je schopno a obtěžuje místní alej stromů a přerostlý lesy. Vyhledávám lepší vyhlídky a duhovky se mi díky umírajícím paprskům mění na nepřirozeně pomerančový.


Je lehký si lhát sám sobě, že nám nic neschází, falešně vytahovat krk z bažiny a přinutit se cítit šťastně.
Jak často si však přiznáme, že je to láska/sebevědomí/víra/zdraví...., co je pravou příčinou toho, co nám doopravdy chybí?...


Zatraceně dlouho trvá, než se zbavíme protivný zvědavosti a nebudeme mít potřebu prahnout po něčem "lepším".
Žebříků je x, šplhám obvykle po tom s pochybnýma špriclema a padám k zemi.
Asi proto mi na zádech rostou černý perutě a nohy mi mizí jak po silný cukrovce.
Stejně polezu znova, o tom, že jsem nepoučitelná, už ví stejně všichni.



Zkusím to zas zejtra, pozítří i za týden,
nasadím si imaginární pavoučí nohy a až si zlomím ty svý úplně,
budu předstírat, že mi jich zbejvá ještě osm.



Akt ve směru hvězd

5. srpna 2016 v 17:22 | Leri Goodness
Bůh stvořil šibalskýho Adama, co měl víc kladných vlastností, než kdokoli jinej. Ten světoznámej vousáč měl plno dalších plánů a nejeden z nich zahrnoval i stvoření nevinně přitažlivý Evy.
Nebylo vůbec o co stát, samá kost a kůže - tuším, že v tom má prsty to nadržený Adamovo žebro.
Zázračnej to kluk...

Ty dva si měli držet odstup od jabloně, od nejkrásnějšího stromu v okolí. Ale protože byli rebelové, zatraceně pozemský rebelové - nejenže jim hříchy přinášeli útěchu, ale i sám strom. Ten toho pamatuje příliš, avšak celou tu dobu mlčel a prosil nebeský elektrický křeslo, aby do něj uhodilo.
Nic.
Stal se totiž součástí něčeho osobního, nebojím se říct, že až veřejně privátního. Evča s Adámkem si dali do těla - resp. Adam Evě, která se opřená o jabloň sotva udržela na nohou. Prej spolu měli děcko, jestli to byl kluk nebo holka, nikdo neví. Možná si ho vymysleli a právě proto mu chtěli dát jméno NEVERBORN.


Jestli se ptáte, zda tohle najdete v Bibli...
Ne nenajdete.
Církev byla odjakživa příliš tajnůstkářská.




Otvírám znásilněný okno časem, na němž by se ani nedalo spočítat, kolik kousanců, kopanců a jemných pohlazení, co mu prodloužila život, má za sebou. Dneska si skleněný tabule protáhly dřevo a já plíce černejma PSkama.
Vypadá to, že si s tímhle druhem nerozumím, protože mě solidně rozhodily tlak mrchy svinský, přitom jsem to byla já - já, kdo je vykoupil z černýho vietnamskýho trhu.

Kouř, znehodnocenej vyfoutknutím z mých úst, kroužil nad parapetem a přímo ukázkovými spirálami se dostával ven. Najednou, jakoby bylo všechno v rovnováze, i když to ve skutečnosti představovalo jen parodii na správnej život.

Akt za aktem, jakmile jde o kejhák, jsme nazí.
Proplouváme světem jak milionkrát spálený děvky, co věřily, že je ten Němčour, ten Heinrich, jehož táta byl zarputilej komunista, zas nevyjebe do němoty.


Strašně snadno lze oněmět, když dostanete párkrát za vyučenou.


Doba je bláznivá, a tak lidi dělaj bláznivý věci. Vzájemně se sobě divíme, proč ten a tahle udělali tohle, přitom mě to připadá docela logický. Veškerý smlouvy a debaty se točej kolem očí.
Jedny zornice vybízí k proniknutí protějšího těla, druhý k zaniknutí.


Hvězdy nás trápí svou neměnící se krásou, nulovou fobií z vejšek a září, která by obyčejnýmu smrtelníkovi nevydržela ani půl dne.
Necháváme se zmapovat cizíma rukama, vzdáváme se fantazií o dokonalým světě a nastavujem zájemcům to nejcitlivější, ze kterýho následně vykřesaj oheň.



Všichni jsme jako Adam a Eva.
Věčně hříšní a nepoučitelní.




Cesta ke svobodě

16. července 2016 v 17:02 | Leri Goodness
Nakláním se z parapetu ze všech možných směrů, div se mě nerozskočí hlava z vejšky, se kterou tu hraju dost nevyrovnanou hru. Nikterak nešmátrám v bordelu nejhlubší lidský deviace, co dělá s myslí někdy vážně velký divy.

Jednou se mi chtělo skočit z šestýho patra v opojení granátově rudého vínka, ale to se nepočítá.
Byl to zkrat, stejnej jako v zásuvce, kdy se vám nechtěně spálí kulma na vlasy (což zas není ke škodě, alespoň si vaše vlásky oddychnou), nebo lehce zajiskří fén.


Když to tak porovnám, je to docela podstatnej rozdíl: zemře-li elektrickej produkt nebo pár neuronů v mozku.
S pomalým vydechováním a nadechováním pozoruju, jak tmavnoucí večerní nebe bere ze svýho ksichtu všechny póry, který my oslovujeme mraky.
Únavně se trápím s otázkou, na kterou existuje odpověď jen v určitý míře.

OD JAKÉHO BODU JE ČLOVĚK DOOPRAVDY SVOBODNÝ?


Babo raď.
Na to každej musí přijít sám a zjistit si vlastní verzi pravdy - rozměr, jenž ho činí neomezeným.
Ono se to lehce řekne - ,,Buď šťastnej a užívej si života".


...Ale jak, když neznáme zplůsob?
Jistě, všichni si čas od času někam zajdeme, někdo z nás to řeší pár skleničkami, jiní krabičkou cigaret, či dokonce bílou dálniční lajnou koksu.
Avšak se ptám...


Je TOHLE cesta ke svobodě?
...k té pravé, kdy se člověk zapomene mračit, ba dokonce přestává znát pojem "hněv?"
Nemyslím si, byť jsem o tom byla párkrát přesvědčená.


Křídla si můžeme vyrobit z cigaret, z milionů těchto malých zabijáků, ale jakmile potkáme oheň, padáme zpátky na zem. Co si takhle stvořit křídla podle naší vlastní představy o svobodě, o kterou bojujeme?
To zní už o něco líp.


Pokud se jednou rozhodnete vyrobit autentické "vznášedla", dejte mi vědět. Ráda bych poznala tu pravost volnosti, kde značky s nápisem "STOP!" fungují opačně.

Konopný Amsterdam aneb jak to chodí?

1. července 2016 v 17:12 | Leri Goodness
Ještě čtyři dny zpátky jsem se procházela po amsterdamský pláži poblíž hotýlku StayOkay a rozrážela špičkou nohy přicházející mořský vlny. Rozpuštěná sůl vyvrhla na břeh žalostně velký množství medúz, nebo alespoň tak vypadaly. Naprosto věrohodně by se snadno ztotožnily s želatinou na dortový korpusy. Měly svoji osobní značku, čitelnej čárovej kód, kterej mohl rozluštit jen jejich gang. Jejich záda zdobily konturový obrysy kopretin a nekulatých kruhů, který mohly předstovat vnitřní útroby. Ale taky nemusely. Kdo ví.


Letadla z masa a kostí v podobě racků nám létala nad hlavou, div nám nevzala pramínky vlasů...i když by to bylo docela praktický, říkám si. Alespoň bych svěřila kadeřnici do rukou moje háro o dva-tři měsíce později.
Během necelých pěti dnů jsem si pobyt v Haagu, ale především Amsterdamu naprosto zamilovala. Je to město cihlových budov, které lehce připomínají postkomunistický režim (alespoň mě to tak připadalo), drog a prostitutek.
A jelikož je zde marihuana legální, no...kdo by toho nevyužil, že? :D


V tomhle velkoměstě totiž existují Coffee shopy, neboli "obchody, který vám dají do těla", jsou trochu takový podsvětí s modrými a zelenými diodami, jenž zábavně prosvětlují regály s konopnými muffiny, cookies, chladící boxy s houbičkami apod.

A pokud byste měli chuť na něco osvěžujícího v horkých letních dnech, můžete potěšit své smysly marihuanovým nanukem. :D Pokud u sebe budeme mít velké množství peněz, až budete v Amsterdamu, myslím, že nakoupíte dost kvalitního materiálu, v nichž obsažené THC s vámi jistojistě zamává.


Řekla jsem si, že když už jsem na tomhle zkaženým místě, neodolám alespoň muffínku s marihuanou. (*byl chuťově vyníkající, bohužel bych jich musela snít mnohem víc, aby se dostavily nejrůznější vjemy, jediné, co jsem cítila, bylo příjemné uvolnění a "zameteno v hlavě"). :D

A aby toho nebylo málo, nejen že se v Amsterdamu člověk seznámí s trávou, ale také s lehkými děvami, jejichž "poslání" spočívá v tom, aby uspokojily co nejvíce zákazníků. Nacházejí se přímo ve čtvrti Červených Luceren", kde procházíte kolem podlouhlých oken, jenž jsou buď zatažená červenou záclonou (=to znamená, že prostituka "pracuje") a nebo jsou záclony roztažené a vy máte možnost zahlédnout onu dívku prodávající své tělo, která se všelijak kroutí a čeká na dalšího nadržence.

Na jedné straně se moje smysly vzpíraly všemu, co se v A. odehrává, avšak na druhé straně jsem dychtila po dalším poznávání, na které ale nezbylo více času. Stačí se projít po ulici a poznáte, jak jsou tam lidi free - doteď si pamatuju jednoho týpka s dlouhými plavými vlasy, co jel na kole a pokyvoval hlavou do rytmu, zatímco mu v uších hrála nějaká hitovka (avšak mám celkem podezření, že v tu chvíli vyjel přímo z Coffee shopu).



Loučení se s tak volnomyšlenkářským uzemím bylo těžké, tak snad zase někdy příště, Amsterdame! Tak co? Navnadila jsem Vás k tomu, abyste tam zavítali, nebo jste zde už byli? :)


Registrace plic

19. června 2016 v 11:41 | Leri Goodness
Levituju v místnosti o pěti oknech, ze kterých proudí přímý sluneční světlo. S charakterem padlýho anděla hledám oporu ve stěnách, protože ty toho snesou nejvíc, říká se. Zdi fungujou jako radioaktivní houba, proto je celkem vhodný vypotit veškerou nenávist, znechucení a alespoň třetinu bolesti...ať si na ní pochutná občas taky někdo jinej.


Mnoho raněných oblastí souhlasí s vyléčením, nechtěně se ve mě budí fluorescentní spínač, co rozsvítil chatrnej hrudník. Světélkuju kusem duše a nechce se mi věřit, že na tenhle moment čekám devět let.
Na osvobození, co přináší víc potěšení, než strastí.
Registruju vlastní plíce v klubu "TRY IT ONCE", kde se skupina lidí poznává se strýčkem nikotinem
a hrajou s ním nejrůznější hry, třeba šachy...heh, kdo s koho brácho?? - vždycky vyhraje on.


Sedím s přáteli na sedátkách na chodbě, jsme pacienti a kolem nás chodí vyzáblí doktůrci s tituly na prsou. Pohybujou se na těžko uvěřitelných tenoučkých nohách, které ukradli lesním mravencům, a tak začínám podezřívat jejich schopnosti.


Nejsou kompetentní k otevření našich ran.


Nevydržím v čekárně dlouho, s hřebíkami v plicích odcházím a snažím se odvrátit pohled od nemocničních křížů. Sledujou mě, to je zjevný a tvrdí, že když se vrátím, dostanu velký lízátko.


,,Nebuď hnusná, tady tě vždycky podaj pomocnou ruku, nejsou laxní jako tvá povaha, staneš se jejich holčičkou s velkou mašlí na hlavě a děvkou s nekonečným datem spotřeby".


Pověstná tvrdohlavost mě žene kupředu. Uvnitř bojuju s rozdvojeným dvojčetem, který se do mě už nevešlo, a tak ho pro jednou nechám diktovat rozkazy.
Rozrážím dveře studený komoušský budovy a záměrně kulhám do víru velkoměsta, jako Kurt Cobain, co se po předávkování heroinem odmítal zotavovat.


Každý nějakým způsobem čas od času přiloží hřebík do svý rakve.
On život sám o sobě má celkem ironický smysl pro humor.
Jsou jedinci, kteří nekouří ani nepijou celej život a dostanou rakovinu...
Pak jsou tu týpci, kteří si užívaj svýho vymezenýho času natolik, že se dobrovolně přibližujou smrti...ale není jim nic.
Pečlivě zvažte, kolik hřebíků chcete do svý posmrtný postele zatlouct.
Chcete kladivo?

Pár teček naslepo

21. května 2016 v 17:07 | Leri Goodness
Dvouměsíční jaro splňuje svůj účel a kráčí si poslušně v duchu přijatelného počasí. Koruny králů a královen ohýbá silnej vítr, kterej chce všem listnáčům - včetně smrků vytřást poslední rozum z hlavy. Příroda kolem je momentálně mnohem víc hipsterská, než jakejkoli vousáč kolem třicítky. A vypadá i líp.

Slíbily jsme si, že už to bude oukej.
Vzpomínáš?

Slunce taví svých milion hranolek, co dopadaj na všechny ksichty, který potřebujou opálení jako sůl.
Natahuju krk směrem k němu jak poslušná milenka a nechávám si ožehnout svoji porcelánovou kůži k nepoznání.
Marně.
Sedím vedle S. a popíjíme první dvanáctku, vytaženou skrz na skrz z tašky, jejíž obsah se slušně množí alkoholickým arsenálem. Slunné počasí nám procenta alkáče tlačí na pravou i levou mozkovou hemisféru, abychom neměly potřebu přemýšlet.
Teď se zrovna domlouvá s mým temným zákoutím.
(,,Nech jí teď na pokoji brácho, ona potřebuje myslet na míň filozofický záležitosti, radši si bude představovat,
jak to s někým dělá..je jenom člověk...pozemský záležitosti jí nejsou až tak vzdálený).




Druhá 12ka se potkává se snídání i obědem.


Oči konečně přestávají pozorně sledovat příkazy.
Jsou to psi v želatinový podobě,
ale čas od času se vzdávaj celý svý funkce.
Funkce toho, že upínaj panenky přesně tam, kam mozek řekne.
Už to neudělaj.


Lavice pod námi neplní tu podpíračskou práci, nekoriguje nás, jestli se nakláníme,
nebo jen tak nepřítomně plácáme jazykem o patro. Plac je v pohybu a my jsme herci na volný noze.
Kropíme parčík přebytkem piva, jehož krásu tak nekultivovaně obtěžujem.
Nehnojíme rostliny, jen je bezcitně umrtvujem.
Pod svahem teče potok, něco si pro sebe šušká, šeptá si,
jaký ztracený existence rozebíraj vlastní životy a s nezájmem pokračuje v činnosti.


3 12ka v tahu.


,,Víš...dneska při češtině mě něco...napadlo. Prostě...jsem si představovala, jak si pálím cigáro o hrudník.
Dělalo mi to hrozně dobře", podotýkám spontánně a s upřeným pohledem do nekonkrétního místa se směju.

,,Neřeknu ti na to, že to není normální...Jen si dávej pozor. Jsou to jizvy na celej život".


Já vím.


Nechci si zdobit Hennou celý tělo, stejně si lidí užívá příliš málo a po měsíci je zase opustí.
Potřebuju něco, co mě vydrží dýl.
Zarudlý mandaly,
výpověď duše,
niternou konverzaci...

Pár teček naslepo.


Stále nad věcí

8. května 2016 v 10:43 | Leri Goodness
Akryl schne velice rychle. Vrstvy barev přidušují dřevěný plíce paletám, ale nikdy ji úplně nezalknou, tak jak by si přály. Sedím si v obýváku, pod nohama igelitovou podložku proti slzám a bojuju. Možná ani nejde tak o boj, jako o správný překreslení návrhu abstraktního zátiší - protože udělat na chlup stejnej finální obraz není vůbec jednoduchý.

Na brajgl, kterej začal nevinně obklopovat celou moji podstatu, ale i vršky skříní, si zvykám čím dál víc.
A troufám si říct, že i nevědomky prohodíme pár slov o momentálním rozpoložení a závrati ze školních lavic.
Jediný, co považuju za nekorektní, je mý utápění se v jeho náruči. Jinak je všecko tak, jak má bejt.


Nořím se do svý práce, ztělesňuju nehty s pigmentem a někdy se mi podaří přemluvit i lokty.
Vedou mi ruku, ty tam nahoře.
Prostěradlový bytosti s kružnicí nad hlavou.
Náležící duchovní sférou přijímám jejich rady, o nichž vlastně pořádně ani nevím,
ale přijdou mi takovou podivnou zásilkou v podobě vizí a cukáním nervů na stehně.
Přemýšlím o tom, jestli podobně nepřichází smrt.


V bytě je naprostý ticho.
Jen já, akryl a zátiší, co opakuju po stý.


,,Hey, let them do it again, yeah"..,
chraptí mi do sluchátek Layne Staley, co se nikdy nesral s refrénama.
Miluju ho za to a taky za každodenní mráz, co mnou proběhne jak elektrošok.


Barva kápla vedle.
Dva odlišný odstíny, co spolu nemaj sdílej jednu postel.
Do hajzlu!...hadr, pravítko, hned!, nebo se z toho...


Jsem plná pochybný dekadence, ale přesto se snažím bejt nad věcí.


Když už je to fakt zlý a i písničky jsou mírnou zátěží pro ďábla, co je nechce poslouchat, přichází zoufalost.
Mylná představa o tom, že to nezvládnu.
V hlavě se mi tříští rozbitý sklo a dokáže mě vytočit cokoliv -
- a když říkám cokoliv, tak i krabička s barvou na vlasy.
,,Bože ta ženská na mě divně čumí!...směje se jak masovej vrah",
nadávám si v duchu a koukám do očí papírový lady na obálce.
Musím jí otočit obráceně.
Tam, kde je chemický složení.


Mnohé prohry a chyby, které jsem udělala, beru jako jedno velký ponaučení, krok, co příště použiju dopředu a ne zpět.
Měli bysme tak brát všechno.
A po tom vztekání se, bušení do nábytku a dalších neživých věcí, co živý představujou,
by nám bylo možná líp.
Jen když si připustíme a uvědomíme, že tam, kam jsme došli,
jsme se dostali jen díky ranám osudu.




Éčkový cévy v našich tělech

10. dubna 2016 v 18:09 | Leri Goodness
Přesýpací hodiny začínají tahat za provázky a posouvají zbývající měsíce blíž a blíž. Za chvíli je léto. Jednou za uherskej rok je potřebný vyhodit kus svýho života, co hnije v šuplících. Prozkoumat zákoutí nábytku, v němž se odehrává součást nás, minulostní břemena, zápisníky plný dětských snů, jejichž váhu necítí ani sám papír. Sbírám odvahu na odtržení dětství, schovávající se v nepřeberným množství skicáků, tiskařských notesech a učebnicích, co tu oxiduju po základce už tři roky.

Naše těla se plní vším možným bordelem, kusy margarínů používaj srdeční cévy jako fajnovou dětskou klouzačku a my jim dopřáváme tolik, že se můžou klouzat od rána do večera.
Cítím jak těžknu. Podělaný genetický vlohy a přebujelá lenost začít se sebou něco dělat...však to všichni známe, co? Jsme plní nadšení při uvědomnění si, že můžeme změnit návyky právě teď - uběhne dalších pár minut a nic se neděje, protože přemýšlíme....a pak, když se po "chvilce" chceme podívat na hodiny, nevidíme nic. Je večer.

Lítáme si v kruhu úmyslný nevědomosti, větve stromů nás nadnáší jako medvědy prahnoucí po troše aktivního pohybu. Přehazujou si nás a my jen zavíráme oči, abychom nespatřili, nad jakou propastí tu vzduchem levitujem.


Hapruje nám zdraví, co nás tak miluje a dělá co může, aby nás udrželo soběstačný. Strašně se mu odvděčujem - když za námi přijde, když už je to akutní...pár ostrými slovy ho vyřídíme a je jen na něm, jestli se podruhý vrátí a my se uráčíme omluvit. Někdy už to ale nestihnem.


Měli bychom se milovat ze zdravím stejně, jako s našimi partnery.


Jakmile nám všechno funguje, nechce se nám žít a stěžujem si na každou setinu z našeho života, ale jakmile někomu z nás cancer123 napíše smsku do vnitřku našeho těla, najednou máme chuť cestovat, žít naplno a užívat si.


Je to celkem paradox. Měníme se v chodící chemický konzervanty, ale "máme rádi zeleninu i ovoce", akorát že je z talíře vždycky vyžene svíčková, hot wings nebo guláš.

A co jim to takhle rozmluvit?..



Z ptačí perspektivy

26. března 2016 v 19:40 | Leri Goodness
Byl zrovna čtvrtek, kterej se vyválel ve zmrzlým mrazáku mezi ztuhlými kuřecími nožkami. Současné počasí rozdává kabáty kolemjdoucím a šetří si zásoby palem na léto. Docela mu závidím v tom, jak o všem může rozhodovat, jak si s náma zahrává a kreslí červenou, fialovou, žlutou a zelenou pastelkou obrácený úsměvy přes baráky. Ví totiž moc dobře, jak tenhle oblouk na lidstvo působí. Neplatíme za jeho krásu a můžeme si namlouvat, že jsme děsně mimo a přivlastňujeme si jeho zjevení.

Civím v prudkým větru z rozhledny, co se nějak unáhleně začal vybavovat s mojí šálou a chtěl jí pozvat na rande.
Patřila mě, takže měl smůlu a zmateně pobíhal kolem.
Mý oči checkovaly území seshora dolů, o počítání jehličnanů jsem se ani nepokoušela a jen se dívala na ty nejvzdálenější kopce, který mizely za kouřem oblak z Marlborek.
V tu chvíli člověk nic nepotřebuje.
Jedině tak pevnou střechu chránící zasekanou páteř kolem dokola.
Zábradlí dokáže být tak vratký, pokud si to myslíme.
Letěla bych přes něj a nechala věc náhodě. Třeba máme taky schopnost jako veškerý ptactvo, máchat křídlama.
Na pár vteřin bych padala pomyslným výtahem, jehož zastávka tvoří celkem stereotypní konec.
Liší se v tom, že každá osoba v "kabince" vyjde jinak poskládaná.

Jelikož bychom naprosto všichni nedopadli úplně nejlíp, snad nám ke svobodě postačí nošení volných věcí a pohodlná obuv, jenž mě občas pomyslně nadnáší, ale jen v případě, že má hlava pokyvuje do rytmu hudby.


Jednou jsem měla to štěstí, že mě nějakej patetickej bezpohlavní hybrid nadnášel v oblacích. Zdálo se mi o tom. O tom, jak naprosto civilizovaně poletuju nad sněhem zavátým polem, který mělo vroubky jak pohárová zmrzlina od Algidy. Asi se jedná o dost vzácnej zážitek, když se mi promítl pouze během jedné noci.
Veškerá krajina byla přímo zasypaná květy od levandulí, což byl trochu wonderland.
Tak snad jednou zas.
V LSD provedení a s 3D brýlemi.

Fotka:


Vyzdvižení persony

19. března 2016 v 19:01 | Leri Goodness
Poslední pátky měly ve scénářích ty nejlépe odehrané hry. Sluneční svítilna dopadala skrz žaluzie jako vrstva medu na krajíc chleba a lidi stáli na špičkách. Jako by dávali na obdiv svoji obnaženou hruď sexuálním deviantům koukajícím z oken, avšak důvod byl zcela jiný. Chtěli energii, proudy tisíce voltů, který by jim nastartovaly metabolismus a převařily trošku krve v žilách, jako svařák na plotně.


Stačí tak málo a stává se ze mě LED baterka Energizer, nastartuju, nohy mi začnou rotovat v podobě pneumatik Porsche a tvořím, co mě napadne.
Jakmile nastane dobrej den, občas nemám pravidelný závratě při vstávání, a tak se celkem klidně smířím s tím, že se opětovně slepuju se schránkou a "cosi" mě posílá zpátky na zem.

V tý chvíli bych si mohla podat ruku se sportovci, nebo s obyčejnýma pouličníma harantama, co se navzájem hecujou. Běžím s hodinama na stejný trati, i když podvědomě vím, že se kvůli mě neopozdí ani o minutu. Po nějaké době to jak já, tak milý časoměr vzdáme, protože bych si oddělala klouby a on ručičky.


VYHOŘENÍ SYSTÉMU aneb "zkus to znovu"



Nic není samozřejmě ideální, ani ve dnech, kdy může být 25 stupňů. Když se nedaří, tak se prostě nedaří. A jelikož ani já nemám ten život posledních pár měsíců úplně růžovoučkej, přesto moc dobře vím, že se to jednoho dne zase obrátí. Často si přece myslíme, že jsme na pokraji našich sil, ale přitom děláme běžné věci - jsme schopni vyndat si z ledničky jídlo, nebo zmáčknout čudlík na ovladači - kdybychom byli odepsaný, byl by to pro nás nadlidský výkon.


Všechno nechutenství a teorie o selhání se vytváří našimi myšlenkami, které tvoří septik emočních stavů, co se snažíme podvědomě vyčistit. Jak ale můžeme vyčistit špínu, jenž byla od začátku špínou?


Nesnáším, když sama sebe chlácholím v roli plyšovýho medvídka, jehož strukturu břicha si vzal na práci rotvajler. Tak nějak mám zakódováno, že vždycky hned přestanu a tím rotvajlerem se stanu já.


Cokoliv se vám nepovede, udělejte znovu. Jedině tak rozvinete to, co vám schází.


Házím stovky papírů do košů, nepovedený autoportréty, nápady, skicy....a především zatracený, hnusný...
...proklatě debilní - zátiší - bože, jak já ho nesnáším!
Ale k tomu, abych se ho doopravdy naučila, ho musím milovat.
A tak jsem se rozhodla, že si dáme společný rande, poklábosíme, víte co, opijem se...alespoň se víc poznáme.
Třeba pak snadněji zjistím, jak mám správně vystihnout jeho křivky.


Nevzdávej to a zkus to znovu.

Hudba je dalším skvělým prostředkem a hlavně pomocníkem k tomu, aby se dílo zdařilo. Mě osobně pomáhá víc, než televize, který nechávám volnou ruku a občas mě slouží jako kulisa. Pokyvuju hlavou do rytmu, při oblíbených částech písně vnáším ještě více chuti do tvorby - i do té, co se mi ještě nepodvolila.


Radši bych přestala s uměním, kdyby neexistovala možnost nápravy vlastních chyb.


Fotka:


 
 

Reklama