Mozek na talíři

Krájím dorty z půlměsíce

18. června 2018 v 18:15 | Leri Goodness
Zvlášť o letních měsících se zdá, jako kdyby se večery táhly tisíce mil. Zpomaleně došlapují a objímají svůdné záhyby architektur, pár spících bohémů zruinovaných alkoholem a obnažená těla exhibicionistů, kteří se záměrně vystavují ve svých prosklených balkonech.
Máte dalekohled?
Někdy je sledování cizího člověka, co o tom moc dobře ví, možná stokrát lepší, než když se "nelegálně" šmíruje za oponou ze žaluzií.

Fotka


...A při té tmě snímám ještě polomrtvé, avšak přesto napůl tlející monstrum zvané stres.
Nerada počítám, kolik opojných látek - mnou užitých - s ním muselo souložit, aby se trochu umlčelo.
Aneb maturita jest příprava k primitivním zkouškám pod vlnou diktátorského strachu, který vám úplně zbytečně zpřehází organismus.
...Což mě rozhodně vedlo k rozhodnutí, popozvednout vlastní životní úroveň a odlehčit stravu i nápoje.
Zatímco jsem úspěšně naživu a jako voják, co zdolal zákopy, zvažuji nyní boj vnitřní. O klid a mír.



Brzy bude půlnoc, avšak můj biorytmus tvrdí něco jiného.
Listy javoru dělají bodyguarda půlměsíci a sem tam mu nechtěně
"odtajní" část jeho nezdravé bělostné pleti.
Keramika je celkem fajn a on se jí podobá.
Až na to, že je v jeho případě špatně vypálená.



Když se na něj tak koukám se všemi plány v hlavě, snažím se z něj krájet tisíce dortů a seškrábat třpyt stříbrnýho universa, abych nezapomněla na jádro toho léčivýho a přitom divokýho ticha, co mi "převlečené dni" dávají.

Hořečnatost plamenů

19. května 2018 v 18:34 | Leri Goodness
Hypotetická analýza našich tužeb se může počítat na miliony. A co teprve svářečskej komplex, to vnitřní spalování hormonů, který si představujou, že vedle nás někdo je, byť se nás jen prstem dotkne...Hoříme jak pochodeň a vyhasínáme až s ukojením. Je to obvyklý proces adolescence, o jehož přesné hranici máme tušení každý zvlášť.



,,Jakože tobě je míň jak dvacet jo? No tak to už si jako někoho najdi ne, máš nejvyšší čas, mý kámošky už vystřídaly tolik kluků tyvole, nemáš ráda společnost nebo co?...Se straníš, viď?...Musíš taky čas od času mezi lidi ne, jinak z tebe bude asociál jako..."


Fotka


Nenenenene, vidí to jinak.
Proudy?
Blahosklonost času, intenzivních prožitků a ještě intenzivnějších vjemů,
dle kterých naše těla kloužou jako Hera po pánvi.
Utři po čase smyky na nebi a na silnicích,
ať to nevypadá, že tak strašně utíká.



Při dobrý představivosti, nás imaginární vize drží v plný přítomnosti
a my sami si určíme, kdy přijdou.
Stačí malá stimulace a uděláme se.
Jsme neskutečně flexibilní.



Plameny hoří, dokonce mám někdy pocit, že dojde k mýmu samovznícení, ale ono ne, jen přeskakujou jiskry. Cejtim se jak uvězněná v mandorle pod příslibem postupnýho uvolnění, který mi zaručí svobodu. A s tímhle pocitem se probouzim každý ráno, slunce mi prosvětluje léčící se okno do duše a já pomalu ale jistě roztrhávám veškerý pouta.

Sebeláska jako tabu ?

7. května 2018 v 17:07 | Leri Goodness
Tehdy se na mě podívala jako týraný štěně s kaštanově hnědýma očima a bez mrknutí oka z ní vypadlo: ,,Nenávidím se. Vždyť jsem úplně k ničemu, nevím, co bych tu měla dál dělat". Bylo jí teprve šestnáct a obličej měla celej poproužkovanej, protože na ní svítilo slunce skrz žaluzie. Jako by jí chtělo nenásilně povzbudit, i když jí spalovalo kůži. Chtěla jsem jí zachránit, a přitom věděla, že tenhle problém si musí vyřešit sama v sobě. Mý ruce ale pomoc nabídly nespočetkrát. Byla jsem jí lékem proti neduhám duše, avšak jádro se nikdy nepodařilo vymýtit. Nakonec se mý já ztratilo tomu jejímu a dnes se jen můžu domnívat, kde tak asi je...



Poslední roky dochází k silnější adoraci, než je tomu u náboženství -
- k nezastavitelnému vyzdvihování fyzické krásy.
Z médií a různých módních časopisů dochází
ke stále hustšímu naprogramování mysli,
které hlásá to, že pokud žena nevypadá jako tyčka od nanuku,
u nikoho si neškrtne.
Jak pomíjivá a primitivní pověra...

Vypadá to, že lidé zapomněli na sebe.
Kým vlastně jsme?
Víme to vůbec?...



U mnoha dívek dochází ke srovnávání vlastního těla s tělem celebrit,
které jsou stejně pod tunou předraženého make-upu obyčejnou lidskou bytostí
jako my všichni a kdybychom se s nimi střetli na ulici,
tak je s největší pravděpodobností ani nepoznáme.
Velkou roli nejspíše hraje určité charisma daných osobností,
což je další faktor, jenž se ti, co se sami v sobě ztratili,
snaží svým způsobem recipovat.
Tudíž pak nabírají "slupky" cizích vlastností
a někdy jsou s neoblomnou naivitou přesvědčeni, "že se našli".
Jenže tahle schránka velmi rychle usychá a rozpadává se...




Často se nabízí nebezpečné řešení - milovat neskutečné.
Naše tvář je jako plátno a obočí jejím rámem -
- na to vždycky slyší dámy před zrcadlem.
Je příliš lehké milovat upravený zevnějšek.
Milovat strohou krásu nám náležící a především milovat to,
jací v nitru jsme, je pro mnohé obrovskou překážkou,
či snad nepřekonatelným úkolem.
Přitom vše, co dosud mnoho z nás hledá, je tam, kde jsme my - UVNITŘ.


Kdybyste se někoho zeptali, jestli se má rád,
možná by jste se dočkali opravdu prazvláštních odpovědí.
Kdysi jsem se o to pokusila a výsledek u dotazovaného proběhl tak,
že svraštil obočí a podotkl, jestli jsem v pořádku.
Je mi takových jedinců svým způsobem líto,
ale konec konců je to jejich boj.
Boj každého z nás.

Ten, kdo sám sebe miluje, nemůže nemilovat život.
V takovém případě jsou věci v souladu,
rána se berou jako dar,
jako další možnost něco podniknout, jako šance,
která nám otevírá nespočet bran.
A je jen na nás samotných,
zda těmi branami projdeme (mluvím z vlastní zkušenosti).
Dá se brát až za zázrak, jak člověk,
který si sám sebe doopravdy váží, vnímá svět kolem.
A přitom si říká: ,,Jak je sakra možný, že jsem tolik krásy dřív neviděl?"...




Z knih nevyčteme, jak dojít k sebelásce.
Možná narazíme na pár poznatků, které nás vždycky zajímaly,
ale v podstatě tím nikam nedojdeme.
Moudra o meditacích, józe, pozitivních energiích a duchovních cestách,
z nás duchovní bytost nikdy neudělají.
Je to jen pojítko k dodání si odvahy a k vlastnímu snění,
v němž si představujeme náš dosud neexistující ideální život.
Všichni se hledáme a někomu potrvá roky, než zjistí, kdo vlastně je.
Někomu se to podaří třeba za deset let, za měsíc a nebo taky za dva týdny.
Každopádně, ať už sami k sobě dojdete jakkoliv,
přeji vám mnoho štěstí, pevné nervy a trpělivost. :)






Malý žlutý smrti

21. dubna 2018 v 17:27 | Leri Goodness
Vyklizenost krevního oběhu se po určité době
začně jevit výrazně hladově.
Šiju s sebou, jsem totiž šicí stroj, co umí jen pracovat.
Je celkem primitivní, protože primitivita mu zajistí svobodnou mysl,
a tak se tohoto vlastního přesvědčení drží jako klíště.
Setrvačně propichuje další a další jedince a ti u něj zůstávají,
dokud on nerozhodne, že je s nimi hotov.
Otevírá bránu mlčenlivosti a sám netuší,
s čím vším se mu dokážou svěřit.
Mají toho na srdci opravdu hodně.



Jakožto niť zamotaná v očku jehly, otírám svý tělo o jeho břitvu a pořád čekám,
kdy dostanu ten slibovanej dopamin, za kterej už umřelo tolik papírovek.
Částečně je nutné považovat za hřích, aby byl člověk příliš čistý.
Ušpiňme se tak, aby na nás bylo znát, že nás život zocelil.
V době tmavého nebe vpouštím samu sebe do pohovky
a játra čechrám v chuchvalce.
Připomínají karafiáty se secesními krajkami,
a i když se to nezdá, tělo pak působí vznešeně.


Fotka


Jsme živočišní, hladoví, mladí...živočišné rostliny s kořeny v bavlně.
Moc se hejčkáme, tudíž poté není divu,
že malé zranění nás zdeformuje v Munchův ,,Výkřik".
Naše soběstačnost zahrnuje samozalévání,
avšak dešťová voda nepředstavuje to, čím bychom se živili.
Kapaliny jemně nažloutlého odstínu nasáváme
jak včely pyl a místo medoviny vytváříme vínovinu.



Pravda, nikdo z toho sice nemá zisk,
ale co se týče nás, my jsme spokojení...
...tedy do chvíle, kdy se nám
,,karafiáty se secesními krajkami" nepřemění v balvany.





Proud pr(o)udí

6. dubna 2018 v 16:42 | Leri Goodness
A ten proud nezastavíš víš?...
Je tady pořád, jako špatně ochočenej pes,
co místo příkazu "běž", rozumí "zůstaň".
Jsme špatní majitelé kompostu, který uvnitř sebe skladujeme.
Ale mohli bychom být i dobří,
stačí vzít lopatu a vyrejpnout kořeny....zkuste to někdy.
Pomáhá to.

Nekonečno, nekonečnost situací, vizí,
dostávám dárky zadarmo a dárky dostávají mě.
Výměnný obchod.
A výhodný, protože neplatíte poštovné.
Posíláte ven, co je nutné poslat a za to dostanete poslání.
V dopise.
Většinou vám nepřijde na dobírku,
ale penetračně se vám umístí v existenci.



Nemůžeš myslet bez toho, aniž bys myslet přestal.
Tak přestaň.
A vymyslíš úžasný věci.

Fotka

Zpomal, jen zpomal holka

28. března 2018 v 16:42 | Leri Goodness
Halo?..ehm.
Jste tady?
Vypadá to, že vaše soubory napadl virus O25GHX
a váš operační systém si s ním neví rady.
V blízké době zřejmě dojde ke ztrátě dat a celkové výkonosti procesoru.
Konec se blíží za 3,2,1.......


Otevírám oči, nebo se je spíš snažím otevřít. Rozhlížím se po potemnělý místnosti se zataženými žaluziemi, jako notorickej piják, který se dokola a dokola setkává se situací, že vlastně vůbec neví, jestli spal ve svý, nebo v cizí posteli. V mém případě je tomu však zcela jinak.
Malátnost tu teď hraje prim a těžko se s ní můžu poprat, poněvadž neidylicky prosperuju nechutnou únavou. Co vám budu povídat, nemazlí se se mnou, svině, ale i tak tu zůstává slabá dávka entusiasmu, protože je to jen přechodný období. Tedy, já tomu věřím.
I kdyby mý svalstvo záměrně opustil život a měla jsem sama sebe myslí táhnout, asi u toho sebetažení zůstanu, než abych si spokojeně lehla a čučela do zdi. Statičnost a zábava ve formě prázdný omítky prostě není pro mě. Ne, že bych se vám tu horlivě snažila naznačit, že jsem nějakej druh netopýra a odkrvuje se mi mozek, protože spím hlavou dolů....zkrátka a jasně - neumím odpočívat.


Ve chvíli, kdy byste mi navrhli, ať si s vámi jdu dívat na televizi ("ještě lépe na nějakej fakt vtipnej americkej seroš"), s největší pravděpodobností bych vyletěla z kůže. Jakmile si totiž jen tak sednu před bednu, mám pořád vnitřní pocit, že mi utíká spousta času a že bych místo toho mohla udělat xy věcí, co mě někam posunou. A to taky praktikuju.


Fotka

Letargie počká, teď něco dělám...


V očích příbuzenstva, přátel i rodiny samotné, už jsem doslova horlivý workholik a já sama si to nerada, ale přesto přiznávám. Na jedné straně je to samozřejmě velký problém jak pro přítomnost, tak pro budoucnost.
Do značné míry tomu teď přispívá i kopec práce před maturitou, kterej mě zkrátka nenechá jen tak v klidu.
V pátek to bude týden, co jsem byla u komise s návrhy na dva obrazy na téma "Terapie". Měli jsme mít 75 návrhů - stihla jsem všechny ještě před termínem a měla tak jeden týden trochu volna. Den před předkládání prací komisi jsem zjstila, že mám dokonce o jeden navíc a to jsem si je přepočítávala (ps: matika, věčný soupeř).
Týden před odevzdáním jsem dodělávala poslední čtyři návrhy o víkendu. Sotva jsem se vzbudila v sobotu ráno, přepadla mě neskutečná bolest na pravé straně hlavy, jako bych byla na operačním sále po autonehodě a doktoři se mi nožem vrtali v nervech.
Byla to příšerná bolest, ale probíhala jen v určitých intervalech. Já, borkyně, samozřejmě neposlechla opět svý tělo, co se mi snažilo naznačit: ,,Zpomal, jen zpomal holka", a já jela dál. Kopla jsem do sebe dva ibalginy, ty jak záhon dopoledne zalila zbytkem vína z radostného pátka a vyhecovala se k namalování ještě dvou návrhů. A pak to na mě dolehlo.
Kolem čtvrtý odpoledne jsem zalezla do postele, protože se bolest hlavy stupňovala a usnula na tři hodiny. Bodání pak pominulo.


Tím bych ráda řekla, že každej jsme jen člověk.
Figurka na baterky, co čas od času potřebuje dobít.
A já se k tomu dobíjení budu muset dobýt.


Utopitelství

19. března 2018 v 15:58 | Leri Goodness
Je tolik možností v utopitelství.
Ne klasicky v průzračným skle alkoholu,
ale třeba v modři něčích duhovek.
A co teprve silnej kuřák se sešedlým,
ale přesto přitažlivým vzhledem,
kterej má napuštěný oči jarní oblohou.


Do potápěčské výbavy si v mysli přidáš kruh a fluorescentní rukávky,
aby ses v tý lidský kráse nemohl utopit jen tak.
A pak přemýšlíš o konkrétních osobách, který ti změnili život.
Vidíš se v nich, jenže pro tebe by bylo potěšením,
aby se viděli i oni v tobě.
Třeba se to jednou stane, co ty víš...
Zrcadla se zpravidla nastavujou tak dlouho,
dokud jedno o druhý nezačne praskat.


Však si musíš čas od času přiznat,
že ležet jen tak na zemi,
pod vší tou tíhou dřevěných rozvětvených srdcí,
není vůbec nic skličujícího.
Tepaj tě žíly co?
Vidím je, jak se naplňujou rezavou potrubní barvou,
máš vkus, když sis vybral koňak.


Fotka


Dříve tě tolik trápilo, kolik mozkových buněk podléhá charismatu chlastu,
ale po všech těch obdobích se najednou při téhle vzpomínce rozesměješ.
Ten tvůj úsměv je teď daleko hezčí.
Od koutků se objevujou zkroucený přímky, nebo dálniční zatáčky,
ty blázne to vypadá, jako když hodíš masivní kámen doprostřed rybníka!


A ryby, který z úleku plavou dokola do zblbnutí,
představujou ještě zblblejší motýly v břiše.
Paradoxně některý z nich umírají na nadbytečný okysličení dýchacích cest.
Ale to mě netrápí.
Vždycky tak dopadaj ty, co si lásku pletou se závislostí.




Cíl, který má smysl aneb bez dřiny to nejde

25. února 2018 v 16:49 | Leri Goodness
Začátek nového roku uběhl jako voda a já můžu s klidem v duši říct, že mám už dávno přijímačky na vysokou školu za sebou a díkybohu úspěšně - takřka měsíc zpátky jsem se dozvěděla, že mě přijali do Plzně na Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara na obor: Ilustrace a grafika. Vlastně to byla jediná škola, na kterou jsem se hlásila, jelikož mě nejvíce zaujala.


Původně jsem se také rozmýšlela nad AVU a UMPRUM v Praze, ale nakonec u mě zvítězila ta plzeňská, už jen díky letním kurzům - ,,ArtCamp" (=na které se může přihlásit kdokoliv a odkudkoliv), které jsem absolvovala celkem 3x. Dvakrát to byla figurální kresba a jednou mediální ilustrace, jako taková malá přípravka právě na přijímací zkoušky a musím podotknout, že to bylo více než přínosné.
Byly mi sympatické jak čisté prosklené ateliéry, tak pedagogové, kteří, jak jsem viděla, mají o studenty opravdu zájem.


Fotka


Po tom všem jsem si tak nějak uvědomila, že bez té čtyřleté dřiny, díky níž jsem dnes tam kde jsem, bych se určitě dál nedostala. Není to o talentu jako takovém - ten totiž není ani polovinou toho, co člověk potřebuje sám ze sebe vydrat na povrch. To skryté rezervy jsou zlatým dolem našich vlastních schopností. A my je musíme umět najít. Jakmile se nám to podaří, dalším krokem je, aby spatřily světlo světa. Zdaleka pak nemáme vyhráno, ale rozhodně jsme na naší cestě zase o velký kus dál, což je přece příjemný pocit, no ne? :)


I když mě zbývají už jen tři měsíce do konce střední školy a především maturity, obávám se jí přece jen o trochu míň, když už mám jednu věc vyřešenou. Teď už jen doufat, že i tahle záležitost dopadne dobře (jelikož zvládnout 75 návrhů do konce dubna, abych mohla zrealizovat dva veliké obrazy na plátno do prostoru rehabilitačního centra pro postižené děti, není zrovna jednoduchá záležitost).



Mějte se více než dobře a přeji Vám všem pokud možno poklidný týden.

Vaše: LERI



Čistím život Vanishem

22. února 2018 v 19:39 | Leri Goodness
Sedím v tureckém sedu, zatímco se mého obličeje nenásilně dotýká odpolední slunce. Vše kolem mě je čirý proud energie, která koluje. Je výrobníkem na cukrovou vatu a já jsem její pravidelný zákazník. Dostávám porce v barevných kelímcích s dětskými motivy zahrnující především přesladce poztitivní klauny - ne, že bych je nějak vyhledávala, ale jiné nejsou k dostání. I přesto se však dokážu radovat z jejich nadprůměrného životního elánu, jenž se objevuje v jejich úsměvu.

Chodím a pozoruji.
Pozoruji a chodím.
Přemýšlení skrývající každé naučené slovo,
co do mě bylo odmalička vkládáno, se utápí v kyselině sírové.



Hele, koukej, z písmena "A" už pěkně slejzá kůže, ale měli bychom si počkat na samotný konec - pak už jeho význam budou držet pouze kosti!


Jako páníček vedu na řemínku všechnu svoji smečku. Ale ne ledajakou. Vedu smečku abecední. Někde v pozadí se couraj U, V, W, X, Y, Z a Ž, tvořící konec psího ocasu, který po kusech postupně odpadává. A já se cítím lehčí.


Fotka


Vědomí ze ztráty druhého "Já" může mít obohacující proces. Ostražitě sleduji, kolik lidsky vymyšlených písmen ještě má tu kuráž a následuje mé kroky, přičemž to vypadá, že je jim každá minuta přítěží. Pro urychlení záměrně kličkuji a vrhám se po příkrém srázu, abych jim stížila postřeh.
S a T padá po strmém kopci do neznáma a přitom si poláme končetiny, tudíž se jejich symbolika okamžitě vytrácí.
T bylo tak hodné, že mi ještě zamávalo, a tak nějak jsem podvědomě pocítila, že mi přeje na nové cestě hodně štěstí.
Jeho gesto jsem mu však neopětovala, jelikož nebylo nutné, aby si myslelo, že u mě má ještě šanci.


Vyprazdňuji mysl.
Nenaplňuji jí.
Přilévání do plného šálku bylo již dost.
Pokračuji po hliněné cestě plné kamení do náručí přírody.
Chvíli potrvá, než celá mozková šňůra obalená diakritikou zmizí a zanechá po sobě zetlelé zbytky.



Odpočívám a během relaxace vybaluji kartonové krabice plné pracích voňavých přípravků.
Prstem kroužím po nějakém tom sympatickém obalu a nakonec vybírám Vanish.
Víčko vyhazuji z okna a celý obsah vylévám jako jedovatou duhu do zbylé černoty mého života.
Samozřejmě, že smícháním černé s růžovou dosáhnu ledatak odstínu polozdravých plic,
ale i tak to znamená posun.
Upřímně, těším se na tu proměnu.
Na čistotu, která jako termiti přichází a vyžírá špínu,
co málem způsobila moji vlastní záhubu.


Tvůj pointilismus

9. února 2018 v 15:36 | Leri Goodness
V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo,
k němuž vyjímečně patřila hlava - avšak nebyla vidět.
Stíny mění skutečnost ve snovou realitu plnou poddajných duší,
co by si tebou nechali strhat oblečení, i kdyby stálo celej majlant.
Rozhodoval bys.
Konal bys.
A hladil.


Oni by ti dovolili všechno, včetně tvé věčně nadřazené role.
Jsme svým způsobem dominantní,
i když nám zrovna chybí bičík v ruce.
Lví zuby ale nikdy neztrácíme.


Pořiď si hřívu okrového tónu a vyceň ty svý tesáky,
jako by ti šlo o hru na život a na smrt.
Není těžké odejít z reality a hrát svou oblíbenou roli,
když tak rádi nosíme masky.


Ze zdí se ozývají hlasy momentálního rozpoložení,
snad z projevu hodného nějakému zvířeti,
kterému chybí kultivovanost projevu.
A to je přesně to, co chceš.
Co chceme.
Být zvěř.


Nekompromisní originál šelmy,
jenž se nepozastaví nad tím, když do krve poškrábe něčí tělo.
Divila bych se, kdyby jí nerozhodilo,
pokud by se oběť se svými šrámy z dobrého úmyslu bránila.
Měli bychom znát chuť hemoglobinu našich milovaných přesně tak,
jako jejich osobní parfém.


Fotka


Barvy ožívají, reflektory schizofrenně mění své odstíny
a my se ocitáme na cirkusovém představení, dnes však zadarmo.
Kdo by platil za potěšení způsobené druhým?
Běháme dokola poblíž kontrastního kolosea,
co má k tomu řeckému pořádně daleko.
Prožíváme údiv nad něčí výdrží stejně tak,
jako podivínské tvarování lebek cizinců,
co se mihotají kolem.


Dovolme si vše.
Pro jednou.


Na kůži zůstávají miliony teček bez jakéhokoli řádu vznikajících po dotecích.
Jsou trochu jako henna,
která na povrchu zůstává pár týdnů a samovolně se ztrácí.
Tyhle ale občas v sobě mají trny...
...což je jen a jen dobře, pak totiž pocítíte intenzivnější prožitek.



Éra pointilismu ve tvé hlavě se snaží otečkovat každý bod,
co v tobě zanechá touhu usmívat se na můj výraz připravený k činu,
kdy znesvětit pokoj tekutinou by znamenalo svět.



Obnažený ramena čekají na víc,
že je někdo vezme,
že vezme někdo proužky,
který zakrývaj zbytek...
červených znamínek budoucí rakoviny
a nechá je napospas tomu,
kdo chce odhalit víc,
než jen pigmentový skvrny.




V tehdejší nedělní podvečer se tma měnila v temnotu,
co ladně okrášlovala torzo, k němuž vyjímečně patřila hlava.
A když vystoupilo ze stínu, dívaly se na mě upřeně dvě tečky...


Marie

19. ledna 2018 v 19:13 | Leri Goodness
přítomné pohnutky začaly vrtat
někde v zákoutí hlavy
a nutily
nutily přemýšlet
a došly
došly k názorům na to
proč po výměně vložek
zůstává krvavá skvrna
skvrna v podobě svatýho charakteru
kde místo odpudivých fleků
naleznete panenku Marii
Marii oděnou v karmínu
oděnou podle přírodních zákonů


A pak si uvědomila, co si uvědomila. A jestli by mohla tohle uvědomění uplatnit na ty, kteří si vědomi nejsou.
Podělit se o myšlenku, týkající se rumělkových měsíčků,
o rez vonící po železe za účelem toho,
že vlastní krev může být výtvarným prostředkem.
Vyjádřením, které se časem jako chameleon změní z rubínu v hlinku.


Zestárne tak, jako když z lidí odejde ta pomyslná fyziognomická záře...
....a pak už bude působit jen jako špinavý kus hadru,
který někdo zapomněl umýt.


Fotka

Balonky na satelitu

7. ledna 2018 v 11:19 | Leri Goodness
Namodralý indický tepich se nad námi mírně červená, jako kdyby oslavil silvestra pouze červeným vínem. Televizní signál se ztrácí s venkovním ovzduším, které si vyžádalo pro to novorozenecké období až meditativní klid.

Z mozků se samovolně savem vyžírá všechen ten dvanáctiměsíční odpad,
jako kdyby šlo o revoluční epidemii,
díky níž někdo umře a někdo se narodí.
Je to přirozený proces.
Stále vědomé bytosti, i ty nehybné v márnicích, už mají jasno.
Vstupy jsou vždycky zadarmo, ale odchod se platí zlatem.


Podlité oči krví ze včerejšího koketování s muškátovým vínem,
se proměnilo v nové a nenáročné uvažování.
Vím, kde jsem.
To je přece základ, no ne?

Fotka


Na všech hácích, satelitech a stožárech, se tisknou zneužité barevné balónky s různě starým DNA. Děcka nemají příliš složitou paměť, a tak dobrovolně zapomněly na to, že je ztratili. Majitel se našel pouze jeden a to v podobě umouněné koule chlupů - psa, který ihned zpečetil jednomu balónku dýchací cesty.


Pastelové tóny teď lítají všude kolem, a tak mě to trochu nabádá věřit víc své intuici, že mi pod nohama zarůstá celé peklo, jenž se mermomocí snažilo aktualizovat své pozvání. Místo něj vítězí trsy předjarní trávy, na něž dopadají už jen kusy zbylých héliových poutníků. A tak se mě nenásilně snaží poukázat na to, že na tohle místo se už nikdy nevrátím.


Ranní rané úspěchy aneb nač předsevzetí?

31. prosince 2017 v 17:57 | Leri Goodness
Potemnělá noční obloha se zatím jako noční tváří, přitom je něco málo po páté hodině odpoledne. Onen symbolický konec roku už pomalu zavírá svou ošoupanou bránu, ale zatím mu chybí k tomuhle definitivnímu činu klíč. A mezitím vším posledním šílenstvím z nakupování, abychom měli celý večer co jíst, se dušujeme nad tím, co si letos dáme za předsevzetí a co za přání vyřkneme, až uvidíme padat "naši hvězdu".
Ale...má tohle opravdu nějaký smysl?


Většina z nás má to nutkání - někdo to dělá pravidelně, někdo vůbec a někdo jen občas. Zatracená zapřísáhlá předsevzetí. "Břemena", která se velice těžko plní, není-li tomu tak? I když jsou mezi námi tací, kterým plnění sobě zadaných úkolů nedělá žádný problém, přece jen tu zůstává valná většina z nás, která své zadání, nebo, chcete-li předsevzetí, zkrátka nikdy nesplní. A v tu chvíli nastává tolik vyřčená otázka: ,,Proč?"
Čím víc toho na sebe navalíme, tím hůře budeme zvládat všechny povinnosti - tak to platí v běžném životě. A myslím, že stejně to funguje i s předsevzetím na Nový rok.

Na co pořád čekáme?

Nikdy není ten správný čas, ta správná minuta, ten správný den. Každý den ale máme šanci. Každý správný krok, který můžeme udělat, je právě TEĎ. Ať už se nacházíme kdekoliv, doma, venku na procházce, v klubu, v práci, či snad mimo rodnou zemi, je to vlastně úplně jedno...ale můžeme začít. Ihned. Tak do toho! :)

Jistě to chce čas, než dospějeme k nějaké změně, ale tím, že si to nalinkujeme jako denní program, nás to spíše zabrzdí, nebo v horším případě vrátí zpátky - a pak dochází k tomu, že se vytratí byť drobná motivace. A ta je jako "pohon" k našemu cíli nejdůležitější.


Konat s plánem je tisíckrát těžší, než bez něj.
Udělejme vyjímku a třeba se jedno ráno rozhodneme naprosto spontánně = přirozeně.
Rozhodneme se změnit svůj život.
Bez předepsaných bodů a stanovených norem.

Tolik z nás chce zhubnout, být v něčem vynikající, dostávat ocenění, být uznávaný, najít si lásku, dobrou práci,
vydělávat víc, být méně cholerický, urovnat vztahy, koupit si tolik vytoužené auto, či být prostě dobrým člověkem...nikde není psáno, že to, co si přejeme, nemůžeme dostat.

Fotka


Proto na sobě pracujme.
Neplánujme.
A konejme.
Je to nejlepší a možná i nejjednodušší způsob, jak něčeho dosáhnout.
A já věřím, že ať už se ve Vaší mysli skrývá cokoliv, dokážete to!



Až dnes večer budeš koukat z okna na nebe, nečekej na svoji hvězdu, která ti svým pádem prosvítí zornice.
Buď sám sobě svou světlicí, která vystřelí neplánovaně do nebes, protože se právě teď rozhodne změnit to, co ji tak dlouho omezovalo.



Post-pohřebiště starých břemen

16. prosince 2017 v 18:57 | Leri Goodness
Eelegance byla v ten podvečer krédem, slavnostním zahájením chvíle, kdy se každý mohl projevit tak, jak mu bylo přirozené...např. slečna jménem Ena s implantovanými rohy na čele, připomínající čerta seslaného z podsvětí, se tehdy oblékla více než esteticky. Všichni ji uznávali, protože se stala členem. Členem "lepšího světa", jak svůj kmen tehdy nazývali.
Byla totiž součástí komunity, kde neexistoval pojem "bolesti".
Ublížit druhým znamenalo vyloučení, avšak nikdy ne nápravu ve smyslu smrti.


Pozorovala jsem je. Byli tak šťastní, tak vyrovnaní, ale něčím zároveň jiní. Jejich kůže se snad dotkla měsíčního svitu, u někoho zjevně i krápníků na Marsu. Měli totiž zvláštní defekt, i když pro někoho by to byl symbol vysvobození - postrádali pihy. Jako by je to dělalo čistší, lepší, cennější, přitom oni sami si toho ani nebyli vědomi. Ještě se mi nepovedlo se k nim přiblížit do vzdálenosti deseti metrů. Sledovala jsem je skrz nějaký děsně pichlavý keř, který vyloženě čekal na to, až se o něj nechtěně opřu.
A když k tomu došlo, pouhé zašustění listí je dokázalo vyplašit. Obvykle po nich zbyl stříbritý prach ve formě husté páry, co se postupně vytrácela, nebo jantarové amulety, v nichž koloval uvězněný sluneční paprsek.


Nedávno jsem našla injekční stříkačku, ale tu však využil jeden kolemjdoucí, který se s kosmicku bytostí pouze ztotožňoval. Po něm tu narozdíl od nich zbylo celé tělo.

Fotka

I přes všechny "tlející zbytky" a odpadky, tu převládal entusiasmus, ne však z prázdných schránek,
ale z možnosti začít jinak.
Nově.
Lépe je dost relativní pojem.


Přičemž tohle přírodní postpohřebiště opěvovalo jakousi ódou vzkříšení, zůstávaly zde energie v podobě lidských strastí. Někdy se díky nim bortila země, při pochodu umírala zvířata, nebo se tvořily nádory v kůře stromů. Šlo pouze o odevzdaná břemena, jenž korespondovala s unaveností "být lidskou bytostí", být člověkem...

Mělo to svůj význam, hlavně z toho důvodu, že v téhle chvíli už dotyční nemuseli řešit pozemské záležitosti. Ne všem však přestala bít pumpa. Někteří zůstali naživu a vzdali se svého otrokářství - a to tím, že se rozhodli žít tak, jak sami chtějí, nikoliv tak, jak to vyžadují ostatní.


Nastalo ticho...odhozená zarmoucení v přírodě postupně umírala ze ztráty svých majitelů a tuhle směsici odpadní skládky začala nahrazovat část východního myšlení.
Část klidu a tolik zneužívaného slova ve 21. století, které nemělo šanci se prosadit ve 2.pol.století 20.: MÍR.


Ve jménu mysli

3. prosince 2017 v 18:52 | Leri Goodness
Nikdy jsem si nemyslela, že to jde. Že lidský mozek a myšlenky v něm, lze ne jen dočasně, ale radikálně a navždy změnit. Není to o ničem jiném, než o tom, jak přemýšlíme a o čem.


Dnešní svět je podle mého názoru sám o sobě strašlivě přetížený, ne jen technikou, továrními výpary, ale především námi - lidmi. A tento dopad se prostě někde musí odrazit.
Čas sice běží stejně, jako v minulém, či předminulém století, ale nám se zdá všechno rychlejší.
Třeba jen obyčejný všední den, i když máme zrovna volno, jenž například trávíme s přáteli.
Ale...možná kdybychom neutíkali na každý semafor, nebyli zbytečně nervózní, že nestihneme nastoupit do MHD, přestali se stresovat s každou "povinností", která je na nás nakládána a nekoukali pořád na hodinky - třeba by se opravdu něco změnilo.


Svět by byl stejný, ale vy byste ho viděli úplně jinýma očima.


Na co vlastně narážím? Snad z textu nevyplývá to, aby byl každý z nás nanejvýš laxní. Jde o to si udělat odpočinek, když to naše tělo doopravdy vyžaduje - bez ohledu na to, kolik věcí ještě potřebujeme udělat (konec konců, ono se to nepose*e). Teprve se to učím. Ležet jen tak, protože jsme líní i pohnout rukou, je věc druhá.

Fotka

Samozřejmě, že uspěchaný život, je hlavní rolí uspěchaných závěrů, mnoha situací a právě tahle emocionální smršť se postupně podepisuje na naší psychice. Jak moc, to už je individuální, řekla bych.
Mnoho z nás vytěsňuje v podstatě celý den, protože například musíme být na nějakém požadovaném místě, ať už je to škola, práce, která nás nebaví, čekárna na alergologii nebo v jiné instituci, kde hodina čekání neznamená nic.


Jasně, těžko se žije někde, kde nechceme být, kde jsme omezováni okolím, třeba proto, že ve společnosti se člověk musí chovat přece jen trochu jinak, než doma.


Víte, mě se prostě nechce věřit, že to lze "(pře)žít" tímhle způsobem.
My potřebujeme ŽÍT.
Všichni a to bez vyjímky.


Ať už je to upjatý právník, který se upjatě chová z hlediska předepsaných norem, prodavačka v supermarketu, které už bolí oči z toho všeho zboží, které jí prošlo za den pod rukama, nebo pošťák, co už necítí nohy a ani radši nepočítá, kolik paneláků prošel.
Možná vám to něco připomíná, možná v tom vidíte sami sebe a vaši nechuť. Nechuť vstát, nechuť pracovat, nechuť ŽÍT. A když už vás nebaví život samotný, je to problém.
Umět si pohrát s časem, využít chvil, kdy něco potřebujeme, zabavit se, když stojíme frontu, atd atd...myslím, že tohle je řešení, alespoň jedno z mnoha.



Ono se to lehce řekne: ,,Mysli pozitivně", už je to taková klasická ošoupaná fráze. Každý z nás si musí najít vlastní způsob, jak toho dosáhnout. Neřeknu vám, jak na to, protože to sama nevím. Ale vím, že člověk musí začít u sebe - v tomhle si pomůžete jedině vy sami.

A tak to vlastně všechno začíná...

Září - Říjen 2017: Doba temna aneb setkání se smrtí

19. listopadu 2017 v 17:49 | Leri Goodness
Snažím se všechno zrekapitulovat, všechno, co se událo za poslední dva měsíce, ale jen s obtíží se mi nejspíš něco takového povede. Změnila se teplota, změnily se názory, změnila se psychika - změnil se život. A něco takového se nedá jen tak přejít. Ne po tom, když se člověk tváří v tvář dívá na někoho, komu smrtka stojí za zády.

Fotka

Září 2017: ,,Dám si ještě jednu"..

I když v tuto krásnou, řekněme postletní dobu, bylo počasí vyloženě výstavní, nějak jsem si to nedokázala uvědomit. Již samotným zahájením školního roku (pro mě letos už posledním, jelikož maturuji), se má psychika výrazně zhoršila - a to kvůli sociální úzkosti, o níž jsem tu na začátku července psala.
Byl to pocit, jako by vás někdo nakopl vší silou do břicha a vy byste se den co den probouzeli tak, jako by vás někdo zmlátil.
Víte, postupem času si na to člověk zvykne a začne se to převracet ve stereotyp. V mém případě však bohužel nešlo o jedinou "rutinu", která se začlenila do mého života...


Září pro mě bylo symbolem "užívání si", avšak to bylo víceméně falešné pojmenování, které krylo to opravdové:
,,útěk od bolesti". A to doslova.


Začala jsem pít.
Nejdříve to bylo jednou v týdnu, celkem klasické posezení s přáteli na vínu.
Pak to bylo 2x za týden, později 3x - někdy i dva dny za sebou.

Fotka

Říjen 2017: ,,Ať už je noc!"

Měsíc uběhl a já se čím dál víc do sebe uzavírala před světem. Nedokázala jsem se podívat lidem okolo mě do očí, natož s nimi komunikovat, ale přesto jsem nadále chodila do školy, abych pak na konci roku neřešila "zbytečné" absence. Dusilo mě to, být zavřená "v krabici" mezi jedinci, kteří jsou mi po celé ty roky naprosto cizí a já jsem naprosto cizí jim. Jen obyčejný odchod a příchod do třídy pro mě vyžadovalo spoustu odvahy.
,,Musím se rychle vstát, stejně už se potřebuju protáhnout...sakra tak se zvedni!", říkala jsem si v duchu sama sobě a když jsem tak učinila, polilo mě horko.
Je to nevyslovitelný pocit.


I říjen byl pro mě dobou, kdy mé pití nepřestávalo a došlo to až do stádia, že jsem si začala kupovat flašky vína sama pro sebe. Jakmile jsem přišla odpoledne ze školy, byla jsem nepoužitelná, nemohla jsem dělat ani to, po čem jsem prahla - a to tvořit. Jakoby ze mě někdo vysál veškerou sílu a já se jako prázdná schránka pokládala na matraci. Každý večer jsem padla vyčerpáním a těšila se na jediné - až usnu a nebudu o sobě vědět. Nebudu existovat a nebude existovat nic kolem mě. Tehdy to byl pocit jistoty a radosti.

Fotka

30.10.17: ,,Bude po něm prázdno"..

Na tento datum nikdy nezapomenu.
Nikdy, jelikož se jedná o prázdno.
O prázdno, co si vyžádala smrt.


Zhruba za dva týdny to bude měsíc od chvíle, kdy zemřel náš třídní učitel.
Dlouhodobě zápasil s rakovinou slinivky,
která mu v poslední týden jeho života napadla játra -
- nezapomenu na to, že jsem ho viděla až do tohoto stádia.
Bolelo mě se na něho jen podívat, když jsem věděla, jak to asi bolí jeho.


Chtěla bych podotknout, že to byl neskutečně hodný člověk, který miloval svět a svět miloval jeho.
Ještě 6 dní před svou smrtí přednášel na veřejnosti.
Byl to filmový publicista, který se podílel na vzniku Kina Besedy.
(*Jan Kastner, možná někdo z vás ví, o koho jde).
Ani na vteřinku nezapochybuji o tom,
jaká čest to byla, poznat osobnost, jako byl on.


Fotka

Minulý týden jsme mu byli na pohřbu v kostele, sešlo se tam tolik lidí...bylo to velkolepé, nádherné.
A já věřím, že nás seshora všechny viděl.
V tu chvíli jsem měla pocit, že už mohl doopravdy odejít.
A taky odešel...


Nedá se ani spočítat, čím vším jsem si prošla během těchto 8 týdnů.
O co silnější byla má smíšená bolest díky smrti našeho drahého třídního.
V neposlední řadě však došlo také k neskutečnému obratu o 180 stupňů,
a to teprve před dvěma týdny - nejen z hlediska změny od onoho pohřbu -
- ale z hlediska mých psychických stavů.


NEVZPOMÍNÁM SI, KDY JSEM SE MOHLA KOLEM SEBE TAK SVOBODNĚ ROZHLÉDNOUT... :)


Podzimní tmoráno

4. listopadu 2017 v 18:06 | Leri Goodness
A když si tak proháněla ten svůj kus masa skrz končetiny,
celou nervovou soustavou, těch pár vteřin viděla černočernou plochu.
,,Nikdy jsem neviděla plnější prázdno", zamumlala si pro sebe,
zatímco se jí svaly postupně uvolňovaly a ona padala zpátky do rozvrzaný matrace, jako by se dotkla nebe.


Podzimní tmoráno připomínalo tolik to zimní, akorát zbytek listů,
co se ještě držel rukama na stromě, tento fakt vyvracel.
Slibně se dalo přemýšlet o plánech, jenž nemají ani začátek, o možné koupi drahého oblečení,
aby si člověk nahrabal více umělého štěstí,
nebo o lítosti nad mrtvými legendami, které nám záhadně změnili život.


Bylo toho tolik, co stálo za zmínku. Stále ležela na matraci, zaseknutá někde mezi přítomnem a budoucností,
ale i přesto dokázala vstát a nadechnout se venkovního vzduchu...hlavu vystrkovala křečovitě přes parapet okna,
jakoby chtěla zabít jen část sebe, která jí tíží nejvíc.
Myšlenky.


Probíhalo zrovna odpoledne, tak nevýrazný a nepodstatný čas,
tedy alespoň pro ni a pro její slabost.
Opilý mozek nesoudí a nekritizuje rizikové faktory, jako je například cyrhóza jater,
co se v tu chvíli zdála být převratným adrenalinem.


Fotka


Nebylo jí dobře ani špatně a to byl přesně ten stav, kdy dokázala zapomenout.
Na sebe, na tělo, ve kterém žije, na společenské znemožnění,
jenž se znemožněním stalo, protože jí to tak připadalo.


I když teď nenáviděla to množství chlastu, v němž se koupala její otevřená duše,
moc dobře věděla, že zítra mu opět skočí do náruče.
Přitahovali se navzájem, přičemž jde o takovej paradox.
Ona, z masa a kostí a on z olivovýho skla.
Probíhaly plnohodnoté, avšak studené polibky,
jenž se ve schizofrenním intervalu utly po absolutním vyprázdnění.
Takovej konec je smutnější než většina romantických dojáků.


Bránit se, jí bylo vždycky přirozené, ale v ten kolotočovej moment,
by se klidně nechala rozcupovat jako hračka.
Nafukovací hračka.
S růžovými mašlemi a srandovním obojkem pro psy.


,,Dělat mrtvou", jí teď připadalo mnohem užitečnější, než tvořit.
Síla nad ní vyhrála v páce a možná proto se rozhodla vyřešit vše nehybností.
Pro dnešek.


Někdy cítíme neskonalou potřebu zastavit se a jen si uvědomit, že existuje něco jako přítomnost.
Žijeme myšlenkou na zítřek, který však vůbec nemusí nastat.
Jak zvláštní...ale přesto si v tomhle tempu jedeme dál.


Žloutenkovej podzim připomíná stáří, duhovou smrt,
která se reinkarnuje do shnilých jablek a něčí kůže.
Můžeme měsíce, roky, nebo celý život polemizovat o tom, proč tohle výstavní období,
které, jako by bylo navrženo Karlem Lagerfeldem, odnáší s sebou nejvíc lidí.






/* psáno na přelomu října a začátku listopadu, kdy se jádro myšlenek v tomto textu bohužel muselo přizpůsobit smrti mého třídního učitele - pro upřesnění plánuji zveřejnit extra článek, kdy se dozvíte, co se dělo během posledních dvou měsíců/.



Volání embryí

28. října 2017 v 16:10 | Leri Goodness
Sotva si pocítil ten závan zvenčí, panikaříš, což je pochopitelné a absolutně nevíš, zda máš učinit první krok a stoupnout do neznáma. Jsi jak vodič, proudí tebou miliony citů a názorů, které ještě neumíš vysvělit. Však je tu něco, co s tebou naprosto souvisí a ty s ním.

Sice nevíš, jakej budeš v sexu, ale vracíš se tam, chceš se tam vrátit...jenže po pár minutách už tě drží prsty v gumových rukavicích nad potřísněným umyvadlem. Skrz to jemné počáteční žvatlání ještě zvoláš párkrát: ,,Mami!"...ale máma už tě nadále v sobě nechce.
A teď tu stojíš. Možná víš nevysvětlitelné a s odporem začínáš chápat dnešní dobu, jedovatej vliv komunismu na tvý prarodiče, recyklaci obyvatelstva v počtu úspěšných sebevražd a než nad tím vším bezradně mávneš rukou, nejdřív si uděláš dobře.

Fotka


Kůže na těle je povedená imitace, která nikdy nezahřeje, když se fobie ve společnosti hlásí o svá práva. Jsi skalpovanej od hlavy až k patě, zapadl si někam do prenatálního stavu, do něhož už dávno nepatříš, když máš metr sedmdesát.


,,Jsi už velkej a dospělej, tak se podle toho toho chovej!"


Na okenní římse, která vypadá, že byla vytvořena vyloženě pro odkládání věcí, zeje minimálně deset flašek různých vín, jejichž cenovky jsou důkladně strhané. Působí to tak zatraceně esteticky, jak jsou vyskládané vedle sebe, ale co teprve ten, kdo je vypil?...


Úkrytů existuje jen pár, kde je možné uchovat svý zmražený embryo. Někdo za sebou tahá i pupeční šňůru, ale tu mu většinou ostatní přeseknou - muži kudlou a ženy ostrým podpatkem. Někteří z nich se pak cítí tak zahanbeně, že navždy zůstanou dítětem.
Nitroděložní krev se uchytává jako houf přiblblých mušek v pavučinách, co při cestování nedávaly pozor. Jejich osud je víceméně zpečetěn, teď už jen záleží na jak dlouho.


Bozi jsou dnes schizofrenní a poručili počasí neporučitelné - avšak poslechlo. Nebe vleče poslední zbytky pastelových cukrových vat, skrze něž poprchává a na zem se snáší nevyvinuté děti v podobě průhledných červených snítek, co odmítly žít v přítomnosti.
Možná, že si jedno z nich dneska vyšlápl, tak si zkontroluj podrážky...


Fotka


Zatímco se my potácíme životem tak, jak umíme a jak je nám to přirozené, ona nevyvinutá tělíčka se na nás seshora pravděpodobně dívají.
A dívají se na všechno.
Na nepovedené znásilnění, roztomilou asiatskou svatbu v legračních kostýmech, na oslavu něčích narozenin, první menstruaci vyděšených teenagerek, či na čirou radost z opilosti v hloučku přátel.


Fakt je, že nám vůbec nic nezávidí.
Ani trochu toho štěstí, když se dostaví.
To jen proto, že se oprostili od probuzení, aktivního vnímání - reality.
A díky tomu, že se neocitli v reálu, nedokážou naplno prožívat bolest.


Slyším tolik hlasů nade mnou, kde se vznáší statisíce zakrnělých embryí, co neustále volají...
Snad voláte z radosti, snad ze zábavy, moji milí.
Jen mi neříkejte, že halekáte touhou po životě.


Příliš vlivné airbagy

7. října 2017 v 19:05 | Leri Goodness
Na konci tunelu svítá, jedu k němu šílenou rachotinou, která měla být přinejmenším jednou nohou ve šrotu...ale nechtěla se vzdát. Ještě nikdy jsem k tomu světlu nedojela, prej k tomu člověk musí mít vyleštěný přední sklo. Bez ptačích trusů, siluet tehdy přizabitých much a "sněhových" stop, kterým někdo říká ,,kapky štěstí".

Fotka

Nijak zvlášť přitažlivě nepůsobí deformace myšlenek ani obličeje, ale dá se z ní čerpat.
Chci vědět všechno...jaká poslední myšlenka byla tvá nejšílenější?
Masturbace na veřejném prostranství, navštívení Darkwebu, ani touha po poznání stejnýho pohlaví, se tu nepočítá.

Byli jsme vytvořeni, vytváříme a proto jsme výtvarníci. Vytvoř uvnitř toho druhého umění, co není vidět.
Většinou je lepší ho jen cítit, dát prostor emocím, agresi i tichému zoufalství, co teskně schýzuje po tom, že už bylo všechno vymyšleno.

Tvoř!
Nezáleží na tom, co vyteče.
Záleží jen na tom, jak se při tom budeš cítit.


Neboj, slyším tě, pořád tě slyším. Miliony rukou pracují, někdo zrovna vztekem trhá papír - figura se nepovedla, ale zejtra je taky den, tisíce tužek "šeptá" po skicáku, akryl se oplzle vtírá do zaschlého latexu a vytváří postupně dokonalou kompozici. Emailový barvy surfují po plechu a sem tam dochází k pigmentovým orgiím - je pak radost se na to dívat, vážně. A přitom si neplánovaně zapálit cigaretu.


Máčím si "fasádu" v alkoholovým airbagu, jehož přítulnost a především přítomnost více než vyžaduju. Je to týdenní spasitel neúnosného, co se stává zdánlivě ještě neúnosnějším.
A nutno podotknout, že neznám cesty ven.


Klíče ode všech odpovědí se matně ukazují ve vzduchu a když po nich chci skočit, rozplynou se v poklicovou páru.
Mají fakt neskutečnou energii.
A já už jí po tom všem začínám definitivně ztrácet.



Reptání u osamělých strání

27. září 2017 v 15:42 | Leri Goodness
Mladá noc surově strhává svou krásu a není vidět nic víc, než černočerná plocha, za to však vhodný podklad pro plátno, na něž by se snadněji tvořilo. Pár bílých cákanců znázorňující měsíční krev a zapomenutý hvězdy, v jejichž sílu věřilo několik naivních blbců. Mezi nimi jsem někde byla i já, než mi došlo, jak se věci mají.

Fotka

Sklenka vína udělá nad vším světem matnej nadhled, takovej, co by zatím nestál za to někam zapsat a zarámovat, ale až taková desátá dá konečně najevo svou pravou osobitost, večerní šarm, oplzlou touhu po erotičnu, co někdy končívá více než směšně.


Pojďme všichni masturbovat!
Od srdce a zbrkle...
Celou dobu se držíme, nosíme před davem lidí jen ty nejlepší kostýmy s nechutným vzorem za ještě nechutnější peníze, potíráme rty chemickou bází, v níž jsou beztak statisíce semletých motýlých křídel, což platí zejména pro oční stíny.

Dámy...nejspíš nosíte zvířátka na víčkách!


Pod vší tou schránkou, malebným obličejem, zeje prostopášná špína, zhrzená duše, která nezná mezí. Jen se je bojí přiznat. A kdyby na to došlo...někdo jí/ho donutil...zachoval by se jako to největší zvíře bez špetky cudnosti. Sázím na to, že by stydlivost byla až na tom posledním místě.


,,Když by Vám někdo nabídl sebe a celý svět, co byste mu dali?"


Osamocená stráň šumí prázdnem, břehy rybníků uchovávají zetlelá těla kaprů, na která svítí oslabený měsíc, jako by měl migrénu. Nikdo mu však nedává prášky, jinak by silou vypálil veškerou vodu, co po všech těch vedrech ještě zbývá.


Láhev savignonu čeká na dopití, ale její majitel je gurmán. Vychutnává si jí do posledního doušku. Jinak by přišel o celou tu krásu vniknutí do rozpoložení, jenž mu nabízí "lepší život".


/psáno pod vlivem 16.8.2017/




Azbestový plíce, budou zas chtít více

27. srpna 2017 v 17:27 | Leri Goodness
Jak se tak ty potrhaný vatový zvířata na nebi vytrácej, mou mysl zaměstnává i to, kde skončí. Dusot těžkosti probuzených démonů, se tříští s rytmickým během mladých srnek, jejichž cíl je zcela neurčitej. Kde jsou ty časy, kdy jsem se uměla hejbat a každej takovej čin znamenal radost?...

Analyzuju hustotu satanskýho osídlení v mozkový kůře, ale ze všeho nejdřív tolik jmenované slovo "nálada". Co je vlastně zač? Snad jen změť toho, že jsme schopni cítit. Jsem veselá? Ne. Nasraná? Taky ne. Asi mi nezbejvá nic jinýho, než se snažit o další možnou asociaci, která by odpovídala mému aktuálnímu rozpoložení. Je zatraceně znatelný, jak dlouho mý klouby nezažily byť drobnou zátěž. Nemluvě o plících, který nechutně ztěžkly kvůli randění s PSkama, těma africkýma černýma kráskama, LMkama a rudýma dominama Marlborkama. Z decentní večeře a několika růží, fungující jako pomyslná pozornost, se to zvrtlo v sexuální hrátky stovky zvířátek, co nikdy nemaj dost.


Azbest koluje dýchacími cestami natolik těsně, jako pochybnej kámoš, co z vás nevědomky vysává energii a tiskne se na vás čím dál víc.
Je pravda, že se těch pár kamínků z plic už vytrácí, jelikož maj teď dovolenou, za to ledviny tancujou se svazky ušlechtilých hroznů.
Moravské červené je druhé jméno pro ráj.

Fotka

Poslední týden si hraju na takovou tu ženskou ověšenou všema možnýma cetkama - myslím, že se jí říká vědma. Mám totiž neodvratnej dojem, že mě někdo nic dobrýho nepřeje. Totiž, moje neštěstí tkví například v tom, že mě všechno padá z rukou, což se mi stalo před pár dny osudným.


To si takhle nesu foťák společně s mým smartphonem, co spolu po cestě klábosí, než je silou odloučím, no a co se nestalo...mobil se vzepřel mému náručí a nejspíš chtěl spáchat sebevraždu - skoro se mu to povedlo. Dopadl na dlažbu vedle kuchyně a odřel si celý záda - abych to upřesnila, prasklo celý zadní sklo na krásnou pavučinu a na nějaký pohoří, silně připomínající Mount Everest.
Vydejchávám nepropuknutej vztek, stejně tak nekončící touhu po plný flašce Savignonu a začínám se přiblble smát. Má pusa dostává tvar zářivýho banánu, co je vyzubenej od ucha k uchu, i když by to mělo být přesně naopak.



Pozvání od zakázanýho ovoce naléhá pěknejch pár týdnů a jeho neodbytný uhánění vnímám jako nesnesitelný.
Plíce zas chtěj více.
Pro tentokrát je nechám...

Návrat k bytí

13. srpna 2017 v 17:24 | Leri Goodness
Vítr ukazuje bicepsy nežádoucímu horku, i když dopředu ví, že na ně nemá. Líbí se mi jeho vytrvalost. Je vedro, odporný vedro, ocitám se bůhví kde schovaná v lese poblíž obřího mravence, kterej nejspíš spolykal steroidy.
Cítila jsem k němu velkej respekt a ten málokdy vnímám u jakýkoli lidský bytosti. Jenže, moje podrážka byla větší...

Fotka

Uklidňuje mě to. Celej tenhle venkovní pobyt zahalenej osobní vzpourou proti přepáleným myšlenkám. Zbavuju se ohně prostřednictvím vnitřní síly, i když jsem zatím neudělala žádnej podstatnej krok. Bolí mě se dívat na ty činy ležící v popelu.

Na zádech mě žhnou fénixovo křídla, co se špatně reinkarnujou a vypadá to na bídnej život i duši. Cpu do sebe "nový Já". Možná není ani tak nový, jako zapomenutý, odkopnutý do podvědomí, kde je týráno specifickým způsobem. Jak dlouho se člověk může hledat a po jaký době může říct, že se opravdu našel?

Zatímco přemýšlím, obklopuje mě plno anorektických komárů, co ze mě vysávají černý démony. Ani na rukou, ani na nohou bodnutí skoro necítím, avšak kolem spánků už je to horší. Bezesporu je to kvůli celý tý fekální bandě, co se ze mě snaží dostat.


Procházím lesem a snažím se vrátit.
Vrátit do života, k lidem, do ulic, k několika svátečním jointům,
ale především sama k sobě.


Ovíněné blahodárno

24. července 2017 v 18:19 | Leri Goodness
Obloha tančila s rytmem větru, jakoby převáděla jednotlivý korpulentní dámy na molu. Byla to barokní těla s nádechem cukrový vaty. Na pohled sladší než med, v reálu nadutá bublina vzduchu. Přesto všechno působily věrohodně.


,,Do mě tě vstoupil takovej klid...a víš čím to je? Tyvole, těma lahváčema, vono to vínko je trpký jako jo...ale jenom na začátku...no a pak se tě to v tý hubě úplně rozleje do ztracena a zbyde ti takovej jemně nasládlej ocásek"...

,,Tyvole, ty už to nechlastej"...


Člověk za člověkem, tvář za tváří. Chodníky pod náporem nohou dostávají kýlu a občas jim někde prasknou útroby. Nestěžují si. To my si stěžujem, když zakopnem o jejich rány.
Boje s časem jsou ve velkoměstech asi tak stejně marný, jako šance stihnout každou tramvaj. Většina těhle "snah" plave se šnorchlem v litrech Chardonnay, ve vychlazený dvanáctce, nebo se mihne v závěrech typu: ,,Já už na nějaký chvátání fakt seru".
Miliony slov se linou ze zákoutí a zavrtávají se do hlavy mnohem snadněji, než záměrně vystřelená kulka. To většinou poznáte tak, že se vám otupí smysly a kompletně přestanete vnímat okolí.


Fotka


,,Víš jak...voni tě budou přesvědčovat, nechlastej Vašku, dyť víš, jak je Radka vždycky nasraná, když dolezeš domů jak pes, ale...já ti povídám, copa vona vidí, jak se dřu? Vidí to ?? No řekni, vidí to?!"

,,Ježiš já nevim"...

,,No vidí hovno že jo!...si natáhnout nohy a čumět na tu...no na tu vordinaci v tý zahradě, nebo jak se to menuje...tyvole, to je její!...ale hnout se, něco za ten den udělat vole...ani za boha ti říkám".


Dialogy pod slunečníky v hospodách nabývají na vážnosti a intenzitě. Mluví se nepřetržitě a každá věta se stává součástí cigaretovýho kouře, jako doplněk, bez kterýho se nelze obejít.
Pomalu se stmívá, pouliční lampy zas konečně vidí a davy roztroušených opilců se potácí kolem bank a dalších veřejných institucí. Sem tam zneuctí pár budov svým nadutým měchýřem, ale brzy po těchto činech nezbyde ani památky.



Hvězdy se v zákulisí postupně připravují k představení
a chvílemi to vypadá, že je všude klid.
Avšak velkoměsta nespí.
To my jim dáváme živost, barvitost a vůni.
Zrovna odbíjí půlnoc.


,,Hele Karle, kdyby něco, dej...dej to...dej vědět..a jestli by to...to... vyšlo, vole hlavě to nech bejt,
hlavně to nech bejt, vono se to neposere a když...kdyby...by měli kecy jo, řekni jim, že na to jebeš".

,,Jasný Vašku, čau".

,,Hele čau, ještě se vozvu".


Vincentovo slunečnice

8. července 2017 v 17:32 | Leri Goodness
Netečnej kouř se vžíral jako kyselina do dvacet let starých matrací, který se rozkládaly smutkem, smutkem z dosud neopakovatelnýho zatížení, možná stovek různých zbloudilců, co neměli kde spát. Byl to takovej spot na platnou kreditku bez omezení.
Přišel si, odešel, ale očekávalo se od tebe, že se zase vrátíš. Stěny to chtěly. Vlastně celej prostor, protože trpěl minulostí, kterou vysál od lidí. Byl obětavější, schovívavější, jenže…kdo to viděl?



Záclony z jeho oken, potažený starým nikotinem, se z posledních sil snažily ještě pročistit vzduch a přinést mu k jedu víc přirozenosti. Když měl na věčně přístupným parapetu v květináči zapíchaný špačky od cigaret, jeho duše volala o pomoc, ale jakmile tam měl místo nich zářivou Goghovskou slunečnici, užíval si každýho nadechnutí.
To pak lítal po pokoji jak splašená vlaštovka a na pár vteřin se zdálo, jakoby našel křídla, dokud nedopadl, zuby nehty držící se skleněnýho lustru, zpátky na tvrdý parkety. Bral to jako "facku seshora", protože nikdy nerespektoval zákony gravitace.

Žil sám, aby zapomněl.
Zapomínal, aby mohl žít.


Fotka



Bylo to mý tělo, on byl já, ryze a nekompromisně. Nikdy nepěstoval květiny. Chodil za mnou s prosíkem, abych se každej týden vzdala jedný milovaný slunečnice s rezatým nádechem, do kterých se reinkarnovala Vincentova roztroušená osobnost. Měl pak pocit jistoty, jako by byl s ním. Hodiny a hodiny mluvil k t tmavým pestíkům k těmhle bratrům a sestrám slunce a dokonce mě i několikrát přesvědčoval, že se na něj některá z nich usmála. Vždycky se na něj smály, když byl nadopovanej amfetaminem.


Jediný, co se na něj nikdy pod vlivem neusmívalo, byl těžkej revolver, kterej měl opřenej o skříň z bukovýho dřeva. Neměl sourozence, ale právě on mu alespoň jednoho poskytoval. Byl to rádce, ale především "dealer možností". Cenili se navzájem - on byl vděčný za vlastnictví takovýho kousku a revolver zas za jeho aktivitu.



Snažil se v sobě probudit exaktní přístup pod celou tou haldou prášků a vzít si konečně….vzít si konečně život. Jak je to dlouho, co se vzpamatovával ze svýho poprvé, kdy z extrémní nervozity udusil svou přítelkyní polštářem, aniž by se zeptal, "jestli jí to taky poprvý nebolelo".
Za zbabělce se považoval až tehdy, když se její tělo začalo rozkládat . Po uplynutí čtyř měsíců, stál nad postelí, přesně tam, kde jí utnul možná slušnou budoucí kariéru a tlačil si hlaveň revolveru ke spánku. Jezdil palcem kolem spouště jak na kolotoči, ale nestiskl. Ne v přítomnosti kostlivce, co na něj prázdně upínal pohled. Ne ve chvíli, kdy očima sklouznul k obnažený pánvi svý přítelkyně, napůl zahalený bílými kalhotkami.






Místo svý plánovaný sebevraždy bez scénáře, se udělal a vystříkal přímo mezi její mezery mezi žebry. Necítil se mocně, cítil se volně. Zbavil se všech hranic, co kdy před sebou měl a pustil si svou oblíbenou skladbu: Nothing´s Gonna Hurt You Baby.
Vlnil se v tom podvečerním rytmu plným undregroundový atmosféry, jako by chtěl vrátit čas. Jeho osobnost poprvé působila elegantně a tajně doufal v to, že sám sebe přesvědčí, že to tak doopravdy je.


Už neměl co ztratit.
Možná jen zájem o ženy.
Zájem o komunikaci.
Zájem si vůbec něco s někým začít.
Protože byl bestie.
Ale i bestie mají nárok na kus masa.


Když jsem jednoho dne zahlídla květináč na jeho okně, tušila jsem, že se něco stalo…...že se stalo něco jinak. Když jsem se přiblížila, uviděla jsem v zemi zapíchnutou atrapu slunečnice ze zhruba osmdesáti vajglů. Ostatní slunečnice, silně nasáklý nějakou infekcí, ležely rozházený venku po jeho zahradě. U nich držely pospolu ještě čerstvě otrhaný lístky, komponovaný do třech krátkých vět. Několik slov, co za něj řekla všechno.



,,BESTIE UŽ NEMÁ RÁDA SLUNEČNICE. VINCENT PĚSTUJE LEPŠÍ. ŘÍKAL, ŽE MI JE UKÁŽE."

LERIIN TRAINSPOTTING aneb ŽÍZEŇ PO ŽIVOTĚ

1. července 2017 v 17:19 | Leri Goodness
Začala bych možná tím, že bych se stručně představila. Žádné složitosti a zapeklitá přirovnání. Pro některé to bude možná zklamání, ale pro mnohé z vás úleva. Vím to. Tak tedy…


Jmenuju se Leri a táhne mi na dvacet. Jsem holka, co se snaží něčeho dosáhnout a někdy tomu obětuje víc, než je potřeba. Mohla bych se nazývat strojem, co se neumí zastavit a když ho k tomu někdo nutí, je místy agresivní, protože má strach z mrhání času. Ale nejen z něj.
Strach - tolik frekventované slovo v mé vlastní hlavě. Je motorem, co pohání, ale stejně tak je zdrojem veškeré mé vnitřní bolesti a omezování v životě. Často si říkám, jak skvělé musí být procházet se obyčejně po městě mezi lidmi a pravidelně dýchat. Jak skvělé musí být umět odpovídat na ulici někomu bez rozpaků, začervenání a s krásným úsměvem na tváři. Chtěla bych to umět.
Vážně.
A dala bych za to všechno.


Fotka


PREZENTACE JAKO VENTIL

Veškeré texty na mém blogu a to, jak se v nich prezentuji, nejsou žádné hrané drama. Ráda bych jen podotkla, že články, do nichž se zde můžete začíst, nezná v reálu takřka nikdo, jelikož nemám odvahu ani chuť je jen tak někomu předložit. Přesto, ač se to zdá tristní, si jednou přeju vydat knihu, která by jistě neobsahovala úplně všechno (protože jsou věci, co si nechávám pro sebe), ale jen část těch příběhů/básní, které pro mě byly z určitých důvodů nejzásadnější.
Ani díky veršům, citátům, či výplodům mého mozku, co vám tu předhazuji se zbytnělou snahou o eleganci, nezjistíte mou pravou podstatu.
Ne, že bych o to usilovala, ale znát člověka osobně, je samozřejmě úplně něco jiného. Snažím se Vám co nejvíce přiblížit a tohle je maximum. Pak už je to na vás.


Nejde mi o nic jiného, že jen o předání pocitů, frustrace, mysli, imaginace a v neposlední řadě mé vlastní duše. Po několika letech už jsem si jistá, že se tu najdou tací, co mé osobě porozumí a i když jich není a nikdy nebude moc, vždycky za ně budu nesmírně vděčná.



ÚTĚK A KAMARÁDSTVÍ S OPIÁTY

Nijak se toho podnadpisu nelekejte. Tím opravdu nechci říct, že je ze mě narkoman apod., avšak tu přiznávám, že mám k omamným látkám sklony. Nejsem typ člověka, se kterým byste šli oběhávat poslední výstřelky módy do velkých obchoďáků, chodili do diskoték, kde se to hemží samýma šampónama, nebo utráceli svůj drahocenný život sledováním televize. Se mnou byste klábosili a filozofovali nad dvojkou červeného, nebo půllitrem piva, vykouřili společně tak dvě krabičky cigaret, sem tam se dostali do náručí jointů, tvořili, tvořili a zase tvořili a v neposlední řadě poslouchali to nejlepší z rockový a punkový historie. A nakonec si přiznali, že vlastně ještě pořád odmítáme dospět.


Pořád někam utíkám, do klidu, pryč od lidí. I když nechci. Vnitřně jejich přítomnost "vyhledávám", dožaduju se po ní, ale ve skutečnosti se jí vyhýbám. Hrozně mě to mrzí. A taky mě mrzí to, že ten útěk občas končí u skéra, ač je mi po něm dobře. Nic však netrvá věčně. Ani falešnej pohodovej pocit z toho, "že je vlastně všecko fajn".


Fotka

S PRAVDOU VEN

Co se týče zimy v letošním roce, prožila jsem nejhorší měsíce mého života. Každý večer jsem nekontrolovatelně brečela na intru v té nejvyšší možné tichosti, abych ve spolubydlících naproti nevzbudila sebemenší podezření. Těžko říct, zda za to mohlo i počasí, ale určitý důraz bych k němu přikládala. Zpět však k tomu, co vám tu chci říct…
Mé, řekněme "psychické stavy", došly až do toho bodu, kdy jsem si začala postupně hledat odbornou pomoc. To, že jsem na to byla sama je fakt, ale ještě horší bylo to, že jsem si nedokázala pomoct sama. Prostě to nešlo, i když jsem si naivně vyhledávala nějaké stupidní alternativy. Během této doby mi bylo zjištěno, že mé úzkosti ve společnosti opravdu nejsou pouhou domněnkou.

Trpím sociální fobií a částečnou panickou poruchou. Léky neberu a doufám, že ani brát nebudu. Na mé první sezení u psycholožky, která mi byla doporučena, jdu zrovna dnes - 27.6.17. Mám sice obavy, ale na druhou stranu jsem nesmírně ráda, že se to začne po tolika letech konečně řešit.


Bude to dlouhý proces a nemůžu čekat, že mé problémy ihned zmizí. A ať už se stane cokoli - cokoli - nehodlám to vzdát. Jakmile začnu, už se nepustím.



Řekla jsem a prozradila na sebe vše, co jsem potřebovala.
Můj trainspotting.
Zrovna čekám, kdy budu moct nasednout do vlaku, co mě poveze správným směrem.
Něco slyším houkat...


/psáno v út 27.6.17/

 
 

Reklama