Shluk dvojčat

Povl povlů

Včera v 18:49 | Leri Goodness
V tom opojení smyslů z drog,
současně vládne potřeba "brát",
stačí ti k propadu jeden krok,
zjisti, co jsi teď ochoten znát.

Nebereš v potaz radost ze smíchu,
černotou nazýváš stráně a lesy,
to ti jen nabízí představa vpichu,
avšak víš, že je tam svoboda - kdesi...

Jakoby tvý oči prolili savem,
bez sil se kolíbáš ulicí, lávkou,
v domnění, že je to určitě právem,
přemýšlíš nad svojí denní dávkou.

Obličej jak maska mizerný zrůdy,
jsi trochu ztrhanej, jen holá kost,
co někdo vytáhl z posmrtný půdy,
máš toho blbnutí akorát dost.

Slepě si skotačíš v nesoudný míře,
z útlaku před druhým už vrháš nože,
v třpytivým kokainu, škaredý díře,
bezmoc tě donutí zavolat: ,,Bože!"


/psáno 18.5.17/

Fotka


Bleskrentgen

9. června 2017 v 17:53 | Leri Goodness
Záclony těžknou, pár lidí kouří,
venku je temnota, silně tam bouří,
je cítit napětí, co mysl blokuje,
někdo ven vybíhá, všechny to šokuje.

Po chvíli skácí se, dopadá na zem,
výprava skončila zlomeným vazem,
lidi se vyklání, dívají na tělo,
kterýmu umřít se docela zachtělo.

Se smutkem odnáší kus masa pryč,
kopají jámu, nesou si rýč,
hází ho do díry, aby se zbavili,
hromady krve, kterou se zbarvili.


Není nad přírodní pigmenty!

Fotka

Tlumení

14. května 2017 v 16:24 | Leri Goodness
Pozoruju z oken světlo, světlo svýho podvědomí,
mraky přebíjí tu záři, s tím, že ji včas zlomí.
Hodím se tak do pohody, jsem vín věrnej kamarád,
pro každýho mám svou náruč, hubu plnou "dobrejch rad".

Jsem extrovert v téhle chvíli, plíce svírá hustej dehet,
neznám cestu, směry k cíli, kouř proniká pod můj nehet.
Tvář se barví slitou vinou, mění svůj kus v krátkým čase,
cíga čekaj pod peřinou, váha mizí, snad i v pase.

V opojení bloudím slovy, motám nohy na text písně,
v hlavě hučí, jsou tam sovy, mozek rozežíraj plísně.
Někde se to vyrovnáná, každej má svý dobrý stránky,
občas spadnu, to se stává, od nožů mě studí spánky.

Z toho strachu z odmítání, ulehávám v šedý díře,
je už večer, tma se pojí, vypadám jak zdechlý zvíře.
Noc odvíjí pantomimu, nastupuje nevědomí,
hraju dobře - na rovinu, v hlavě už teď nic moc není.

Fotka

Placentový plíce

28. dubna 2017 v 17:38 | Leri Goodness
Stávám se fasádou s prokouřenou dírou,
co nezná hranici a nekámoší s mírou,
plíce si žehlím clonou z tabáku,
jsem pevnost z cihel, jsem komín baráku.

Kyslíkem z cigaret buduju chrám,
podsvětí záhuby, kde žiju sám,
malinkou škvírou prochází světlo,
co temno včerejší bravurně smetlo.

Z bílých plic tvoří se dost matný želé,
co se v mých útrobách nechvalně mele,
snad zkapu, upadnu, jak bídná lůza,
poslední obětí bude má múza.

V reálu měl bych mít zbrojní pas,
a vraždit v myšlenkách okolí zas,
snažit se o dílo, o přesnou práci,
co se však po pitvě pomalu ztrácí.

Když vstávám, umírám, když spím, tak tančím,
jak plamen skomírám, pořád se mračím,
rozvracím normy tím jakej jsem,
stávám se střeleným uštvaným psem.


Fotka

Všude jsou mříže

9. dubna 2017 v 10:36 | Leri Goodness
Podle norem činíme svou práci,
dřeme - jsme malí ošoupaní ptáci,
,,Umíš lítat?", ptá se černej bez křídel,
,,Neumím, nemám čím - urval mi je nepřítel".

Podle řádu krotíme svý pudy,
někdy ale vybočíme - možná taky z nudy,
utíkáme do neznáma, dokud ještě smíme,
o svým světě z ideálu tajně doma sníme.

Podle starých, časem zrezlých mříží,
žijeme v okovech, ruce se nám kříží,
cesty mění dráhu vždycky směrem k nám,
člověk si spíš vypomůže kolikrát jen sám.

(psáno 31.1.2017)

Fotka

Po letech

31. března 2017 v 18:30 | Leri Goodness
Jakou má současnost najednou znění,
když se vše během let tak nějak změní,
jak se pak stavíme k těm známým duším,
zády, či bokem, myslím si - tuším.

Co tehdy stačilo, je dneska málo,
ego si za tím naivně stálo,
tam, kde leželo pouti z oceli,
těžko se z ran samo zocelí.

V co jsme dřív věřili, zůstalo štěkem,
posvátný předměty odrůstaj s věkem,
po vzájemném souhlasu: ,,Budem se vídat",
začnem si odstup od lidí hlídat.

Věci, který furt vypadaj věčný,
začnou bejt životu nebezpečný,
pak se tak bráníme odlišným povahám,
,,stejně byl blbej", fandíme úvahám.


(psáno 16-17.1.17)

Fotka



Sněhová oprátka

11. března 2017 v 18:24 | Leri Goodness
Ze sněhu bílého stává se oprátka,
kdo skočí výš, propluje za vrátka,
někteří zoufalci ze zvyku volají,
zda vlastní škrcení ke konci zdolají.

Nejeden z nás by dal za pouhý pocit,
kdyby svou ideou do prázdna procit,
propitým šílenstvím brát se sám za blázna,
myšlenka na smrt bývá spíš závazná.

Duše si lehá, tím nás hruď tíží,
smysly se obrací, k chlastu se sníží,
co nepojme Bůh, propiju vínem,
rány se vožerou, zahalí stínem.

Na dutou schránku padají vločky,
na cestu, kde pod vatou leží dvě kočky,
ulice usíná skrz tuhost zimy,
kdekoho doma přepadnou "rýmy".

Proč ticho křičí, přemejšlej - mysli!,
randím teď po boku nemocný mysli,
občas i usne a ošálí nervy,
žijou furt ve mě - ledoví červi.

/psáno 3.1.2017/

Fotka

Zelené pikle

16. února 2017 v 18:39 | Leri Goodness
K čertu se vším plánováním,
tužby nechť zůstanou zdáním,
chci vést pikle v tomto roce,
před Štědrým dnem na Vánoce.

Zůstat v klidu na pár chvil,
to jest přání, co jsem snil,
prožít svátky velkým skokem,
s otevřeným třetím okem.

V neskonalý fakt mám věřit,
že se čas pak nedá měřit,
Redbullem si křídla získat,
po nichž se mi bude stýskat.

V zimě lístek zelený se hodí,
nijak stupně nerozhodí,
maximálně vnitřní smysly,
co obvykle špatně myslí.

/psáno 6.12-8.12.2016/

Fotka

Paralela

5. února 2017 v 9:45 | Leri Goodness
Potřebuju umřít a probudit se ráno,
zotavit se z MHDéček, dát si další párno.


Smát se tajně u baráku, smejt svůj zločin pryč,
cejtit z nebe křídla ptáků, s mým mozkem napříč.


Exsituje více světů,
o svobodu možná jde tu,
s promyšlenou paralelou,
udělá z vás bytost smělou.


Ničit ducha v těle bolí,
mnoho z nás si drogu volí,
tlak narůstá, srdce bije,
vnitřek útrob trpí, vyje.


Dělá mi to potěšení,
že v tom mozku už nic není,
když se trpět nevyplácí,
žít v reálu smysl ztrácí.


Fotka

Správná reinkarnace(?)

3. prosince 2016 v 17:49 | Leri Goodness
Natáčíš se ke mě, tvý oči mě ruší,
slyším, jak pláč dusí tvoji duši.
Umíráš, rodíš se, zůstals někde ve mě,
podivným způsobem zplodila mě země.

Rukama proplétám lenost ve tvých vlasech,
dotekem nekonvenčně držíme se v pasech.
Našla jsem tvoji pušku za barákem v strouze,
tys na to odpověděl: ,,Kdyby byla nouze".

Na zdi vajgly zejou v ranách těla Krista,
říkal si, že nepomáhá - odstřelils ho z místa.
Slabým hlasem vypouštíme přání mezi kostely,
nebereme za hříchy, co děláme v posteli.

Píšu, má bytost co by včelstvo rojí,
mysl je roztroušená, je už téměř dvojí.
Dokud znova nepřiložíš hlaveň dovnitř úst,
budu zas psát dál - nenastane půst.

Vracíš se napůl, jenom jako duch,
tvou přítomnost registruje jen můj vlastní sluch.
Nejsi posel, ani oběť, to se jen tak zdá,
jsi to TY, kdo převtělil se - počkat...jsem to JÁ.

Fotka:




(* 3.12.2015 - dnes je to přesně rok, kdy z tohoto světa odešel legendární Scott Weiland, frontman skupiny Stone Temple Pilots, tudíž bych ho ráda zmínila alespoň jednou z těch nejlepších skladeb - R.I.P.)

Tvý laxní rána

5. listopadu 2016 v 17:34 | Leri Goodness
Spánek s okem po tmě točí,
ve snech se zrak v sudu smočí,
v paralele blouzní radši,
další život? - ne, to stačí.

Na vysoký posteli zpod lehoučký peřiny,
nehnutě si ležím, jak kus padlý zvěřiny,
uzavírám před světem kousek švihlých představ,
do mý práce kolem artu se mi prosím nestav.

Laxně držím snahu v hůli,
ještě pořád mám tu vůli,
nechat v sobě hrdost rozkvést,
druhým kousek viny donést.

Prsty kráčím podél žil,
utnout život jest pár chvil,
nepřijde mi jako zdání,
dobře umřít z vyčerpání.

Vydovádět vlastní srdce,
před urnou bych měla přece,
zaplatit si drahej hotel,
než mě změní pumpu v popel.

Každej večer sbohem dáme,
lidi, vždyť my umíráme,
rodíme se s čistou hrudí,
hrot meče zas na ní studí.

Nosím helmu na obranu,
"šátek" - na levou i pravou stranu,
v pěsti granát chovám stále,
kdybych měla zabít krále.

Zabít v sobě dvě osoby,
potřeba jsou tak dva hroby,
pro tyhle duše nesmělý,
do koho se převtělí?...


Fotka:


Znáš mě?

15. října 2016 v 18:31 | Leri Goodness
(* tato báseň byla napsána během mého nezdravého souznění s Kurtem Cobainem, které bylo a je natolik bolestné a živé, že si někdy tajně přeju, abych byla ochuzena o emoce).


Byla jedna s barevnými vlasy,
s linkami obepnuté řasy,
holka, co měla v hlavě shluk,
mysl plnou ran, ve které žil kluk.

Plodila bolest, co nešla snést,
osudem prokletí nesla se lest,
dávila ze sebe přehnaný cit,
v duši však nezůstal jediný svit.

Byla jedna, co vše brala zhurta,
žila v ní smutná duše Kurta,
jakoby nebylo nic těžší než nebe,
když píšu prostřednictvím tebe.

Tvůj příchod zranil příchod můj,
při odchodu ze zvyku říkám: ,,Ještě stůj!",
navštívíš mě když okolím se dusím,
všechno, co říkáš, napsat ihned musím.

Není to z recese, je to jen nutkání,
jako tvý a mý společný potkání,
vyřknutí slov bez špetky cudnosti,
všechno se vypustí z vnitřní nutnosti.


Fotka:


Jsme jaký jsme

30. září 2016 v 17:39 | Leri Goodness
Lidi se nemění, jsou jaký jsou,
povaha tvoří se už v raným věku,
po boku s osudem vědomě jdou,
někdy to bejvá k silnýmu vzteku.

To, že se mění akorát vkus,
viníme druhý z riskantních kroků,
je často mínus, ale i plus,
z hlediska toho, kolik maj roků.

Nechápem ostatní, klepem si na čelo,
ztratit se v duších je jako v bazénu,
kdyby šlo o nás, to by se nesmělo,
najednou nesejde ani na jménu.

S rozením dávaj nám seshora do vínku,
máme svý příběhy, pohnutý scénáře,
nějaký vlastnosti, posmrtnou hodinku,
co se nám před lety vepsaly do tváře.

Lidi se nemění, jsou jaký jsou,
nejeden ze geny je ihned rád,
po stopách vlastních chyb vědomě jdou,
jakoby v nás vždy chyběl řád.


Fotka:


Ustrnutí

16. září 2016 v 19:22 | Leri Goodness
Lemuje mě bílá stěna,
v koutku úst lpí pivní pěna.
Schází cola, tabák, chill,
k tomu, abych lépe snil.


Dovídám se neotřele,
s vtipem, těžce, avšak směle,
že poslední rok od roku,
schází láska po boku.


Ref.: ,,Bolest s prázdnem běží běží,
nechtějí jít zpátky,
jediný dny, kdy utlumí se,
jsou teď jenom pátky.
Vyháním je vlastní vůlí,
nejčastěji hudbou,
nikdy se však neschovají před svou vlastní sudbou".


Lemuje mě délka stropu,
kolem sebe do stěn kopu,
schází rozum, cit a žal,
k tomu, abych břímě sťal.


Dovídám se zpod postele,
s ironií, lehce, vřele,
že hodinu od hodiny,
vzdaluju se od rodiny.


Ref.: ,,Touha s hvězdou běží běží,
nemíním jim slíbit,
že nepolíbím toho,
kdo mě se bude líbit.
Ve sluchátkách slyším stovku párů hekat,
jediný, co zbývá mě, je teď jenom čekat".


Lemuje mě roh poličky,
cukr dře se o stoličky,
schází nervy, čas i světlo,
aby špínu dobro smetlo.


Dovídám se rozjařele,
proč mě láska teď tak bere,
za čím vězí věčné stání,
halda duší je tu k mání.


Ref.: ,,Chtíč s dotykem běží běží,
lezou všude kolem,
zdá se mi, že jsem obětním volem.
Nezáleží na tom, zda marná snaha vyjde,
stejně jednou Amor s křídly za úplňku přijde".


Fotka:

Vrstva prachu na kazetách

21. srpna 2016 v 19:14 | Leri Goodness
Hledám vrstvu společnýho prachu,
kde se dobrý časy zaprodaly krachu.
Pomalu zdá se mi, že to co bylo není,
dny maj od rána pořád stejný znění.

Hledám dvojí vinu - mojí i tvojí,
co opodál s otazníkem stojí.
Pomalu zdá se mi, že víra v druhé není,
podáním ruky se to asi těžko změní.

Hledám zprávu, co ranila nás obě,
diskusemi v chatu nepomůžem sobě.
Pomalu zdá se mi, že moje úcta není,
k tomu, s kým furt věčně vedu pření.

Hledám partu sobě blízkou,
ve městě, i za nedalekou vískou.
Pomalu zdá se mi, že už šance není,
hněvem mé nervy ustavičně pění.

Dneska se mi celkem vede,
pustím si teď starý CD.
Hledám něco, za čím nejdu,
mávnu rukou - tím to přejdu.
Hledáme se navzájem,
obírám se o zájem.
Zdá se mi, že minulost byl kruh,
ze který odešlo hejno much.

Zabouchej si na hlavu

12. srpna 2016 v 15:07 | Leri Goodness
Zvrácenost světu dali jen lidi,
kdo to tak stejně jako já vidí?

V rádiu slyšíš pořád jen rap,
v nervech mi ruplo, zvýšil se tep.

Nácky si kupujou u větví chlast,
litujou sebe, hejtí svou vlast.

Na Snapchat fotí se patnáctky "vnadný",
zničit si život je dneska tak snadný.

Problémy druhých řešíme společně,
jak citu ze zvyku zbavit se konečně?

Ztráta všch přátel vrcholí hádkou,
debata výčitek stává se skládkou.

Kdo půjde jednou po cestě s vámi?
Budoucnost tvoříme pouze my sami.

Něco jako život

29. července 2016 v 15:26 | Leri Goodness
Žádám vzpomínku, ať je tu se mnou,
aby překryla nynější dobu temnou.
Žádám tě vzpomínko se mnou teď buď,
rtuť barví hrtan, přešla mě chuť.

Přes noc mi přelétla vize dvou tváří,
můj čas svou délkou posouvá stáří.
Do modrých žil se nicota vlila,
to, co jsem zažil, furt klasika byla.

Mám modrou krev, do srdce šmátrám,
tlumím svůj hněv, vnitřně si chátrám.
Nikdo se neptá, jestli chci pomoc,
charakter vlastní nezměním o moc.

Jsem vejš, a tak se společnost spikla,
na odmítání si má duše fakt rychle zvykla.
Je to jen cyklus, chování tlupy,
není čas na detail brát si hned lupy.
Jeden ji nemá, druhý ji nechce,
ví se, že jinakost nechytnem lehce.

Je to část osoby, která se brání,
ve styku s depresí náhlému tání.
Potají niterně druhé chce poznat,
k problémům s povahou hodlá se doznat.

Jeden z mých úspěchů nemusí stačit,
toužím po touze přestat se mračit.
Život za úsměv přeci jen stojí,
i když se kontaktu mé ego bojí.

Ten, kdo bude mít o kolečko víc,
s tím já si budu mít hodně co říct.
Sednem si na střechu, budem se tulit,
v zápalu hořkosti k právu si hulit.

Nic není ztraceno, leda tak víra,
která se zvrtne, když chybí míra.
Žijeme s výtkami, lepíme vady,
máme-li tisíc ran, přežijem pády.

Síla okamžiku

21. července 2016 v 11:29 | Leri Goodness
Neber si pohled, ani slovo cizí,
když zapomeneš - tvoje úzkost zmizí.

Rozeber na části to, co tě tíží,
tvá bolest na duši rázem se sníží.

Pořád tu dejcháš, jsi tady a teď,
nebraň se svobodě - do oblak leť.

Dostaň se ke hvězdám, tam někam do výší,
tvá síla nad slzou náladu povýší.

Zajdi si na místo, kam chodíš rád,
duch toho placu zmírní tvůj pád.

Vyhneš se propasti, kde trčí hrot,
dotkneš se jím jen špičkami bot.

Chytni tu schopnost, která je v tobě,
přece jí nenecháš jednou v tvým hrobě.

Bojíš se budoucna, hlava ti rotuje,
každý z nás v žiovtě s něčím furt bojuje.

Jen dávej pozor, pán Bůh tě chraň,
ať jednou neztratíš svou vlastní zbraň.


(* věnováno všem, kteří se ocitli v těžké životní situaci a neví, kudy kam)


Kostelní etika

3. července 2016 v 21:14 | Leri Goodness
Hýbou se hýbou.
Sochy.

Otvíraj se v mozku fochy.
V hlavě halusk a tři dvandy,
užijem si plno srandy.

Ticho!
Tohle je kostel.

Chce se mi spát, kde je postel?
Ruce svatých hážou stíny,
berou skokem moje splíny.

Něco mě tu píchlo!

Hlásí se mý svědomí,
prej mám zlitý vědomí.
Možná se teď k sobě dám,
i když blbě vypadám.

Hlas.
Varhany hrají.

Ty tóny mý uši znají.
V odlescích sloupů vidím třpyt,
všude kolem je svatej klid.

Vlas.
Kadeře okřídlených bytostí.

Nenechme se unášet lítostí!
Bojujme, pojďme kordy tasit,
třeba nás chce někdo spasit...

Dekadentní krysy

24. června 2016 v 17:14 | Leri Goodness
Brečím jako dítě v plence,
přepadá mě dekadence.

Nedostatky v hlavě skučí,
kdo je ta, co se je učí?

Už nevnímám, nevnímám, co se kolem děje,
z únavy se hlásek potutelně směje.
Pobídl mě skočit z jedný zlatý věže,
kde že ta ulice je, kde že?



Ref: ,,Kdy nadejde ten den?,
až se půjde ven?,
až se krááásně, krásně rozední?
Prej se na to strašně těší,
ti, co úzkost v sobě řeší,
chtěj se pustit volně z věží,
zbavit srdce dá se stěží".



Jen mi řekni, řekni,
zda ti bude líp?
,,Asi jo", podotkl a jen tak píp.


Brečíme si, jsme tak tencí,
propadáme dekadencí.

Bojujeme s větrem v sobě,
prstem hrabem v cizím hrobě.


Už nevím, nevím,
kdo je majitel všech ran,
co se cítí jako pán.
Den co den teď vnitřně vadnem,
co když z věže jednou spadnem?...


Podívej se

11. června 2016 v 17:12 | Leri Goodness
Podívej se na nebe a řekni jak se dneska máš,
no co to povídáš?,
že trable prožíváš?
Seber se a vylez na tu rozhlednu,
tvou duši prohlédnu,
jinak ji nezvednu.
Bojíš se samoty a vyhledáváš hlas,
cizí zlatej vlas,
co by spasil nás?

Ref.: ,,Ten co nevidí krásu všedních dní,
nevnímá dobrý světla, co tma před ním smetla.
Slzou si dláží cestu po který chce jít,
ze strachu a povinností brzy začne pít.


Podívej se na nebe a řekni jak se dneska máš,
ty se usmíváš!
Krásně vypadáš!
Tak sejdi z rozhledny, nemusíš už na ní stát,
a falešně se ptát,
co teď musíš vzdát.
Zakrejváš holý místo, co furt krvácí,
větrem se kymácí,
z kořenů vyvrací.


Ref.: ,,Ten co nevidí krásu všedních dní,
nevnímá, že se svítí, že venku roste kvítí.
Odchází k řece večer před půlnocí s taškou,
vrávorá na břehu v ruce s další novou flaškou.

A tak...
Trmácí se, vidí dvojmo, není co už ztratit,
nezbývá než z bolesti se celkem dobře bavit.
Minutu za minutou vodku v zimě pije,
když najednou zjistí, že ještě pořád žije...




Sametová doba

27. května 2016 v 17:53 | Leri Goodness
Evoluce vadne, lidi jsou jak lovci,
jeden jako druhej připomíná ovci.

Jak stádo se honíme za poslední kostí,
ti, co druhým ublíží, už nebudou hosti.

Hlubiny propastí taháme za nitě,
veškeré problémy řeší se přes sítě.

Důstojnost lidstva mění se v trus,
vztah končí přes net - vždyť je to hnus.

Prázdný kapsy frustrujou nás, obklopí nás strachy,
že nemáme na šperky vůbec žádný prachy.

Čtem se jídal v KFC, u hub máme pěnu,
první, co si koupíme, bude tučný menu.

Prahnem po kráse křivek božské piety,
tak žereme prášky na urychlení diety.

Pravda se jen píše, neříká se do očí,
jedny trendy vybízejí oholit si obočí.

Nemáme se rádi, kryjem každý defekt,
na mobilní snímek použijem efekt.

Chováme se hloupě vůči svýmu věku,
to, že máme všechno, je však spíše k breku.

Někdy mám chuť poznat, jakej byl dřív svět,
děcka hopsala venku, když jim bylo pět.

To, že úcta mizí, se moc dobře ví,
fotíme se s flaškou v ruce - nejlíp s Bubble Tea.

Ničíme si uši, hudbu máme na max,
puberťáci pijou šejky od podniku StarBucks.

Kdo by tušil, že lidstvo takhle dopadne,
jak lidské nadchnutí, co stejně časem opadne.

Jedni se flákaj, druzí se nutí dřít,
jen proto, aby měli pro co žít.

Na pokraji okraje

14. května 2016 v 18:52 | Leri Goodness
Temnej večer vleče mraky,
chtějí už spát - a já taky.

Jakoby se člověku,
stýskalo už po breku.

Po tom, co ho k tíze vine,
k bolesti, jenž hlavou plyne.

Temnej večer svírá světla,
zbytek hvězd, jimž záři setla.

Oko drží v řasách kapku,
jak myslivec psí tlapku.

Zvíře, který pořád žije,
noc co noc na měsíc vyje.

Temnej večer nese spam,
vážně nevím kudy kam.

Jsem jak plný úložiště,
dětma nacucaný hřiště.

Z písku stavím malej vlak,
lidi v něm vyvíjí tlak.

Večer pustila jsem větu,
,,Jak mám předat tíhu světu?"

Kouknu z okna ihned ven,
najednou zas nastal den...

Dejte mi chvilku

24. dubna 2016 v 18:22 | Leri Goodness
La lince stojí zlatej med,
chci bejt jako on - teď hned.

Kladu důraz na svou vinu,
tíhnu tělem k svýmu stínu.

Občas mám tu tendenci,
zavřít lidi v kredenci.
Jako malej zlatej med,
zavřít skříňku zas a hned.

Chci po tváři lidi hladit,
asi jim to bude vadit,
rukou, se pojí s ledem,
bojácným to nepohledem.

Kdy má duše do jiné skočí,
proč se tak moc bojím očí?

Ze zábavy krájím plátky,
beru šanci ihned zpátky,
tak se radši nutím makat,
přesto mě to nutí plakat.

S dírou v hrudi sedím v kleče,
cítím jak krev z útrob teče.
Vnímám, jak si mé "Já" cení,
toho, kdo tu dávno není.

Na nic už se nechci ptát,
společnost mě nutí řvát,
vidím sebe, jak se vznáším,
nepořádek z křídel práším.

Pustím z pěsti ostrou pilku,
když mi dáte malou chvilku.
Chci s vámi po dobrém vyjít,
nehodlám už o to přijít.

Snaha bude trvat míli,
když mi dáte zase chvíli.
Rozšířím svý slabý plíce,
přeju si vás objat více.

Budu ráda, když vyhovíte,
....dáte mi tím život...víte?...


Jednou mi odletíš

1. dubna 2016 v 14:11 | Leri Goodness
Střetly jsme se v jednom domě jen tak náhodou,
čím dál víc mám pocit, že je to už za vodou...

...že potkat protiklad osoby k mému Já,
to jistou překážku pro nás obě znamená.

V poslední době už si nejsme příliš blízko,
úroveň přátelství spadla dosti nízko.

Chybí mi letní dny, kdy chodily jsme ven,
měla jsem pocit, že žiju dokonalej sen.

Ref.: Svítilo slunce, bylo zase září,
potkala jsem hroudu nových tváří.
Pravou duší pro mě byla jedna,
malá holka, co mě zvedla ze dna.

Jednoho dne ale nastal zlom,
do našeho přátelství udeřil hrom.

Tu dobu vrátit chci teď,
mezi námi staví se zeď.

Tuším, že je to tvá vina,
vzduchem kolem letí mina.

Uběhl prvák, našla sis kluka,
denně si nakládáš jeho muka.

Mý srdce se tvýho zřeklo,
ten kluk bude černý peklo.

Není ta, kdo eso v kapse má,
lehce tvrdí, že jeho mysl zná.

Dám ti volnou ruku, dělej si co chceš,
vím, že po večerech tajně řveš.

Chci, aby si jednu věc věděla,
bejt tebou, radši bych seděla.

Pořád existuje ta, co tě má ráda,
i když sis našla svýho kamaráda.


 
 

Reklama