Shluk dvojčat

Promilová láska

17. listopadu 2017 v 17:59 | Leri Goodness
Ach to víno, čirá tmavá krása,
bez něj je těžkosti víc, než se zdá,
poslouží skvostně jak duši spása,
rozum se rozumu přec rychle vzdá.

Co teprv extáze, ta vyvěrá mi v hlavě,
jsme nižší, hloupější, primitivní zvěř,
je jako kofein, co se drží v kávě,
jenž vidí ve sloupech pomyslnou věž.

Schránka těl chudne, ústa mluví suše,
stromy se svíjí do pruské modři,
kde asi poletuje naše němá duše?,
noc je hra světel, jsme jako obři.

Chybíš mě často, lásko má promilová,
čardáš se v láhvi jen chvíli skrývá,
vždy, když se setkáme, jsi pro mě nová,
jádro všech neřestí na dně vždy zbývá.

Fotka

Motto dnešní doby

8. září 2017 v 15:08 | Leri Goodness
Jak žádoucí je žít tenhle svět,
co se během žene s časem vpřed,
je snad motto rychlost dnešní doby,
barvit si vlasy a ctít značkové róby?

Kolik let strávíme pomalými kroky,
když se ihned změní na svižnější skoky?
Jak dlouho si budem kreslit svoje obočí,
než se nám "fasáda" věkem zcela rozskočí?

Co takhle chodit půl života na podpatku,
a pak se zbavit toho typického zmatku,
nespadnout! nespadnout!, chodit pořád rovně,
avšak než se nadějeme, klín spočine v hovně.

Proklínáme léto, když se začnem potit,
zdá se, že už nestíháme svou nenávist hrotit,
pračka mele z posledního, častěji se pere,
i to slunce na obloze na nás prostě sere.


Fotka

A ovlivníš něco?

29. července 2017 v 17:34 | Leri Goodness
Rozmluv narkomanu v apatický křeči,
že jen rodina pro něj hystericky brečí,
rozmluv názor ve skeptickým davu,
že jsou zvláštní lidi taky pořád v právu.

Rozmluv ožralovi v flaškou v noci cestou,
ať se v chodu po dálnici ochraňuje vestou,
rozmluv sebevrahu hledající spásu,
ať svý tělo v autě radši spoutá k pásu.

Rozmluv bláznu, co mu v hlavě bzučí,
že zdi nejsou zdrojem, jenž ho tolik mučí,
rozmluv starci, že má na sport pořád vlohy,
i když v horách zaváhal a ztratil obě nohy.

Rozmluv vdově, co nad životem rozjímá,
že jí pořád mrtvej manžel objímá,
rozmluv bezdomovci, co mu víno stéká,
že může mít budoucnost, na kterou tak čeká.

Rozmluv na lavičcce jedný smutný dívce,
že je přece krásná s boky v širší křivce,
rozmluv vlastní smrti pokud možno včas,
že chceš umřít nejpozději, až ti zšedne vlas.

Fotka

Povl povlů

22. června 2017 v 18:49 | Leri Goodness
V tom opojení smyslů z drog,
současně vládne potřeba "brát",
stačí ti k propadu jeden krok,
zjisti, co jsi teď ochoten znát.

Nebereš v potaz radost ze smíchu,
černotou nazýváš stráně a lesy,
to ti jen nabízí představa vpichu,
avšak víš, že je tam svoboda - kdesi...

Jakoby tvý oči prolili savem,
bez sil se kolíbáš ulicí, lávkou,
v domnění, že je to určitě právem,
přemýšlíš nad svojí denní dávkou.

Obličej jak maska mizerný zrůdy,
jsi trochu ztrhanej, jen holá kost,
co někdo vytáhl z posmrtný půdy,
máš toho blbnutí akorát dost.

Slepě si skotačíš v nesoudný míře,
z útlaku před druhým už vrháš nože,
v třpytivým kokainu, škaredý díře,
bezmoc tě donutí zavolat: ,,Bože!"


/psáno 18.5.17/

Fotka


Tlumení

14. května 2017 v 16:24 | Leri Goodness
Pozoruju z oken světlo, světlo svýho podvědomí,
mraky přebíjí tu záři, s tím, že ji včas zlomí.
Hodím se tak do pohody, jsem vín věrnej kamarád,
pro každýho mám svou náruč, hubu plnou "dobrejch rad".

Jsem extrovert v téhle chvíli, plíce svírá hustej dehet,
neznám cestu, směry k cíli, kouř proniká pod můj nehet.
Tvář se barví slitou vinou, mění svůj kus v krátkým čase,
cíga čekaj pod peřinou, váha mizí, snad i v pase.

V opojení bloudím slovy, motám nohy na text písně,
v hlavě hučí, jsou tam sovy, mozek rozežíraj plísně.
Někde se to vyrovnáná, každej má svý dobrý stránky,
občas spadnu, to se stává, od nožů mě studí spánky.

Z toho strachu z odmítání, ulehávám v šedý díře,
je už večer, tma se pojí, vypadám jak zdechlý zvíře.
Noc odvíjí pantomimu, nastupuje nevědomí,
hraju dobře - na rovinu, v hlavě už teď nic moc není.

Fotka

Placentový plíce

28. dubna 2017 v 17:38 | Leri Goodness
Stávám se fasádou s prokouřenou dírou,
co nezná hranici a nekámoší s mírou,
plíce si žehlím clonou z tabáku,
jsem pevnost z cihel, jsem komín baráku.

Kyslíkem z cigaret buduju chrám,
podsvětí záhuby, kde žiju sám,
malinkou škvírou prochází světlo,
co temno včerejší bravurně smetlo.

Z bílých plic tvoří se dost matný želé,
co se v mých útrobách nechvalně mele,
snad zkapu, upadnu, jak bídná lůza,
poslední obětí bude má múza.

V reálu měl bych mít zbrojní pas,
a vraždit v myšlenkách okolí zas,
snažit se o dílo, o přesnou práci,
co se však po pitvě pomalu ztrácí.

Když vstávám, umírám, když spím, tak tančím,
jak plamen skomírám, pořád se mračím,
rozvracím normy tím jakej jsem,
stávám se střeleným uštvaným psem.


Fotka

Sněhová oprátka

11. března 2017 v 18:24 | Leri Goodness
Ze sněhu bílého stává se oprátka,
kdo skočí výš, propluje za vrátka,
někteří zoufalci ze zvyku volají,
zda vlastní škrcení ke konci zdolají.

Nejeden z nás by dal za pouhý pocit,
kdyby svou ideou do prázdna procit,
propitým šílenstvím brát se sám za blázna,
myšlenka na smrt bývá spíš závazná.

Duše si lehá, tím nás hruď tíží,
smysly se obrací, k chlastu se sníží,
co nepojme Bůh, propiju vínem,
rány se vožerou, zahalí stínem.

Na dutou schránku padají vločky,
na cestu, kde pod vatou leží dvě kočky,
ulice usíná skrz tuhost zimy,
kdekoho doma přepadnou "rýmy".

Proč ticho křičí, přemejšlej - mysli!,
randím teď po boku nemocný mysli,
občas i usne a ošálí nervy,
žijou furt ve mě - ledoví červi.

/psáno 3.1.2017/

Fotka

Správná reinkarnace(?)

3. prosince 2016 v 17:49 | Leri Goodness
Natáčíš se ke mě, tvý oči mě ruší,
slyším, jak pláč dusí tvoji duši.
Umíráš, rodíš se, zůstals někde ve mě,
podivným způsobem zplodila mě země.

Rukama proplétám lenost ve tvých vlasech,
dotekem nekonvenčně držíme se v pasech.
Našla jsem tvoji pušku za barákem v strouze,
tys na to odpověděl: ,,Kdyby byla nouze".

Na zdi vajgly zejou v ranách těla Krista,
říkal si, že nepomáhá - odstřelils ho z místa.
Slabým hlasem vypouštíme přání mezi kostely,
nebereme za hříchy, co děláme v posteli.

Píšu, má bytost co by včelstvo rojí,
mysl je roztroušená, je už téměř dvojí.
Dokud znova nepřiložíš hlaveň dovnitř úst,
budu zas psát dál - nenastane půst.

Vracíš se napůl, jenom jako duch,
tvou přítomnost registruje jen můj vlastní sluch.
Nejsi posel, ani oběť, to se jen tak zdá,
jsi to TY, kdo převtělil se - počkat...jsem to JÁ.

Fotka:




(* 3.12.2015 - dnes je to přesně rok, kdy z tohoto světa odešel legendární Scott Weiland, frontman skupiny Stone Temple Pilots, tudíž bych ho ráda zmínila alespoň jednou z těch nejlepších skladeb - R.I.P.)

Znáš mě?

15. října 2016 v 18:31 | Leri Goodness
(* tato báseň byla napsána během mého nezdravého souznění s Kurtem Cobainem, které bylo a je natolik bolestné a živé, že si někdy tajně přeju, abych byla ochuzena o emoce).


Byla jedna s barevnými vlasy,
s linkami obepnuté řasy,
holka, co měla v hlavě shluk,
mysl plnou ran, ve které žil kluk.

Plodila bolest, co nešla snést,
osudem prokletí nesla se lest,
dávila ze sebe přehnaný cit,
v duši však nezůstal jediný svit.

Byla jedna, co vše brala zhurta,
žila v ní smutná duše Kurta,
jakoby nebylo nic těžší než nebe,
když píšu prostřednictvím tebe.

Tvůj příchod zranil příchod můj,
při odchodu ze zvyku říkám: ,,Ještě stůj!",
navštívíš mě když okolím se dusím,
všechno, co říkáš, napsat ihned musím.

Není to z recese, je to jen nutkání,
jako tvý a mý společný potkání,
vyřknutí slov bez špetky cudnosti,
všechno se vypustí z vnitřní nutnosti.


Fotka:


Síla okamžiku

21. července 2016 v 11:29 | Leri Goodness
Neber si pohled, ani slovo cizí,
když zapomeneš - tvoje úzkost zmizí.

Rozeber na části to, co tě tíží,
tvá bolest na duši rázem se sníží.

Pořád tu dejcháš, jsi tady a teď,
nebraň se svobodě - do oblak leť.

Dostaň se ke hvězdám, tam někam do výší,
tvá síla nad slzou náladu povýší.

Zajdi si na místo, kam chodíš rád,
duch toho placu zmírní tvůj pád.

Vyhneš se propasti, kde trčí hrot,
dotkneš se jím jen špičkami bot.

Chytni tu schopnost, která je v tobě,
přece jí nenecháš jednou v tvým hrobě.

Bojíš se budoucna, hlava ti rotuje,
každý z nás v žiovtě s něčím furt bojuje.

Jen dávej pozor, pán Bůh tě chraň,
ať jednou neztratíš svou vlastní zbraň.


(* věnováno všem, kteří se ocitli v těžké životní situaci a neví, kudy kam)


Kostelní etika

3. července 2016 v 21:14 | Leri Goodness
Hýbou se hýbou.
Sochy.

Otvíraj se v mozku fochy.
V hlavě halusk a tři dvandy,
užijem si plno srandy.

Ticho!
Tohle je kostel.

Chce se mi spát, kde je postel?
Ruce svatých hážou stíny,
berou skokem moje splíny.

Něco mě tu píchlo!

Hlásí se mý svědomí,
prej mám zlitý vědomí.
Možná se teď k sobě dám,
i když blbě vypadám.

Hlas.
Varhany hrají.

Ty tóny mý uši znají.
V odlescích sloupů vidím třpyt,
všude kolem je svatej klid.

Vlas.
Kadeře okřídlených bytostí.

Nenechme se unášet lítostí!
Bojujme, pojďme kordy tasit,
třeba nás chce někdo spasit...

Podívej se

11. června 2016 v 17:12 | Leri Goodness
Podívej se na nebe a řekni jak se dneska máš,
no co to povídáš?,
že trable prožíváš?
Seber se a vylez na tu rozhlednu,
tvou duši prohlédnu,
jinak ji nezvednu.
Bojíš se samoty a vyhledáváš hlas,
cizí zlatej vlas,
co by spasil nás?

Ref.: ,,Ten co nevidí krásu všedních dní,
nevnímá dobrý světla, co tma před ním smetla.
Slzou si dláží cestu po který chce jít,
ze strachu a povinností brzy začne pít.


Podívej se na nebe a řekni jak se dneska máš,
ty se usmíváš!
Krásně vypadáš!
Tak sejdi z rozhledny, nemusíš už na ní stát,
a falešně se ptát,
co teď musíš vzdát.
Zakrejváš holý místo, co furt krvácí,
větrem se kymácí,
z kořenů vyvrací.


Ref.: ,,Ten co nevidí krásu všedních dní,
nevnímá, že se svítí, že venku roste kvítí.
Odchází k řece večer před půlnocí s taškou,
vrávorá na břehu v ruce s další novou flaškou.

A tak...
Trmácí se, vidí dvojmo, není co už ztratit,
nezbývá než z bolesti se celkem dobře bavit.
Minutu za minutou vodku v zimě pije,
když najednou zjistí, že ještě pořád žije...




Dejte mi chvilku

24. dubna 2016 v 18:22 | Leri Goodness
La lince stojí zlatej med,
chci bejt jako on - teď hned.

Kladu důraz na svou vinu,
tíhnu tělem k svýmu stínu.

Občas mám tu tendenci,
zavřít lidi v kredenci.
Jako malej zlatej med,
zavřít skříňku zas a hned.

Chci po tváři lidi hladit,
asi jim to bude vadit,
rukou, se pojí s ledem,
bojácným to nepohledem.

Kdy má duše do jiné skočí,
proč se tak moc bojím očí?

Ze zábavy krájím plátky,
beru šanci ihned zpátky,
tak se radši nutím makat,
přesto mě to nutí plakat.

S dírou v hrudi sedím v kleče,
cítím jak krev z útrob teče.
Vnímám, jak si mé "Já" cení,
toho, kdo tu dávno není.

Na nic už se nechci ptát,
společnost mě nutí řvát,
vidím sebe, jak se vznáším,
nepořádek z křídel práším.

Pustím z pěsti ostrou pilku,
když mi dáte malou chvilku.
Chci s vámi po dobrém vyjít,
nehodlám už o to přijít.

Snaha bude trvat míli,
když mi dáte zase chvíli.
Rozšířím svý slabý plíce,
přeju si vás objat více.

Budu ráda, když vyhovíte,
....dáte mi tím život...víte?...


Příliš tíhy pro svět

6. března 2016 v 18:20 | Leri Goodness
V pravou chvíli se vždy hodí,
když ti vina ruku vodí.

Vodí v pravdě, která bolí,
pravý loket ihned volí.

Kůže zbrojí barvou růže,
co tvůj záměr ještě zmůže?

Která paže první zvadne,
jako voják k zemi padne?

Dávám si dost nízké šance,
že se neklid zbaví tance...

...že rozpustí ostrá slova,
když mi v hlavě znějí znova.

Umřít tiše zdá se snažší,
dar života je však dražší.

Dražší o hlas, duši, oči,
jenž se spouští rychle točí.

Uzavírám kapitolu,
radši brzo tomu volu...

...volu, co měl dneska splína,
část je moje i tvá vina.

Fotka:

Loučení hvězd

12. února 2016 v 18:54 | Leri Goodness
Loučím se s hvězdami, se září nebes,
převozník přes břeh rychle je převez.

V obleku, v kostýmech, s kytarou v ruce,
zlom ticha přichází náhle a prudce.

Vlny se bouří, odnáší emoce,
spláchly dokonce i jejich nemoce.

Z paží hned mizí každičký vpich,
dostanou svátost jak starý mnich.

Anděl z plic odnese zhmotnělý smog,
jádro všech duší zbaví se drog.

Vzejdou z nich legendy, živoucí bytosti,
pro jejich tvorbu pláčeme z lítosti.

Konce všech umělců do breku svádí,
když jsme je měli tak strašně rádi.


Fotka:

Váš cizí přítel

21. ledna 2016 v 18:04 | Leri Goodness
Vláčím zrak si takhle po tmě,
studem jeví se můj výstup,
půlka mozku křičí: ,,Zab mě!",
vím, že nemám k lidem přístup.

Jsem Váš šlechtic, temná dáma,
co chce být po boku s Váma,
však ten zlozvyk, jenž tu mrazí,
v mysli putují mě vrazi,
nazí...

...nazí jak nepřátelé králů,
tolik vzniká ihned svárů,
tasí kopí, loutny hrají,
komedii už jen znají.

Rudé oči bez obočí,
bodnou přesně, pak si skočí,
na viníka jedné z válek,
co to táhnul ze všech dálek.

Vláčím zrak si skrz měsíce,
přáním ruku nech si vést,
šňupu nebe, chci zas více,
bolest z luku dá se snést.


Fotka:

Padaly, padaly hvězdy

16. ledna 2016 v 17:06 | Leri Goodness
Zatáhla se opona..
...viděla jsem, jak přes ní proletěl blesk...
...obklopil září celý nebe, studený zimní období ledna, kterýmu chybí feromony a patřičnej sexappeal,
a proto je tak strašně chladný.
Stejně, jako byl chladnej celej den, jen co vysvitlo stařecký slunce a hlásilo chraptivým pozdravem, ať si užijem den.
To cigáro, jehož dým se mu zamotával do zlatej vlasů, byl jasným příznakem toho, že je něco špatně -
- buď to, že ta zlatá koule příliš kouří, nebo nás někdo opustí.
Co bych dala za to, chytit jejich ruce...


Ježíš nastavuje lokty a postupně přijímá všechny dávky, co patřili Scottu Weilandovi, shromažďuje všechny kytary za Lemmyho, barví si vlasy a líčí svůj zbožnej obličej, protože se chce vžít do role Ziggyho Stardusta místo Bowieho a hůlkou kouzlí srdce na push-up obláčky s Rickmanem.


"Svých dnů" jsem se nedávno zbavila, ale jako by si perioda času píchla herák.
Stigmata svýma slzama prostupujou celým tělem, dodělávaj peřině růže v místech, kde chybí a...
...a zdá se, že nás opouští jen samý legendy.
Přišla mi zpráva na mobil, kterej nažhaveně vibroval, aby mi sdělil...
...,,Zemřel...
...kdybych měla teď na vybranou, nejradši bych si tu zprávu nikdy nepřečetla.

Přišla Vám zpráva od: Táta: ,,Zemřel David Bowie".

Seděla jsem. Jenom jsem seděla, blbě civěla a zmohla se jen na: ,,Co?...co?!! ..To není možný...kurva, to snad ne".

Kdyby do mě vrazili tisíc kulek, zdaleka by to tak nebolelo, jako tohle.
Najednou se zabarvilo průhledný ráno, bytovky zčernaly....
...jako kdyby uklízečka na intru vysála vysavačem poslední naději, že tu ještě,
na tomhle zkaženým místě,
zůstane něco kvalitního.
Jako kdyby na povrchnu nebyly vidět holý dlaždice.
Jako kdyby ve mě něco umřelo.



Loučím se s hvězdami, se září nebes,
převozník přes břeh rychle je převez.

V obleku, v kostýmech, s kytarou v ruce,
zlom ticha přichází náhle a prudce.

Vlny se bouří, odnáší emoce,
spláchly dokonce i jejich nemoce.

Z paží hned mizí každičký vpich,
dostanou svátost jak starý mnich.

Anděl z plic odnese zhmotnělý smog,
jádro všech duší zbaví se drog.

Vzejdou z nich legendy, živoucí bytosti,
pro jejich tvorbu pláčeme z lítosti.

Konce všech umělců do breku svádí,
když jsme je měli tak strašně rádi.


Fotka:



Sebedestrukce

4. dubna 2015 v 18:56 | Leri Goodness
Jeden vřez, jeden vpich...
...to snad by ještě nebyl hřích.
Zakopávat sama sebe pod náhrobní kámen a tiše,
pozvolna zašeptat "ámen".
Sedět v slzném kruhu sebedestrukce a poslouchat
vlastní sebevražedné instrukce.
To byl tvůj úkol za odpolední nasrání, když jsi plánovala
vnitřní povstání...
...se zvykem se rychle uklidnit a zvolna dýchat,
pozitivní vibrace s jedy smíchat...
...a udělat si pořádek ve vlastní hlavě, co si tak
poškozené city bere naprosto hravě.
Máš vrtkavou povahu a rozevlátou mysl, i když
ti veškeré verše dávají smysl.
Tvojí duši tísní maloměsto, mačkáš se v kartonu,
co byl pro Tebe úmyslně vytvořen z betonu...
...s okovy obepnuté kolem končetin, abych nemohla
udělat žádný umělecký čin...
...bez smutku a negace, což by pak byla úplná senzace.
Můžeš si řvát, křičet jak chceš, stejně nezměníš
nic na tom, že tu teď jseš.
Za chvíli vypadneš do svého bohémského světa a po tobě
tu zbyde jen krátká věta...
...ve vzduchu, který ji rozfouká do všech stran a přitom
pro uchycení zbylých slov postaví malý stan...
...ve kterém tvá souvětí budou znít tak prosebně a hamižně, jen proto, že chceš žít odlišně.


 
 

Reklama